Jazyk Smetanových dopisů v dobovém kontextu

* 28 ] In: Bedřich Smetana, Korespondence I (1840-1862). Kritická edice. Vyd. Olga Mojžíšová a Milan Pospíšil. Praha: Národní muzeum – Koniasch Latin Press 2016, 28-73. Jazyk Smetanových dopisů v dobovém kontextu 1 Marek Nekula Lucie Rychnovská 1. Úvod Cílem této studie je nabídnout uživateli edice Smetanovy korespondence odpověď na otázku, v čem je čeština a němčina Smetanových dopisů s ohledem na dobový jazykový a komunikační úzus zvláštní, či naopak prototypická. O úzu jazykovém a komunikačním tu mluvíme 1 Autoři se ve studii opírají o své předchozí práce: mj. Nekula, Marek: »...v jednom poschodí vnitřní babylonské věže...« Jazyky Franze Kafky, Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 2003; Nekula, Marek – rycHNOvská, Lucie: Smetanova čeština v dobovém kontextu, in: Hudební věda 47 (2010), č. 1, s. 43-76; Tíž: Jakou češtinu užíval Bedřich Smetana? / Bedřich Smetana’s Use of the Czech Language, in: Musicalia. Časopis Českého muzea hudby 4 (2012), č. 1-2, s. 6-38; Tíž: Jazyková biograie Bedřicha Smetany a jazyk jeho korespondence se zřetelem ke gramatickým jevům, in: Hladká, Zdeňka et al.: Soukromá korespondence jako lingvistický pramen, Brno: Masarykova univerzita, 2013, s. 99-136; rycHNOvská, Lucie: Korespondence Bedřicha Smetany z hlediska pravopisného, in: čOrNejOvá, Michaela et al. (eds.): Dějiny českého pravopisu (do roku 1902), Brno: Host – Masarykova univerzita, 2010, s. 402-412; rycHNOvská, Lucie: ...zapovidám, by se kontrolirovalo, jest-li já pracují... Aneb o vlivu němčiny na český jazyk Bedřicha Smetany, in: Hladký, Juraj – reNdár, Ľubomír (eds.): Varia XIX. Zborník plných príspevkov z XIX. kolokvia mladých jazykovedcov, Trnava – Modra-Harmónia 18.-20. 11. 2009, [CD-ROM], Trnava: Trnavská univerzita, 2010, s. 322-324; rycHNOvská, Lucie: Čeština Bedřicha Smetany, in: rusínová, Eva (ed.): Přednášky a besedy ze XLIV. běhu LŠSS, Brno: Masarykova univerzita, 2011, s. 175-185, materiálově autoři vycházejí ze Smetanovy korespondence, deníků a dalších dokumentů z fondů Muzea Bedřicha Smetany (dále jen MBS). Závěrečnou revizi transkripcí Smetanovy české korespondence provedla Lucie Rychnovská, poslední revizi přepisů německé korespondence Wolfgang Kühnhold. Na základě transkripcí česky psaných dopisů a korespondenčních sdělení pořízených v MBS vznikl elektronický Korpus odeslané a přijaté česky psané korespondence Bedřicha Smetany (2009), podle něhož jsou ve studii citovány české jazykové příklady. Za pomoc při jeho vzniku autoři děkují pracovníkům MBS, Pavlu Rychlému (Fakulta informatiky Masarykovy univerzity) a Zdeňce Hladké (Filozoická fakulta Masarykovy univerzity). Německé epistolární texty se z technických důvodů musely obejít bez takto zpracovaného korpusu, autoři nicméně pracovali s elektronickou verzí transkripcí Smetanovy německé korespondence (rovněž pořízených v MBS), jež jim dovolila určit, které lexikální jednotky, formy a struktury jsou ojedinělé a které jsou produktivní. S ohledem na čitelnost studie se na konkrétní český nebo německý dopis odkazuje jen u syntaktických a dle potřeby také u jiných příkladů, kde je podstatný celkový kontext (v závorce je uveden vždy adresát a datace dopisu). Přístup k epistolárnímu materiálu v této jazykově orientované studii se v některých Ja z y k Sme t anov ých dopisů v dob