Čtení na dlouhé zimní večery...

 ... anebo při nemoci. Podzim prověřil moji imunitu a protože mě shledal nedostatečnou, nechal mě týden v posteli. A když už bylo trochu líp, tak jsem se do té postele zachumlala s knihou. Milou, cestopisnou nebo přemýšlivou - hlavně nic brutálního. 

Pravda, ne všechny knížky jsem přečetla při nemoci, některé i dřív, ale díky naší městské knihovně jsem nad nimi strávila hezké chvíle. Třeba si někdo z nich vybere.

Klára A. Samková - Po Evropě s maminkou - tuto knížku musím dát na první místo. Můj obdiv autorce, která se nebojí jít s kůží na trh (neboli se svými názory, které se ne každému můžou líbit). A to jak vychovává a vzdělává dceru, vede ji k umění, přemýšlení a samostatnosti, to klobouk dolů. Je to cestopis. Je to o tom, jak autorka cestovala nejdřív s maminkou do Ruska (protože tehdy to jinam nešlo, a protože i Rusko je součástí Evropy!) a jak pak cestovala s dcerou - od mala, po Evropě, výlety bez cestovek a zamluvených hotelů, po galeriích, výstavách, památkách, ale i do Evropského parlamentu nebo koncentračního tábora. Ze začátku jsem si říkala, že je to strašně chytrá ženská a na mě strašně složitá. Pak se mi začalo to její propojování a vysvětlování dějin líbit. Kde jinde bych našla, že svatá Anežka a svatá Alžběta byly sestřenice, nebo že Masaryk mohl být nemanželský syn židovského statkáře a německé děvečky (určitě v knihách, které jsou v poznámkách pod čarou). Je to knížka, kde je historie, zeměpis, filozofie, kde jsou zážitky, kde je glosování doby - a svou upřímností (a i jako rodiče) si mě získala.

Slepičí polévka pro matku a dceru - (Jack Canfield, Mark Victor Hansen) - neuvádím tučně autora, protože jsou to příběhy mnoha a mnoha lidí. Každý z nich napsal jeden článek na jednu až tři stránky, co se mu vybaví, když se řekne vztah matky a dcery. Neberte mi iluzi, že příběhy jsou pravdivé. Že se skutečně staly. Že matka nebo dcera si něco díky tomuto vztahu uvědomily, že prožily lásku a souznění. Na začátku článků je vždy i hezký citát, občas nějaký milý kreslený vtip o tomto vztahu, a tak tato knížka je opravdu pohlazením pro matku i dceru.

Bedřich Ludvík - Pohádky pro otce a matky - milá knížka k zamyšlení, jsou to pohádky a nejsou to pohádky, nezvítězí vždy dobro, a některé povídky jsou smutné, ale jsou o lidských trápení, touhách, o andělech, schodech do nebe - a každá pohádka měla svůj smysl a rozřešení.

Véronique Maciejak - Naučte se tančit v dešti - hlavní hrdinka pracuje v rozhlase a cítí, že její život je nenaplněný, práce ji přestala uspokojovat, přítele nemá - a při reportáži se seznámí s mužem, který píše motivační knihy a zapojí se do projektu, v němž jí každý týden přijde jedna zpráva, kterou se má řídit, aby tak objevila sama sebe a zlepšila svůj život. Je tam například, že má jít za svým srdcem - tedy doleva. Dojde do restaurace-kavárny, kde se seznámí s milými lidmi, a zjistí, že toto je pro ni to pravé. Nebyla to klasická romantická knížka, i když jiskření mezi hrdinkou a autorem motivačních knih tam je. A nebyla to ani klasická motivační knížka. I když člověk mohl zkoušet řídit se podle rad, které chodily hrdince do emailu. Příjemné čtení.

Martina Lukášková, Eva Francová - Svatojanský lunární kalendář - rady, co dělat v jednotlivých částech roku, bylinky, popis jednotlivých znamení, recepty - knížka toho obsahovala tolik, že jsem zatoužila si ji koupit. 

Rosťa Gregor - Šťastná to země - dostala se mi do rukou knížka o koloputování i s autorovým věnováním. Nechápu, jak se dá během 14 dní objet na kole Československo. Nechápu, jak se po výkonu ve dne člověk vyspí kdesi na lavici. A jak nenastydne, když prší, je vítr a jiná nepohoda. Jak se dá na kole v jednom zápřahu najet 600 km. A jak se dá na kole cestovat Rumunskem nebo Albánií... Rosťa Gregor si se čtenářem povídá a i takový cyklista (necyklista) jako já se začetl, obdivoval, pousmál - a hledal na mapě vesnice a města, kterými projel. Obdiv a hodně zajímavých cest.

Zdeněk Svěrák - Nové povídky - nejvíc se mi líbila hned první povídka Betlémské světlo - psáno z pohledu mentálně zaostalého chlapce, který musel říkat pravdu. V povídce Nákup jsem zas obdivovala, jak autor dokáže popsat pocity z pohledu starší ženy. Většinou vypravěčem byli starší muži a nechyběla sexuální touha, ale vždy jsem byla zvědavá na pointu a vždy se odehrávalo u nás (v povídce Dvojí vidění se zamířilo na chvíli do Švédska). Povídky vyznívaly pravdivě - jako by se (při troše fantazie) mohly skutečně stát.

Ruediger Schache - Tajemství přitažlivosti srdce - nazvala bych to, jak znovu naprogramovat své myšlení, jak otevřít srdce lásce... Řada z nás má v sobě mylné programy, které znemožňují uskutečnit to, co chceme, být s tím, kdo se nám líbí. Jde o to je najít, opravit a uzdravit se láskou. 

Pavel Novák - Polský zápisník - autor je zpravodaj Českého rozhlasu v Polsku. A doporučuji těm, kdo se ve zkratce a  poutavě chtějí něco o našich sousedech dovědět. Známá místa, trocha historie, lidé. Napsáno v krátkých článcích, doplněno fotografiemi. Je poznat, že autor v Polsku žije, má lidi i místa rád a zajímavě sděluje a vybírá to, co čtenáře zaujme.

Vzpomínky kočičího doktora - Dr.Louis J.Camuti - Jéminkote, kolik že to bylo panu zvěrolékaři, když psal tuto knihu? 85let? A jsem moc ráda, že ji sepsal (vydána v USA v roce 1980). Není jen vtipně psanými příběhy s kočkami a jinými zvířaty (fakt jsem se nahlas smála), je protkána i radami pro majitele koček, a je i odrazem doby, ve které žil. Dr. Camuti byl Ital (už jen kvůli tomu u mě dostává bodíky) působící v New Yorku, u něhož se po šedesátce zjistila alergie na kočky, ale to mu nezabránilo, aby pokračoval v tom, co umí, co ho naplňuje... a pomáhal těm sebevědomým tvořením, kteří dovolili svým páníčkům, aby s nimi žili v jedné domácnosti. Knihu může číst kdokoliv, ale asi jen milovníci koček pochopí :-)

Krásný víkend, ať s knihou nebo bez, a hlavně ve zdraví ☼ ♥

Malování světlem

 Dej mi prosím chvíli času,
zachytím pro tebe krásu,
kde zlatý vlas k druhu běží,
naši lásku pevně střeží.

Možná byly temné chvíle,
dnes chci říci ti však mile,
že barevnost světla tvoří
všechno, pro co srdce hoří.

