Academia.eduAcademia.edu

Rozšiř prostor svého stanu

2023, Katolický týdeník; Perspektivy

Jak číst zprávu o stavu života církve? Co dělat pro to, aby církev byla opět pohostinným příbytkem? Cesty k tomu naznačuje dokument, se kterým budou začátkem února v Praze pracovat delegáti evropského kontinentálního synodálního setkání.

K řes ťa ns t v í Sv ět K ult u r a PERSPEKTIVY 3 Rozšiř prostor svého stanu Synodalita je cestou církve pro 3. tisíciletí P. Josef Mikulášek Spoluzodpovědnost Božího lidu Jak číst zprávu o stavu života církve? Co dělat pro to, aby církev byla opět pohostinným příbytkem? Cesty k tomu naznačuje dokument, se kterým budou začátkem února v Praze pracovat delegáti evropského kontinentálního synodálního setkání. S ekretariát Synody biskupů se rozhodl publikovat jeden společný pracovní dokument pro všechny kontinenty. Už v tomto lze sledovat jasnou metodologickou volbu. Na prvním místě je jednota církve, a tak nám je předložen jeden jediný dokument, společný pro jednotlivé místní církve na všech světových kontinentech, namísto preferování několika dokumentů specifických pro každý kontinent. Z toho vyplývá následující: Při první četbě dokumentu se (evropskému) čtenáři může zdát, že obsahuje příliš mnoho „irelevantních“ témat, která nám Evropanům nejsou až tak blízká, nedotýkají se kontextu našich životů (např. otázky interkulturní komunikace, sociálního ohrožení nebo ekologické devastace určitých regionů). Na druhé straně dokument prezentuje širokou paletu témat výzev – „nadějí a obav“ (čl. 7) – katolické církve, a potažmo všech křesťanů na celém světě. Čím celý dokument je a čím není? Nejde o kvalitativní zprávu o stavu života církve, která by byla zpracována nezainteresovanými sociologickými experty, nýbrž naopak právě ženami a muži života církve. Dokument je pouze jedním z prvních kroků, které je nutné vnímat v následnosti všichni – někteří – jeden. Totiž: dokument syntetizuje synodální vypovídání všech, aby v další, kontinentální etapě mohli delegáti biskupských konferencí, tj. někteří, na základě tohoto dokumentu dále rozlišovat priority synodální proměny církve tak, aby nakonec jeden, tj. římský biskup, mohl ve formě posynodální exhortace (případně jinou adekvátní formou) přednést konkrétní řešení. Považuji za důležité zdůraznění tohoto schématu všichni/někteří/jeden proti hlasům všech těch, kteří začali synodální proces vnímat jako alternativní označení pro bezbřehou „laicizaci“ církve. Opak je pravdou: podle středověkého teologicko-kanonického hesla „co se týká všech, má být všemi projednáváno a všemi schváleno“ se synodální dotazování začíná u celku Božího lidu tak, aby naděje a radosti, bolesti a smutky postoupily nyní do úrovně rozlišování delegátů jednotlivých národních (mezinárodních) biskupských konferencí a následně výše na úroveň kontinentů. V případě Evropy se bude Kontinentální setkání konat v Praze (6.-9. února). Číst očima učedníka V jaké atmosféře tedy tento dokument číst? Sugestivní obraz nabízí samotný název dokumentu: „Rozšiř prostor svého stanu“, který je citací ze starozákonní knihy proroka Izaiáše (Iz 54,2). Synodální proměna církve je proměnou jednotlivce i společenství právě ve smyslu „rozšíření prostoru“ vlastního života na základě společného putování, a tedy (znovu)nalezení církve jako domu-příbytku, pohostinnosti nabízené i přijímané těmi, kdo tento dům obývají: Už ne mé „osobní Já“, ale „synodální My“. Rozšířením se myslí uzpůsobení příbytku ve větší prostor (schopný přijmout další sestry a bratry), ve společenství církve, ve spoluúčasti na jejím rozvoji a sdíleném poslání všech (čl. 25-28). Dokument dále upozorňuje, že jeho text nám bude srozumitelný pouze tehdy, „budeme-li ho číst očima učedníka, který v něm rozpozná svědectví o cestě obrácení k synodální církvi“, o což se text snaží i uváděním četných citací z národních synodálních syntéz. Například čl. 17 zdůrazňuje, že pro mnohé lidi byla první etapa synodálního procesu příležitostí k návratu k životu v církvi i příležitostí ke sdílení se se