ovém kontex tu [ *29 odděleně proto, že u jazyka nejde jen o užité formy, ale například také o pravidla volby jazyků s ohledem na různé domény (rodina, škola, zaměstnání aj.) a podobně.2 Dopisy je možno charakterizovat jako komunikační žánr na pomezí veřejného a soukromého, formálního a neformálního, mluveného a psaného. V užívání obou zemských jazyků a v jazykovém posunu se tak ve Smetanově korespondenci relektuje jak Smetanova vlastní jazyková biograie a jeho každodenní realita, tak jazyková situace v českých zemích v dlouhém 19. století.3 Ta se za jeho života radikálně proměnila. V době, kdy malý Friedrich nastupoval do první třídy obecné školy (Volksschule), představovala němčina jazyk vyššího vzdělání, k němuž počínajíc hlavní školou (Hauptschule) nebyla reálná alternativa. Jazyky byly tehdy v českých zemích ještě jasně rozvrstveny: němčina byla vyšší, spisovnou varietou rozšířenou ve státní správě, vědě, školství i obchodě, zatímco čeština byla nižší, mluvenou varietou.4 Proces odbourávání právě zmíněné diglosie obou jazyků souvisel s proměnou prestiže obou zemských jazyků. V souvislosti s národním hnutím totiž mezi mluvčími češtiny postupně rostla prestiž jejich mateřského jazyka.5 To se promítlo i do politických požadavků českých stran ohledně postavení češtiny. V době Smetanovy smrti tak byla čeština – nejpozději rozdělením univerzity v akademickém roce 1881/82 – vyučovacím jazykem samostatného českého vzdělávacího systému od obecných škol až po školy vysoké. Od roku 1880 byla čeština vedle němčiny i vnějším jazykem v úřadech, jakkoli němčina nadále určovala vnitřní chod státních a zemských úřadů.6 V kulturní oblasti vznikla otevřením, resp. znovuotevřením Národního divadla v Praze v roce 1881, resp. 1883 instituce, která dávala prostor nejen české hudbě a česdetailech nekryje s edičními zásadami edice jako celku. Za připomínky k textu autoři děkují Zdeňce Hladké, Olze Mojžíšové, Milanu Pospíšilovi a Dušanu Šlosarovi. Za připomínky k části věnované Smetanově němčině autoři děkují Borisi Blahakovi, Kateřině Šichové, Jaromíru Zemanovi a Hermannu Scheuringerovi. Dík patří i Beatě Feldmeier, která se v rámci Themenverbund Ost-West-Transfers univerzity v Řezně podílela na rešerších dokladů k charakteru Smetanovy němčiny. – Studie vznikla s podporou Grantové agentury ČR (projekt reg. č. 14-22997S). 2 S ohledem na prototypické, zčásti i institucionalizované zakotvení užívání obou jazyků volíme termín doména, a nikoli funkce. K rozlišení srov. lüdi, Georges – Py, Bernard: Zweisprachig durch Migration. Einführung in die Erforschung der Mehrsprachigkeit am Beispiel zweier Zuwanderergruppen in Neuenburg (Schweiz), Tübingen: M. Niemeyer, 1984. 3 Detailněji např. Berger, Tilman: Nation und Sprache. Das Tschechische und das Slowakische, in: gardT, Andreas (ed.): Nation und Sprache. Die Diskussion ihres Verhältnisses in Geschichte und Gegenwart, Berlin – New York: de Gruyter, 2000, s. 825-844, obsažněji stöhr, Ingrid: Zweisprachigkeit in Böhmen. Deutsche Volksschulen und Gymnasien im Prag der Kafka-Zeit, Köln – Weimar – Wien: Böhlau, 2010, s odkazy na historickou i lingvistickou literaturu. 