Věřím v tvoji fantazii,
odhalíš, co v díle skryji.
Návrat cítím v rozloučení,
s tebou přiznám povznášení.

Obohacující není jen čtení blogů, ale i setkání s blogujícími. Ke krásnému zážitku Praha s Jiřinkou a příjemnému povídání se Simi z Austrálie  přibylo v pátek povznášení nad fotografiemi Petra. Tímto výstavu doporučuji, protože fotografie jsou opravdu umělecké a tak rozdílné, že si každý může vybrat tu svoji (pro mě to bylo hodně těžké vybrat si tu nej). Děkuji za hezké provázení a výstavám (nejen této) přeji hodně nadšených obdivovatelů. ☼ ♥

PS: Všem přeji, ať jste v těchto dnech v suchu, teple a v bezpečí. Hodně síly. Kéž jste v pořádku.

Devět let a devět knih

Je to právě devět let, co mám blog, a tak mě napadlo, za každý rok dát nějakou psychologickou knížku, která mě nějak ovlivnila, líbí se mi myšlenky v ní, přijde mi zajímavá. Ne všechny knížky mám doma a tak napíši jen pár věty, co mě zaujalo a zapamatovala jsem si. Pokud někdo hledá knížku na seberozvoj může vybírat:

Joseph Murphy – Moc podvědomí II
Knížka byla napsána v roce 1957, a tak ji beru jako takový základ, počátek vizualizace. Joseph Murphy byl kněz a tak je zde hodně citací z bible a na základě slov z bible vysvětlováno, jak si splnit to, po čem toužíme. Mít lásku, stát se někým nebo dosáhnout něčeho. Je zde také hodně příběhů lidí, kterým se to podařilo a žijí naplněný život.

Louise L. Hay – Miluj svůj život
Miluj svůj život, miluj sama sebe – jak málo lásky si dáváme. Louise mám ráda, za svůj dlouhý život pomohla mnoha lidem cítit se lépe. A i kdyby neplatilo, že díky afirmacím se můžeme uzdravit, je nám díky sebelásce dobře psychicky. A laskavost se může šířit dál.

Chopra – Sedm duchovních zákonů úspěchu
Zákony jsou tyto – Zákon čisté potenciality, dávání, karmy, nejmenšího úsilí, úmyslu a přání, nepřipoutanosti, dharmy (účelu života). Myslím, že zde není ukázáno ani tak jak získat to, co chceme, ale jak dojít k tomu, k čemu jsme předurčeni. A to s harmonií, radostí a láskou.

Valerij Sinelnikov – Očkování proti stresu aneb Psychoenergetické aikido
Ukrajinský spisovatel radí všímat si všeho, co nám nedělá dobře, co se děje v našem okolí – a převrátit to v náš prospěch. Například při nepříjemném pocitu z cizího člověka si v mysli představit dárek, který mu „jako“ darujeme. A dotyčný člověk zmizí z našeho života. Jde o to nevytvářet energii strachu, zloby, ale energii lásky a radosti. Zjistit, kdy se cítíme špatně a proč a změnit nastavení mysli.

Gary Chapman – Pět znaků láskyplné rodiny
Na základě vlastní zkušenosti píše, jak mít láskyplný vztah s partnerem a vychovávat děti tak, aby výchova byla prospěšná. Rozvíjení intimity manželství, hovořit jazykem lásky k partnerovi i dětem (je 5 jazyků lásky – slova ujištění, pozornost, tělesný kontakt, dárky, skutky), manžel ve vedení a povzbuzující manželka - to jsou některé kapitoly z knihy.

Joyce a Barry Vissellovi – Místo v srdci
Tato knížka je taková více meditativní. Visselovi píší postřehy ze svého vlastního života, jak se vyrovnat s připoutaností ve vztahu nebo strachem ze ztráty druhého, jaké je to po narození dítěte, sexuální akt v duchovním životě… Radí párům, jak k sobě znovu nalézt cestu a poupravit to, co se zdá jako problém. Líbilo se mi, že „domov je jen pocit“ – člověk ho má v srdci, nezáleží na místě, pocit lásky a harmonie je v nás.

Dorothy Bullit – Hlazení duše
Jak se co nejlépe a nejrychleji vyrovnat s tragédií, která se člověku stane? V knize je popsáno několik kroků např. zastavit sestupnou spirálu, věnovat se druhým. Zaujalo mě, že nám pomáhá, když nalezneme někoho, kdo prožívá něco podobného jako my. Důležitý je pocit, že na to vše nejsme sami.

Allan a Barbara Peasovi – Odpověď
„Nemá cenu šplhat po žebříku úspěchu a teprve nahoře zjistit, že jste jej opřeli o nesprávnou zeď“. Jak si vybrat správný cíl, který s člověkem skutečně rezonuje, a jak se k němu dostat. Základem je ručně napsaný seznam cílů s termíny, zadání úkolu RAS (náš retikulární aktivační systém), a pak vizualizovat a ať se děje cokoliv, tohoto cíle se držet.

Paulo Coelho – Alchymista
O pasáčkovi ovcí, který se rozhodl jít za svým osobním příběhem, který ho zavede do Egypta k pyramidám. Je to knížka, která zní jako pohádka, ale jsou v ní krásné myšlenky, nejen o tom jak se nevzdávat a dojít svému cíli.

A protože jsem si uvědomila, že tu nemám žádného českého spisovatele, ještě musím zmínit Zdeňku Jordánovou. 

Děkuji vám moc za vaši podporu, návštěvy a krásné komentáře. 

Kosmas - Vladislav Vančura

 Někdy nezaškodí přečíst si v dospělých letech povinnou četbu pro střední školu. Člověk objeví kolikrát poklady a to, co mu přišlo v pubertě nezáživné a nudné, má najednou svoje kouzlo. Takto jsem přečetla od Vladislava Vančury Markétu Lazarovou, a protože v této knížce byl i Kosmas, pustila jsem se i do něho. A líbil se mi ještě víc než Markéta Lazarová.

V Kosmovi je přesné vykreslení postav, poutavě napsané, jak a za jakých okolností vznikala Kosmova kronika.

Lidé tu mají své chyby a prohřešky, ale mají i odhodlání, radost ze života a práce, dokáží ocenit druhé, vesele a s láskou se poškorpit i odpustit. Je to historický příběh, ale právě touto lidskostí, je člověku blízký i nyní.

Obsah: Kosmas si zval k sobě chudáky, kteří znali zajímavé příběhy, které se vyprávěly z otce na syna. Takto se setkáváme se skupinkou čtyř hladových lidí. Ze zrušeného Sázavského kláštera přichází ke Kosmovi i mnich, aby mu dal dokumenty. Tento mnich se pak připojí ke čtveřici. Na poli, který patří Židovi neprávem (neboť Židé nesmějí vlastnit pozemky), umírá jeden z této -již pětice. Mnich ho stihne ještě pokřtít, a tak ho pak musejí pohřbít - zahrabat na Židově poli. Při umírání stařec vzpomíná na místo pohanských obřadů. Mnich se na toto místo vydá, přesvědčen, že na takovýchto místech je zakopán poklad. Bohužel najdou jen pohanskou sochu. Zkouší jí přinést Kosmovi, jako mluvící sochu, ale ten pozná, o co se jedná a vyžene je. Socha je zakopána na poli Žida. Tak tato čtveřice žebrá v Praze od kostela ke kostelu. Když nakrade hrušky, vrací se na toto pole, aby si je také zakopala, ale je přistižena zbrojnošem. Tak se na poli najde vše, mrtvola i socha. Z vraždy a pohanských obřadů je obviněn Žid, má být popraven. Mnich jde za Kosmou. Právě v okamžiku, kdy se pře Bruno s Kosmasem, aby napsal do kroniky více o Sázavském klášteře. Když však slyší přiznání mnicha ze Sázavského kláštera, co způsobil a k čemu se bál přiznat, vyjmou stránky o Sázavském klášteře z kroniky. A jdou zachránit Žida.

