Radost a smutek v Pamětech Františka Jana Vaváka

cornova 4 (2/2014) Dmitrij Timofejev Radost a smutek v Pamětech Františka Jana Vaváka Joy and Grief in the Memoirs of František Jan Vavák ▨ Abstract: The article looks at how emotion is represented in Bohemian folk chronicles, i.e. texts of a historiographic character, written by autodidacts — mostly peasants and artisans. At the core of our analysis is the most famous work of this kind, Paměti Františka Jana Vaváka z let 1770–1816 (Memoirs of František Jan Vavák 1770–1816). Other writings from the turn of the 19th century (e.g. those of Václav Jan Mašek, Jan Petr, Ondřej Lukavský) are also considered. Our initial question is: How, and in which contexts, did Czech-speaking authors of the late 18th and early 19th century, having no opportunity to get acquainted with contemporary philosophical theories, express afects? The study shows that the emotions, especially joy and grief, are expressed in a way recommended by early modern rhetoricians (e.g. Cypriano de Soarez or Bernard Lamy): particular igures are associated with particular afects. Though the principle is the same, the igures used by autodidacts difer from those recommended by the rhetoric manuals. Being unable to read Latin, German or French rhetorics, the authors had probably grasped the principles of how to represent afect from their reading, but adapted them according to their own talent and vision. As might be expected given the rural origin and values of the authors, joy is expressed mostly in the context of weather favourable for the harvest, while grief is realised in the context of rising prices and natural disasters. ▨ Klíčová slova: historická stylistika, rétorika, emoce, František Jan Vavák, lidové kroniky, historiograie ▨ Keywords: historical stylistics, rhetoric, emotions, František Jan Vavák, folk chronicles; historiography ▨ Dmitrij Timofejev (1987) is a junior research associate at the Institute of the Czech Language of the Academy of Sciences of the Czech Republic. Currently he is working on dissertation on language and style of Bohemian folk chronicles at Charles University in Prague. His research focuses on history of language and readership in 18th century Czech lands and historical stylistics. Jakou cestou bychom se měli vydat, chceme-li zkoumat emoce zachycené v dílech raného novověku? Badatel, který se zajímá o citový život dob minulých, často volí dvě základní možnosti. Jako první je nasnadě sledovat vývoj teorií, konvencí a pravidel vyjádřování emocí, jež jsou v dobové terminologii označovány jako afekty.1 V tomto případě se ale nabízí otázka, zda můžeme z prací úzké skupiny intelektuálů vyvodit závěry, které by byly platné pro širší společnost. Druhou možností je vyhledávat a interpretovat stopy emotivního života zachycené v pramenech.2 Tento přístup poskytuje větší prostor a svobodu, má ovšem i svá úskalí: badatel se může snadno vzdálit myšlení typickému pro zkoumané období nebo pro určitou společenskou vrstvu a aplikovat moderní představy a poznatky na výzkum staršího materiálu. 1 2 Susan J. MATT, Recovering the Invisible: Methods for the Historical Study of the Emotions, in: Susan J. Matt — Peter N. Stearns (edd.), Doing Emotions History, Urbana – Chicago – Springield 2014, s. 44. Walter ANDREWS, Ottoman Love: Preface to a Theory of Emotional Ecology, in: Jonas Liliequist (ed.), A History of Emotions, 1200–1800, London 2012, s. 21. Studie 60 Americká badatelka Susan J. Matt na základě prací Luciena Febvra nabízí kombinovaný přístup — konfrontovat dobové představy o afektech a pokyny k vyjadřování emocí s tím, jak jsou emoce ve skutečnosti sdělovány ve zkoumáných památkách, a přihlížet přitom k sociálnímu postavení, vzdělání a kulturnímu pozadí autorů památek.3 Tento přístup se nám zdá být nejproduktivnější. Pokusíme se ho uplatnit při analýze Pamětí Františka Jana Vaváka, souseda a rychtáže milčického. Paměti jsou zatím nejrozsáhlejším známým textem4 z okruhu kronikářských záznamů lidové provenience.5 František Jan Vavák, bohatší sedlák ze vsi Milčice na poděbradském panství, je psal v letech 1770–1816. Zařazoval do nich všechny informace, které upoutaly jeho pozornost: od mravokárných historek o místních opilcích po detailní popisy bitev napoleonských válek. Od mnoha historiograických textů vzniklých v lidovém prostředí ve stejné době6 se Vavákovy Paměti liší nejenom rozsahem, ale také podrobností popisu událostí, různorodostí materiálu i množstvím autorových poznámek. U jiných kronikářů se často setkáváme pouze se stručným komentářem k faktografickému zápisu, zatímco u milčického rychtáře najdeme celé věty a odstavce obsahující reakci na tu či onu událost. Kronikářským záznamům lidové provenience, včetně Vavákových textů, byla dosud věnována především pozornost historiků a etnografů. Zájmu literárních vědců a lingvistů tyto kroniky zatím unikaly. Na příkladě projevů emocí v Pamětech chceme mimo jiné poukázat na výzkumný potenciál tohoto typu pramenů. Naše studie si klade za cíl vymezit tematické okruhy Vavákových záznamů obsahujících projevy emocí a popsat