4 To se označuje jako diglosie. K ní srov. FergusON, Charles: Diglossia, in: Word 15 (1959), s. 325340, nebo FisHmaN, Joshua: Bilingualism with and without Diglossia; Diglossia with and without Bilingualism, in: Journal of Social Issues 23 (1967), s. 29-38, pro český kontext např. vaN leeuWeN-TurNOvcOvá, Jiřina: Ještě jednou o diglosii v Čechách, tentokrát i z genderového zorného úhlu, in: Slovo a slovesnost 63 (2002), s. 178-199. 5 K rozlišení ›overt‹ a ›covert prestige‹ srov. HaNseN, Klaus: Zum Begriff der Sprachsituation, in: Týž (ed.): Studien zur Sprachvariation (unter besonderer Berücksichtigung des Englischen), Berlin: Humboldt-Universität, 1987, s. 6-49. 6 K posunu směrem k jazykové rovnoprávnosti v jazykové praxi uvnitř státních a polostátních úřadů došlo v prvním desetiletí 20. století. K tomu srov. např. ŠviNgrOvá, Simona: Tschechisch oder Deutsch? Auf dem Weg von Konkurrenz zu Dominanz. Zum Einsatz von innerer und äußerer Amtssprache in der Arbeiter-Unfall-Versicherungs-Anstalt im Prag der Kafka-Zeit (1908-1922), dis., Praha: Univerzita Karlova, 2010. * 30 ] M a rek Nekul a – Lucie Rych novská kému slovesnému a výtvarnému umění, ale která představovala také významný prostor sebeorganizace české veřejnosti. K Národnímu divadlu se upínala pozornost nejen hudební a divadelní kritiky, ale – jak tomu bylo již v souvislosti se stavbou a chodem Prozatímního divadla – také národní politický diskurs. V něm hrál prominentní roli jazyk a jeho rozvoj v kultuře a veřejných institucích: národní ideologie, ztotožňující jazyk a národ a konstruující s jeho pomocí české národní tělo ›od počátku po naše dny‹ (primordialismus), jak to refrénovitě opakují historie české literatury napsané v dlouhém 19. století, udělala z jazyka symbol, kolem něhož české národní společenství podobně jako některá další národní společenství formovalo svou identitu. Z toho se odvíjely i zdrženlivost národní ideologie k vícejazyčnosti a upřednostňování jednojazyčnosti. Ta se v oblasti úzce jazykové projevovala puristickým odporem k míšení jazyků. Především se ale jazyk stal předmětem tzv. jazykových bojů, které od šedesátých let 19. století ovládaly českou a ovlivňovaly říšskou politiku prakticky až do rozpadu Rakouska-Uherska.7 Jak vidět, jazyk má i svou sociokulturní dimenzi. Tento sociokulturní rámec pak zpětně působí i na komunikační a jazykový úzus:8 jazykové zákony i jazyková nařízení regulující postavení obou zemských jazyků ve sféře školství a státní správy proměnily také normy volby jazyků ›uvnitř‹ národního společenství; samostatné české školství standardizací jazyka zase proměnilo jak jazykový úzus, tak očekávání s ohledem na ovládnutí ›správného‹ jazyka, jež bylo součástí vzdělanostního a hodnotového horizontu měšťanských vrstev a prostředkem kontroly diskursu.9 Relexe těchto změn ve vnímání jazyka obtíženého národními významy i v postavení češtiny a němčiny najdeme u Smetany nejen v jeho deníku v době posunu od němčiny k češtině, ale také v korespondenci s některými adresáty. V souvislosti se sebehodnocením nedokonalého zvládnutí psané češtiny se Smetana opakovaně vrací k postavení češtiny ve vzdělávacím systému v době svého dětství a mládí. Dle našeho soudu zde přitom nejde o periferní diskurs. ›Správná‹ čeština byla v době vlády národního hodnotového kánonu v beletrii dokonce měřítkem ›dobrého spisovatele‹, který byl podle dobové představy jediný s to vytvořit velké dílo hluboké národní i umělecké hodnoty. Tak to alespoň vnímá Spolek českých spisovatelů Svatobor, založený v roce 1862, který z národní