Přeskočit na obsah

Ivan Dérer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
JUDr. Ivan Dérer
Ivan Dérer, 1933
Ivan Dérer, 1933
2. ministr pro správu Slovenska
Ve funkci:
25. května 1920 – 15. září 1920
PrezidentTomáš Garrigue Masaryk
Předseda vládyVlastimil Tusar
PředchůdceVavro Šrobár
NástupceMartin Mičura
4. ministr unifikací Československa
Ve funkci:
26. září 1921 – 7. října 1922
PrezidentTomáš Garrigue Masaryk
Předseda vládyEdvard Beneš
PředchůdceVladimír Fajnor
NástupceIvan Markovič
7. ministr unifikací Československa
Ve funkci:
5. ledna 1926 – 18. března 1926
PrezidentTomáš Garrigue Masaryk
Předseda vládyAntonín Švehla
PředchůdceLev Winter
NástupceJuraj Slávik
10. ministr školství a národní osvěty Československa
Ve funkci:
7. prosince 1929 – 14. února 1934
PrezidentTomáš Garrigue Masaryk
Předseda vládyFrantišek Udržal
Jan Malypetr
PředchůdceAnton Štefánek
NástupceJan Krčmář
10. ministr spravedlnosti Československa
Ve funkci:
14. února 1934 – 22. září 1938
PrezidentTomáš Garrigue Masaryk
Edvard Beneš
Předseda vládyJan Malypetr
Milan Hodža
PředchůdceAlfréd Meissner
NástupceVladimír Fajnor
12. ministr veřejného zdravotnictví a tělesné výchovy Československa
(prozatímním správcem)
Ve funkci:
11. dubna 1938 – 10. května 1938
PrezidentEdvard Beneš
Předseda vládyMilan Hodža
PředchůdceLudwig Czech
NástupceFrantišek Ježek
Poslanec Revoluční nár. shromáždění
Ve funkci:
1918 – 1920
Poslanec Národního shromáždění
Ve funkci:
1920 – 1938
Stranická příslušnost
ČlenstvíČSDSD

Narození2. března 1884
Malacky
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí10. března 1973 (ve věku 89 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
RodičeJozef Dérer
PříbuzníLadislav Dérer[1] (sourozenec)
Alma materBudapešťská univerzita
OceněníŘád Tomáše Garrigua Masaryka mzz 1. třídy in memoriam (1992)
CommonsIvan Dérer
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ivan Dérer (2. března 1884 Malacky10. března 1973 Praha) byl slovenský právník, publicista, československý politik a předseda Československé sociálně demokratické strany dělnické na Slovensku.

Předkové přišli na Slovensko z Německa. Pocházel z právnické rodiny, jeho otec Jozef byl advokátem v Malackách. Matka Jela Štefanovičová pocházela ze slavného vlasteneckého rodu Štefanovičů a Paulíny–Tóthů. Měli pěr dcer a tři syny, kterým se snažili zajistit dobré vzdělání.[2] Synové Jozef a Ladislav se stali lékaři. Ivan vystudoval gymnázium v Prešpurku a zapsal se na studium práva na právnické akademii. V roce 1903 se pokusil založit s dalšími vlasteneckými přáteli Slovenský vzdělávací spolek, ale ministerstvo vnitra z politických důvodů jeho stanovy neschválilo. Od roku 1903 pokračoval ve studiu na univerzitě v Budapešt a svá studia dokončil v roce 1907. Praxi vykonával v kanceláři svého otce v Bratislavě. Advokátskou zkoušku složil v roce 1909. Od roku 1910 působil jako advokát v Bratislavě.[3]

Už během studií začal publikovat články v mnoha slovenských novinách. V letech 1912–1914 byl jedním z redaktorů týdeníku Národný hlásnik. V den vypuknutí první světové války vyšel v novinách jeho článek s titulkem „Hyeny chcú vojnu”, což mělo za následek jeho zatčení a po skončení trestu musel narukovat do armády. [2] V první světové válce byl zraněn při bitvě u Ivangorodu v Rusku a do konce války žil jako cenzor ve Vídni, zároveň se však v jeho bytě potkávali budoucí představitelé samostatného Československa. [3]

První republika

[editovat | editovat zdroj]

Před vznikem Československa nebyl sociálním demokratem. Byl tvrdým kritikem maďarského režimu v tehdejších Uhrách.

V říjnu 1918 byl jedním z autorů a signatářů Martinské deklarace. Jako člen Slovenské národní rady přivezl tento dokument do Prahy, kde byl jmenován na Revolučního národního shromáždění.

Po celý život zdůrazňoval svou příslušnost ke skupině hlasistů, slovenským stoupencům T. G. Masaryka. Byl stoupenec čechoslovakismu a kritizoval tzv. ľuďácký separatismus a klerofašismus. V letech 1928–1929 se podílel na odhalení protistátní činnosti Vojtěcha Tuky, což pobouřilo slovenské nacionalisty.