svými zraněními z minulých zkušeností. V čem je možné sledovat silnou paralelu mezi tímto dokumentem a národní syntézou synodálního procesu v ČR (případně jednotli- Co spatříme, když vyjdeme ze stanu? vých diecézních syntéz), je konstatování slabého zapojení kněží do synodálního vypovídání. Vztah kněží a laických žen a mužů v jednotlivých církevních společenstvích – tedy hledání nové formy plodné a kreativní spoluúčasti všech nositelů všeobecného kněžství na životě křesťanských komunit – se ukazuje jako jedna z velkých výzev nadcházející budoucnosti. Je to výzva, tzn. radost a naděje, ale i práce, ve které se nemůžeme jen snadno a pohodlně odkázat na vypracovaný model z minulosti života katolické církve, ale jde o „znamení času“, do něhož je třeba tvořivě vstoupit. Celkově – byť v prostoru katolické církve v České republice nebyl tento rozměr Synody o synodalitě tolik tematizován – se v dokumentu zračí touha po „změně církevní kultury s cílem vyšší transparentnosti, odpovědnosti a spoluzodpovědnosti“ (čl. 20) jako přímý důsledek sexuálního zneužívání ze strany členů kléru či osob v církevních úřadech. Kdo se cítí přijat a kdo ne Biblická metafora „rozšíření prostoru stanu“ se velmi silně otiskuje do té části dokumentu (3.1), která hovoří o nutnosti komunikace v církvi. Podobně jako jsme zaznamenali na rovině českých diecézí při sepisování syntéz či při tvorbě národní syntézy, je i při čtení tohoto textu zdůrazněno, kdo všechno se může cítit v katolické církvi nepřijatou nebo nevyslyšenou skupinou: chudí, senioři, mladí lidé, ženy, osoby s handicapem, členové LGBTQ+ komunity, ale také kněží, rozvedení a znovusezdaní lidé, singles rodiče… Podobně jako při čtení našich diecézních syntéz i zde mě napadlo: Kdo se tedy vlastně cítí opravdu „přijat“ v katolické církvi? Kdo je vskutku „jádrem“ života církevních komunit? Co dělat pro to, aby se církev neocitla „v nebezpečí, že bude napodobovat způsob, jak (vyloučené) zavrhuje civilní společnost“ (čl. 36)? Pozorně čteno: je mnoho skupin Snímek Pexels osob v životě katolické církve, které se mohou cítit vyloučeny – a naproti tomu se v nich může prohlubovat myšlenka „elitářské“ církve – církev pro „dokonalé“ – která však nenaplňuje obraz Izaiášova rozšíření prostoru stanu, schopnosti navázání kontaktu s druhým a v nejhlubším základu i Ježíšových slov: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky“ (Mk 2,13-17). Logika textu tohoto dokumentu zmiňuje palčivost výzvy k novému komunikačnímu stylu života katolické církve (a tím pádem – řečeno civilním slovníkem – vytvoření nové „organizační kultury“) úzce související s dalším tématem a tím je rovnost křestní důstojnosti všech pokřtěných, všech křesťanů napříč jednotlivými křesťanskými církvemi (čl. 41 a dále). První a základní svátostí je totiž křest, který spojuje všechny v jedno Kristovo tělo a proměňuje všechny učedníky v sestry a bratry v misijním poslání. Poslání, které není rezervováno pro pár specialistů, ale naopak čerpá z prostého kérygmatického hlásání církve, jež není a priori komplikováno doktrinálně-disciplinárním systémem života církve (na což upozorňuje svým způsobem např. už Druhý vatikánský koncil v dekretu Unitatis redintegratio v čl. 11 o hierarchii pravd katolického učení). Všemi sdělitelná radost z jednoduše formulovatelného a předávaného kérygmatu ukazuje na to, jaké osoby, jaké prostředky a jaký potenciál se nabízí pro misijní proměnu křesťanství ve 3. tisíciletí. Jak dokument cituje syntézu portugalské katolické církve, „svět potřebuje ‚církev, která jde vpřed‘, odmítá rozdělení na věřící a nevěřící, dívá se na lidstvo a nabízí mu víc než učení nebo strategii“, nabízí mu zkušenost spásy. Ruku v ruce s „prostotou“ šíření kérygmatu jde vědomí nutnosti aktualizace ekumenismu každodenního života, společného svědectví křesťanů (např. tam, kde žijí příslušníci tohoto náboženství v minoritě), ale také všeobecně přítomná větší pozornost k tomu, co nás napříč jednotlivými křesťanskými denominacemi rozděluje, a tím také touha o překonání těchto