literatury vylučuje autory píšící německy nebo ›nesprávnou‹ češtinou a jazyk při udílení cen ze strany spolku stojí výše než estetická hodnota díla.10 I v jiných uměních je ve své době ›národní‹ východiskem hodnocení uměleckého díla. Srov. stourzh, Gerald: Die Gleichberechtigung der Nationalitäten in der Verfassung und Verwaltung Österreichs 1848-1918, Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 1985, k situaci po 1918 srov. kučera, Jaroslav: Minderheit im Nationalstaat. Die Sprachenfrage in den tschechisch-deutschen Beziehungen, München: R. Oldenbourg, 1999, pro školství shrnuto v stöhr 2010 ( pozn. 3). 8 Rozlišením jazykové, komunikační a sociokulturní roviny odkazujeme k teorii jazykového managementu. Srov. např. NeusTuPNý, Jiří V.: Sociolingvistika a jazykový management, in: Sociologický časopis 38 (2002), s. 429-442. 9 Srov. zvl. liNke, Angelika: Sprachkultur und Bürgerkultur. Zur Mentalitätsgeschichte des 19. Jahrhunderts, Stuttgart – Weimar: J. B. Metzler, 1996. Linke dochází k závěru, že médiem měšťanské kultury je jazyk, z čehož se odvozuje také jeho význam pro konstrukci kolektivní identity, a dále, že v duchu svých vzdělanostních ideálů prosazuje měšťanstvo jako standard nikoli jen tzv. národní jazyk, ale také jeho kultivovanou varietu, čímž s ohledem na nerovnou dostupnost vyššího vzdělání upevňuje své postavení v centru národního kolektivu a ixuje tak své potřeby jako potřeby národní. 10 Více srov. Nekula, Marek: Smrt a zmrtvýchvstání národa. Sen o Slavíně v české literatuře a kultuře, Praha: Karolinum, 2016, 6. kapitola. 7 Ja z y k Sme t anov ých dopisů v dob ovém kontex tu [ *31 Na tomto pozadí je třeba vnímat i jazyky Smetanových dopisů a jeho ›zápas‹ o ›správnou‹ češtinu, o níž bude řeč dále, i pozdější důraz Zdeňka Nejedlého na to, že Smetana »již v mládí vssál tolik dojmů z českého života, které potom jsou hlavním zdrojem českosti jeho umění«.11 Vydání Smetanových dopisů je příležitostí podat – řečeno s antropologem Cliffordem Geertzem – svého druhu ›hustý popis‹ Smetanovy jazykové biograie a nahlédnout tak do jazykové situace jeho doby ve smyslu jazykovém, komunikačním i sociokulturním a charakterizovat na tomto pozadí také jeho češtinu a němčinu.12 Takto se člení i naše studie: je uvedena shrnutím relevantních údajů k osvojování a užívání obou zemských jazyků, po něm následují oddíly věnované Smetanově češtině a němčině, tak jak se jeví na základě jeho korespondence s přihlédnutím k jeho jazykové biograii i jiným zdrojům. 2. Smetanova jazyková biograie Při rekonstrukci Smetanovy jazykové biograie vycházíme z jeho vlastní relexe osvojování a užívání češtiny a němčiny nebo jiných jazyků, přesněji z jeho ›vyprávění‹ o těchto procesech. Zmíněná narace se navíc pojí se subjektivním hodnocením užívání a osvojování obou zemských jazyků, jímž probleskuje i textová realita, tedy dobový způsob podání české národní minulosti jako příběhu germanizace českého národa a boje proti ní. Proto se neopíráme jen o Smetanovu relexi osvojování a užívání jazyků, ale vycházíme i z dalších dokumentů. Zdrojem Smetanovy relexe jazyka jsou jeho texty, zatímco zdrojem rekonstrukce tzv. věcné reality jsou dokumenty, které s ním a jazykovou situací např. v jeho rodině nějak souvisejí. Konkrétně jde o zápisy v církevních a školních matrikách,13 úřední doklady o vzdělání, nájemní, manželské