Takovýto je příběh. Ale co ho dotváří, jsou rozmluvy kanovníka Kosmase s manželkou Božetěchou, nebo vzdělaným Brunem a Šebířem. 

Vančura uměl napsal historický příběh se známkami lyriky, příběh, ve kterém vše do sebe správně zapadne. A vzbudil ve mě zájem se dozvědět více nejen o Kosmově kronice, ale celkově o historii. A myslím, že o vlastenectví mu šlo vlastně také. Škoda, že jeho dílo je nedopsáno, protože ho za války popravilo gestapo.

Julie Caplinová - Čajovna v Tokiu

 Čekala jsem od té knížky víc. Přitom to začínalo tak poutavě. Vždyť kdo by nechtěl, aby jeho blog a jeho fotografie měly takový úspěch, že by vyhrál zájezd do Japonska, byl mu přidělen mentor a poté jeho fotografie byly vystaveny v galerii? Už ten název - Čajovna v Tokiu... čekala jsem, že se dozvím více o přípravě čaje, o japonské kultuře.

Nemůžu říci, že bych si odnášela jen to, že ve vlaku se nemluví - a občas Japoncům v tomto směru závidím... Bylo vysvětleno několik japonských pojmů. A autorka se snažila zachytit klid a vyrovnanost žen v čajovně, zdvořilost a ohleduplnost Japonců. Také mě zavedla na významná místa, kam se nepodívám. A výborně je popsala.

Příběh byl hezký, romantický, ženě se podařilo změnit k lepšímu muže - co víc bych si jako žena mohla přát? :-)

Vlastně když jsem si pak přečetla závěr, že autorka sama má pocit, že je to druhá její nejhorší kniha - uznala jsem, že to byla kniha, kterou jsem si ráda přečetla. Oddechovka, nic náročného na přemýšlení, jasná od začátku do konce. A já bych ji určitě vymyslet nedokázala. Takže smekám. A doporučuji tomu, kdo chce zpomalit, vychutnat si japonská jídla a prostě se jentak zasnít.

Malovala dcera

Přeji všem krásný víkend .-)

Herecký kurs pro neherce - divadlo ABC

 Bylo mlhavé ráno (pravda, deset hodit, ale pro herce ráno). Postupně jsme scházeli k recepci divadla ABC a oťukávali se pohledem. Trochu vyjukaní, trochu natěšení, trochu nejistí a trochu sebevědomí. Parta dvou herců, tří studentek, jedné studentky divadelního oboru a dvou žen ve středním věku, které prostě baví divadlo. Neznámí lidé, kteří na konci kursu ze sebe udělají zvíře, blondýnu nebo stařenu. Jak si bude pan režisér přát.
Začali jsme zlehka – tancováním na hudbu, chytáním míčků, posílání písmen… pak jsme se uvolnili u horkého čaje, vyšli na procházku s předmětem, který si navzájem předávali (z knížky se tak stala myška, a z míče těžká krychle – ne záměrem, to jen tím jak jsme si nedokázali přehrát navzájem naše představy). Pohybovali se v prostoru tak, abychom ho zaplnili celý a nevrazili do sebe. Domlouvali si „schůzku“ i zahrání činnosti očima. Když jsme se podívali do realistického i zpitvořeného zrcadla, dověděli jsme se o sobě tolik věcí, že nám pak nevadilo, že je nám chvíli vedro, chvíli zima a nakonec se stali lenochodem.
To vše bylo ve velmi příjemné atmosféře, hodně smíchu, hodně radosti i z úspěchu druhých. Nechybělo povídaní o činnosti pana režiséra a všechny naše dotazy byly zodpovězeny, a volně přecházely do dalšího vyprávění, až jsme i zapomněli, na co jsme se vlastně ptali.
Chvíli s pláčem, chvíli se smíchem, navzájem inspirovaní, ale pořád s touhou hrát si, zablbnout si, ukázat co v nás je. A ať jsme hráli cokoliv, vždy v tom byla radost. A to je asi to hlavní. Slovy pana režiséra – každý může být hercem, musí jen chtít hrát. Nacházet v tom potěšení, neztratit jiskru, chtít vyjít před diváky a ukázat naučené. Přitom každé představení je jiné.
A každý takovýto kurs bude jiný – záleží na skupině lidí, kteří se potkají, na tom, v jakém budou rozpoložení… ale myslím, že vždy se něco naučí a něčím navzájem obohatí.
Krásně strávený den, úklona, opona a potlesk .-)

Barbara Woodová-Hippokratova přísaha

Na recenzi k této knížce jsem narazila u Evky a tak mě zaujala, že jsem si ji chtěla také přečíst. Při bloumání mezi regály knihovny jsem ji nenašla, ale ochotná paní knihovnice mi ji přinesla ze skladu. 

Začala jsem ji číst ještě na nádraží, když mi ujel vlak, a pak jsem ji dalších pět dní téměř neodložila, než jsem ji celou přečetla. Netušila jsem, že těch 450 stran tak uteče. Ale oproti jiným knížkám, neměla jsem pocit, že bych chtěla, aby pokračovala, neměla jsem touhu ji číst znova... Se třemi hrdinkami jsem prožila jejich 18 let života, od počátků studia na vysoké škole, po období jejich zralosti. 

Většinou nepíši, jak kniha dopadla, tady jsem udělala výjimku.

Ruth, Mickey, Sondra - tři ženy, které si zvolily nelehké povolání doktorky. Povolání, protože jen popis těch nekončících služeb a obětování žen, mě udivovalo a říkala jsem si, jak mají doktoři léčit, když jsou tak vyčerpaní a těch pacientů je tolik. Je to skutečně bravurně napsané.

Ruth chce "vyhrát závod" a získat od svého otce uznání - žene se k prvenství ve škole, k mateřství, k soukromé praxi, má manžela, pět dětí, přibírá si stále novou práci... nedojde ke zhroucení, ke kterému má blízko, ale pochopení, že jí nejvíc záleží na manželovi a dětech.

Mickey má ošklivé znaménko na tváří a proto se vyhýbá lidem. Když se ho podaří chirurgovi odstranit, změní se v odhodlanou ženu, která se vzdává i lásky, jen aby se stala plastickým chirurgem. Nezažije pocit mateřství, ale objeví, že svými znalostmi a svým talentem může navracet lidi do života a dávat jim novou naději. Nejen napravovat nosy, ale troufnout si i na velká zranění fyzická (z nehod nebo od narození) a dát tak lidem novou chuť do života.

Sondra je adoptovaná a cítí, že má co vracet svým biologickým rodičům. Odlétá do Afriky a svůj domov i manžela nachází v Keni. I když jí zpočátku dělá problém sžít se s podmínkami v polní nemocnici, které se tak liší od nemocnice v Americe, naučí se improvizovat a získá si i respekt domorodců. Přijde o manžela, má pochroumané ruce, ale Mickey jí je dokáže uzdravit. A ona zas žije pro svého syna i pro Afriku.

