Přeskočit na obsah

Ladislav Štoll

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
prof. Ladislav Štoll
rektor vysoké školy politické prof. Ladislav Štoll zdraví účastníky Goethových oslav ve Výmaru (1949)
rektor vysoké školy politické prof. Ladislav Štoll zdraví účastníky Goethových oslav ve Výmaru (1949)
Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1954 – 1960
Čs. ministr vysokých škol
Ve funkci:
1953 – 1953
Čs. ministr školství
Ve funkci:
1953 – 1954
PředchůdceErnest Sýkora
NástupceFrantišek Kahuda
Čs. ministr kultury
Ve funkci:
1954 – 1960
PředchůdceVáclav Kopecký
NástupceFrantišek Kahuda
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSČ
Narození26. června 1902
Jablonec nad Nisou
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí6. ledna 1981 (ve věku 78 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníMalá Skála
Národnostčeská
ChoťVlasta Štollová, roz. Zíková
RodičeEmil Štoll
Anna Štollová, roz. Škopánová
Dětidoc. Ing. Ivan Štoll, CSc.
Ing. Vladimír Štoll
PříbuzníPavel Štoll (vnuk)
Martin Štoll (vnuk)
Profeseliterární vědec, kritik a publicista, pedagog a politik
OceněníŘád republiky
Řád Vítězného února
CommonsLadislav Štoll
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ladislav Štoll (26. června 1902 Jablonec nad Nisou[1] – 6. ledna 1981 Praha[2]) byl český marxistický literární kritik, představitel stalinistického (ždanovského) pojetí teorie umění, československý politik Komunistické strany Československa, poúnorový poslanec Národního shromáždění ČSR a ministr vlád Československa.

Biografie

[editovat | editovat zdroj]

Mládí a veřejné aktivity před rokem 1945

[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině nájemce zámeckého hostince na Malé Skále u Turnova Emila Štolla (1873–1917, zahynul v první světové válce, pochován v Békešské Čabě v Maďarsku) a jeho ženy Anny, rozené Škopánové (1878–1927).[1] Vystudoval reálku v Turnově (1920) a obchodní dopravní abiturientský kurs na jednoroční obchodní akademii v Praze-Karlíně (1921), vojenskou službu absolvoval u letectva (1922–24). V roce 1930 jako mimořádný posluchač navštěvoval přednášky F. X. Šaldy a Zdeňka Nejedlého na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracoval v Praze v Eskomptní bance a Živnobance jako úředník, odkud byl v roce 1931 propuštěn za článek Úředníci v Levé frontě o sympatiích bankovního úřednictva ke komunismu a jeho postavení v době krize.[3] Po svém propuštění se stal komunistickým novinářem a začal se věnovat literární kritice.

Roku 1926 vstoupil do KSČ, v roce 1929 se oženil. Byl předním členem Levé fronty a odpovědným redaktorem stejnojmenného časopisu. Od roku 1934 byl redaktorem Rudého práva. Roku 1934 byl stranou vyslán do Moskvy jako překladatel Marxových a Engelsových spisů z němčiny; v Moskvě zůstal s rodinou až do roku 1936. S Juliem Fučíkem se podílel na českém vysílání moskevského rozhlasu. Mobilizace se zúčastnil jako poručík bombardovací letky detašované v Horních Počernicích. Během okupace Československa pracoval v Akciové společnosti pro zpracování kukuřice (1939–1945), podílel se na vydávání ilegálního Rudého práva, za což byl v roce 1944 několikrát vyšetřován gestapem.[4]

Veřejné a politické aktivity po roce 1945

[editovat | editovat zdroj]

V roce 1947 se stal místopředsedou Kulturní jednoty, která sdružovala kulturní a uměleckou obec. V dubnu 1948 patřil k hlavním řečníkům na Sjezdu národní kultury.[5]

Po roce 1948 vystřídal mnoho politických funkcí, ve kterých vždy obhajoval marxisticko-leninské a stalinistické pojetí literatury. Jeho kritika odsoudila mnoho významných literátů do pozice, kdy nemohli publikovat. Jeho kritiky a postoje vůči katolickému okruhu spisovatelů napomohly jejich věznění. V roce 1950 publikoval zásadní ideologické dílo Třicet let bojů za českou socialistickou poesii,[6] které v následujících letech rozdělilo uměleckou obec na schvalované a potlačované tvůrce a směry.

