Přeskočit na obsah

Italské námořnictvo

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Italské námořnictvo
Vlajka italského námořnictva
Vlajka italského námořnictva
ZeměItálieItálie Itálie
Vznik1946
Velikost2 letadlové lodě
4 torpédoborce
10 fregat
8 ponorek
3 vrtulníkové výsadkové lodě
10 minolovek
13 oceánských hlídkových lodí
Podřízené jednotkyAviazione Navale
Italská pobřežní stráž
Nadřazené jednotkyItalské ozbrojené síly

Italské námořnictvo je jednou ze čtyř složek ozbrojených sil Itálie. Je pokračovatelem Italského královského námořnictva, jež nahradilo roku 1946 při změně státního zřízení země z monarchie na republiku. Oficiálním svátkem námořnictva je 10. červen. Jedná se o výročí potopení rakousko-uherského dreadnoughtu SMS Szent István dvojicí italských torpédových člunů MAS roku 1918.

Situace po druhé světové válce

[editovat | editovat zdroj]
Bitevní loď Giulio Cesare po předání SSSR

Italské námořnictvo vzniklo z pozůstatků někdejšího královského námořnictva, které vstupovalo do druhé světové války jako čtvrté nejsilnější námořnictvo světa, ale utrpělo v ní velké ztráty. Italská kapitulace roku 1943 znamenala předání části lodí do rukou Spojenců a ukořistění dalších lodí Německem (řada z nich byla postupně potopena v přístavech spojeneckým letectvem). Větší část lodí, které válku přečkaly, si poté rozdělily vítězné státy — například lehké křižníky Attilio Regolo a Scipione Africano převzalo francouzské námořnictvo, Duca d'Aosta sovětské námořnictvo a Eugenio di Savoia řecké námořnictvo. Rovněž italské přístavy byly po válce poškozené a mnohdy zablokované potopenými plavidly.

Mírová smlouva podepsaná Itálií roku 1947 přinesla obnovovanému námořnictvu řadu omezení — nesmělo vlastnit jaderné zbraně, bitevní lodě, ponorky a rovněž mělo zakázáno provozovat letouny s pevnými křídly z palub lodí. Během několika let však kulminovala studená válka a z Itálie se brzy stal důležitý spojenec USA proti Sovětskému svazu ve strategickém prostoru Středomoří.

Studená válka

[editovat | editovat zdroj]
Vrtulníkový křižník Vittorio Veneto

Itálie se proto stala 4. dubna 1949 zakládajícím členem NATO. Jelikož nemohla provozovat letouny s pevnými křídly z palub lodí, zaměřila se na stavbu vrtulníkových nosičů. V polovině 60. let na sebe italské námořnictvo připoutalo poznornost zavedením trojice vrtulníkových křižníků tříd Andrea Doria a Vittorio Veneto. Ke stavbě lehké letadlové lodi Giuseppe Garibaldi se země odhodlala až v polovině 80. let.

Současnost

[editovat | editovat zdroj]

Nároky kladené v současnosti na italské námořnictvo zahrnují operace ve Středozemním moři i mimo něj. Prioritou je zesílení kapacity výsadkových sil. Nejnovější letadlová loď Cavour je proto víceúčelové konstrukce s možností nesení až 400 námořních pěšáků. Cavour nahradila ve funkci vlajkové lodě letadlovou loď Giuseppe Garibaldi, která byla převedena k podpoře výsadkových sil. Trojici obojživelných výsadkových lodí třídy San Giorgio navíc mají v nejbližších letech nahradit mnohem větší plavidla.[1] Mimo letadlové lodi Cavour však v posledních letech probíhá obměna i v dalších kategoriích. Zaváděny jsou například moderní torpédoborce a fregaty tříd Orizzonte a FREMM či ponorky třídy Todaro. Všechny tyto lodě jsou vyvíjeny v mezinárodní spolupráci.

Italské námořnictvo je v oblasti Libanonu součástí mezinárodních sil OSN a jejich mírové mise UNIFIL.[2] Po vypuknutí konfliktu Libanonu s Izraelem roku 2006 vysadily Giuseppe Garibaldi a ostatní výsadkové lodi mezinárodní kontingent 1000 mužů.

V současnosti se Itálie zapojila do boje proti modernímu námořnímu pirátství v oblasti Somálska. Italské námořnictvo je součástí protipirátské mise EU (EU NAVFOR) — Operace Atalanta. Mezi lednem a dubnem 2010 dokonce bude této operaci velet. Italský kontradmirál Giovanni Gumiero velí svazu Task Force 465 z paluby zásobovací a podpůrné lodi Etna.[3]

Letadlové lodě

[editovat | editovat zdroj]
Vlajková loď Cavour (550)

Torpédoborce

[editovat | editovat zdroj]
Torpédoborec Caio Duilio (D554)
Fregata Carlo Bergamini (F 590)

Vrtulníkové výsadkové lodě

[editovat | editovat zdroj]
Výsadková loď San Giorgio (L9892)