a jiné smlouvy, pasy nebo hlášení pobytu, jež obsahují cenné jazykověbiograické údaje. V těchto textech se odrážejí jazykové zákony a jazyková nařízení pro oblast školství, státní správy apod. a je možno je vztáhnout též k zemským a lokálním údajům demograickým (sčítání lidu dle obcovacího jazyka apod.). Jinými slovy, odráží se v nich proměny jazykové situace.14 S ohledem na obecnou srozumitelnost se náš úvod neomezuje výhradně na údaje o jazyce, ale napojuje je na Smetanovu biograii jako celek. Předmětem naší pozornosti jsou v této části vedle Smetanových dopisů i další texty, tj. např. jeho deníky či vzpomínky jeho první ženy Kateřiny Smetanové, které doplňují informace o rodinné jazykové situaci. V nich a ve Smetanových dopisech jsme konfrontováni s dvojím druhem dat: s jazykem textů a Smetanovou jazykovou seberelexí, resp. zobecňující relexí obou zemských jazyků s ohledem na jejich osvojování a užívání. Zmíněnou seberelexi nevidíme ve zmíněných textech jen v komentářích k jazykovým formám či volbě jazyka, ale Nejedlý, Zdeněk: Bedřich Smetana, Praha: Spolek výtvarných umělců Mánes, 1924, s. 3. Srov. geerTz, Clifford: Interpretace kultur. Vybrané eseje, Praha: Slon, 2000. 13 K interpretaci dat ve školních matrikách srov. FleiscHmaNN, Ingrid: Angaben zur Sprache in den Schulkatalogen der Prager Volksschulen, in: Nekula, Marek – FleiscHmaNN, Ingrid – greule, Albrecht (eds.): Franz Kafka im sprachnationalen Kontext seiner Zeit. Sprache und nationale Identität in öffentlichen Institutionen der böhmischen Länder, Köln – Weimar – Wien: Böhlau, 2006, s. 183-212. 14 K metodě jazykových biograií, ke korelaci mikro- a makrodat a věcné, subjektivní a textové realitě srov. NekvaPil, Jiří: Sprachbiographien und Analyse der Sprachsituation: zur Situation der Deutschen in der Tschechischen Republik, in: FraNcescHiNi, Rita – mieczNikOWski, Johanna (eds.): Leben mit mehreren Sprachen. Sprachbiographien – Vivre avec plusieurs langues. Biographies langagières, Bern: P. Lang, 2004, s. 147-172. K metodě jazykových biograií obecně např. FraNcescHiNi, Rita: Sprachbiographien: das Basel-Prag-Projekt (BPP) und einige mögliche Generalisierungen bezüglich Emotion und Spracherwerb, in: tamtéž, s. 121-145, aj. 11 12 * 32 ] M a rek Nekul a – Lucie Rych novská také v opravách vlastního výrazu. Na nich je patrné, jak Smetana použitou lexikální jednotku – popř. její pravopis, tvar a podobně – identiikuje nejen jako nepřesnou s ohledem na to, co chce říci, ale také jako nevyhovující s ohledem na dobové jazykové či komunikační normy češtiny nebo němčiny. Taková vybočení z normy Smetana hodnotí a z hodnocení odvozuje opravy, které následně implementuje: škrtá slovo, koncovku nebo písmeno, koriguje je, dává ›cizí‹ slova do uvozovek apod. Konkrétní příklady lze nalézt v kapitolách zabývajících se Smetanovou němčinou a češtinou. Smetanova korespondence je pozoruhodná mj. i tím, že z jazykového hlediska je Smetana průměrným synem své doby. Jeho jazykový a komunikační úzus i přístup k jazyku tak jazykové a komunikační normy i celkový pro jazyk relevantní sociokulturní kontext čtyřicátých až osmdesátých let 19. století charakterizují možná lépe než texty pisatelů jazykově kultivovaných a jazyk kultivujících, tedy »Notabilitäten der čechischen Literatur« (»vynikajících osobností české literatury«), jak o nich v souvislosti