Od roku 1946 byl profesorem a později rektorem Vysoké školy politické a sociální, což je dodnes často zmiňováno jako světová rarita – Štoll byl totiž pouhým absolventem reálky a jednoročního kursu na obchodní akademii. Od roku 1952 byl předsedou vládní komise pro budování ČSAV, pak náměstkem ministra školství a posléze se stal přímo členem vlády. V roce 1953 působil ve vládě Viliama Širokého jako ministr vysokých škol, v letech 1953–1954 v téže vládě jako ministr školství.[7] V následující druhé vládě Viliama Širokého v letech 1954–1960 byl ministrem kultury.[8] V těchto funkcích se podílel na stagnaci české literatury a zákazech literárních projevů odlišných od stalinistické doktríny.[9]

Zároveň byl dlouhodobě předním funkcionářem KSČ. VIII. sjezd KSČ ho zvolil za člena Ústředního výboru Komunistické strany Československa. IX. sjezd KSČ, X. sjezd KSČ, XI. sjezd KSČ, XII. sjezd KSČ, XIII. sjezd KSČ, XIV. sjezd KSČ a XV. sjezd KSČ ho ve funkci potvrdil. V roce 1955 a znovu roku 1962 mu byl udělen Řád republiky. Roku 1951 a 1972 se stal laureátem státní ceny Klementa Gottwalda a roku 1973 získal Řád Vítězného února.

Od roku 1956 byl členem korespondentem ČSAV, od roku 1960 akademikem. V letech 1949–1952 zastával funkci rektora Vysoké školy politických a hospodářských věd a v letech 1956–1961 působil coby rektor Institutu společenských věd při ÚV KSČ.

Po roce 1960 začala s uvolňováním literatury klesat i jeho moc, přesto se podílel na zákazu představení Otvírání studánek Bohuslava Martinů v divadle Laterna magika a odchodu režiséra Alfréda Radoka do exilu.[10] V letech 1962–1968 vedl Ústav pro českou a světovou literaturu ČSAV. Významně se podílel na „normalizaci“ v kultuře a společenských vědách. Byl např. významným spoluautorem zásadního prohlášení Naše cesta je leninismus z března 1970.[11]

Roku 1972 byl opětovně jmenován ředitelem Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, kterým byl až do své smrti. Po smrti mu byl vystrojen státní pohřeb, jeho urna byla proti jeho poslední vůli uložena v Národním památníku na Vítkově, od roku 1990 je podle svého přání pochován v rodinné hrobce na Malé Skále.

Výzvy (výběr)

[editovat | editovat zdroj]

Ladislav Štoll byl signatářem těchto dokumentů:

  • Májové poselství kulturních pracovníků českému lidu! Zveřejnilo Rudé právo dne 15. 5. 1946, roč. 26, č. 113, s. 1. Jednalo se o prokomunistický manifest před volbami 1946.
  • Kupředu, zpátky ni krok! Výzva, jež byla poprvé publikována dne 25. února 1948 na podporu komunistického převratu.[12]
  • Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru. Zveřejnilo Rudé právo dne 29. ledna 1977, roč. 57. č. 24. Dokument je známý jako „Anticharta“.

