Přeskočit na obsah

Psittacosaurus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Jak číst taxoboxPsittacosaurus
Stratigrafický výskyt: Spodní křída, asi před 140 až 100 miliony let
alternativní popis obrázku chybí
Kostra psitakosaura
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaplazi (Sauropsida)
Nadřáddinosauři (Dinosauria)
Řádptakopánví (Ornithischia)
PodřádMarginocephalia
InfrařádCeratopsia
ČeleďPsittacosauridae
RodPsittacosaurus
Osborn, 1923
Druhy
  • P. mongoliensis
    Osborn, 1923
  • P. sinensis
    Jang, 1958
  • P. meileyingensis
    Sereno, 1988
  • P. xinjiangensis
    Sereno & Zhao, 1988
  • ?P. sattayaraki
    Buffetaut & Suteethorn, 1992
  • P. neimongoliensis
    Russell & Zhao, 1996
  • P. ordosensis
    Russell & Zhao, 1996
  • P. mazongshanensis
    Xu, 1997
  • P. sibiricus
    Leshchinskiy, 2000
  • P. lujiatunensis
    Zhou, 2006
  • P. major
    Sereno et al., 2007
  • P. gobiensis
    Sereno, Zhao a Lin, 2010
  • P. amitabha
    Napoli et al., 2019
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Psittacosaurus („papouščí ještěr“) byl až 1,8 m dlouhý[1] a 18 kg vážící[2] býložravý dinosaurus. Menší druh P. sinensis však vážil v průměru pouze 4,6 kilogramu.[3] Tento rod žil zhruba před 135 až 105 milióny let. Jeho fosilie byly nalezeny v Rusku (Gorno – Altajskaja), Mongolsku (Dundgov, Övörhangaj), Číně (Vnitřní Mongolsko, Liao-ning, Šan-tung a další) a Thajsku (Chaiyaphum).[4]

Počet druhů

[editovat | editovat zdroj]

V současnosti je tento rod se zhruba 10 až 13 rozlišovanými druhy zdaleka nejrozmanitějším a nejvíce biodiverzifikovaným rodem druhohorního dinosaura. Zatím nejnovější druh P. amitabha byl formálně popsán v červenci roku 2019 z Mongolska.[5][6] Největším dosud známým druhem je patrně Psittacosaurus sibiricus, dosahující délky kolem 2,5 metru.[7]

Psittacosaurus byl velmi primitivním zástupcem skupiny Ceratopsia, což je lehké rozpoznat z jeho vzhledu. Na hlavě neměl rohy či kostěné hrboly a byl bez znatelného kostěného štítu, přičemž zřejmě dokázal běhat na zadních končetinách. S ostatními rohatými dinosaury ho však spojoval mohutný papouščí zobák a jiné podobnosti. Ač byl primitivní, nešlo o předka pozdějších ceratopsidů, ale o jedinečnou vývojovou linii primitivních ceratopsidů, o čemž svědčí například absence jednoho prstu předních končetin. Dnes známe již přes 400 fosilních jedinců psitakosaura a víme již něco i o způsobu jeho růstu.[8] U druhu P. lujiatunensis byly zmapovány i ontogenetické (vývojové) změny ve stavbě mozkovny.[9]

Na výborně zachované kostře jednoho druhu psitakosaura se zachovalo téměř sto až 20 cm dlouhých štětin. Tyto štětiny, táhnoucí se středem ocasu, byly podle všeho flexibilní a zřejmě plnily defenzívní úlohu. Je také možné, že u samců byly pestře zbarvené a plnily úlohu při vábení samic. Podobnými strukturami mohli disponovat i jiní rohatí dinosauři, kterým by se hodily jako ochrana na jinak bezbranné zadní části těla. Jde o zajímavý doklad podobné struktury u ptakopánvých dinosaurů. Podobné pernaté struktury měli i tzv. opeření dinosauři.

