K řes ťa ns t v í
Sv ět
K ult u r a
PERSPEKTIVY 3
Rozšiř prostor svého stanu
Synodalita je cestou církve pro 3. tisíciletí
P. Josef Mikulášek
Spoluzodpovědnost
Božího lidu
Jak číst zprávu o stavu života
církve? Co dělat pro to, aby církev
byla opět pohostinným příbytkem?
Cesty k tomu naznačuje dokument,
se kterým budou začátkem února
v Praze pracovat delegáti evropského
kontinentálního synodálního setkání.
S
ekretariát Synody biskupů se rozhodl
publikovat jeden společný pracovní
dokument pro všechny kontinenty. Už
v tomto lze sledovat jasnou metodologickou volbu. Na prvním místě je jednota církve, a tak nám je předložen jeden jediný dokument, společný pro jednotlivé místní církve na
všech světových kontinentech, namísto preferování několika dokumentů specifických pro
každý kontinent. Z toho vyplývá následující:
Při první četbě dokumentu se (evropskému)
čtenáři může zdát, že obsahuje příliš mnoho
„irelevantních“ témat, která nám Evropanům
nejsou až tak blízká, nedotýkají se kontextu
našich životů (např. otázky interkulturní komunikace, sociálního ohrožení nebo ekologické devastace určitých regionů). Na druhé straně dokument prezentuje širokou paletu témat
výzev – „nadějí a obav“ (čl. 7) – katolické církve, a potažmo všech křesťanů na celém světě.
Čím celý dokument je a čím není? Nejde
o kvalitativní zprávu o stavu života církve, která by byla zpracována nezainteresovanými sociologickými experty, nýbrž naopak právě ženami a muži života církve. Dokument je pouze
jedním z prvních kroků, které je nutné vnímat
v následnosti všichni – někteří – jeden. Totiž:
dokument syntetizuje synodální vypovídání
všech, aby v další, kontinentální etapě mohli delegáti biskupských konferencí, tj. někteří, na základě tohoto dokumentu dále rozlišovat priority synodální proměny církve tak,
aby nakonec jeden, tj. římský biskup, mohl ve
formě posynodální exhortace (případně jinou
adekvátní formou) přednést konkrétní řešení.
Považuji za důležité zdůraznění tohoto schématu všichni/někteří/jeden proti hlasům všech
těch, kteří začali synodální proces vnímat jako
alternativní označení pro bezbřehou „laicizaci“ církve.
Opak je pravdou: podle středověkého teologicko-kanonického hesla „co se týká všech,
má být všemi projednáváno a všemi schváleno“ se synodální dotazování začíná u celku
Božího lidu tak, aby naděje a radosti, bolesti
a smutky postoupily nyní do úrovně rozlišování delegátů jednotlivých národních (mezinárodních) biskupských konferencí a následně
výše na úroveň kontinentů. V případě Evropy
se bude Kontinentální setkání konat v Praze
(6.-9. února).
Číst očima učedníka
V jaké atmosféře tedy tento dokument číst?
Sugestivní obraz nabízí samotný název dokumentu: „Rozšiř prostor svého stanu“, který je
citací ze starozákonní knihy proroka Izaiáše
(Iz 54,2). Synodální proměna církve je proměnou jednotlivce i společenství právě ve smyslu
„rozšíření prostoru“ vlastního života na základě společného putování, a tedy (znovu)nalezení církve jako domu-příbytku, pohostinnosti nabízené i přijímané těmi, kdo tento dům
obývají: Už ne mé „osobní Já“, ale „synodální
My“. Rozšířením se myslí uzpůsobení příbytku ve větší prostor (schopný přijmout další
sestry a bratry), ve společenství církve, ve spoluúčasti na jejím rozvoji a sdíleném poslání
všech (čl. 25-28).
Dokument dále upozorňuje, že jeho text
nám bude srozumitelný pouze tehdy, „budeme-li ho číst očima učedníka, který v něm rozpozná svědectví o cestě obrácení k synodální
církvi“, o což se text snaží i uváděním četných
citací z národních synodálních syntéz. Například čl. 17 zdůrazňuje, že pro mnohé lidi byla
první etapa synodálního procesu příležitostí
k návratu k životu v církvi i příležitostí ke sdílení se se svými zraněními z minulých zkušeností.
V čem je možné sledovat silnou paralelu
mezi tímto dokumentem a národní syntézou
synodálního procesu v ČR (případně jednotli-
Co spatříme, když vyjdeme ze stanu?
vých diecézních syntéz), je konstatování slabého zapojení kněží do synodálního vypovídání.
