sobota 21. dubna 2018

Stopa zvířete - Matýsek a Maxík

Když před pár dny uveřejnila Simona na svém blogu http://beallara.blog.cz/1804/vyzva-stopa, další výzvu, věděla jsem, že chci něco napsat. 22.4. se slaví Den Země. Nechci se pouštět do rozebírání vztahu člověka a přírody, na to nejsem dost fundovaná. Chci napsat o zvířátkách, která nechala v mém srdci stopu a nikdy na ně nezapomenu.




V době, kdy náš syn dospěl a více času trávil s kamarády než doma, jsem cítila samotu. Hledala jsem naplnění volného času a moc jsem si přála mít nějaké zvířátko, pejska nebo kočičku. Hodně jsem doma o tom mluvila a jednou mě manžel překvapil. Naložil mě do auta a jeli jsme. Nechtěl mi říct, kam jedeme. Na konci výletu, v jedné vesničce nedaleko Jihlavy, na nás čekalo překvapení. Mourovatý kocourek, tehdy mu byly asi 2 měsíce. Vypadal jako chlupatá kulička. Kocourka jsme dali do připraveného košíčku a jeli domů. Byli jsme vykulení oba, já i kocourek.


Kocourek dostal jméno Matýsek. Byla jsem v té době nezaměstnaná a tak jsem se s ním mohla seznamovat a věnovat se mu.
Říkala jsem, že jsem s kocourkem na "mateřské".


Brzy se ukázalo, že je Matýsek zdatný šplhavec, nohy od kolen dolů jsem měla jeden škrábanec, jak po nich šplhal. Vypadala jsem jako kdybych proletěla křovím. Bylo to v létě a já si musela koupit sukni ke kotníkům, aby to nebylo vidět. Bylo zajímavé, že po mužských členech naší domácnosti nešplhal. Pak se naučil skákat a bylo po šplhání.
Jsem alergik, vždy jsem měla problémy, když kvetly trávy, ale zvířátka mi nikdy nevadila. Bohužel po krátkém čase se ukázalo, že bych mohla být na kocourka alergická. Testy to nepotvrdily, ale problémy se začaly zhoršovat, rýma a kašel, přidal se exém. V rodině máme astma a tak jsem se rozhodla neriskovat. S těžkým srdcem jsem dala do novin inzerát a brzy se přihlásil mladý muž. Když viděl Matýska, byl nadšený. Z kocourka vyrostl krásný kocour.


Rád si hověl na konferenčním stolku.

Pán si tedy Matýska vzal. S manželkou si nedávno koupili na vesnici rodinný domek a chtěli ke kočičkám kocourka. S těžkým srdcem jsem se s Matýskem loučila. Nikdy nezapomenu, jak na nás čekával za dveřmi, když jsme někam šli nebo jeli. Čekal na manžela u dveří, když měl přijít z práce, protože věděl, že s ním bude dělat lumpárny. Nejradějí si hrál s ruličkami od taletního papíru. Stal se z něho neohrožený skokan, takže jednou ve snaze skočit ze sporáku na světlo, vylil zbytek uzené polévky. Jelikož koupání nemiloval, tak přes moji snahu ho umýt ještě pár dnů voněl po uzeném. Těch příhod je daleko víc a moc ráda na ně vzpomínám.


Byla jsem s novými majiteli domluvena, že se za Matýskem můžeme přijet podívat. Bylo to asi za tři týdny. Nevím, jestli nás poznal, ale byl rozrušený, stejně jako já. Už si asi v novém domově zvykl a já měla pocit, že měl strach, abychom ho zase neodvezli. To bylo naposledy, kdy jsem Matýska viděla. Nechal v mém srdíčku stopu, měla jsem pocit, že jsem mu přes všechnu snahu ublížila tím, že jsem ho dala pryč. Pokaždé, když přes tu vesnici jedeme, tak si na Matýska vzpomenu. Nevím, jestli ještě žije, už je to 14 let.

Dalším zvířátkem, jehož stopu si nesu ve svém srdci, je Maxík. Byl to pejsek naší snachy. Myslím, že nás po čase přijal do rodiny.


Maxík byl kříženec, nikdy jsme nepřišli na to, jaké měl rodiče. Měl huňatou, hnědou srst a v zimě vypadal jako medvídek. Na této fotografii je ostříhaný.