prostředky, jimiž autor emoce vyjadřoval. Ověříme také, zda jsou naše závěry platné výhradně pro tvorbu Vavákovu, nebo i pro texty jiných tzv. lidových kronikářů. Sedmnácté a osmnácté století patří z hlediska historie emocí k tzv. přechodným obdobím7: velká osvícenská myšlenková revoluce zasáhla i do poměrně stabilizovaných a jednotných názorů pozdního středověku a renesance na afekty.8 Od poloviny 3 4 5 6 7 8 S. J. MATT, Recovering the Invisible, s. 46. Čítají celkem 7 knih. Prvních pět bylo vydáno Jindřichem Skopcem v edici Dědictví Jana Nepomuckého v letech 1907–1938. Knihy šestá a sedmá se dočkaly svého vydání teprve v roce 2009. V tomto příspěvku budeme čerpat příklady právě z tohoto vydání: Stanislava JONÁŠOVÁ — Martin KUČERA (edd.), Paměti Františka Jana Vaváka, souseda a rychtáře milčického z let 1770–1816. Kniha VI–VII (1810–1816), Praha 2009. O textech tohoto typu viz Eduard MAUR, Kronikářské záznamy lidové provenience jako historický pramen, in: Štepánka Karlová — Veronika Lišková — Jiří Stočes (edd.), Historická dílna I, Plzeň 2006, s. 76–97. Tamtéž podrobná bibliograie k tématu. Viz např. Paměti starých písmáků moravských, Velké Mezříčí 1920; Antonín ROBEK (ed.), Lidové kronikářství na Poděbradsku, Praha 1978; TÝŽ (ed.), Městské lidové kronikářství na Rychnovsku I, Praha 1976; TÝŽ (ed.), Městské lidové kronikářství na Rychnovsku II, Praha 1979; TÝŽ (ed.), Lidové kronikářství na Kralupsku a Mělnicku, Praha 1974; TÝŽ (ed.), Lidové kronikářství na Lounsku, Praha 1979; Jan ČERNÝ (ed.), Novostrašecká kronika Václava Preinheltra z let 1801–1834 a další písmácké texty z přelomu 18. a 19. století v regionu, Nové Strašecí 2008; Petr KOPIČKA — Oldřich KOTYZA (edd.), Paměti roudnických měšťanů z 18. století: Brodští & Jílkové, Litoměřice 2009 aj. Barbara H. ROSENWEIN, Theories of Changes in the History of Emotions, in: J. Liliequist (ed.), A History of Emotions, s. 7. Peter KING, Emotions in Medieval Thought, in: Peter Goldie (ed.), Oxford Handbook of Philosophy of Emotion, Oxford 2010, s. 167–189. 61 Dmitrij Timofejev 17. století vzniká v Evropě celá řada prací věnovaných problematice lidských citů. V těchto traktátech se obvykle rozebírá původ afektů a vyskytují se zde i jejich deinice a charakteristiky. Autorem nejpropracovanější teorie o emocích byl bezpochyby René Descartes: ve svém spisu Les passions de l’ âme, vydaném v roce 1649, představil podrobný popis fungování emocí a jejich rozsáhlou vědeckou klasiikaci. Neměli bychom však opomenout ani úvahy jiných myslitelů, jako jsou John Locke9, Blaise Pascal10, Thomas Hobbes11, Jean-Jacques Rousseau12 nebo Adam Smith13. Zatímco ilozoie se zabývala teorií emocí, jejich projevu v praxi se věnovala rétorika. Jak uváděli autoři rétorických příruček, správné sdělování afektů dodávalo řeči na síle, umožňovalo řečníkovi lépe přesvědčit posluchače, změnit posluchačův názor, přivést jej k zaujetí pevného stanoviska, nebo dokonce k činu. Učebnice rétoriky tedy obsahovaly doporučení, jak vyjadřovat emoce a vyvolávat je u publika, většinou však postrádaly jakékoli výklady a deinice.14 Kapitoly pojednávající o emocích, často ovlivněné dobovou ilozoií, najdeme mimo jiné u Christiana Thomasia, Daniela Caspera von Lohensteina, Johanna Christopha Gottscheda, Johannese Meyfarta nebo George Campbella.15 Zvláštní důraz na afekty v rétorické praxi klade autor nejčtenější jezuitské rétorické příručky Cypriano de Soarez.16 Jednou z nejzajímavějších novot raně novověkých rétorik bylo přiřazování jednotlivých rétorických igur ke konkrétním emocím. Seznamy afektů a k nim náležejících rétorických prostředků se přitom u jednotlivých autorů lišily. Například podle vlivného francouzského účence 17. století Bernarda Lamyho bylo vhodné pro vyjádření údivu používat iguru exclamatio a při projevu nerozhodnosti iguru dubitatio.17 Johan Heinrich Alsted zas ve své Encyklopedii doporučoval využívat iguru anadiplosis jako prostředek vyjádření hněvu nebo iguru epanalepsis pro sdělení obav.18 Položme si otázku, zda měl milčický sedlák o těchto raně novověkých úvahách povědomí. Rétorika se v raném novověvku začínala vyučovat jako předmět až na gymnáziích. Zvláštní důraz byl na ni kladen v jezuitském studijním programu Ratio studiorum, v němž rétorika spolu s gramatikou a poetikou tvořily základní trojici gymnaziálních disciplín. V letech 1500 až 1700 vyšlo kolem 800 rétorických příruček19, počet jejich vydání stoupal i v 18. století. Rétoriky tak oslovovaly širší publikum než ilozoické studie. Hlavní složku vzdělaného obyvatelstva v českých zemích však tvořilo měšťanstvo, 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 John LOCKE, An Essay Concerning Human Understanding, London 1690. Blaise PASCAL, Pensées, Paris 1669. Thomas HOBBES, Leviathan, London 1651. Jean-Jacques ROUSSEAU, Émile, ou De l’éducation, Paris 1762. Adam SMITH, The Theory of Moral Sentiments, London 1759. Jiří KRAUS, Rétorika v evropské kultuře a ve světě, Praha 2011, s. 142–145. Podrobněji o tom viz Gert UEDING (ed.), Historisches Wörterbuch der Rhetorik I, Tübingen 1992, s. 227–246, heslo