V říjnu roku 2020 byla publikována studie, jejímž závěrem je identifikace kloaky u jednoho velmi dobře zachovaného exempláře psitakosaura. Jedná se o vůbec první případ objevu kloaky (resp. tělního vývodu) u druhohorního dinosaura. Kloaka je značně podobná kloace dnešních krokodýlů, pohlaví dotyčného exempláře však nebylo možné s jistotou určit.[10][11] Na základě tohoto objevu však přesto nebylo možné určit pohlaví dinosaura ani strukturu jeho pohlavního ústrojí.[12]

Odborná práce publikovaná v červnu roku 2022 ukázala, že tito dinosauři měli na břiše rýhu po "pupeční šňůře", kterou byli vyživováni jako zárodky ve vyjíčku. Jedná se o první doložený objev jakéhosi "pupíku" u dinosaurů.[13]

Objev zkamenělé kůže

[editovat | editovat zdroj]

V roce 2008 byl publikován nový objev tohoto rodu se zachovaným fragmentem zkamenělé kůže a dochovaným zraněním. To způsobil psitakosaurovi nejspíš některý z teropodních dravců.[14] Výborné zachování fosilií tohoto dinosaura bývá některými vědci přičítáno pyroklastickým vlnám, uvolněným tehdejšími sopkami. Jinou interpretací je utopení zvířat v záplavové vlně kontaminované sopečným materiálem.[15]

Detailní výzkum fosilizované kůže byl publikován v roce 2022.[16]

Ontogeneze

[editovat | editovat zdroj]

V lednu roku 2005 byla publikována nová studie. Jejím zjištěním bylo, že mláďata tohoto menšího dinosaura se mohla stávat kořistí velkého křídového savce rodu Repenomamus.[17] Podobná fosilie byla objevena a formálně popsána v roce 2023, panují ale pochybnosti, zda se nejedná o umně zhotovený padělek (kompozit více fosilních koster).[18] Jde o jediný dosud známý přímý důkaz trofické interakce mezi savci coby predátory a neptačími dinosaury. Jsou však známé také kosterní patologie (stopy okusu) na fosilním krčním žebru sauropoda z období pozdní jury.[19] Zajímavý je také objev zraněného jedince psitakosaura, který utrpěl četná poranění, prokazatelná jako patologie na kostře.[20]

Počítačové modelace populačních křivek pro dobře zastoupené taxony ukazují, že psitakosauři zažívali větší mortalitu (úmrtnost) pouze v mladém věku, později už byla míra jejich mortality statisticky víceméně konstatní.[21]

Gastrolity

[editovat | editovat zdroj]

V roce 2009 byl publikován objev nového druhu psitakosaura, P. gobiensis. Pouze 0,9 metru dlouhý dinosaurus měl v žaludku četné gastrolity (trávicí kameny) a lebka byla stavěna velmi mohutně, podobně jako u papoušků. Dinosaurus s ní zřejmě dokázal drtit i tvrdý materiál, například větve nebo tvrdé ořechy.[22]

V roce 2016 byl publikován nový výzkum skvěle zachovaného jedince z čínského Liao-ningu, který poskytl první poměrně přesnou představu o zbarvení dinosauří kůže.[23] Podle této studie byl psitakosaurus tmavší na hřbetní straně těla a světlejší na břiše. Tento "protistín" mu pomáhal vyhnout se pozornosti predátorů v lesním prostředí, které obýval. Šlo tedy o klasické krycí zbarvení, známé i u mnoha současných živočichů.[24][25]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Psittacosaurus na slovenské Wikipedii.