Kritika Ladislava Štolla na 2. sjezdu československých spisovatelů

[editovat | editovat zdroj]

Ve svém referátu na pracovní konferenci Svazu československých spisovatelů v roce 1950 odsoudil Ladislav Štoll ve svém vystoupení Třicet let bojů za českou socialistickou poesii zejména poesii Františka Halase.[6] František Hrubín na 2. sjezdu československých spisovatelů toto stanovisko emotivně negoval, mj. slovy: "...Budoucí vykladači Halasova díla nesmějí opomenout Nezvalův rozbor, zatímco Štollův jim nebude k žádnému užitku...".[13]

Dílo

[editovat | editovat zdroj]

S publikováním v tisku začal během vojenské služby u letectva, které ho inspirovalo k prvním básním.[14] Především psal poezii povídky a fejetony pro levicové časopisy. V meziválečném období se zpočátku pokoušel o beletristickou tvorbu (Člověk v aeroplánu, Otrávený chléb), od roku 1928 se věnoval literární kritice podřízené zájmům KSČ.[15]

  • Člověk v aeroplánu, 1927 (Opus o letectví – více komentář Oty Ulče)[16]
  • Otrávený chléb, 1929
  • Politika a světový názor, 1946
  • Zápas o nové české myšlení, 1947
  • Skutečnosti tváří v tvář, 1948
  • Třicet let bojů za českou socialistickou poesii, 1950
  • Veliký člověk Maxim Gorkij, 1951, projev, vydáno i knižně
  • Literatura a kulturní revoluce, 1959
  • Z bojů na levé frontě, 1964, rozšířené vydání 1977
  • O tvar a strukturu v slovesném umění, 1966, 1972
  • Umění a ideologický boj., dva díly první do r. 1959 a druhý do 1971
  • O modernosti a modernismu v umění, 1974
  • Socialismus a osobnosti, 1974
  • Básník a naděje, přepracované vydání, 1975
  • Občan F. X. Šalda, 1977
  • K dějinám politických ideologií v období renesance, 1983
  • Z kulturních zápasů, 1986