Afektenlehre. Cyprianus SOARIUS, De arte rhetorica libri tres. Ex Aristotele, Cicerone, et Quinctiliano praecipue deprompti. Quibus accessere Ludovici Carbonis tabulae, seu totius artis rhetoricae absolutissimum compendium, cun gemino Indice, [Dillingen] 1726, zejm. s. 28. Bernard LAMY, La rhétorique ou l‘art de parler, Paris 1699, zejm. s. 108–136. G. UEDING, Historisches Wörterbuch der Rhetorik I, s. 227. J. KRAUS, Rétorika v evropské kultuře i ve světě, s. 142. Studie 62 především děti bohatších řemeslníků, úředníků, písařů a učitelů. Ještě na přelomu 18. a 19. století navštěvovalo česká a moravská gymnázia a univerzity pouhá 4 % dětí sedláků a rychtářů, přestože cesta k vyššímu školství tehdy již byla formálně zpřístupněna všem.20 Tato disproporce je o to markantnější, že právě venkované a maloměšťané tvořili drtivou většinu obyvatelstva českých zemí: podle údajů z r. 1756 žilo na venkově 78 % obyvatel, a dokonce na sklonku 18. století žilo ve větších českých městech jen 5,2 procenta populace.21 Po vydání všeobecného školského řádu Marie Terezie v r. 1775 byla dětem ve věku 6–12 let doporučena docházka do triviálních škol, kde se měly naučit číst, psát a počítat. Školní docházku však plnilo pouze 20–40 % potenciálních žáků.22 A tak i přes úsilí statních institucí nepřesahovala gramotnost v habsburských zemích včetně Čech 15 % ani ve druhé polovině 18. století. Na venkově se gramotnost pohybovala kolem 7–10 %.23 Žáci triviálních škol se učili číst především podle katechismu. Četbě rétorik a ilozoických prací nebyl na českých triviálních školách věnován prostor v první řadě proto, že rétorické příručky a ilozoické spisy dostupné v českých zemích byly psány vesměs latinsky a německy. To znamená, že vesničan, který se pustil do psaní textu umělecky hodnotnějšího, než byla žádost k vrchnosti, nemohl čerpat inspiraci z moderních návodů k vyjadřování afektů, ale musel se se svými emocemi vypořádat po svém. Jaké podněty mohly u venkovského kronikáře vyvolávat emoce, jež měl potřebu sdělovat ve svých pamětech? Které okamžiky každodenního života nejvíce upoutávaly jeho pozornost? Odpověď na tyto otázky nám poskytuje studie Barbory Mlynáříkové Geograický horizont prostého člověka v Čechách v letech 1740–1830: „Lidový pozorovatel z množství přírodních a společenských skutečností vybírá a komentuje jen to, co se ho buď záporně nebo kladně dotklo. Zaznamenává takové momenty okolního dění, které ho buď ohrozily v jeho ekonomické situaci či společenském bytí, nebo které (…) [mu] přinesly uspokojení po stránce materiální i duchovní. Sedlák se více zajímá o události spjaté s jeho činnosti zemědělskou, např. o počasí, o ceny obilí, o to, jak hospodaří jiní jinde a s jakými úspěchy či problémy. Orientuje se podle toho, jak nová skutečnost, nový prvek přicházející do lidového světa odpovídá jeho životní a názorové konstituci, jak do ní zapadá.“24 Na převahu hospodářských záznamů v lidových kronikách upozornil již František Kutnar. Ten jako jeden z prvních badatelů poukázal na přínos výzkumu památek lidové provenience. Ve své zásadní studii o Pamětnostech dolanského sedláka Josefa Dlaska uvádí: „pro selského kronikáře bylo přírozené, že soustředil své roční pozorování na počasí, vegetační vývoj obilí, na výsledky žní a na ceny zemědělských plo20 21 22 23 24 Josef PETRAŇ, Univerzitní vzdělání, in: Josef Petraň (ed.), Počátky českého národního obrození. Společnost a kultura v 70. až 90. letech 18. století, Praha 1990, s. 131–137. Massimo LIVI BACCI, Populace v evropské historii, Praha 2003, s. 20–21, 48–49. Josef HANZAL, Nižší školství, in: J. Petraň (ed.), Počátky českého národního obrození, s. 133–134. Ve zmíněném období dosahovala gramotnost ve Francii cca 50 %, v Anglii cca 60 %, v Nizozemsku cca 70 % a ve Švédsku cca 95 %. Údaje převzaty z: Davis CRESSY, Literacy and the Social Order, Cambridge 1980, s. 175–189; István György TÓTH, Literacy and Written Culture in Early Modern Central Europe, Budapest — New York 2000, s. 31–38. Barbora MLYNAŘÍKOVÁ, Geograický horizont prostého člověka v Čechách v letech 1740–1830 I, Praha 2001, s. 72–73. 63 Dmitrij Timofejev din“.25 Na tento způsob myšlení, jenž byl vlastní kronikáři vzešlému z lidu, upozorňuje také Eduard Maur. Podle Maura je pro písmáka charakteristická „vázanost k vesnické každodennosti, k rolnickému hospodařství, k jeho výnosu a k faktorům, které tento výnos ovlivňovaly“.26 Ke stejným závěrům dochází i Jiří Štaif v analýze Pamětí Václava Jana Maška z Vodokrt.27 Citované výroky lze doložit číselnými údaji, jež uvádí Mlynaříková: zprávy o chodu hospodářství a s ním souvisejícími informacemi o počasí a cenových údajích tvoří 20 až 50 % všech zpráv ve 13 zkoumaných kronikách.28 Emotivní a citové zaujetí postojů k obsahu záleží podle Mlynaříkové na tom, jak dalece dané informace na pisatele zapůsobily.29 Také Kutnar uvádí, že „teprve tenkrát si [prostý člověk] začíná všímat událostí, když vyruší jeho pravidelný život, když změní jeho dosavadní stav a dotknou se ho svými následky bezprostředně“.30 Při hledání „stop emotivního života“ v historiograických záznamech lidové