Spisovatelka je skutečná mistryně. Člověk nepochybuje, že popisy operací a lékařské termíny jsou přesné, přitom jsem neměla okamžik, kdy už bych si řekla, že mě nudí a přeskakovala je. Hezky jsem si všechno přečetla a snažila se i pochopit. A než bych knihu kvůli tomu odložila, příběh pokračoval dále.

I když jsem si na deskách přečetla, o čem příběh bude, neměla jsem pocit, že jsem přišla o "překvapení". Přitom mi přišlo vše tak jasné, že to tak "muselo" skončit a tak dopadnout. Neměla jsem pocit, ne, tak to být nemělo. Všechno jsem autorce věřila, že jako žena se podívala do srdcí žen a popsala jejich touhu "pomáhat lidem" i to, co vše museli pro svůj cíl obětovat.

Nicolas Barreau - Kavárna malých zázraků, Jules Wake - Pozdrav z Itálie

Tyto knížky si půjčila dcera, aby byla na Itálii připravená. A tak jsem si je přečetla taky. 
Kde jinde zažít romanci než v Itálii (možná ještě ve Francii). Obě knížky jsou love story, takové, u kterých člověk nemusí moc přemýšlet, nenáročné - a i přesto jsem si v nich našla poučení

Nicolas Barreau - Kavárna malých zázraků
Nelly je mladou studentkou, která dělá doktorát u profesora, kterého tajně miluje. Má však strach z létání a tak propásne šanci s ním letět na konferenci a místo ní letí jiná. Jak už to tak bývá, profesor se zamiluje do té jiné ženy a Nelly zůstane se svou láskou sama a zoufalá. 
Když už nemá co ztratit, nachází pohlednici v zapomenuté knížce (od již zemřelé babičky) a to ji konečně vyburcuje k nějakému činu. Kupuje si drahou červenou kabelku a vydává se do Benátek, s touhou nalézt více k tomuto pohledu. A to rovnou na 5 týdnů.
Potkává hned dva muže. Jednoho ještě ve Francii - pouličního muzikanta, ve skutečnosti leteckého inženýra a v Benátkách trochu záhadného průvodce, ve skutečnosti restauratora. 
A do kterého se zamiluje, a co objeví v kavárně v Benátkách, a zda překoná svůj strach z létání... Všechny odpovědi jsou v knížce.
A moje poučení - možná věřit na zázraky, možná ne vždy dopadnou věci podle našich představ a je to tak dobře, a možná se po nás někdy chce, abychom jednali a i to špatné se pak ukáže, jako naše štěstí. Ale kdo ví, je to jen napsaný a dobře vymyšlený příběh.

Jules Wake - Pozdrav z Itálie
Itálie se v této knížce jen mihla. Stejně jako Francie a Švýcarsko. Protože v hlavní roli bylo staré drahé ferrari. Laurie zdědí toto auto od strýce, ovšem pod podmínkou, že s ním dojede do Itálie, na plánovaných zastávkách koupí pohled a pošle ho notáři (tak, jako jí dřív posílal pohledy strýček). A aby nejela sama (ani nemůže řídit, protože nemá platný řidičák), přidá se k ní strýčkův známý, mladý pohledný Cameron, kterému jde (alespoň zpočátku výhradně) o tento vůz.
Pak už mi to připomínalo pohádku o Popelce. Laurie je hodná holka, pracuje v knihovně, má jakéhosi přítele, ale "nezáří". Díky náhodě a penězům na cestu od strýce mění účes i oblečení, získává sebevědomí, vypořádá se s ukřivděností, kterou cítí... a nakonec řídí i ferrari.  
Objeví v sobě nezávislou, odvážnou ženu, přitom stále zůstává laskavou, a tak není divu, že kniha skončí tak, jak skončí :-)
A moje poučení - že ženy mají v sobě možná víc, než si muži na první pohled myslí - jen dostat tu šanci se projevit.

Mia March – Můj život, moje rodina a Meryl Streepová

Dvě sestry, jejich sestřenka a její matka. To jsou hlavní postavy knihy. Každá má nějaké trable, a protože je to ženský román, tak trable s partnerem, ale i s hledáním sama sebe. Své vlastní síly. Svých vlastních snů. Něco je skryté, o něčem se nemluví. A dívky vlastně ze začátku nemluví ani spolu. Postupně se sobě navzájem otevírají a začnou se sbližovat právě při filmových večírcích s filmy Meryl Streepové.

Nejdříve mi knížka připadala pomalá, dokola rozebírající, nekonečné rozhovory postav. Ze začátku jsem netušila, jak se děj bude vyvíjet a pak mi to najednou všechno dávalo smysl a všechno se stalo přesně tak, jak jsem si dopředu při čtení knížky myslela. Buď jsem se tak naladila na autorku, nebo autorka příběh postupně rozplétala a držela se hlavních nití příběhu, a dalo se předpokládat, že se vše stane tak, jak má. Nebylo v tom nic ze lží a záhad, náhlý zvrat děje – prostě se to stalo tak, aby ženy v příběhu postupně dozrály a uvěřily v sami sebe i v sílu rodiny.
Knížku jsem si vybrala právě kvůli Meryl Streepové v názvu. Její filmy mám ráda. Člověk jí věří každou postavu, kterou ztvárňuje. A já věřila, že se vše v knize skutečně mohlo stát. Že muži jsou tak citlivý a stojí za svou partnerkou. Že když se zavřou jedny dveře, otevřou se jiné. A že vše přijde v čase, kdy jsme na to připraveni…
Dojemný příběh. Myslím, že je v něm vyvážena právě ta romantika, ale i smutek, lítost, bolest. Ve spoustě věcí jsem se i trošku našla a musela jsem uznat, že tak nějak jsem to prožívala.
Za mě má knížka plusové body i proto, že tu není přemíra sexu, ale vše je tak hezky naznačeno a psaní končí u polibků a objetí.
Taková jemná knížka pro ženy, které už v životě něčím prošli a chtějí se odreagovat a možná i v něčem nalézt.

Evžen Boček - Aristokratka

Znám hodně lidí, kteří tuto trilogii přečetli. Nevím, jestli nazývat trilogii – při té představě se mi vybaví tlusté bichle, tohle bylo spíše lehké a zábavné čtení. Už na deskách jsem si přečetla, že kniha chce jen pobavit čtenáře, že si neklade za cíl nic jiného.
Vystupují v ní osobité postavy – především vyprávějící – Marie Kostková z Kostky, aristokratka, která se svou rodinou získala zámek Kostka do svého vlastnictví. Podle tradice by měla umřít jako mladá, ale do umření se rozhodně nechystá, i když zažívá hodně krušné chvíle. A to hlavně s ostatními osobami a jejich výmysly.
Je to Mariin otec, který se ukazuje jako velký skrblík, matka, která mluví jen anglicky. Kuchařka, která nenechá umřít nikoho hlady, ale ráda si přihne a mluví jadrně. Pak je tu pan Spock – zahradník a údržbář, který vypadá jako pan Spock ze seriálu Star Trek. Víc než o zámek se však stará o své zdraví (hypochondr) a své písně. Josef je kastelán, ale nejraději by nechal zámek navždy zavřený před muflony (návštěvníky). Do této směsi různých lidí přibyla Deniska, která se vrhá s nadšením do všeho, a její nejoblíbenější slova jsou psycho a supr. Na zámek se dostala díky svému otci, panu Bendovi, právníkovi. Ten je rád, že se jí zbavil a platí nemalé peníze, aby se mu nevrátila zpátky. A konečně je tu Milada – manažerka, která se snaží vykřesat ze zámku peníze, a to různými zajímavými akcemi, které se ne a ne povést podle představ.
Také je tu hodně vzpomínek na svatbu Helenky Vondráčkové a hodně závisti, co se týká knížete Schwarzenberga.
Musím říct, že tato kniha mi hodně zvedla náladu. Některé příhody byly až drsné, ale proč se nezasmát, když se nestaly mně. Čekala jsem, co asi Milada vymyslí, a jak se k tomu všichni postaví. A Marie Kostková je skutečně lidská. Přišla mi jako nejnormálnější ze všech, a to i se svým vztekem, kterému se vůbec nedivím.
Je to prostě knížka pro pobavení. Film jsem bohužel neviděla, měl premiéru 2019 a nedávno ho dávali i v televizi. Bylo by zajímavé srovnání.
Zajímalo by mě, znáte knížky? (Přesné názvy jsou Poslední aristokratka, Aristokratka ve varu, Aristokratka na koni). Z mého okolí ji znal snad každý. A viděli jste film? Líbilo se?

