Rudé právo
| Rudé právo | |
|---|---|
 První číslo Rudého práva z úterý 21. září 1920 | |
 | |
| Základní informace | |
| Datum založení | 21. září 1920 |
| Datum zániku | 1995 |
| Jazyk | čeština |
| Periodicita | deník |
| Země původu |  Československo a Česko |
| Sídlo redakce | Praha, Česko |
| Náklad | 690 000 (rok 1954) 969 091 (rok 1978) 1 045 000 (rok 1984) 990 000 (rok 1986) 1 018 000 (rok 1988) |
| Klíčové osoby | |
| Majitel | KSČ |
| Odkazy | |
| ISSN | 0032-6569 |
| Číslo ČNB | cnb000529747 |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Rudé právo byl deník a ústřední tiskový orgán Komunistické strany Československa (KSČ), který hrál důležitou roli v propagandě režimu. Deník byl založen roku 1920, když došlo k rozkolu mezi českými sociálními demokraty a komunisty. V záhlaví listu bylo uvedeno motto „Proletáři všech zemí, spojte se!“.[1] Noviny vycházely i během druhé světové války v ilegalitě. Od ledna 1960 do června 1969[2][3][4] vycházelo Rudé právo také ve slovenské mutaci, a to vedle dalších slovenských komunistických novin Pravda.
Po sametové revoluci na podzim 1989 se část redakce odpoutala od KSČ a začala Rudé právo vydávat sama, později deník přejmenovala na Právo. To je v současné době považováno za noviny blízké sociální demokracii.[zdroj?!] Za jakéhosi nástupce Rudého práva coby nejvýznamnějšího komunistického deníku jsou považovány Haló noviny (název je odvozen od původní přílohy Rudého práva) úzce spjaté s KSČM.
Historie
[editovat | editovat zdroj]Deník Rudé právo byl založen roku 1920, kdy došlo k rozkolu mezi českými sociálními demokraty a komunisty, kdy faktický majitel socialistických novin Právo lidu Antonín Němec zabránil publikování názorů šmeralovského křídla. První číslo Rudého práva vyšlo 21. září 1920 (tento den byl pak za komunistického Československa slaven jako „Den tisku, rozhlasu a televize“). Rudé právo v záhlaví a v tiráži uvádělo vedle čísla ročníku Rudého práva i číslo ročníku Práva lidu, čímž vyjadřovalo, že se považuje za nástupce obou periodik. Právo lidu bylo po roce 1948 sloučeno s Rudým právem.
V období 1948–1989 bylo Rudé právo deníkem s nejvyšším nákladem (přesahujícím 2.170.000 výtisků[zdroj?], náklad v roce 1978 ve všední dny: 969.091[2],v roce 1984: 1.045.000[5], v roce 1986 — ve všední dny: 990.000, v sobotu: 1.450.000[6], v roce 1988 — ve všední dny: 1.018.000, v sobotu: 1.507.000[7]) a sehrávalo klíčovou roli v ideologické propagandě. Bylo odebíráno nejen jednotlivými lidmi, ale také povinně na pracovištích, aby se tak dostalo k co nejširším masám. Zajímavostí je, že Rudé právo mělo velký (tzv. světový) formát A2[8], a to záměrně - aby „vyniklo“ mezi ostatními deníky té doby. Paradoxně to bylo jedním z důvodů proč se mj. hojně využívalo pro balení např. svačin, balíků či jiných předmětů. Posledním komunistickým šéfredaktorem Rudého práva byl Zdeněk Hoření, jeho zástupcem pak Zdeněk Porybný, který předtím působil jako zpravodaj redakce ve Washingtonu.
Porybný Hořeního ve funkci nahradil krátce po sametové revoluci na podzim 1989 a současně převzal i vedení vydavatelství Rudé právo, později vydavatelství Florenc. Na jaře 1990 nechal z hlavičky listu odstranit heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“.[1] V září 1990 založil Porybný akciovou společnost Borgis a část akcií nabídl členům tehdejší redakce Rudého práva. Díky jeho trojjediné roli ředitele vydavatelství Florenc, šéfredaktora Rudého práva a předsedy představenstva a. s. Borgis se mu podařilo společně s dalšími členy redakce realizovat sled právních kroků, v jejichž důsledku začal od 1. ledna 1991 vydávat Rudé právo sám jako soukromý vydavatel. Podtitul „Deník KSČ“ byl pouze nahrazen obecnějším „levicový list“. V září roku 1995 pak došlo k završení polistopadové transformace deníku jeho přejmenováním na Právo.
Vyznamenání
[editovat | editovat zdroj]
Noviny byly za svoji činnost režimem oceněny třemi řády, Řádem republiky (1955), Řádem Klementa Gottwalda (1970), a Řádem Vítězného února (1973). Insignie těchto řádů byly tištěny u titulu.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b ZPĚVÁČKOVÁ, Barbora. Proměny vnitropolitického obsahu Rudého práva na sklonku roku 1989. Praha, 2020 [cit. 2023-11-23]. 67 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova, Fakulta sociálních věd, Institut komunikačních studií. Vedoucí práce Pavel Suk. s. 17, 35. Dostupné online.
- ↑ a b Malá encyklopédia žurnalistiky, Bratislava : Obzor 1982, str. 421
- ↑ Souborný katalog ČR - Seriály : https://aleph.nkp.cz/F/?func=direct&doc_number=009380645&local_base=SKC
- ↑ Suborný katalóg periodík SR : https://chamo-skp.kis3g.sk/search/query?theme=skp
- ↑ Katalog perodického tisku ČSSR 1984, str. 61
- ↑ Katalog perodického tisku ČSSR 1986, str. 91
- ↑ Katalog perodického tisku ČSSR 1988, str. 92
- ↑ SUK, Pavel. Rudé právo před 25 lety: Zdání změn přehlušily přípravy na sjezd v roce 1990 [online]. https://ceskatelevize.cz, 2014-09-22. Dostupné online.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- DOLEJŠÍ, Vojtěch. dipl.práce "Komunistický novinář Vojtěch Dolejší". FŽ UK Praha 1978. vyd. Praha: diplomová práce, 1978. 156 s.
- FRANĚK, Jiří. Naše Rudé právo : čtyřicet let listu KSČ, který bojuje za pravdu, socialismus a mír. Praha: Státní nakladatelství politické literatury, 1960.
- PETRŮ, Jan. Vývoj Rudého práva v období 1966 -1971. Praha, 2012 [cit. 2021-01-15]. Bakalářská práce. Fakulta sociálních věd Univerzity Karlovy. Vedoucí práce Jan Cebe.
- OSOUCH, Marek. Rudé právo ve 20. letech: problémy související s jeho utvářením, výrobou a distribucí. Brno, 2018 [cit. 2021-01-15]. Diplomová práce. Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií. Vedoucí práce Pavel Večeřa. Dostupné online.
- ŠMÍDOVÁ MATOUŠKOVÁ, Olga. "Rudé právo psalo, že nás bylo málo--" : restituce identity a identita restituce v diskursu Rudého práva v roce nula. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON), 2012. 187 s.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Rudé právo na Wikimedia Commons - Rudé právo on-line 1950–1989 na webu Ústavu pro českou literaturu (veřejně přístupné)
- Rudé právo on-line 1945–1953 v archivu Vědecké knihovny v Olomouci (veřejně přístupné)
- Videozáznam přednášky bývalého šéfredaktora Rudého práva Zdeňka Hořeního o historii tohoto komunistického deníku
- Záznam v databázi Národní knihovny ČR