provenience by měla být hlavní pozornost věnována tomu , co venkovského autora nejvíce zajímá a zároveň překvapuje, tedy mimořádným událostem z oblasti hospodářské a ekonomické. Pro Františka Jana Vaváka a jeho „kolegy“ byly tyto události zcela zásadní, neboť selství představovalo jednu ze základních hodnot venkovských písmáků.31 V našem příspěvku budeme hovořit pouze o dvou emocích, radosti a smutku, a to s vědomím, že Vavák nebyl s žádným ilozoickým systémem emocí seznámen. Radost a smutek budeme analyzovat zejména proto, že patří k základním citům zmiňovaným ve většině ilozoických prací 17. a 18. století. Tyto dvě emoce jsou navíc v textu nejlépe identiikovatelné. Vzhledem k tomu, že se Vavák neřídil žádnými předem danými rétorickými pravidly, je v některých případech těžké přesně deinovat emoci, která se projevuje v té či oné autorově stylisticky zabarvené charakteristice. Jako příklad uvedeme Vavákovo vyprávění (přestože nesouvisí s hospodařením) o kutnohorském nešťastníkovi Janu Kalkovi: Jistý Jan Kalkus, rozený z Kaňku od Hory Kutný, bývalý někdy dosti vzhledný a možný jarmareční kramář, jehož já od mnoha let znal, ten, když se kořálky chytil, od dvou koní přešel na jednoho, od toho jednoho přišel k oslu, pak co dřív nosil osel, to již on sám na svých zádech v almárce, však že vždy s kořalkou v šraňcích 25 26 27 28 29 30 31 František KUTNAR, Dlaskova duševnost, in: František Kutnar (ed.), Paměti sedláka Josefa Dlaska, Praha 1941, s. 102–109. Eduard MAUR, Myšlenkový svět české vesnice na prahu procesu modernizace, Historický obzor 5, 1994, s. 210. Jiří ŠTAIF, Human Happiness, Identity and a Village Chronicler’s World. Václav Jan Mašek of Vodokrty, Prager wirtschats- und sozialhistorische Mitteilungen/ Prague Economic and Social History Papers 14, 2011, s. 36–37. B. MLYNAŘÍKOVÁ, Geograický horizont, s. 125–136. Tamtéž, s. 84–85. František KUTNAR, Sociální myšlenková tvářnost obrozenského lidu. Trojí pohled na český obrozenský lid jako příspěvek k jeho duchovním dějinám, Praha 1948, s. 92. František KUTNAR, Obrozenecké vlastenectví a nacionalismus. Příspěvek k národnímu a společenskému obsahu češství doby obrozenecké, Praha 2003, s. 246–250. Studie 64 stál, strhla z něho i tu almárku a on žebral; ale že přeci kořálky nenechal, zvítězila nad ním, až tak zbídněl, že ho ode vsi ke vsi na voze vozili… Pane Bože, rač mu odpustiti!32 Můžeme zde mluvit o lítosti, soucitu nebo smutku? Je požehnání na konci úryvku projevem naděje? Podobné spekulace by nás mohly vést k umělým závěrům a nepomohly by pochopení textu. Než přistoupíme k analýze samotné, popíšeme postup, který budeme používat při vyčlenění emocionálně zabarvených fragmentů. V ideálním světě bychom měli ověřit, zda autor dodržoval stylistické předpisy předurčené dobovými rétorikami. Tento úkol je však stěží splnitelný, neboť Vavák, jak již bylo řečeno, nezískal rétorickou průpravu a o dobových rétorických předpisech nemohl mít žádné povědomí. Za nevhodné považujeme také vyhledávání přímých nebo metaforických pojmenování pocitů. Ta se sice v některých pasážích vyskytují (např. Ó, jakého jest naříkání i proklínání a všeho zlého vinšování těm, jenž to císaři pánu radí!33), jde však o případy spíše vzácné. Ve Vavákově případě (stejně jako u jiných lidových kronikářů) bude přínosnější řídit se stylem vyprávění, který se často mění právě v závislosti na autorových emocích. Styl Pamětí je vesměs stručný. Autor zjevně napodobuje styl starších a novějších historiograických prací, na které přímo odkazuje v textu (Kronika česká Václava Hájka z Libočan, Kalendář historický Jana Rulíka, Krameriusovy c. k. vlastenecké noviny aj.), snaží se především informovat čtenáře a předat mu co nejpřesnější fakta. Za všechny uveďme jeden názorný příklad — zprávu o jednom z Vavákových korespondentů: Ten duchovní otec Tomáš Fryčaj v král. městě Brně v Moravě (nevím dosavád, jakou hodnost neb ouřad kněžský má) roku 1807 vydal tři khiny, z nichž dvě, větší a menší, jsou modlitební a spolu zpěvové, které písně on sám skládal; třetí jest řádné vedení sedlského lidu.34 Podobný podrobný popis s občasnými vysvětlivkami je pro text Pamětí typický. Tento úryvek je zvlášť pozoruhodný tím, že zmíněné řádné vedení sedlského lidu neslo název Zrcadlo výborného sedlského obcování představující: Život a příběhy rozšafného muže a polního hospodáře Františka Vaváka35 a bylo Vavákovým životopisem, což skromný sedlák ani nenaznačil. U některých zpráv se však autor neomezil jen na pouhý popis situace nebo události, ale vyjádřil k ní také určitý postoj: 32 33 34 35 S. JONÁŠOVÁ — M. KUČERA (edd.), Paměti Františka Jana Vaváka. Kniha VI–VII, s. 63. Dále citujeme jen jako F. J. VAVÁK, Paměti. Tamtéž, s. 129. Tamtéž, s. 69–70. [Tomáš FRYČAJ,] Zrcadlo výborného sedlského obcování představující: Život a příběhy rozšafného muže a polního hospodáře Františka Vaváka, Brno 1807. 