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b Matriční záznam o narození a křtu farnost Jablonec nad Nisou
  2. ↑ Rudé právo (07.01.1981): Zemřel soudruh L. Štoll [online]. Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky, v. v. i. [cit. 2022-12-12]. Dostupné online. 
  3. ↑ Ladislav Štoll: Úřednící. Levá fronta. 12/1930-1931, s. 53. Dostupné online. 
  4. ↑ KNAPÍK, Jiří. Kdo byl kdo v naší kulturní politice 1948-1953. 1. vyd. Praha: Libri, 2002. 275 s. ISBN 80-7277-093-4. S. 233–234. 
  5. ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 477, 495. 
  6. ↑ a b Ladislav ŠtollTřicet let bojů za českou socialistickou poesii (úryvky)
  7. ↑ Přehled členů vlády Antonína Zápotockého a Viliama Širokého
  8. ↑ Přehled členů druhé vlády Viliama Širokého
  9. ↑ Prznitel literatury a vrchní komouš přes kulturu. Před 40 lety zemřel Ladislav Štoll. Reflex.cz [online]. [cit. 2021-08-12]. Dostupné online. 
  10. ↑ Lucie Kocourková: Laterna magika, Příběh značky 2. www.tukutuku.cz [online]. [cit. 2017-05-23]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-08-24. 
  11. ↑ Naše cesta je leninismus. Rudé právo. 3. 3. 1970, s. 3. Dostupné online. 
  12. ↑ Kupředu, zpátky ni krok!. S. 151. Tvorba [online]. Ústřední výbor Komunistické strany Československa, 1948 [cit. 2024-09-29]. Roč. 17, čís. 8, s. 151. Dostupné online. 
  13. ↑ Projev Františka Hrubína na 2. sjezdu československých spisovatelů
  14. ↑ Ladislav Štoll: Letcova píseň. Národní listy (příloha). 16. 12. 1923, s. 13. Dostupné online. 
  15. ↑ MERHAUT, Luboš. Lexikon české literatury, Osobnosti, díla, instituce, S-T. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1670-6. Kapitola Ladislav Štoll, s. 774–779. 
  16. ↑ https://neviditelnypes.lidovky.cz/politika/historie-ladislav-stoll-titan-zaslych-casu.A190209_214911_p_politika_wag/tisk. Lidovky.cz [online]. [cit. 2021-08-12]. Dostupné online. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • ČURDA, Vojtěch. Ladislav Štoll. Příběh komunistického ideologa a formování československé kultury ve 20. století. Praha: Academia, 2022. ISBN 978-80-200-3271-3
  • KUSÁK, Alexej. Kultura a politika v Československu 1945–1956. 1. vyd. [s.l.]: Torst, 1998. 663 s. ISBN 80-7215-055-3. 
  • MERHAUT, Luboš. Lexikon české literatury, Osobnosti, díla, instituce, S-T. Praha: Academia, 2008. ISBN 978-80-200-1670-6. Kapitola Ladislav Štoll, s. 774–779. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Vláda Antonína Zápotockého a Viliama Širokého
Předseda vlády
Antonín Zápotocký (jmenován 15. června 1948, KSČ) • Viliam Široký (jmenován 21. března 1953, KSČ)
Členové v den jmenování vlády
15. června 1948
Viliam Široký (náměstek předsedy vlády do 21. března 1953, KSČ) • Zdeněk Fierlinger (náměstek předsedy vlády do 14. září 1953, KSČ) • Ján Ševčík (náměstek předsedy vlády do 29. května 1952, SSO) • Vladimír Clementis¹ (zahraničí do 18. března 1950, KSČ) • Ludvík Svoboda (obrana do 25. dubna 1950, KSČ) • Antonín Gregor (zahraniční obchod do 2. prosince 1952, KSČ) • Václav Nosek (vnitro do 14. září 1953, KSČ) • Jaromír Dolanský (finance do 5. dubna 1949, KSČ) • Zdeněk Nejedlý (školství a osvěta do 31. ledna 1953, KSČ) • Alexej Čepička (spravedlnost do 25. dubna 1950, KSČ) • Václav Kopecký (informace do 31. ledna 1953, KSČ) • Augustin Kliment (průmysl, těžký průmysl do 1. srpna 1952, KSČ) • Július Ďuriš (zemědělství do 10. září 1951, KSČ) • František Krajčír (vnitřní obchod, KSČ) • Alois Petr (doprava do 14. prosince 1951, ČSL) • Evžen Erban (sociální péče do 8. září 1951, KSČ) • Ludmila Jankovcová (výživa, KSČ) • Josef Plojhar (zdravotnictví, ČSL) • Emanuel Šlechta (technika do 20. prosince 1950, ČSS) • Alois Neuman (pošty, od 30. dubna 1952 spojů, ČSS) • Vavro Šrobár (sjednocení zákonů do 6. prosince 1950, Strana slobody)