Krásné dny

Olga Walló - Věže Svatého Ducha

Je to už chvíle, kdy jsem přečetla tuto trilogii, ale na blog jsem její recenzi ještě nedala. Potřebovali bychom nyní něco pozitivního. A přesto dávám takovouto náročnou knížku. Je v ní popsán život tří generací - někdy z přelomu minulého století. A možná si i přes to všechno, co se nyní děje, můžeme uvědomit, že není tak zle. A jak složité to měli ještě naše (pra)prababičky...
U této knížky jsem si musela napsat na papírek "kdo s kým, kde jak" :-) Jen Marií je tam několik: Madlenka, Mařenka, Maruška, Máří... U někoho jsou uváděna i dvě jména, a někdo má úplně jinou přezdívku než jméno.
Náročné na soustředění, nelehce se četlo, a příběhy neměly šťastné konce.
Přesto to pro mě byla nádherná knížka. Přečetla jsem všechny tři díly: Moc Marií, Pistole generála Gablera, Krásný jako Karel. Když jsem se snažila přeskakovat a číst dopředu, jak to asi dopadne, vůbec jsem tomu nerozuměla. Naopak postupně to dostalo ten správný příběh a krásně do sebe zapadalo.
Věřila jsem autorce, že se životy lidí přesně takto odehrály, i když byly vymyšlené. I když kdo ví, protože se tam i dozvíme, proč Michael a Karel měli jméno Walló (s dvojitým W a dvěma ll). Nebo jsou tu použity básně autorčina otce, jejichž psaní je v knížce přisuzováno Kimimu.
Mezi námi, klidně bych brala i čtvrtý díl, protože osudy zůstaly otevřené a hodně věcí nebylo vysvětleno. Tak je vlastně psaná celá knížka, není tam nic řečeno jasně a přehledně, ale vše jako by bylo mezi řádky. Žádá si pozorného čtenáře.
Není to jednoduchá a oddechová knížka. Ale kdo chce vědět, jak se na konci 19. a začátkem 20. století žilo, kdo chce projít různými osudy lidí, které byly hodně těžké, a kdo si chce zapřemýšlet, tomu knížku doporučuji.
Naopak nedoporučuji tomu, kdo má nyní ze všeho depku. Pro toho raději tyto humorné knihy /klikni/, o kterých jsem tu recenze už napsala.

Pompeje a Srdce

Cestování tohle léto moc nepřeje. A proto přikládám knížky, které vás třeba navnadí k tomu, abyste si sedli do křesla nebo na terasu a oblíbenou zemi poznali z jiného úhlu pohledu - z pohledu knih.

Pompeje-Robert Harris

Co všechno se může stát za pouhé čtyři dny. Jak si osud zahrává s několika lidmi. Od počátku je jasné, jak román skončí. A autor nic nezamlčuje. Před každou kapitolou je krátká citace z některého díla o sopkách. Ano, příběh vygraduje výbuchem sopky. Ale než se tak stane a aby člověk byl napnutý skutečně od začátku do konce, vypráví se tu příběh akvária Marcuse Attiliuse. Tento člověk byl povolán z Říma, aby se staral o akvadukt Aqua Augusta - o přívod vody. Voda se začne ztrácet a Attilius to musí co nejrychleji vyřešit. Na jeho rychlém a bystrém úsudku závisí doprava vody do několika měst v neapolském zálivu.

Potkává se tak s dalšími lidmi. S otroky i se zámožnými obyvateli. Objevuje se krutý a velmi bohatý muž Popidia Ampliata s krásnou dcerou Corelií. Dostává se i do sídla admirála. Pracuje ve dne i v noci a má jen málo času na odpočinek. A to neví to, co ví čtenář, že se Vesuv brzy probudí k životu. Jak strašná bude zkáza?

Do toho se vkrádá otázka: Co se stalo s bývalým akváriem, který nečekaně zmizel? Podaří se mu najít odpověď?

Knížka mě nezklamala. Obdivovala jsem um starých Římanů, fascinovalo mě spojení vody a ohně. S každou kapitolou se otvíraly nové obrazy a dějová linka pokračovala. Někdy opustila Marcuse Attiliuse a věnovala se dalším postavám, aby se k němu zas navrátila s novým zjištěním a osvětlením obrazů, které autor popisoval.

Jen mě zarazil závěr, který byl trošku krátký, ale zřejmě nebylo co víc dodat k již napsanému. Ticho po zkáze...

Edmondo de Amicis - Srdce

Tuto knížku jsem si vzala v knihovničce, malé skříňce s knihami na veřejném místě. Někdo ji tam dal a já ji tam zas vrátím. Název má krásný - srdce. A zaujala mě i autorem - Ital.

Jinak ale byla zvláštní. Nevím, možná v době, kdy vznikla, mohla mít úspěch. Ale teď, kdy každý hraje spíš sám za sebe...

Je určená dětem, tak ve čtvrté třídě, spíše tedy chlapcům. Ale podle mě by žádný dnešní chlapec u ní nevydržel. Je plná lásky k Itálii, obětování se za druhé a vlast, čestnosti, úcty, hrdinství.

Je "deníkem" kluka ze čtvrté třídy, zasazena do konce 19. stol.

Abych vám přiblížila styl knihy: "Ta malá chvilka veselosti, to byla celá jeho odměna za devět měsíců dobroty, trpělivosti a nepříjemnosti. Pro tohle se tak dlouho namáhal a tolikrát přišel učit nemocen, ubohý pan učitel! Jenom tohle od nás žádal za tolik lásky a tolik péče!"

Nevyhýbá se ani úmrtí. A v povídce měsíce (kterou děti každý měsíc opisují) je vždy nějaký příběh, většinou malého kluka, který málokdy skončí dobře. A jde hlavně o hrdinství ve válce, na lodi, při přepadení...

Jsem ráda, že jsem si ji přečetla, a jeden příběh si budu pamatovat, o utrpení, a o tom, jak člověk nemá nic vzdávat.