65 Dmitrij Timofejev Item [jsem mu půjčil] jedno psaní Jaroslava Martinice, kteréž byl po svém z oken hradu pražského vyhození sám císaři psal, a to jistě žádný čtenář bez slzí čísti nemohl.36 Nejedná se zde pouze o sdělení faktu, nýbrž také o jeho emocionální (bez slzí čísti nemohl) hodnocení. Zprávy obsahující podobné hodnotící postoje se v Pamětech nevyskytují příliš často — znamená to tedy, že tato hodnocení nebyla programová, ale spíše výjimečně pronikala do některých zpráv v případě, že autor nedokázal své pocity ovládnout. I když se autorovi Pamětí nedostalo soustavného vzdělání, byl na svou dobu člověkem velmi sečtělým. Seznam knih, které Vavák při nejmenším „v rukou svých měl“, čítá na 120 starších a novějších titulů, většinou tisků ze 17. a 18. století.37 Vavákovy představy o literárním textu a jeho uměleckých prostředcích byly zřejmě ovlivněny dobovou knižní produkcí autorů vzdělaných v rétorice. A tak od nich milčický sedlák, sám neznalý rétorických zásad, přebírá repertoár stylistických prostředků — především rétorické igury. Ty ovšem využívá jen příležitostně. Stylisticky zabarvené synonymie (Ale ti všickni páni nic našich hlasů nevšímajíce jen stranu knížecí drželi a hájili, z čehož každý lítost a zármutek měl38) nebo výčty (Žita jsou krátke i pšenice, ječmeny řídké a vše malého klasu39) nesvědčí, jak se může na první pohled zdát, o autorově neobratnosti. Ba naopak, najdeme k nim mnoho paralel v textech stylově vyšších40, ze kterých milčický sedlák při psaní Pamětí čerpal nejen inspiraci, ale také poznatky o tom, jak má vypadat literární text. Domníváme se, že při charakteristice stylistických prostředků vyskytujících se v Pamětech bude vhodné používat dobově rozšířenou rétorickou terminologii. Budeme se proto řídit nejrozsáhlejším seznamem igur používaným v 18. století, a to seznamem Ciceronovým.41 Abychom se vyhnuli moderním deinicím, vyjdeme při charakteristice emocí z nejvýstižnějších dobových výkladů uvedených v Descartesových a Hobbesových dílech, byť tato aplikace ilozoických pojmů na sedlákovu tvorbu není metodologicky zcela přiměřená. Tyto deinice uvedeme především proto, abychom představili pojetí emocí v raném novověku. Historií jednotlivých termínů se však v této práci hlouběji zabývat nebudeme. V naší krátké analýze uvedeme nalezené příklady vyjádření radosti a smutku v textu, charakterizujeme tematické okruhy, ve kterých se tyto emoce projevují, a způsob, jímž jsou dávány najevo, pokusíme se také zjistit, čím se autor při jejich 36 37 38 39 40 41 F. J. VAVÁK, Paměti, s. 148. Tento soupis, doplněný komentářem, viz Tomáš MATĚJEC, František Jan Vavák na cestě za vzděláním a kulturou, nepublikovaná disertační práce, FF UK v Praze 2008, s. 198–229. F. J. VAVÁK, Paměti, s. 145. Tamtéž, s. 93. Viz např. případy synonymie v Poselkyni starých příběhův českých Jana Beckovského (Knihy pravím dobré, poctivé a užitečné, ale ne frejovné, nestydaté a nemravné, co dobrého užitečného a chvalitebného při obci kronikáři působí) nebo v Postile Matěje Václava Šteyera (ani lékařství, jaké strojiti neb přijímati, nižší a poslední místo, jako se mnohým přichází a trefuje, když jsou v pokoji a bez pokušení a bez zármutku). Viz např. Marcus Tullius CICERO, De oratore libri tres. With Introduction and Notes by Augustus S. Wilkins, Liber III, Oxford 1892, s. 110–124. Studie 66 popisu řídil. Jak již bylo řečeno, soustředíme se na zprávy s hospodářskou a ekonomickou tematikou. Neklademe si zde za cíl prozkoumat celý korpus Pamětí, neboť se jedná o dílo příliš rozsáhlé. Chceme především poukázat na některé zajímavé jevy, které se vyskytují ve Vavákově textu opakovaně. Omezíme se tedy na menší vzorek materiálu. Příklady, jež jsou uvedeny níže, pocházejí ze zápisů z let 1811 a 1812.42 Budeme citovat celé fragmenty, abychom poukázali nejen na prostředky vyjádřování emocí, ale také na to, jak jsou z hlediska kompozice do úryvku zasazeny, na četnost jejich výskytů a délku zápisu, která vypovídá o tom, jak dalece byl autor touto zprávou zasažen.43 Descartes deinuje radost jako „příjemné duševní hnutí, v němž spočívá potěšení z dobra, jež si duše představuje prostřednictvím mozkových impresí jako své vlastní“.44 Hobbes jako „rozkoše (…) [které] vznikají z očekávání konce, na který se těšíme, který předvídáme a tušíme, nebo z toho, co nastane, ať jsou to věci, které při vnímání jsou příjemné nebo nepříjemné (…) rozkoše duševní, které má ten, kdo je s to dobrati se oněch důsledků“.45 Co vyvolává příjemný pohyb duše Františka Jana Vaváka? Přírozeně je to počasí prospěšné dobré úrodě. Dne 21. téhož, v neděli po s. Duchu, pršelo pomalu od rána do 11 hodin, a tu se prach promočil a všecko stvoření obživilo.46 V neděli 9. po s. Duchu, dne 4. srpna, začalo se stroijt k dešti a nato v noci dešť hojný přišel a pomalu až do poledne v pondělí trval, a tu jak my lidé, tak dobytek a všecko stvoření příjemné občerstvení jsme cítili. Budiž z té milosti, náš dobrotivý Pane Bože, pochválen!47 Při té bouřce hojný dešť spadl a všecko stvoření oradostnil, ale hned zas 15. a 16. Juni veliká parna byla.48 29. máje přede dnem přišla veliká bouřka a blýskání, z toho mraku dostali jsme u nás hojný déšť, budiž z toho Pán Bůh pochválen!49 Vyjádření emoce zpravidla následuje po vylíčení událostí, které tuto emoci vyvolávaly: Při té bouřce hojný dešť spadl a všecko stvoření oradostnil. Ve třech případech používá Vavák loci communes všecko stvoření: všecko stvoření obživilo; jak my lidé, tak dobytek a všecko stvoření příjemné občerstvení jsme cítili; všecko stvoření oradostnil. Je pozoruhodné, že jinde v Pamětech se toto slovní spojení nevysky42 43 44 45 46 47 48 49 F. J. VAVÁK, Paměti, s. 75–160. B. MLYNAŘÍKOVÁ, Geograický horizont, s. 79. René DESCARTES, Vášně duše, Praha 2002, s. 92. Thomas HOBBES, Leviathan, aneb, Látka, forma a moc státu církevního a politického, Praha 2009, s. 95–96. F. J. VAVÁK, Paměti, s. 61. Tamtéž, s. 99. Tamtéž, s. 93. Tamtéž, s. 90. 