Třída Rosolino Pilo
| Třída Rosolino Pilo | |
|---|---|
 Ippolito Nievo | |
| Obecné informace | |
| Uživatelé | Regia Marina Kriegsmarine |
| Typ | torpédoborec |
| Lodě | 8 |
| Zahájení stavby | 1913–1914 |
| Spuštění na vodu | 1914–1915 |
| Uvedení do služby | 1915–1916 |
| Osud | 4 potopeny 4 vyřazeny |
| Předchůdce | třída Audace |
| Nástupce | třída Alessandro Poerio |
| Technické údaje | |
| Výtlak | 770 t (standardní) 912 t (plný) |
| Délka | 72,5 m (na vodorysce) 73 m (celková) |
| Šířka | 7,3 m |
| Ponor | 2,33 m |
| Pohon | 2 turbíny, 4 kotle 2 lodní šrouby |
| Rychlost | 30 uzlů |
| Dosah | 1200 nám. mil při 14 uzlech |
| Posádka | 69–79 |
| Výzbroj | 6× 76mm kanón (6×1) 4× 450mm torpédomet (4×1) 10 min |
Třída Rosolino Pilo byla lodní třída torpédoborců italského námořnictva. Celkem bylo postaveno osm jednotek této třídy. Prototyp byl do služby přijat roku 1915. Bojovaly v první světové válce. Roku 1929 byly reklasifikovány na torpédovky. Většina jich byla ve službě ještě za druhé světové války. Čtyři byly ve válce potopeny (dva ještě předtím ukořistilo Německo a potopeny byly jako plavidla Kriegsmarine[1]). Tři italské jednotky dosloužily v 50. letech jako minolovky. Poslední byl vyřazen roku 1958.[2]
Stavba
[editovat | editovat zdroj]Celkem bylo postaveno osm jednotek této třídy. Konstrukčně navazovaly na třídu Indomito, měly však kanóny jednotné ráže, větší zásobu paliva a turbínový pohon. Jejich stavbu zajistily loděnice Cantiere navale fratelli Orlando v Livornu a Pattison v Neapoly. Do služby byly zařazeny v 1915–1916.[2]
Jednotky třídy Rosolino Pilo:[2]
| Jméno | Loděnice | Založení kýlu | Spuštěna | Vstup do služby | Osud |
|---|---|---|---|---|---|
| Rosolino Pilo (PL) | Odero, Sestri Ponente | srpen 1913 | 24. března 1915 | květen 1915 | Od roku 1954 trupové číslo (M5336). Vyškrtnut 1954. |
| Giuseppe Cesare Abba (AB) | Odero, Sestri Ponente | srpen 1913 | 25. května 1915 | červenec 1915 | Od roku 1953 rychlá minolovka. Od roku 1954 trupové číslo (M5330). Vyškrtnut 1958. |
| Pilade Bronzetti (BR) | Odero, Sestri Ponente | září 1913 | 26. října 1915 | leden 1916 | Roku 1921 přejmenován na Giuseppe Dezza (DZ). Dne 16. září 1943 ve Fiume potopen vlastní posádkou. Němci jej vyzvedli a po opravě 9. června 1944 zařadili do Kriegsmarine jako TA35. Dne 17. srpna 1944 potopen minou poblíž přístavu Pula.[1] |
| Giuseppe Missori (MS) | Odero, Sestri Ponente | leden 1914 | 20. prosince 1915 | březen 1916 | Dne 10. září 1943 v Drači (Durazzo) zajat Německem. Dne 3. prosince 1943 byl zařazen do Kriegsmarine jako TA22. Dne 25. června 1944 poblíž Terstu poškozen náletem. Následně byl odzbrojen. Dne 2. května 1945 potopen v Terstu.[1] |
| Antonio Mosto (MO, MT) | Pattison, Neapol | říjen 1913 | 20. května 1915 | červenec 1915 | Od roku 1953 rychlý minolovka. Od roku 1954 trupové číslo (M5335). Vyškrtnut 1958. |
| Ippolito Nievo | Odero, Sestri Ponente | srpen 1913 | 24. července 1915 | říjen 1915 | Vyškrtnut 1938. |
| Francesco Nullo | Pattison, Neapol | září 1913 | 12. listopadu 1914 | květen 1915 | Roku 1921 přejmenován na Fratelli Cairoli (CL). Dne 23. prosince 1940 poblíž Tripolisu potopen minou položenou britskou ponorkou HMS Porpoise (N14). |
| Simone Schiaffino (SF, SH) | Odero, Sestri Ponente | září 1913 | 11. září 1915 | listopad 1915 | Dne 24. dubna 1941 se u pobřeží Tuniska potopil na mině. |
Konstrukce
[editovat | editovat zdroj]
Výzbroj tvořily čtyři 76mm kanóny, dva protiletadlové 76mm kanóny a čtyři jednohlavňové 450mm torpédomety. Dále unesly až deset námořních min. Pohonný systém tvořily čtyři kotle Thornycroft a dvě turbíny Tosi o výkonu 16 000 hp, pohánějící dva lodní šrouby. Nejvyšší rychlost dosahovala 30 uzlů. Dosah byl 1200 námořních mil při rychlosti čtrnáct uzlů.[2]
Modernizace
[editovat | editovat zdroj]V letech 1919–1921 všechny torpédoborce dostaly novou hlavňovou výzbroj. Nově nesly pět 102mm kanonů, dva 40mm kanóny, dva 6,5mm kulomety. Zachovány zůstaly čtyři torpédomety.[2]
V letech 1941–1942 byla upravena výzbroj přeživších torpédovek. Nově nesly dva 102mm kanóny, šest 20mm kanónů, dva 450mm torpédomety a dva vrhače hlubinných pum.[2]
V letech 1953–1954 byly torpédovky Giuseppe Cesare Abba a Antonio Mosto upraveny na rychlé minolovky. Ve výzbroji zůstal jeden 102mm kanón, několik 20mm kanónů, torpédomety byly odstraněny a naopak byla plavidla vybavena minolovnými traly.[2]
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]Literatura
[editovat | editovat zdroj]- HYNEK, Vladimír; KLUČINA, Petr; ŠKŇOUŘIL, Evžen. Válečné lodě 3: První světová válka. Praha: Naše vojsko, 1988. 28-029-88.