Krásný den! Slunce, teplo i vítr. Dopoledne jsem zajela na kontrolu s rovnátky. Už mi zdobí úsměv rok, utíká to. Příště prý postoupíme do dalšího levelu, bála jsem se zeptat jak... Než přišel doktor, probraly jsme se sestřičkou radosti i strasti trojdětných matek.
V poledne přijela velmi milá návštěva, k nám do těchto končin poprvé. Starší děti se hned odebraly hrát k plotu, Josífek simuloval celé odpoledne doktorský ideál miminka - spím tři hodiny, najím se a usnu - a nám zbylo spoustu času na... prostě hrozně důležitánská témata (to není tlachání přeci :) Ukuly jsme spolu, že se svezu zpátky s nimi a navštívím s Josífkem konečně manžela v nemocnici. Vypáskování sedaček, tedy připásání tří autosedaček vedle sebe na zadní sedadlo byl docela záhul a Adélce patří veliké díky za statečnost a největší nepohodlí, co musela vzadu snést - já to v tom spěchu úplně vypustila. S kojícími a čůracími přestávkami jsme tak cestu k nejbližší tramvaji zvládli.
Před nástupem do tramvaje mi teprve došlo, že nemám žádné drobné na lístek. Ta dobrá osoba mi ještě nasypala hrst drobných do peněženky. Josífkovi se však cestování tramvají zrovna moc nelíbilo. Nelíbilo se mu ani v nemocnici, kam jsem, pravda, s šestinedělňátkem úplně ještě nemusela chodit, ale nějak se moje myšlení už ubírá jen směrem, co musím kde stihnout, koho nezapomenout a kde zbylé vyzvednout. Sestřičky vysvobodily manžela ze všech hadiček a mohl za námi alespoň na chodbu JIPky, kam zvládl sám dojít a chvíli posedět. A zprovoznit mi internet v mobilu jednoduchým restartem, bez kterého bych bloudila na cestách asi ještě teď - a taky bez dobrých lidí. Hlavně.
To bylo tak. Jak jsem si brala drobné na první tramvaj, chtěla jsem si vzít další na zpáteční cestu od manžela. Na to ale nebylo kdy, Josífek na chodbě řval na celou nemocnici. Tak jsem došla na zastávku, při deseti minutovém čekání přebalila malého a ve chvilce, co se v dáli zableskla tramvaj, jsem si vzpomněla na drobné. Oslovila jsem o kus vedle stojící paní s dítětem o drobné za 100 Kč, což neměla. Tramvaj už zastavila u nás, vlezla jsem tedy dovnitř a bezradně koukala na automat, jestli mám risknout levnější lístek, tvářit se nenápadně a případně dostatečně nechápavě. To už mi ale ta paní podávala chybějící tři koruny drobných. V jedné ruce konečně všechny potřebné drobné, ve druhé kočárek a já vrávorající před automatem za jízdy tramvaje. Vedle sedící muž se mi hned nabídl podržet kočárek a pak soucitně pronesl "já to znám..." (To je TAK milý, když to řekne chlap :)
Automat na jízdenky byl výherní a zbyly mi dvě koruny. Ráda jsem je s úsměvem paní vrátila. Zrovna jsme míjeli zastávku Měnírna.
Dopočítala jsem si zhruba čas příjezdu k nádraží (to víte, holka z vesnice, takhle tramvají poprvé, sama, s kočárkem.. vyfotit jízdní řád jsem zapomněla hned, jak jsem si řekla, že ho musím vyfotit, až budu poprvé vystupovat) a měl mi stačit akorát na nejspíš poslední večerní vlak domů. Pak jsem byla překvapená, že kopec před nádražím tramvaj zatočila a zahlásila konečná stanice. Chvíli jsem zvažovala, jestli nemůže tramvaj i vtipkovat a po zavržení této myšlenky jsem se rozběhla k nádraží. Zbývalo mi 12 minut zdolat svižně táhlý kopec nahoru s nulovou kondičkou, proběhnout nádražním podchodem a najít vlak. V podchodu šli všichni lidé proti mě, už nikdo v mém směru, včetně jednoho cyklisty. Začala jsem zdolávat kočárkem po zadních kolečkách schod po schodu nahoru v zoufalém šnečím tempu, ale cyklista se otočil a přijel mi pomoct vynést kočárek! A ještě mi nahoře popřál hodně štěstí. Vběhla jsem šťastně do vlaku (ve 20.00) a akorát narazila na známého, kterému jsem začala samou radostí už od pozdravu tykat. Až mě to překvapilo, ale ne tolik jako že jsem spěchala kvůli němu, protože ve 20.02 už seděl za pultem vepředu a vyrazili jsme na cestu. Předtím se ještě stihl vyptat jmenovitě na Josífka a pošimrat ho na nožičce. Překvapená jsem byla znovu, sama bych jméno něčího mimina asi už neudržela. Na další zastávce se přišel s obavami zeptat, jestli tím pošimráním malého nerozbrečel on. Milý José (jak si ho pokřtil děda) už řval zase na celý vlak nespokojeností. S předstávkami cestou malý brečel, se kojil nebo spal, chvilku i koukal. Spolucestující přes uličku mě tak zmátl telefonem, kde má vystupovat a jestli už tam nejsme, že jsem se omylem rozhodla vystupovat už o zastávku dřív a známý strojvůdce na mě volal vykloněný z předního okénka "Ještě neee". Pobaveně jsem se zdekovala zase dovnitř. Můžu já tohle vůbec přiznat doma (mému muži milujícím vlaky), že ani nepoznám naše nádraží, na které jsem se kdysi tolik najezdila?
V taxíku domů jsem se usmívala, bavila jsem se s velmi milým řidičem, co mi potom ještě pomohl zajet kočárkem do dvora, a říkala jsem si, že je hrozně fajn cestovat s malým miminkem. A pak už jsem si jen vzpomněla na mámu, která doma už pět hodin hlídá ty dva, a rozhodla jsem se, že tuhle myšlenku z mé cesty ji raději říkat nebudu :)