67 Dmitrij Timofejev tuje. Autor jeho prostřednictvím sděluje výhradně radost z dobrého počasí. S formulací biblického původu všecko stvoření50 se setkáme také např. v kancionálových písních.51 V textu Pamětí se dvakrát objevuje rétorická igura optatio (zvolání s přáním), v níž autor vyjadřuje vděk Bohu za poslání deště52: budiž z toho Pán Bůh pochválen; Budiž z té milosti, náš dobrotivý Pane Bože, pochválen! Z dalších rétorických igur zmíníme incrementum neboli významovou gradaci, jež byla ve zkoumaném textu použita jedenkrát: jak my lidé, tak dobytek a všecko stvoření…, a méně průhlednou antitezi: Při té bouřce hojný dešť spadl a všecko stvoření oradostnil, ale hned zas 15. a 16. Juni veliká parna byla. Zaznamenali jsme také, že když autor sděluje pocit radosti, nemluví v první osobě. Není to jen jeho radost, ale radost společná. Podle Vaváka prožívali radost z deště lidi…, dobytek a všecko stvoření. Tyto formulace lze do jisté míry považovat za hyperbolu: bouřka a blýskání přinášely ve Vavákově pojetí užitek všem vesničanům, tudíž celému tvorstvu. Co se týče smutku, deinuje jej Descartes jako „nepříjemnou ochablost, v níž spočívá obtíž, způsobená duši určitým zlem nebo nedostatkem, které si prostřednictvím mozkových impresí duše představuje jako sobě vlastní“.53 Pro Hobbese je zármutek opakem radosti — „nelibosti (…) v očekávání toho, co přijde“.54 Autorova radost byla těsně spjatá s dostatkem obilí, zatímco smutek s nedostatkem peněz. Počet projevů smutku a radosti je v Pamětech srovnatelný. Fragmenty textu, v nichž je vyjádřen smutek, jsou však mnohem rozsáhlejší. Proto je nebudeme uvádět všechny a souhrnně, jak tomu bylo u radosti, ale rozebereme jednotlivě jen několik názorných příkladů. Nesetkáme se zde s žádnými ustálenými nebo převzatými formulacemi. Stylistické prostředky pro vyjádření smutku jsou originálnější a rozmanitější. Z novin: 39, dne 28. září vydaných. Dne 26. srpna ve Vídni na šancích za 5 milionů zlatých baňkocedul spáleno bylo. Toto teprva první pálení baňkocedul slyšíme, an již celá 4 leta na jejich shlazení jsme platili, a nyní od měsíce března, kdyžto 4 díly se tratí a toliko 5. díl zůstává, již jich mnoho zničemněno jest. Ale že zase jak vojsku, tak všem v císařské službě stojícím lidem — a sice 5krát tolik, za 100 zlatých 5 set — se vydává a od nich mezi veškeren národ zase se rozhází, protož nic znáti není, aby jich ubejvalo. To sužení skrze tak časté proměny mince není ani k vypsání, anižť by si to kdo uměl pomysliti, dokudž nezkusí. Tak každý moudrý praví, že krom strachu z válečných nepřátel pocházejícího ostatní bídy a psoty dosti.55 50 51 52 53 54 55 Viz např. Ř 8,22: Nebo víme, že všecko stvoření spolu lká, a spolu ku porodu pracuje až posavad (Bible svatá: písmo svaté Starého a Nového zákona podle posledního vydání kralického z roku 1613, Praha 2009, s. 153). Viz např. písňe Raduj se všecko stvoření a Raduj se všecko stvoření, zvláště lidské pokolení u Božana. [Jan Josef BOŽAN,] Slavíček rajský na stromě života…, Hradec Králové 1719, s. 62 a 592. Viz příklady jejího používání v lidových požehnáních: Karel Václav ADÁMEK, Příspěvek k vesnické epigraice z okresu hlineckého, Český lid 5, 1894, s. 533–539. R. DESCARTES, Vášně duše, s. 93. T. HOBBES, Leviathan, s. 96. F. J. VAVÁK, Paměti, s. 107. Studie 68 Vyjádření smutku se stejně jako v případě sdělování radostných prožitků objevuje až za zprávou. Část zprávy pak autor doplňuje informací, kterou čerpá z vlastní zkušenosti. Jako prostředek k vyjádření smutku používá Vavák paralepsi — upozorní na téma tím, že prozradí svou neochotu o něm mluvit (To sužení… není ani k vypsání). Paralepse je zde zdůrazněna igurou incrementum (není ani k vypsání, anižť by si to kdo uměl pomysliti, dokudž nezkusí). Další igurou, jež má zesílit čtenářovo vnímání bídy, je dvojčlenná ampliikační synonymie: bídy a psoty dosti. V zápisu z jara roku 1811, pořízeného brzy po proběhlé měnové reformě, je hlavním stylistickým prostředkem vyjádření (a vyvolání) smutku výčet cen zboží všeho druhu: Dne 20. března jarmark nymburský v příčině těch bankocedul tuto měl všech věcí drahotu: Jeden pěkný koňský kus, klisna nebo valach, za 1200 zl. i taky více i méňe, sprostější 600, 700, 800 zlatých. Jedno 2leté hříbě za 300, za 400 a více zlatých, ledajakés chruntě hubené za 200, 300 zl, Item jeden 8letý hubený a na 1 oko slepý valach prodán byl z Klučova — byl jsem přitom — za 370 zl. Pár dobrých volů přes 2000 zl., jeden dost