Vztah kněží a laických žen a mužů v jednotlivých církevních společenstvích – tedy hledání nové formy plodné a kreativní spoluúčasti
všech nositelů všeobecného kněžství na životě
křesťanských komunit – se ukazuje jako jedna z velkých výzev nadcházející budoucnosti.
Je to výzva, tzn. radost a naděje, ale i práce,
ve které se nemůžeme jen snadno a pohodlně
odkázat na vypracovaný model z minulosti života katolické církve, ale jde o „znamení času“,
do něhož je třeba tvořivě vstoupit. Celkově
– byť v prostoru katolické církve v České republice nebyl tento rozměr Synody o synodalitě tolik tematizován – se v dokumentu zračí
touha po „změně církevní kultury s cílem vyšší
transparentnosti, odpovědnosti a spoluzodpovědnosti“ (čl. 20) jako přímý důsledek sexuálního zneužívání ze strany členů kléru či osob
v církevních úřadech.
Kdo se cítí
přijat a kdo ne
Biblická metafora „rozšíření prostoru stanu“
se velmi silně otiskuje do té části dokumentu (3.1), která hovoří o nutnosti komunikace
v církvi. Podobně jako jsme zaznamenali na
rovině českých diecézí při sepisování syntéz či
při tvorbě národní syntézy, je i při čtení tohoto
textu zdůrazněno, kdo všechno se může cítit
v katolické církvi nepřijatou nebo nevyslyšenou skupinou: chudí, senioři, mladí lidé, ženy,
osoby s handicapem, členové LGBTQ+ komunity, ale také kněží, rozvedení a znovusezdaní
lidé, singles rodiče…
Podobně jako při čtení našich diecézních
syntéz i zde mě napadlo: Kdo se tedy vlastně
cítí opravdu „přijat“ v katolické církvi? Kdo
je vskutku „jádrem“ života církevních komunit? Co dělat pro to, aby se církev neocitla
„v nebezpečí, že bude napodobovat způsob,
jak (vyloučené) zavrhuje civilní společnost“
(čl. 36)? Pozorně čteno: je mnoho skupin
Snímek Pexels
osob v životě katolické církve, které se mohou cítit vyloučeny – a naproti tomu se v nich
může prohlubovat myšlenka „elitářské“ církve – církev pro „dokonalé“ – která však nenaplňuje obraz Izaiášova rozšíření prostoru
stanu, schopnosti navázání kontaktu s druhým a v nejhlubším základu i Ježíšových slov:
„Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky“
(Mk 2,13-17).
Logika textu tohoto dokumentu zmiňuje
palčivost výzvy k novému komunikačnímu
stylu života katolické církve (a tím pádem –
řečeno civilním slovníkem – vytvoření nové
„organizační kultury“) úzce související s dalším tématem a tím je rovnost křestní důstojnosti všech pokřtěných, všech křesťanů napříč
jednotlivými křesťanskými církvemi (čl. 41
a dále). První a základní svátostí je totiž křest,
který spojuje všechny v jedno Kristovo tělo
a proměňuje všechny učedníky v sestry a bratry v misijním poslání. Poslání, které není rezervováno pro pár specialistů, ale naopak čerpá
z prostého kérygmatického hlásání církve, jež
není a priori komplikováno doktrinálně-disciplinárním systémem života církve (na což upozorňuje svým způsobem např. už Druhý vatikánský koncil v dekretu Unitatis redintegratio
v čl. 11 o hierarchii pravd katolického učení).
Všemi sdělitelná radost z jednoduše formulovatelného a předávaného kérygmatu ukazuje
na to, jaké osoby, jaké prostředky a jaký potenciál se nabízí pro misijní proměnu křesťanství
ve 3. tisíciletí. Jak dokument cituje syntézu
portugalské katolické církve, „svět potřebuje
‚církev, která jde vpřed‘, odmítá rozdělení na
věřící a nevěřící, dívá se na lidstvo a nabízí mu
víc než učení nebo strategii“, nabízí mu zkušenost spásy. Ruku v ruce s „prostotou“ šíření kérygmatu jde vědomí nutnosti aktualizace ekumenismu každodenního života, společného
svědectví křesťanů (např. tam, kde žijí příslušníci tohoto náboženství v minoritě), ale také
všeobecně přítomná větší pozornost k tomu,
co nás napříč jednotlivými křesťanskými denominacemi rozděluje, a tím také touha o překonání těchto rozdílů.