Ale nevím, kdo by tuto knížku chtěl číst, komu ji doporučit, tak zvláštní byla... Ale možná by nám trošku toho všeho, co je v knížce a čím vychovávala malé chlapce v muže - neuškodilo .-)

3knihy o psychologii

Luise Hay, Cheryl Richardson - Je jen na Vás budete-li mít skvělý život

Dvě ženy, které se zabývají osobním růstem se setkávají v hotelu, na skypu, i u Luise Hay doma, a vedou společné rozhovory. Řekla bych, že více se Cheryl Richardson ptá, a Luise Hay vypráví o svém životě. O tom, co jí pomohlo, a jak pomohla tím, co objevila, druhým. Cheryl Richardson přidává svůj osobní pohled a situaci ze svého života. Ale vesměs si notují.

Nejdůležitějším je mít rád sám sebe a myslet pozitivně, pak se spoustu věcí vyřeší samo. Moc se mi líbí hned první kapitola "Zvedněte sluchátko a otevřete poštu." Louse stačily jen tyto dvě jednoduché věci, aby se začaly věci obracet k lepšímu. Někdy toho chceme také moc a rychle, a nedokážeme čekat. Ale obě dvě ženy se shodly v tom, že jejich úspěch nepřišel hned, že před tím byla spousta činností. Mám takový pocit, že úspěch přijde, až když jsme na něj připraveni, a myslíme věci vážně.

Knížka prochází celým životem Luise a končí i povídáním o smrti. Luise Hay je už přes sedmdesát, a přestože podle sebe zažívá nejkrásnější dny života, uvažuje i o tomto tématu. Louise má dva lidi, kteří se postarají o její tělo i její duši. Přijde mi to připravenost, chce odejít ze světa co nejlépe. (Louise L Hay je už po smrti, snad odešla ze života tak, jak si naplánovala).

V knize je i několik afirmací. A mnoho afirmací lze provádět i při každodenních lidských činnostech - při konzumaci jídla, při řízení auta apod. A mnoho afirmací je o vděčnosti a o lásce.

Je to laskavá knížka. Je to i příslib, že když někomu tyto věci fungují, a je někdo, kdo se dokáže cítit velmi dobře ve svém životě, a dokázal vybudovat nakladatelství a zařídit krásný dům, může to fungovat a povést se i mně. Uzdravit se, nebo si splnit své sny.

Jan Svoboda - Modelkou v padesáti

Musím přiznat, že pana Svobodu jsem neznala. Ale po této knížce jsem ho začala vyhledávat a kdyby ještě ordinoval, hned se k němu přihlásím. Začala jsem si ho ohromně vážit a se spoustu jeho názorů se ztotožňuji. Je to skutečně odborník, který dokáže předávat svoje vědomosti dál.

V knížce je 36 příběhů z psychologické poradny. A většina z nich je o pozitivní změně u dotyčného klienta. Pan Svoboda dokáže povídáním a opakováním řečeného a dalšími psychologickými postupy najít, kde je problém. A ukázat klientovi, aby ten problém objevil sám a hlavně nalezl řešení.

Je až neskutečné, že problémy, které se zdály neřešitelné, dokázali klienti vyřešit a dokázali zlepšit svůj život.

Z mé zkušenosti vím, že je moc dobré si povídat s někým, kdo vás skutečně vyslechne. Ale nikdy se mi nepodařilo "přes psychologa změnit svůj život k lepšímu".

Další příběhy, které nejsou přímo vyřešením problému v psychice klienta, jsou o situaci, o případech, které pan psycholog zažil. A nechávají čtenáře, aby se sám zamyslel. Co je dobré, co je špatné, jak by to mohlo být lepší...

Knížka mě skutečně nadchla, moc se mi líbilo, že řešení existuje. A obdiv všem klientům, kteří na sobě zapracovali, některé věci v životě změnili, a začali se i cítit lépe.

Laurent Gounelle - Muž, který chtěl být šťastný

Muž, který chtěl být šťastný, trávil dovolenou na Bali a několik dní před odjezdem našel mistra, který se mu pár dní věnoval. Nejprve muž ani nevěděl, že mu něco chybí. Později se naučil být svobodný. Být svobodný ve svém rozhodování, být svobodný ve výběru cíle i v cestě za ním.

Knížka není jen výčtem rad, ale příběhem. Popisem pár dnů, které Julian prožíval.

A jednu z těch rad jsem si vzala k srdci. Člověk by měl mít někoho, kdo mu věří, že cíle dosáhne a podporuje ho. Nemusí to být ani živý člověk, může to být někdo, kdo mu věřil v minulosti. Je ale dobré, když se vyskytnou překážky, aby byl někdo, kdo vás podpoří. A my to tak nevzdáme.

Myslím, že člověk v knize najde něco, co ho zaujme. Jako ve spoustě duchovních knih.

Jules Verne - Tajuplný ostrov

Když máme tu home-school, mám pro vás tip na skvělou knížku pro děti na druhém stupni školy. Svou dobrodružností zaujme kluky a snad i holky. Je to klasika, a určitě stojí za to si ji přečíst. Má dost stránek, a tak možná na první pohled odradí, ale já jsem ji zvládla za týden, napnutá od začátku do konce, a věřím, že mladé čtenáře nadchne také. A kdo bude mít chuť může si přečíst i první a druhý díl (Děti kapitána Granta, Dvacet tisíc mil pod mořem), nebo logičtěji právě jimi začít.
A proč ji doporučuji? Julius Verne chtěl psát odborné knihy, ale vyšly mu z toho skvělé knížky pro mládež. (Nevím, jak v jiných knížkách), ale tady najdeme historii (druhá polovina 19. stol.), fyziku (elektřina), chemii (složení a využití nerostů), přírodopis (rostliny a živočichové ostrova), trochu zeměpisu (kde ostrov vlastně leží), matematiku (počítání úrody)... je v něm prostě všechno, včetně občanské nauky (láska k vlasti, odhodlání trosečníků přežít, spolupráce a přátelství).
Možná napadne srovnání s Robinsonem, ale Robinson byl sám, tady je pět trosečníků, kteří mají nové poznatky, které Robinson neměl. Jinak tedy získají oheň a jinak se i zařídí na ostrově. Ostrov kromě svých darů má i tajemství, které bude odhaleno. Stále se něco děje, i když některé pasáže jsou hodně poučné, ale tak se nenásilnou formou dostává k dítěti vědění, a pokud se naopak zajímá o nějakou oblast, bude nadšeno, co se všechno doví.
Představí si ostrov, na kterém trosečníci ztroskotali, a bude s nimi prožívat to dobré i špatné, obdivovat se jejich píli, a držet jim palce, aby se podařilo vše, v co doufají...
A víc neprozradím. Jestli chcete dítě smysluplně zabavit a odlákat od moderní techniky, doporučuji tuto knížku.

3knihy pro ženy

Tyto tři knížky jsem si nechala vybrat paní knihovnicí. Myslím, že je těžké strefit se někomu do vkusu, a doporučit knížku, která by se druhému líbila... Tyto tři knížky jsou ale tak rozdílné, že jsem se při čtení rozhodně nenudila.

A pokud budete chtít, napište, která vás nejvíc zaujala a vybrali byste si ji ke čtení :-)

Jojo Moyesová - Než jsem tě poznala
Silný námět příběhu. On (Will Traynor) je na vozíku, ona (Lousia Clarková) vezme místo jeho ošetřovatelky bez jakýchkoliv zkušeností. Ale s odhodláním udělat, co se dá, pro muže na vozíku. Jak může dopadnout taková zápletka v románu? Přesto příběh skončí jinak, než by mohl. Ale přišlo mi, že jsem na takový konec po přečtení románu připravená. Byly předkládány otázky pro i proti a pochopila jsem závěr. A přemýšlela o významu života, o významu zdraví v životě.
Nechci příliš prozrazovat, kdyby si někdo chtěl přečíst. Byl natočený i film. A když jsem zhlédla trailer, bylo v něm vlastně vše podstatné, co bylo v knize. Na film se tedy určitě nepodívám. Chci si zanechat svoje představy o postavách, které jsem si vytvořila při čtení. A knížku určitě v budoucnu číst znova nebudu. Byla poutavě napsaná, byla jsem zvědavá, jak příběh bude pokračovat... Ale byla na mě i hodně emocionálně náročná... Silná, poutavá knížka.