Když se jeho panička vdávala, tak samozřejmě nemohl chybět.


Před rokem odešel Maxík za duhový most. Nikdy nezapomenu, jak nás vítal a strkal mi nos do tašky, protože věděl, že je tam pro něho nějaká dobrota.

Po odchodu Matýska jsem dlouho přemýšlela jaké zvířátko si pořídit, ta touha ve mně zůstala. Už jsem nechtěla žádnému zvířátku ublížit tím, že si ho vezmu a za chvíli mu budu zase hledat nový domov. Měla jsem různé nápady, myslím, že si můj muž v té době se mnou užil. A tak před 10 roky jsme se na jaře vydali k chovali pro Poldíka. Poldík je suchozemská želva zelenavá a před pár roky se ukázalo, že je to kluk.


Když jsme si ho přivezli, byl hrozně maličký. Vážil 40 gramů a tak když jsem ho pustila proběhnout po bytě, musela jsem ho hlídat, aby někam nezalezl. Proto bylo možné vidět u nás v bytě knihy nejen v knihovně, ale u kdejaké škvíry, kde hrozilo, že tam mrňavá želvička zaleze. Jednou jsem ho lovila pod ledničkou. Bylo úžasné sledovat, jak se třeba učil chodit přes prahy v bytě. Vydržela jsem u terária dlouhé minuty a pozorovala ho.


Poldíka nezimujeme, protože k tomu nemáme vhodné podmínky a podle pana veterináře to nevadí. V dnešní době se vyrábí i pro želvy granule, takže ani v zimě není nouze o potravu a k tomu dostane nějakou dobrotu. Miluje banány, jablíčko nebo mu nastrouhám mrkev. Nepohrdne ani ledovým salátem. No a v létě vyběhnu ven a trhám mu mlíčáky, jetel, jitrocel, květy jetele nebo i květy akátu. Sousedi už si zvykli, že se chodím "pást".
Za těch 10 let Poldík hodně vyrostl, váží 600 gramů a já už nemám strach, že zaleze někam, odkud ho budeme těžko dostávat.

Vždy jsem se znažila zjistit, co zvířátko, které doma máme, potřebuje. Co může jíst a vytvořit mu prostředí, aby mu bylo dobře. Proto mi vždycky zvedne tlak zpráva o týrání zvířat, bohužel takových případů přibývá. Nejsme pány přírody, jsme její součástí a proto bychom se tak měli chovat, neměli bychom ubližovat zvířátkům a ničit přírodu.

pátek 13. dubna 2018

Lammily

Většinou mi chvíli trvá než se pochlubím s novým přírůstkem do sbírky. Ten dnešní vám ukážu hned. Je to panenka Lammily.



Myslím, že většina sběratelek panenek o Lammily slyšela nebo dokonce viděla její fotografie. Panenku vytvořil v roce 2014 americký designer Nickolay Lamm. Vytvořil ji podle průměrných reálných proporcí devatenáctileté dívky. Panenka má pohyblivé ruce v loktech a zápěstích, nohy v kolenou a kotnících. V loktech a kolenou je skrytý kloub. Jméno má složené z příjmení Lamm + family= Lammily. K panence lze koupit samolepky s pihami, tetováním, jizvami, škrábanci nebo striemi a akné. Nehodlám jí něčím takovým zdobit. Koukneme se na tu moji.



Panenka byla zabalena ve dvou krabicích.


Je tu i certifikát.


A je tu Lammily. Byla přidělaná jen dvěma drátky, tak nebylo obtížné ji z krabice vysvobodit.


Panenku jsem si nejprve prohlédla a pak jsem ji chtěla vyfotit, ale ouha. Panenka nechtěla stát a padala na nos. Tak přišel na řadu stojánek.


Posadit šla, sice jí v tom trochu bránily riflové kraťasy, ale nakonec seděla.


Jedna fotka s Barbie baculkou pro porovnání.

Našla jsem fotografii nahé Lammily s Barbie, nevím z kterého roku Barbie je.



