Herecký kurs pro neherce - divadlo ABC

 Bylo mlhavé ráno (pravda, deset hodit, ale pro herce ráno). Postupně jsme scházeli k recepci divadla ABC a oťukávali se pohledem. Trochu vyjukaní, trochu natěšení, trochu nejistí a trochu sebevědomí. Parta dvou herců, tří studentek, jedné studentky divadelního oboru a dvou žen ve středním věku, které prostě baví divadlo. Neznámí lidé, kteří na konci kursu ze sebe udělají zvíře, blondýnu nebo stařenu. Jak si bude pan režisér přát.
Začali jsme zlehka – tancováním na hudbu, chytáním míčků, posílání písmen… pak jsme se uvolnili u horkého čaje, vyšli na procházku s předmětem, který si navzájem předávali (z knížky se tak stala myška, a z míče těžká krychle – ne záměrem, to jen tím jak jsme si nedokázali přehrát navzájem naše představy). Pohybovali se v prostoru tak, abychom ho zaplnili celý a nevrazili do sebe. Domlouvali si „schůzku“ i zahrání činnosti očima. Když jsme se podívali do realistického i zpitvořeného zrcadla, dověděli jsme se o sobě tolik věcí, že nám pak nevadilo, že je nám chvíli vedro, chvíli zima a nakonec se stali lenochodem.
To vše bylo ve velmi příjemné atmosféře, hodně smíchu, hodně radosti i z úspěchu druhých. Nechybělo povídaní o činnosti pana režiséra a všechny naše dotazy byly zodpovězeny, a volně přecházely do dalšího vyprávění, až jsme i zapomněli, na co jsme se vlastně ptali.
Chvíli s pláčem, chvíli se smíchem, navzájem inspirovaní, ale pořád s touhou hrát si, zablbnout si, ukázat co v nás je. A ať jsme hráli cokoliv, vždy v tom byla radost. A to je asi to hlavní. Slovy pana režiséra – každý může být hercem, musí jen chtít hrát. Nacházet v tom potěšení, neztratit jiskru, chtít vyjít před diváky a ukázat naučené. Přitom každé představení je jiné.
A každý takovýto kurs bude jiný – záleží na skupině lidí, kteří se potkají, na tom, v jakém budou rozpoložení… ale myslím, že vždy se něco naučí a něčím navzájem obohatí.
Krásně strávený den, úklona, opona a potlesk .-)