Dora Heldt - Při návalech aspoň není zima
Tři padesátnice v lázních. Tři kamarádky ze střední školy, které se roky téměř neviděly. Jsou povahově rozdílné, vedou odlišné životy a mají i něco v minulosti, kdy té druhé ublížily...
Doris Goldsteinová-Wagnerová inicializovala (a platí) tento lázeňský pobyt. Dobře se vdala, nyní je ženou v domácnosti, má dva dospělé syny, milujícího manžela - zdálo by se, že jí nic nechybí. Katja Severinová je redaktorkou, vypadá velmi dobře (i když to dá hodně úsilí), má mladšího milence, a připadá si životem okouzlována. Anke Kernerová je asi nejpolitovanější osobou - nemá práci odpovídající jejím schopnostem, má dluhy, ale i ráznost a odhodlání.
Je jasné, že tyto tři ženy toho mají hodně na srdci a vyplývají na povrch všechny utajené skutečnost. Někdy jsou na sebe přísné, jindy laskavé, dokáží se pochopit a společně své životy začnou chápat z jiného úhlu pohledu.
A to vše je zabalené v lázeňském balíčku, kterému nechybí procedury, uzdravující a zkrášlující tělo, i dlouhé rozhovory a humor, uzdravující duši.
V knížce byly občas malinkaté chybky a myslím, že nebude pro každého. Já se ale pobavila, soucítila s hlavními hrdinkami, přála jim romantický obrat a dostala chuť na výlet s kamarádkami do lázní.

Jennifer Probstová - Miluj mě jakkoliv
Slaďák. Na odreagování. Od začátku člověk ví, jak vše dopadne. A dopadne samozřejmě dobře.
Caleb Pierce vede stavební firmu Pierce Brothers se svým otcem. Když otec umře, je v závěti napsáno, že firmu musí rok vést se svými dvěma bratry, musí dosáhnout zisku a musí společně bydlet v jednom domě. Mezi bratry je určité napětí a nedořešená minulost (byla v tom jedna žena a nepostavení se za bratra před otcem). Bratr Dalton je precizní truhlář a děvkař, který nedokáže vydělat peníze. A druhý bratr Tristan je naopak bohatý, potrpí si na drahé věci a nejraději by se zabýval rekonstrukcemi domů.
Firmu si najme designérka Morgan Rainesová, která chce postavit dům pro významné herce Rosenthalovy. A samozřejmě se Caleb a Morgan do sebe zamilují.
Knížka je ale čtivá. Objevují se v ní také popisy milování. Občas je snad i vtipná. Zajímavá stavbou domu, jehož předání dopadne alespoň trošku jinak, než jsem očekávala :-)
Knížka je první částí trilogie, ale další knihy si půjčovat nebudu. Zřejmě v jedné z nich bude jeden z bratrů Dalton s barmankou a šéfkou baru a ve druhé Tristan se sekretářkou Sydney, která má holčičku - nejspíše jeho.
Docela by mě překvapilo, kdyby to tak nebylo. Kdybyste náhodou někdo četl, třeba zjistím, že jsem se zmýlila a bude to obráceně :-)

Hezký březen - měsíc knihy .-)

3knížky s humorem

Všechny mají společný nadhled nad životem, umění smát se sám sobě, humorné vyprávění. A všechny mají v sobě i lidskost, žádná není krutá, posměvačná,... jen člověk někdy vrtí hlavou, co všechno se může stát, a někdy se i zasměje, že se to nestalo jemu. Neboť život je tragédií i komedií - záleží na tom, z jakého úhlu pohledu se člověk dívá :-)

Ivanka Devátá, Jiří Devátý - Pravé domácí
Co se vybaví vám při tomto názvu? Mě pravé domácí koláče. A na ty jsem (nadneseně) byla pozvána a k tomu vyprávění příběhů, které zažila jedna rodina. Takové, co se povídají mezi známými, vtipné historky, vzpomínky, které po čase pobaví… Knížka je rozdělena na několik částí: O dětech, o partnerských vztazích a rodině, o tatínkovi a muzice, o studiích a zaměstnání, o sportu, o přátelích a známých. Obdivuji, kolik si toho rodina paní Deváté dokázala vymyslet - na sebe i na druhé - a že si to všechno i tak hezky pamatuje a s vtipem předkládá čtenářům.

Karel Šíp - Karneval paměťových buněk

Bavič Karel Šíp vzpomíná s humorem na některé situace, které se mu v životě staly. Nebo píše o tom, co se mu honí právě hlavou. Někdy mi to přišlo, že jde o to, vymyslet co největší hloupost. Ale přitom takovou, aby dávala smysl a byla něčím podložena. Je to lidový humor, nenáročná knížka, u které se člověk pobaví. Názvy kapitol například: O mé (neopsané) maturitní práci, O hodnotě autogramu, Veselé hrátky se státními svátky, Nemám svýho cvokaře!... Knížku doplňují humorné ilustrace výtvarníka Jiřího Slívy.

Ivan Krejčí - Neskákejte z okna, když se zrovna nedaří
Jak se s nadhledem podívat na cestování vlakem, techniku kolem nás, sport, soud, rauty... nebo své bližní. Dozvěděla jsem se toho hodně a hodně jsem musela i souhlasit. Také na počítačové myši nepotřebuji například šest tlačítek, když mám jen pět prstů, a nevyužiji ani ty tři, které tam nyní jsou. Souhlasím i s tím, že do češtiny se montovalo příliš mnoho lidí a tak teď máme jednu z nejtěžších řečí, kde je spoustu pravidel a pokud pravidlo nevyjde, jedná se o výjimku z pravidel... A takových zajímavých úvah je v knížce hodně. Je doplněna vtipnými ilustracemi Lubomíra Lichého. Takže než skočíte, zkuste tuto knížku.

Anebo kteroukoliv jinou .-)

František Hrubín – Nefritová flétna

Tento poetický název je pro sbírku básniček čínský mistrů (asi 8stol.našeho letopočtu) v překladu Františka Hrubína. Čerpala jsem z vydání v Mladé Frontě, Praha 1978 a z doslovu jsem vytáhla to nejzajímavější.

Básně vznikaly za doby dynastie Tchang, byla to doba velkého rozmachu, obchodu, nádherných staveb, velké říše, ale i těžkého života rolníků a bojů s okolními kmeny.

Čínské básně byly jen pro opravdové znalce. Už jen čínské písmo je složité. A v tomto případě grafická podoba navozovala i náladu básně. Básně měly přesné rýmování. Rýmovaly se sudé verše, třetí se rýmovat nesměl. Bylo předepsané i střídání tónů rovných a nerovných (změna tónu změní i význam).

První verš zachytil objektivní skutečnost, druhý subjektivní náladu, třetí zvrat (občas i vtipný), čtvrtý verš dokončil gradaci, přinesl řešení.