V letech 1918–1935 zastával funkci jednoho z nejvýznamnějších představitelů Československé sociálně demokratické strany dělnické, v letech 1934–1938 byl místopředsedou jejího zemského výkonného výboru na Slovensku. V letech 1918–1938 byl poslancem Revolučního Národního shromáždění a později Národního shromáždění. Vykonával funkce ministra pro správu Slovenska (květen – září 1920), pro sjednocení zákonů (1921–1922 a 1926), školství a národní osvěty (1929–1934) a spravedlnosti (1934–1938). Byl rovněž krátce pověřeným ministrem zdravotnictví (1938).

Druhá republika a druhá světová válka

[editovat | editovat zdroj]

Po vyhlášení slovenského státu 14. března 1939 byl vymazán z rejstříku slovenských advokátů, došlo ke zkonfiskování jeho bytu v Bratislavě a bylo mu odebráno slovenské občanství. Žil v Praze. V srpnu 1944 byl zatčen pro účast v protinacistickém odboji, a až do roku 1945 byl vězněn ve věznicích v Praze na Pankráci a terezínské Malé pevnosti. [2][3]

Poválečné období

[editovat | editovat zdroj]

V období Slovenského národního povstání projevoval nesouhlas se sloučením slovenských sociálních demokratů s komunisty, proto roku 1946 spoluzaložil Stranu práce. V poválečném období byl jmenován profesorem sociologie práva na Právnické fakultě univerzity Komenského, nicméně v letech 1946–1948 působil především jako předseda Nejvyššího soudu a člen komise pro přípravu nové ústavy.

Komunistický režim

[editovat | editovat zdroj]

Jeho politická a jiná veřejná činnost byla ukončena únorem 1948. Na vlastní žádost odešel do penze a žil s rodinou své dcery Soni Černé v Hodkovičkách. Syn Vladimír žil od roku 1938 v Londýně a na návštěvu do Československa přijel až po třiceti letech v roce 1969, kdy se s rodiči setkal naposledy. [2]

V letech 1954–1955 byl Ivan Dérer po odsouzení v politickém procesu vězněn, rehabilitován byl zčásti roku 1968 a zcela až posmrtně v roce 1990. Naposledy veřejně vystoupil v roce 1968 k připravované federalizaci Československa, kterou kritizoval a vysloužil si tak nenávist Husákových stoupenců. Federaci fakticky považoval za první krok k rozbití společného státu.[2][3]

Ivan Dérer zemřel v Praze 10. května 1973 ve věku 89 let. Pochován je na hřbitově ve Velké Chuchli.

Hlinkovská autonomie není ničím jiným, než ústrojím na zachování tmy a nevědomosti… Ale ani šrobárovskou autonomii nechceme, neboť tato se snaží udržet osobní režim na Slovensku a zvrhla se na vladaření úzké společnosti osobní kliky.
— Ivan Dérer, říjen 1919
  • Seznam dělSouborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Ivan Dérer
  • Československá otázka. Praha, Orbis, 1935
  • Naše problémy. Úvahy o základných otázkach Československa. Praha, Orbis, 1938
  • Slovenský vývoj a luďácká zrada, Praha, Kvasnička a Hampl, 1946
  • Antifierlinger I. Politické paměti 1945-1949, Praha, 1993
  • K diskusii o čechoslovakizme. Bratislava, Communio Minerva, 2015. Dostupné online.
  • Antifierlinger II. Politické pamäti 1914-1938, Bratislava, Communio Minerva, 2016. Dostupné online.
  • Antifierlinger III. Mníchov 1938. Bratislava, Communio Minerva, 2017. Dostupné online.

Vyznamenání

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ivan Dérer na slovenské Wikipedii.

  1. Československý biografický slovník. Academia. 1992. ISBN 80-200-0443-2.
  2. a b c d e ŘEHÁKOVÁ, Naďa. Kateřina Černá. 1.. vyd. [s.l.]: Arbor vitae+Gallery s.r.o., 2010. ISBN 978-80-87164-55-6. S. 15–18. 
  3. a b c d KOVÁČ, Dušan, a kol. Muži deklarácie. Martin: Osveta, 1991. ISBN 80-217-0289-3. S. 208–230. 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • GÁBRIŠ, Tomáš. Ivan Dérer. In: SKŘEJPKOVÁ, Petra. Antologie československé právní vědy v letech 1918–1939. Praha: Linde, 2009. ISBN 978-80-7201-750-8. S. 114–115.
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století I. A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 231. 
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 12. sešit : D–Die. Praha: Libri, 2009. 105–215 s. ISBN 978-80-7277-415-9. S. 180. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]