Další část dokumentu se věnuje otázce společenství, spoluúčasti a spoluzodpovědnosti
všech, tj. rozvíjí model ekleziologie Božího
lidu, tak často předkládaný papežem Františkem, který na prvním místě zdůrazňuje stejnou křestní důstojnost všech, nikoliv „hierarchickou“ oddělenost některých od drtivé
většiny Božího lidu. Tak jako v národních syntézách, i zde se velmi často setkáváme s konstatováním (čl. 58), že tón výpovědí nelze číst
v antiklerikálním duchu. Vybavuje se mi mnoho názorů kněží napříč diecézemi naší země,
kteří přesně takovým způsobem uchopili své
diecézní syntézy. Avšak o čem svědčí tak časté
vypovídání o kněžské službě, roli kněží v rozvoji či brzdění rozvoje církevních společenství
než o tom, že v dosavadním modelu církve
byla až přespříliš velká váha kladena na jedno z mnoha charismat, udělovaných Božím
Duchem, totiž na charisma předsednictví církevních obcí z pozice služebného kněžství?
Proto je třeba pasáže, pojednávající o pozici nositelů služebného kněžství, považovat
za podněty k lepší přípravě, tj. formaci, budoucích kněží, ale také permanentní formaci kněží k synodální revizi vlastního statusu
a místa v životě církevních společenství. Dokument zmiňuje, že tam, kde k takovéto synodálně pojaté revizi pozice služebného kněžství v životě církevních obcí už došlo, přichází
vděčnost za možnost nového sebepojetí všech
zúčastněných.
Velkým tématem, spojeným s otázkou autority a její podoby v synodálně obnovené církvi, se stává také téma žen, přehodnocení jejich statusu z hlediska katolické ekleziologie
a ukotvení jejich spoluúčasti na rozhodovacích procesech z hlediska kanonického práva.
Dokument připomíná, že většinu katolických
křesťanů tvoří ženy (čl. 61), a přesto až do
nedávna – mám tím na mysli reformu chodu
Římské kurie provedenou papežem Františkem skrze Apoštolskou konstituci Praedicate
evangelium – neměly prakticky žádnou reálnou
možnost spoluúčasti na zásadnějších rozhodovacích procesech v životě katolické církve.
Tato palčivá otázka nás odkazuje na fakt,
že v dosavadní podobě je v kanonickém právu katolické církve drtivá většina schopnosti rozhodovat rezervována nositelům jednoho ze stupňů služebného kněžství. Synodální
pojetí církve (které je pojetím církve celé služebné) před námi otevírá otázku, která bude
v dalších letech zcela jistě velmi komentována
a dále teologicky a pastoračně reflektována:
Jak specifikovat službu, vyplývající z přijetí
služebného kněžství, od služeb – a také podílu na rozhodování v životě církve – které mohou být zastávány kýmkoliv z christifideles, tj.
těch, kdo se stali Kristovými učedníky? V této
souvislosti, byť ve specifickém kontextu života společenství ženských řeholních řádů, stojí
za hlubší promýšlení podnět předložený zástupci představených institutů řeholního života, podle kterého se buď samy „řeholnice
často považují za levnou pracovní sílu“ anebo je k nim takto ve strukturách života církve
zcela vědomě přistupováno, aniž by se dané
řeholní komunity, případně představitelé daných místních církví, ptali, zda se jedná opravdu o cestu naplňování jim vlastního řeholního
charismatu.
Závěr vlastního dokumentu je věnovaný
podnětu, který musí být zjevný každému,
kdo si jeho text přečte: Změna ve prospěch
synodální církve není změnou, která může být
provedena v průběhu jednoho dne, změnou
jednoho člověka, jedné „struktury“ či prvku života církve. Jde o změnu, která je dlouhodobá.
„Synodalita je cestou církve pro 3. tisíciletí,“
připomíná papež František, avšak to neznamená, že je možné ji brzdit či jinak zadržovat.
A proto závěr dokumentu představuje klíčový
podnět: Synodalita je na prvním místě otázkou hluboce spirituální, a tedy zasahující formaci. Formovat se ke společnému „my“ církve je formací k vědomí intenzivní přítomnosti
Ducha Svatého, který nás uvádí a bude uvádět
do plnosti Pravdy (srov. Jan 16,13).
Autor je kněz, vyučuje na CMTF UP v Olomouci
na Katedře systematické teologie. Je členem
Národního synodálního týmu a koordinátorem
synodálního procesu v Arcidiecézi Olomouc.