Členové jmenovaní později
5. dubna 1949
Jaromír Dolanský (předseda Státního úřadu plánovacího do 21. prosince 1951, KSČ) • Jaroslav Kabeš (financí do 14. září 1953, KSČ)
18. března 1950
Viliam Široký (zahraničních věcí do 31. ledna 1953, KSČ)
25. dubna 1950
Ludvík Svoboda (náměstek předsedy vlády do 8. září 1950, KSČ) • Alexej Čepička (obrana, KSČ) • Štefan Rais (spravedlnost do 14. září 1953, KSČ)
23. května 1950
20. prosince 1950
8. září 1951
Rudolf Slánský¹ (náměstek předsedy vlády do 24. listopadu 1951, KSČ) • Alois Málek (lehký průmysl, KSČ) • Jaroslav Havelka (sociální péče do 14. září 1953, KSČ) • Václav Pokorný (paliva a energetika do 14. září 1953, KSČ) • Karol Bacílek (státní kontrola do 23. ledna 1952, KSČ) • Jan Bílek (hutní průmysl a rudné doly do 24. března 1953, KSČ) • Marek Smida (lesy a dřevařský průmysl do 31. ledna 1953, KSČ) • Jozef Púčik (chemický průmysl do 21. prosince 1951, KSČ)
10. září 1951
Josef Nepomucký (zemědělství do 14. září 1953, KSČ)
21. prosince 1951
Jaromír Dolanský (náměstek předsedy vlády do 14. září 1953, KSČ) • Jozef Púčik (Státní úřad plánovací do 22. června 1954, KSČ) • Antonín Pospíšil (doprava, ČSL)
23. ledna 1952
Karol Bacílek (národní bezpečnost do 14. září 1953, KSČ) • Jan Harus (státní kontrola do 14. září 1953, KSČ)
28. května 1952
4. června 1952
Jozef Kyselý (náměstek předsedy vlády do 31. ledna 1953, SSO)
1. srpna 1952
Josef Pospíšil (železnice do 14. září 1953, KSČ) • Július Maurer (těžký průmysl do 31. ledna 1953, KSČ)
2. prosince 1952
Richard Dvořák (zahraniční obchod, KSČ)
31. ledna 1953
Antonín Novotný (náměstek předsedy vlády do 14. září 1953, KSČ) • Zdeněk Nejedlý (náměstek předsedy vlády do 14. září 1953, KSČ) • Karol Bacílek (náměstek předsedy vlády do 14. září 1953, KSČ) • Alexej Čepička (náměstek předsedy vlády do 14. září 1953, KSČ) • Jindřich Uher (náměstek předsedy vlády, KSČ) • Václav Kopecký (náměstek předsedy vlády, KSČ) • Oldřich Beran (náměstek předsedy vlády do 14. září 1953, KSČ) • Rudolf Barák (náměstek předsedy vlády do 14. září 1953, KSČ) • Václav David (zahraničních věcí, KSČ) • Ladislav Štoll (vysoké školy do 14. září 1953, KSČ) • Karel Poláček (těžký průmysl, KSČ) • Július Ďuriš (lesy a dřevařský průmysl do 14. září 1953, KSČ) • Jozef Kyselý (stavební hmoty do 14. září 1953, SSO) • Marek Smida (státních statků do 14. září 1953, KSČ) • Bohumil Šrámek (energetika do 14. září 1953, KSČ) • Július Maurer (bez portfeje, KSČ)
24. března 1953
Oldřich Beran (náměstek předsedy vlády do 14. září 1953, KSČ) • Jozef Púčik (náměstek předsedy vlády do 14. září 1953, KSČ) • Josef Reitmajer (hutní průmysl a rudné doly, KSČ)
14. září 1953
Jaromír Dolanský (první náměstek, KSČ) • Alexej Čepička (první náměstek, KSČ) • Rudolf Barák (vnitro, KSČ) • Július Ďuriš (finance, KSČ) • Ladislav Štoll (školství a osvěta, KSČ) • Václav Škoda (spravedlnost, KSČ) • Václav Kopecký (kultura, KSČ) • Jindřich Uher (zemědělství, KSČ) • Václav Nosek (sociální péče, KSČ) • Oldřich Beran (státní kontrola, KSČ) • Josef Jonáš (paliva a energetika, KSČ) • Marek Smida (lesy a dřevařský průmysl, KSČ) • Jozef Kyselý (místní hospodářství, SSO) • Zdeněk Nejedlý (bez portfeje, KSČ)
22. června 1954
Otakar Šimůnek (Státní úřad plánovací, KSČ) • Jozef Púčik (chemický průmysl, KSČ)
¹podrobně proces s vedením protistátního spikleneckého centra v čele s Rudolfem Slánským
Ministři školství Československa
První republika (1918–1938)
Druhá republika (1938–1939)
Protektorát Čechy a Morava (1939–1945)
Exilová vláda (1940–1945)
Třetí republika (1945–1948)
Komunistický režim (1948–1968)
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Ladislav_Štoll&oldid=24275223“