A jestli vás jako mě zajímá, jestli František Hrubín znal čínštinu - tak ne :-) Spolupracoval s odborníky, kteří mu připravili doslovné překlady i rady a odpovídali na jeho otázky.

Básní je ve sbírce asi sto a básníků přibližně 30. Nejvíce básní je od Li Po (v překladu bílá švestka). Podle legendy byl oblíbencem císaře natolik, že dostal zlatou destičku, která ho opravňovala k jídlu a pití v hospodách a k finanční podpoře od úřadů. Aby nestrádal ani na svých cestách. Toulání miloval zřejmě stejně jako víno (rýžovou pálenku). A o obou píše v lyrických básních. Dále o tom, co viděl kolem sebe. O lidech, o přátelích, o drsné a krásné krajině hor i řek. O císařském dvoře. I o bojích.

Li Po

Cestou

Džbán z nefritu je plný, číšky svítí,

z Lan-lingu víno voní jako plást.

Když s to jsi opít hosta, hostiteli,

pak nevím, kde je cizina, kde vlast.

Mě se nejvíce líbila tato báseň:

Liou Jü-si

Od tvého odchodu

Od tvého odchodu smutek mám.

Nitě mám zmotané sem a tam.

Myslím jen na tebe, jsem jako úplněk,

chřadnu, noc od noci ubývám.

Erica Bauermeisterová – Škola milostných chutí

Jemná, vyvážená, hřejivá, voňavá, plná různých chutí. Tolika, kolik je různých lidí, kteří se setkají na škole vaření v Lillianine restauraci. Nejsou zde napsány přímo recepty, jen jakési možnosti receptů. Popsány lahodné suroviny a nápadité přípravy jídel.

Díky jídlu a přípravě jídla se v každém otevře kousek jeho třinácté komnaty, aby se mohl zas uzavřít a člověk se cítil celistvější a radostnější. Jsou tu manželé Carl a Helen, kteří jsou do sebe i po mnoha letech stále zamilováni, a člověk by neřekl, že je něco trápí, či snad trápilo. Mladá maminka Claire, která nadevše miluje své děti, a přitom si nepřipadá zcela šťastná. Italská návrhářka Antonia, která řeší, jak správně navrhnout kuchyň, aby se líbila zákazníkům a hlavně byla prospěšná a hodící se konkrétnímu domu. Počítačový odborník Ian, který pochopí, že není nutné jen správně namíchat suroviny, ale dát vaření i cit. Smutný Tom, který přišel o to nejcennější ve svém životě, o svou lásku. Bělovlasá Isabelle, která ztrácí i své vzpomínky a trošku se jí věci začínají plést. A mladičká Chloe, trošku roztržitá, ale přece jen toužící splnit si své sny. A Lillian, která vaří ne s chutí, ale láskou, a věří, že právě vaření a jídlo může člověku v mnohém pomoci.

Ti všichni se nejen naučí vařit, objeví v sobě nové stránky a možnosti, a navzájem propletou své osudy, ať už v podobě přátelství nebo lásky.

Je to jedna z knížek, kterou jsem přečetla a měla chuť ji začít číst znova. A kdyby byl druhý díl, určitě bych si ho půjčila.

Pomáháme smíchuplně

Na jednu stranu je tolik organizací, které mají napřaženou ruku s "dávejte", na druhou stranu, i člověk, který nevydělává moc peněz, dokáže někde trochu ušetřit. Pokud chce. Když pak má tu trošku a dobrou vůli, vybírá, komu by udělal radost. A někdy nedá dárek nejbližším, ale někomu cizímu. A někdy dárek sám dostane.

Ani nevím, kde jsem poprvé potkala zdravotního klauna. Myslím, že je to už delší dobu a že to bylo ještě dlouho předtím, než jsem si od nich koupila knížku Malé zázraky. Dojemné příběhy veselých klaunů. Přináší smích a radost do míst, která jsou smutná a depresivní. Nikdo nechce být v nemocnici. Ani dospělý. Natož dítě. A někdy i bez rodičů. Přijít a rozesmát. A občas se stane zázrak a smích skutečně léčí. A i když ne - copak je něco víc než radost, smích, legrace,... ?

Tento týden dostali někteří dárci dárek od zdravotních klaunů. Setkání s klauny a představení v divadle. Od začátku do konce jsem se smála. Udělat si legraci sám ze sebe. Výkon v představení byl klaunovský i akrobatický. Rozesmál, pobavil, a občas člověk i držel palce a díval se s údivem. Co všechno se dá naučit. Jak předat kousek sebe druhým.

Kladla jsem si otázku, jestli je nutné, abychom my dárci dostávali také takové dárky. Většinou člověku stačí ten pocit radosti z dárcovství. Ale být také nečekaně obdarován?

A pak jsem dospěla k názoru, že každý člověk si zaslouží radost i dárky. A proč tedy nepřijmout s radostí to, co dostáváme. Zapomněla jsem na všechny starosti a užívala si toho, že jsem jednou také VIP klient.

Vyfotila jsem se s klauny a potěšilo mě, že vypadám přece jen trochu lépe než oni. A proč se také nezasmát sám sobě, když jsem na fotce, stejně jako klaunice, zapomněla zatáhnout břicho? Jenže já to nedávám najevo s takovým halasem a veselím…

A tak jsem přijala červený nos z molitanu, nasadila úsměv a druhý den do práce si vzala křiklavě růžové ponožky :-)

OSHO - Osud, svoboda a duše

Jednoduché otázky o nesmrtelnosti, smyslu života, karmě, osobnosti a osobitosti, a podobně, které mistr zodpovídá, prokládá vtipy a nabádá člověka ani ne tak k přemýšlení, jako k meditaci. A meditace může být i prosté dělání toho, co děláte rádi.

Hned na začátku si má člověk položit otázku: Kdo jsem? A ptát se tak dlouho, dokud už žádnou odpověď nedostane. Já se zeptala, dostala jsem jasnou odpověď "vědomí" a dál jsem se nedostala :-)

Docela jsem při čtení této knížky vedla intelektuální boj, protože jsem nesouhlasila s tím, co je napsáno. Až na malé výjimky. Třeba s tím, že náboženství nás strašně determinuje. Že zásady chování a myšlenky mistrů byly vytvořeny především na dobu, ve které žili. Ale nyní už jsou trochu zastaralé.

Když jsem tak nad tím uvažovala (s pomocí knížky), tak všechny velké myšlenky byly vytvořeny, aby zklidnily lidi, ale postupem času dostaly jiný charakter. Na západě v křesťanství existuje posmrtný život, Ježíš vykoupil naše hříchy, a tím pádem člověk může dělat cokoliv. Na východě je člověk podmíněn karmou a tím pádem nemá cenu dělat cokoliv.

Myšlenky Osho jsou jasně dané, není v nich ani možná, nebo snad. A myslím, že s myšlenkami Osho nebudou souhlasit ateisté, křesťané ani budhisté :-) Přitom je jeho pohled částí všech náboženství.

Také mě zarazilo jeho vysvětlení, že Ježíš zažíval na konci života utrpení, protože prožíval několik karem, jeho kruh se uzavřel a on se už znova nenarodí. Vplyne v jednotu. I když nevím, jestli to píši zrovna správně, protože jednotu máme všichni v sobě.

Učinila jsem si tedy závěr, že pokud má Osho pravdu, raději budu dělat v životě ještě pár chyb, abych měla možnost se znovu narodit. :-)