  1. Holtz, Thomas R., Jr.; Rey, Luis V. (2007). Dinosaurs: The Most Complete, Up-to-Date Encyclopedia for Dinosaur Lovers of All Ages (Aktualizovaný internetový dodatek, str. 49). New York: Random House. ISBN 978-0-375-82419-7.
  2. Paul, G. S. (2010). The Princeton Field Guide to Dinosaurs. Princeton University Press, str. 247 (anglicky)
  3. Benson, R. B., Hunt, G. , Carrano, M. T., Campione, N. and Mannion, P. (2018). Cope's rule and the adaptive landscape of dinosaur body size evolution. Palaeontology, 61: 13-48. doi:10.1111/pala.12329
  4. A. V. Podlesnov, A. O. Averianov, A. A. Burukhin, O. A. Feofanova & O. N. Vladimirova (2023). New Data on Skull Morphology of Psittacosaurus sibiricus (Dinosauria: Ceratopsia) Using Micro-Computed Tomography. Paleontological Journal. 57 (10): 1128–1187. doi: https://doi.org/10.1134/S0031030123100040
  5. James G. Napoli, Tyler Hunt, Gregory M. Erickson & Mark A. Norell (2019). Psittacosaurus amitabha, a New Species of Ceratopsian Dinosaur from the Ondai Sayr Locality, Central Mongolia. American Museum Novitates. 3932: 1-36. doi: https://doi.org/10.1206/3932.1
  6. Archivovaná kopie. dinosaurusblog.com [online]. [cit. 2020-01-02]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2020-01-02. 
  7. Pavel P. Skutschas, Semyon S. Morozov, Alexander O. Averianov, Sergey V. Leshchinskiy, Stepan V. Ivantsov, Alexey V. Fayngerts, Olga A. Feofanova, Olga N. Vladimirova and Dmitry A. Slobodin (2021). Femoral histology and growth patterns of the ceratopsian dinosaur Psittacosaurus sibiricus from the Early Cretaceous of Western Siberia. Acta Palaeontologica Polonica (in press). doi: https://doi.org/10.4202/app.00819.2020
  8. https://dinosaurusblog.com/2013/07/12/zahada-dinosauriho-rustu-odhalena/
  9. Claire M. Bullar, Qi Zhao, Michael J. Benton & Michael J. Ryan (2019). Ontogenetic braincase development in Psittacosaurus lujiatunensis (Dinosauria: Ceratopsia) using micro-computed tomography. PeerJ 7: e7217. doi: https://doi.org/10.7717/peerj.7217
  10. Phil R. Bell, Michael Pittman, Thomas G. Kaye & Christophe Hendrickx (2020). A crocodylian-style cloaca in a non-avialan dinosaur. bioRxiv. 2020.10.11.335398. doi: https://doi.org/10.1101/2020.10.11.335398
  11. Jakob Vinther, Robert Nicholls & Diane A. Kelly (2021). A cloacal opening in a non-avian dinosaur. Current Biology. doi: https://doi.org/10.1016/j.cub.2020.12.039
  12. SOCHA, Vladimír. První rekonstrukce dinosauří kloaky. OSEL.cz [online]. 5. února 2021. Dostupné online.  (česky)
  13. Phil R. Bell, Christophe Hendrickx, Michael Pittman & Thomas G. Kaye (2022). Oldest preserved umbilical scar reveals dinosaurs had ‘belly buttons’. BMC Biology 20: 132. doi: https://doi.org/10.1186/s12915-022-01329-9
  14. http://news.nationalgeographic.com/news/2008/01/080116-dinosaur-skin.html
  15. http://www.osel.cz/8858-druhohorni-cinske-pompeje.html
  16. Phil R. Bell, Christophe Hendrickx, Michael Pittman, Thomas G. Kaye & Gerald Mayr (2022). The exquisitely preserved integument of Psittacosaurus and the scaly skin of ceratopsian dinosaurs. Communications Biology. 5: 809. doi: https://doi.org/10.1038/s42003-022-03749-3
  17. https://dinosaurusblog.com/2009/05/07/785833-jezevec-pozirajici-dinosaury/
  18. Gang Han, Jordan C. Mallon, Aaron J. Lussier, Xiao-Chun Wu, Robert Mitchell & Ling-Ji Li (2023). An extraordinary fossil captures the struggle for existence during the Mesozoic. Scientific Reports. 13: 11221. doi: https://doi.org/10.1038/s41598-023-37545-8
  19. https://www.idnes.cz/technet/vesmir/prvni-savci-dinosauri-potrava.A200823_133544_tec_vesmir_mla
  20. http://onlinelibrary.wiley.com/doi/10.1002/ar.23363/abstract
  21. Eva M. Griebeler (2021). Dinosaurian survivorship schedules revisited: new insights from an age-structured population model. Palaeontology. doi: https://doi.org/10.1111/pala.12576
  22. http://news.nationalgeographic.com/news/2009/06/090616-new-dinosaur-parrot-nuts.html
  23. SOCHA, Vladimír. Deset největších úspěchů dinosauří paleontologie v uplynulém desetiletí. OSEL.cz [online]. 28. prosince 2020. Dostupné online.  (česky)
  24. http://dinosaurusblog.com/2016/09/26/prvni-doklad-o-dinosaurim-krycim-zbarveni/
  25. Jakob Vinther, Robert Nicholls, Stephan Lautenschlager, Michael Pittman, Thomas G. Kaye, Emily Rayfield, Gerald Mayr, and Innes C. Cuthill (2016). 3D Camouflage in an Ornithischian Dinosaur. Current Biology 26 (1-7). http://dx.doi.org/10.1016/j.cub.2016.06.065

Literatura

[editovat | editovat zdroj]

Česká literatura

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]