Pak se mi podařilo Lammily zout, šlo to ztěžka a měla jsem obavy, abych jí neutrhla chodidla. Zatím je bosá a budu pátrat po jiných botičkách, které by obula. Popelka to zrovna není.Mrkající

Jaký z ní mám pocit? Líbí se mi. Má pěkné vlásky, je v nich jemný melír. Když jsem dopoledne fotila, bylo zataženo a tak by to nebylo vidět. Po chvíli se mi ji podařilo i postavit, ale s pokrčenými koleny, to je jediná vada, kterou jsem našla. Určitě ji vezmu ven a nafotím v přírodě.

Vím, že se tahle panenka nebude líbit všem. Milovníci krásných, štíhlých Barbie nebudou asi jejími fanoušky. Pro mně je Lammily dalším zajímavým přírůstkem do sbírky. Z Pinterestu jsem si vypůjčila pár fotografií s bezvadnými outfity a Lammily to na nich moc sluší. Posuďte sami.


Ve sportovním se mi líbí, tenisky jsou bezvadné.


Tahle má světlé vlásky, ale myslím, že je převlasená.




Líbí se mi i jako zrzečka.


Sluší jí mini sukně.....


i dlouhé sukně.



A jedna fotka s tetováním

V roce 2016 byl vyroben i chlapec, aby Lammily nebyla sama. Fotografie je také vypůjčená.


Na závěr, certifikát je malovaný a moc se mi líbí.



To je pro dnešek vše a přeji všem krásné jarní dny.Usmívající se

úterý 10. dubna 2018

Procházka s krokoměrem

Včera nás opět sluníčko vytáhlo do přírody. Po zimě jsem zjistila, že je má tělesná schránka poněkud zchátralá, ve skříni se mi opět srazilo oblečení a je tedy potřeba s tím něco udělat. Na diety mě neužije, ze sportu je pro mě nejvíc přijatelná chůze.


Tak jsme vyrazili. Manžel mi nastavil krokoměr, abych věděla, kolik km ujdeme. Šli jsme směrem na Staré Hory, to je část Jihlavy, která byla do roku 1950 samostatnou obcí. Naproti bývalé továrně Modeta jsme odbočili na lesní cestu, která je lemovaná starými stromy.


První kytičkou, kterou jsem nafotila je pravděpodobně křivatec žlutý. Dalo mi to chvilku pátrání a doufám, že je název správný.


Další kytičku jsem hledat nemusela, podběl poznám bezpečně.


Manželova poznámka, že nejen lidé jsou tlustí mě zaujala a strom jsem vyfotila. V pozadí jihlavská mlékárna.


Vím, že tahle rostlinka s lesklými listy kvete modrofialovými kvítky.


A opět křivatec žlutý.


A společně s ním tu kvete i sasanka hajní.


Podél cesty rostou staré stromy, na některých se čas hodně podepsal.



Tentýž strom jako na předcházející fotografii.


Sasanky tu začínají rozkvétat a nejvíc dole u řeky.




Řeka Jihlava.






Vyšli jsem zpět na cestu a pokračovali směrem k Zaječímu skoku. Tam jsme sice nedošli, ale podíváme se tam jindy.


Mám ráda pohledy do krajiny.



Památka starých časů, kdysi tu stál statek.


Pokračovali jsme cestou, která vede mezi poli.




Moc ráda tudy chodím a už jsem tu fotila i panenky. Tady jsem zjistila, že má foťák vybitou baterii, zamrkal na mně a zhasl. Pak se mi podařilo ulovit jen několik fotografií.



Zpět jsme se vraceli alejí památných stromů, psala jsem o ní v některém z minulých článků. Bohužel i na této aleji se zub času podepsal a tak jsme viděli vyvrácené stromy, ulámané větve. Okolí je zarostlé stromky z náletů a bylo by potřeba to vyčistit. Pramínek u cesty byl zkalený.


Starý vodojem, nevím, jestli funguje, ale probíhají tu nějaké úpravy.


U nás na sídlišti se mi podařilo ulovit poslední fotografii. Fialky už také kvetou.

Přiznám se, že jsem sotva pletla nohama a byla jsem zvědavá, kolik km jsme ušli. Nevím, jak manžel krokoměr nastavil, ale ušli jsme určitě víc, než krokoměr ukazoval. Prohlásil, že musí zprovoznit ten digitální. Nepraštili byste ho? Krokoměr jsem měla zavěšený u pasu a celou cestu jsem poslouchala jeho cvakání. Takže podle manželova odhadu jsme ušli 4 - 5 km.
Těším se na další procházku.