rozdílů. Další část dokumentu se věnuje otázce společenství, spoluúčasti a spoluzodpovědnosti všech, tj. rozvíjí model ekleziologie Božího lidu, tak často předkládaný papežem Františkem, který na prvním místě zdůrazňuje stejnou křestní důstojnost všech, nikoliv „hierarchickou“ oddělenost některých od drtivé většiny Božího lidu. Tak jako v národních syntézách, i zde se velmi často setkáváme s konstatováním (čl. 58), že tón výpovědí nelze číst v antiklerikálním duchu. Vybavuje se mi mnoho názorů kněží napříč diecézemi naší země, kteří přesně takovým způsobem uchopili své diecézní syntézy. Avšak o čem svědčí tak časté vypovídání o kněžské službě, roli kněží v rozvoji či brzdění rozvoje církevních společenství než o tom, že v dosavadním modelu církve byla až přespříliš velká váha kladena na jedno z mnoha charismat, udělovaných Božím Duchem, totiž na charisma předsednictví církevních obcí z pozice služebného kněžství? Proto je třeba pasáže, pojednávající o pozici nositelů služebného kněžství, považovat za podněty k lepší přípravě, tj. formaci, budoucích kněží, ale také permanentní formaci kněží k synodální revizi vlastního statusu a místa v životě církevních společenství. Dokument zmiňuje, že tam, kde k takovéto synodálně pojaté revizi pozice služebného kněžství v životě církevních obcí už došlo, přichází vděčnost za možnost nového sebepojetí všech zúčastněných. Velkým tématem, spojeným s otázkou autority a její podoby v synodálně obnovené církvi, se stává také téma žen, přehodnocení jejich statusu z hlediska katolické ekleziologie a ukotvení jejich spoluúčasti na rozhodovacích procesech z hlediska kanonického práva. Dokument připomíná, že většinu katolických křesťanů tvoří ženy (čl. 61), a přesto až do nedávna – mám tím na mysli reformu chodu Římské kurie provedenou papežem Františkem skrze Apoštolskou konstituci Praedicate evangelium – neměly prakticky žádnou reálnou možnost spoluúčasti na zásadnějších rozhodovacích procesech v životě katolické církve. Tato palčivá otázka nás odkazuje na fakt, že v dosavadní podobě je v kanonickém právu katolické církve drtivá většina schopnosti rozhodovat rezervována nositelům jednoho ze stupňů služebného kněžství. Synodální pojetí církve (které je pojetím církve celé služebné) před námi otevírá otázku, která bude v dalších letech zcela jistě velmi komentována a dále teologicky a pastoračně reflektována: Jak specifikovat službu, vyplývající z přijetí služebného kněžství, od služeb – a také podílu na rozhodování v životě církve – které mohou být zastávány kýmkoliv z christifideles, tj. těch, kdo se stali Kristovými učedníky? V této souvislosti, byť ve specifickém kontextu života společenství ženských řeholních řádů, stojí za hlubší promýšlení podnět předložený zástupci představených institutů řeholního života, podle kterého se buď samy „řeholnice často považují za levnou pracovní sílu“ anebo je k nim takto ve strukturách života církve zcela vědomě přistupováno, aniž by se dané řeholní komunity, případně představitelé daných místních církví, ptali, zda se jedná opravdu o cestu naplňování jim vlastního řeholního charismatu. Závěr vlastního dokumentu je věnovaný podnětu, který musí být zjevný každému, kdo si jeho text přečte: Změna ve prospěch synodální církve není změnou, která může být provedena v průběhu jednoho dne, změnou jednoho člověka, jedné „struktury“ či prvku života církve. Jde o změnu, která je dlouhodobá. „Synodalita je cestou církve pro 3. tisíciletí,“ připomíná papež František, avšak to neznamená, že je možné ji brzdit či jinak zadržovat. A proto závěr dokumentu představuje klíčový podnět: Synodalita je na prvním místě otázkou hluboce spirituální, a tedy zasahující formaci. Formovat se ke společnému „my“ církve je formací k vědomí intenzivní přítomnosti Ducha Svatého, který nás uvádí a bude uvádět do plnosti Pravdy (srov. Jan 16,13). Autor je kněz, vyučuje na CMTF UP v Olomouci na Katedře systematické teologie. Je členem Národního synodálního týmu a koordinátorem synodálního procesu v Arcidiecézi Olomouc.