hubený vůl 700, 800 zl., 2letky po 300 a 400 zl., ročky 200 zl., kráva dost bídná 300 a 400 zl. a takřká nejmenší cena byla malého chudého dobytčete 220, 230 zl. 1 loket rajchenberskýho sukna 26, 28 a 30 zl., kutnohorský, polenský a jiný 15, 16, 17, 18 a 20 zl. Humpolecký, o němž starodávní přísloví jest, že ho někdy na věrtele měřívali, a za mého mládí bývalo za 8, 10 a 12 grošů — nyní, jsouc spíše horší než lepší, platilo se za 8, 10 i 12 zl.! 1 tucet knolíků, an býval za 1 zl., nyní 7 a 8 zl.; 1 lot hedvábu předeného 6 i 7 zl.; 1 loket prostého laneru — bejval za 10, 12 a 15 grošů — nyní za 6, 7 a 8 zl.; 1 klobouk sedlský 20, 22 i 25 zl. Punčochy 7, 8 a 9 zl. Střevíce 10, 11, 12, 13 zl. Boty krátké — laturky jim říkají, že dragounský regiment Latúr nejprv je sem přinesl, a dlouhé shrnovací již nejsou více k vidění , protož když se tyto dole ztrhají, nemohou se dát podšíti a takž celé zahynou a zas jiné býti musejí –, ty tak krátké botky za 30 i taky 32 a 35 zl. Jeden koňský chomout 30 a 32 zl. Pár pobočnic s pohřbetníkem a podpínkou 20, 22 a 25 zl. Nebozez latovník, an býval za 10 a 12 krejc, nyní za 1 zl. a 1 zl. 15 kr. Visutý zámek, dost maličký, za 3 a 4 zl. Ostatně nelze všeho vypsati.56 V tomto úryvku opět najdeme incrementum — důraz na neustále se zvyšující ceny zboží (1 loket rajchenberskýho sukna 26, 28 a 30 zl., kutnohorský, polenský a jiný 15, 16, 17, 18 a 20 zl.; Punčochy 7, 8 a 9 zl. Střevíce 10, 11, 12, 13 zl.). To je na některých místech rozvíjeno jinými igurami: antitezí (tucet knolíků, an býval za 1 zl., nyní 7 a 8 zl.; Nebozez latovník, an býval za 10 a 12 krejc, nyní za 1 zl. a 1 zl. 15 kr.), testimonií — svědectvím (byl jsem přitom; za mého mládí bývalo), emfází (malého chudého dobytčete; ledajakés chruntě hubené), a dokonce, velmi nečekaně, explanatiem — vysvětlením (Boty krátké — laturky jim říkají, že dragounský regiment Latúr nejprv je sem přinesl, a dlouhé shrnovací již nejsou více k vidění, protož když se tyto dole ztrhají, nemohou se dát podšíti a takž celé zahynou a zas jiné býti musejí). Povzdechnutí milčického souseda uzavírá paralepse: Ostatně nelze všeho vypsati. Větší množství igur používá autor v líčení nešťastných událostí z roku 1811. 56 Tamtéž, s. 81–82. 69 Dmitrij Timofejev Rok 1811 zůstane v dlouhé paměti nejen v lidech, ale i obzláště v knihách, v zápisích, v smlouvách a všelikých rukopisích, neb v něm staly se takové tvrdé, divoké, truchlivé, zarmoucené a zbídněné časy, jakož jsme (krom nepřátelského vpádu) netoliko neviděli a neslyšeli, ale ani v knihách nikdy nečetli. Přes 150 v zemi ohňův, mezi nimižto tři města znamenitá, Kouřím, Kadaň a Březnice se počítají — ó, jaké jsou tu škody! Tolik v zemi zhusta skrz krupobití zkaženého obilí. Neouroda polní, že proti roku 1810 — ač také hojná nebyla — každý rolník sotva polovic obilí i tu, kde potlučeno nebylo, naklidil. Ta přeukrutná a všecky lidi ochuzující a zabíjející rána zmenšení ceny těch bankocedul a zvejšení 5krát tolik všech platů, takže kdo má své povinosti 100 zl., musil dáti 500 zl., a kdo měl 500 zl. na hotovosti, zase z nich musil 400 zl. ztratiti a zůstalo mu jenom 100 zl. Ta ztráta padá i na sirotčí peníze v kasách, na zápisy gruntovní a všeliké smlouvy a jiné handle a obchody, a to od r. 1802. Ó, kdož vysloví to naříkání a u smělých proklínání! Odkudž za jest ve všech věcech taková přehrozná a neslýchaná i v knihách nečítaná drahota, že opět ani k vymluvení, ani k vypsaní.57 Opět si můžeme povšimnout několika případů incrementa, které se v první větě vyskytuje dokonce v trojí podobě (nejen v lidech, ale i obzláště v knihách, v zápisích, v smlouvách a všelikých rukopisích; staly se takové tvrdé, divoké, truchlivé, zarmoucené a zbídněné časy; jakož jsme… netoliko neviděli a neslyšeli, ale ani v knihách nikdy nečetli). Narazíme také na příklady antiteze (Neouroda polní, že proti roku 1810 — ač také hojná nebyla), a v neposlední řadě se setkáme se dvěma zjevnými (ó, jaké jsou tu škody; Ó, kdož vysloví to naříkání a u smělých proklínání!) a jedním sporným případem igury exclamatio (Tolik v zemi zhusta skrz krupobití zkaženého obilí). Tuto pasáž uzavírá, stejně jako v předchozích případech, paralepse, tentokrát ji však (oproti výše uvedeným příkladům) předchází incrementum: taková přehrozná a neslýchaná i v knihách nečítaná drahota, že opět ani k vymluvení, ani k vypsaní. Smutek, stejně jako radost, není personální, ale společný, zájmeno 1. osoby sg. používá autor pouze v testimonii (byl jsem při tom), což ovšem vyžadují pravidla igury. V ostatních případech věty obsahují buď neosobní konstrukce (jest ve všech věcech taková přehrozná a neslýchaná i v knihách nečítaná drahota, že opět ani k vymluvení, ani k vypsaní), nebo formulace v 1. os. pl. (celá 4 leta na jejich shlazení jsme platili). Jak je patrné z úryvků vyňatých z Pamětí, František Jan Vavák využívá postup, doporučený dobovými rétorikami: pro jednotlivé emoce používá zvláštní rétorické prostředky, i když způsob, kterým usouvztažňuje rétorické igury s afekty, nespadá do žádného nám známého systému. Jak jsme již zmínili, u Vaváka se radost projevuje především v souvislosti s příznivým počasím, zatímco smutek plyne z problémů inančních. Obě emoce, radost i smutek, nejsou vyjádřením osobních pocitů, nýbrž pocitů sdílených s určitým společenstvím. Toto společenství bylo ovšem sociálně omezené: tvořila jej pouze populace venkova, jejíž život výrazně ovlivňovalo počasí nebo „pád bankocedul“. 