Hlídkové lodě

[editovat | editovat zdroj]
Oceánská hlídková loď Comandante Foscari (P493)
Ponorka Sciré (S527)
  • Třída Todaro – diesel-elektrická útočná ponorka
    • Salvatore Todaro (S526)
    • Sciré (S527)
    • Pietro Venuti (S528)
    • Romeo Romei (S529)

Pomocné lodě

[editovat | editovat zdroj]
Etna (A5326)

Plánované akvizice

[editovat | editovat zdroj]
  • Ponorky typ 212NFS (3 ks)
  • Fregaty třídy Bergamini / FREMM (2 ks)
  • Víceúčelové oceánské hlídkové lodě třídy Thaon di Revel (6 ks) s termínem dodání v letech 2021–2025.[4]
  • Oceánská hlídková loď FCX-20 varianta koncernu Fincantieri (4 ks)[5][6]
  • V červenci 2015 koncerny Fincantieri a Finmeccanica získaly kontrakt ve výši 1,1 miliardy euro na stavbu víceúčelové vrtulníkové výsadkové lodě (LHD) Trieste (L9890) s délkou 200 metrů a výtlakem asi 20 000 t. Plavidlo má být dokončeno v roce 2022.[7]
  • Zásobovací podpůrná loď třídy Vulcano (2 ks)
  • Podpůrné plavidlo pro potápění a záchranná loď ponorek SDO-SuRS (Special and Diving Operations - Submarine Rescue Ship) - náhrada plavidla Anteo (A5309). Plavidlo postaví italská loděnice T. Mariotti. Dokončení je plánováno na rok 2025.[8]
  • Hydrografická výzkumná loď NIOM (1 ks, velká) - náhrada plavidla Magnaghi (A5303). Financováno EU. Objednána u koncernu Fincantieri.[9] Rozestavěna 9. května 2024.[10]
  • Hydrografické výzkumné lodě NIOC (2 ks, menší než NIOM) – náhrada plavidel Aretusa a Galatea. Financováno EU.[11]
  • Minolovky (12 ks) – Náhrada tříd Lerici a Gaeta. Vývojem pověřena společnost Intermarine. Plánovány jsou dvě verze o délce 60 a 80 metrů.[12]
    • Pobřežní minolovky CNG/C (5 ks) – Objednány v červenci 2024 u společností Intermarine a Leonardo. Délka přibližně 63 metrů a výtlak 1300 tun.[13][14]
  1. Italy's Newest Saviour: The LHD [online]. Naval-technology.com, 2009-06-04 [cit. 2010-01-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Italian Navy Commands UN Task Force in Lebanon [online]. Naval-technology.com, 2009-06-04 [cit. 2010-01-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Italian Navy takes over lead of EU NAVFOR [online]. EU NAVFOR Somalia, 2009-12-13 [cit. 2010-01-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-16. (anglicky) 
  4. Fincantieri and Finmeccanica to build $4bn patrol vessels for Italian Navy [online]. Naval-technology.com, rev. 2015-05-08 [cit. 2015-05-12]. Dostupné online. (anglicky) 
  5. Orizzonte Sistemi Navali receives contract for new Italian Navy OPVs [online]. Jane's, rev. 2023-08-03 [cit. 2023-08-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. Fincantieri, Leonardo’s JV bags order for Italian Navy’s fourth OPV [online]. Navaltoday.com, rev. 2024-08-05 [cit. 2024-08-05]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. Fincantieri & Finmeccanica to Build 1 Multipurpose Amphibious Unit LHD for the Italian Navy [online]. Navyrecognition.com, rev. 2015-07-02 [cit. 2015-07-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-09. (anglicky) 
  8. T. Mariotti Shipyard To Build Italian Navy Special Diving Operations – Submarine Rescue Ship [online]. Navalnews.com, rev. 2021-06-15 [cit. 2021-06-20]. Dostupné online. (anglicky) 
  9. Fincantieri to Build Italian Navy’s New Hydrographic Vessel
  10. Keel laying for the new Italian Navy Hydro-Oceanographic Ship [online]. Navalnews.com, rev. 2024-05-17 [cit. 2024-05-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  11. EU Finances the Construction of 3 New Hydrographic Vessels for the Italian Navy [online]. Navalnews.com, rev. 2020-11-03 [cit. 2021-04-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. Intermarine Wins Contract for Italian Navy’s New Generation MCM Vessel [online]. Navalnews.com, rev. 2021-02-16 [cit. 2021-02-17]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. Italian Navy orders five new generation coastal minehunters in €1.6 Billion deal. [online]. Navalnews.com, rev. 2024-07-26 [cit. 2024-08-04]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. Intermarine and Leonardo sign contract with the Italian Directorate of Naval Armaments for New Generation Minehunter Procurement [online]. Navalnews.com, rev. 2024-07-26 [cit. 2024-08-04]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • PEJČOCH, Ivo; NOVÁK, Zdeněk; HÁJEK, Tomáš. Válečné lodě 6 – Afrika, Blízký východ a část zemí Evropy po roce 1945. Praha: Ares, 1994. ISBN 80-86158-02-0. S. 389. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]