57 Tamtéž, s. 120–121. Studie 70 Radost a smutek jsou v Pamětech zachyceny pomocí výrazových prostředků, jejichž repertoár je vzhledem k původu a vzdělání autora až překvapivě bohatý. Radost je v první řadě vyjadřována pomocí loci communes náboženského původu, smutek pomocí igur jako exclamatio, paralepse a především incrementum. Tyto prostředky zdůrazňují pocit autorova žalu a mají silný účinek na čtenáře. Vášnivý milovník knih Vavák patrně přejímal rétorické postupy z humanistických a raně novověkých knih. Jak píše Jiří Štaif, čtení nejenom rozšiřovalo obzor lidových kronikářů, ale také do jisté míry kultivovalo jejich emoční cítění.58 Zajímavé ovšem je, že přiřazování klasických igur k určitým emocím u Vaváka není v souladu s literární tradicí. Např. exclamatio, které Vavák často používá při líčení nešťastných událostí (Přes 150 v zemi ohňův, mezi nimižto tři města znamenitá, Kouřim, Kadaň a Březnice se počítají — ó, jaké jsou tu škody!59), najdeme u jeho oblíbených autorů v různých, zdaleka ne vždy negativních kontextech: Ó, zlaté časy, v nichžto králové s poddanými a poddaní s králi tak důvěrně, laskavě, štědře chovali!60 O jak mnozí až podnes Boha chválí / ale nenavracují se k polepšení bezbožných mravův svých!61 O kýžby jeho upřímnost a poctivost česká více následovníků měla!!!62 Nakolik je tento Vavákův postup výjimečný? Pokud se podíváme do jiných soudobých kronikářských záznamů lidové provenience, zjistíme, že chvála Božího jména je běžným prostředkem vyjádření radosti z hospodářských nebo ekonomických událostí. Najdeme jej např. u Jana Petra z Dobrušky (Léta Páně 1750, buď jméno na věky pochváleno, takové hojné božské požehnání a ouroda byla, kterou nižádný starý člověk nepamatoval, že ani hrubě neměli místa mandele v čas žní kam skládat, takže všechny stodoly obilím naplněný byly i sem tam ještě skládali63) nebo Ondřeje Lukavského ze Skuhrova (Ze začátku ihned k tomuto nastávajícímu 1746 roku, na boží narození přimaršírovali do města Solnice zlí a nevážní lidé, jmenování banduři. Ty celých 14 dní tam kvartýrem bydleli, též po vesnicích se rozkvartýrovali. Ostatně kde kdo ještě nějaký kus chleba měl, všem všecko sežrali, takže v městě Solnici po jejich odchodu jeden každý hospodář v domě svém tak zůstal, že kus hleba jeu nezůstal. Po jejich pak odmaršírování již nyní bez vojska tady v naších horách zůstává prázdno, z toho buď Pán Bůh náš pochválen64). Stejně tak je při popisu nešťastných událostí běžně užíváno inkrementa a paralepse i v jiných pramenech. Tyto igury můžeme zaznamenat např. u Václava Hodka z Ouholic u Vepřku (1784 … Pak 25. a 26. feb. počalo silné tání s teplým větrem a děštěm, takže ten celou zimu nepohnutelně ležící sníh mocí se rozehříval a v samou vodu se obracel, ve třech dnech stráven byl, načež hnedky voda silně přibývat počala, že ten silný loket led 27. strhla a 28. feb. tím ledem se tak zvýšila, že jí před tím žádného pamětníka nebylo… Jaký to strach a bědování, když jsme okolo nás žlaby i s dobytkem, pivo v sudech z pivovaru a také 58 59 60 61 62 63 64 J. ŠTAIF, Human Happiness, s. 37. F. J. VAVÁK, Paměti, s. 120. Jan KOŘÍNEK, Staré paměti kutnohorské, Praha 2000, s. 83. [Antonín KONIÁŠ,] Vejtažní naučení a vejkladové na všecky nedělní i sváteční epištoly…, Hradec Králové 1740, s. 42. Jan RULÍK, Kalendář historický… I, Praha 1797, s. 101. B. MLYNAŘÍKOVÁ, Geograický horizont, s. 136. Tamtéž, s. 156. 71 Dmitrij Timofejev děti v kolíbkách v tom ledu plouti viděli a již bezmála tu ouzkost na sebe očekávali65), Jana Cívky z Třebíze (Dne 28. Februari byla taková voda, obzvláště v Praze, že ji žádný nepamatoval66) nebo již zmíněného Václava Jana Maška z Vodokrt (1827 … Též také dne 29ho června jmenovitě na S. Petra a Pavla našemu Turkovi jest kobyla zlámala nohu pod potlučení na drahách. Též také Šimánek přišel o kobylu, o hříbě, o krávu a tele a Kokoška o pár odstavenejch hříbat, Kydlíček o vola, a také v tomto roce Bůh všemohoucí na nás dopustil takovou metlu, že všechen dobytek v naší vesnici stonal, jako ovce, svině, krávy, voli, koně i také psy to neminulo, tak mně všechen dobytek stonal, koně na hříběcí, a ostatní dobytek na slintavku a na nohy67). Domníváme se tedy, že jak ve Vavákových Pamětech, tak v jiných historiograických památkách lidové provenience vznikl speciický systém vyjadřování emocí založený na používání určitých stylistických prostředků v určitých kontextech. Je překvapivé, že typologicky byl soudobým rétorickým systémům velmi podobný, lišil se však od nich svou realizací. Jeho kořeny, vývoj a podrobnější analýza mohou být předmětem dalšího bádání. 65 66 67 A. ROBEK (ed.), Lidové kronikářství na Kralupsku a Mělnicku, s. 56–57. Tamtéž, s. 64. B. MLYNAŘÍKOVÁ, Geograický horizont, s. 147.