s návštěvami Měšťanské besedy mluví Smetana ve svém deníkovém záznamu z 12. února 1862. Tak se ve Smetanově volbě korespondenčního jazyka relektuje dominance němčiny v zemském a říšském kontextu. Podobně jako Smetana dávají němčině do šedesátých let přednost nejen další neslovesní ›národní‹ umělci, ale i měšťanské vrstvy. To koliduje s narůstající prestiží češtiny uvnitř národního společenství, která prudce stoupá od šedesátých let 19. století, což u Smetany vede k posunu k češtině v denících a preferenci češtiny v korespondenci. Nepřímý vliv na jazykové chování a podobu češtiny Smetanovy generace si však němčina podržela i poté. O ›zápasu‹ o češtinu i s češtinou svědčí kromě Smetanovy korespondence třeba i korespondence Josefa Mánesa (1820-1871) a jiných.15 Smetanova jazyková biograie by se tak dala zobecnit v prototypickou jazykovou biograii jeho generace a sociální vrstvy. Prototypický je Smetanův bilingvismus, jeho posun od němčiny k češtině v části soukromé a veřejné korespondence i jeho zápas s češtinou. Jeho jazykový posun lze chápat jednak jako doklad Smetanova národního uvědomění, jednak jako přizpůsobení se stoupající prestiži češtiny v národně orientovaných kruzích a spolu s tím i očekáváním s ohledem na užívání a podobu užívaného jazyka. Snad i proto Smetana relektuje své deicity v psané češtině a snaží se je odstranit a podle potřeby za tím účelem hledá i pomoc zvenčí. Smetana ale není jen ›objekt‹, ale je také ›aktér‹: jazykovou situaci a jazykové a komunikační normy a jejich proměny nejen relektuje, ale svým komunikačním chováním a svou veřejnou činností je spoluutváří. Proměny jazykového chování a jazyka tak jdou ruku v ruce s proměnami mentality či – řečeno s historikem Benedictem Andersonem – s proměnami ›představ společenství‹, v daném případě národního uvědomění jazykového. 2.1. Osvojování jazyků v kruhu rodinném Bedřich Smetana se narodil do rodiny sládka Františka Smetany (1777-1857) a jeho třetí ženy Barbory Lynkové (1792-1864). Smetanova matka den své svatby zachytila českým zápisem: »Dne 20. Novembru roku 1820 [...] sem mnela kopŭlaci v Hořiciich Pan dekan Handl nas kopŭlirowal s Fra[n]tiſſkem Smetannou sladkem na Nowim Mnėste.«16 Srov. záslužnou edici aNger, Jindřich – aNger, Miroslav (eds.): Josef Mánes. Dopisy, Praha: Artefactum, 1998. Ke korespondenci běžných pisatelů z období do roku 1860 srov. sTráNíkOvá, Jana – vaN leeuWeN-TurNOvcOvá, Jiřina: Schreiben im Alltag des 19. Jahrhunderts. Das Schreib- und Schrifttschechische zur Zeit der nationalen Wiedergeburt (1790-1860) in Briefen der patriotischen Kreise, München – Berlin: Verlag Otto Sagner, 2011. 16 Vlastní transliterace podle faksimile in Nejedlý, Zdeněk: Bedřich Smetana, I: Doma, Praha: Hudební matice Umělecké besedy, 1924, příloha mezi s. 188-189. 15 Ja z y k Sme t anov ých dopisů v dob ovém kontex tu [ *33 Otec si zase česky zaznamenal synovo narození: »Dne 2. Martʒi [1]824 auterij 10. hodin Rano Narodilse Sinaǯek. Meno danobillo Frid[r]ig jeho pani kmotřij pan doktor dostal a babiǯka.«17 I tyto zápisy jasně ukazují, že jazykem v kruhu rodinném byla čeština. Rodinou myslíme rodiče, služebné a děti Nanny (Anna), Klaru, Sophii (Žoii), Marii a Ludmillu z druhého a Albinu, Antona, Barbaru, Karla Franze, Fanny (Františku) a Friedricha (Bedřicha) z třetího manželství.18 O významu češtiny v životě Františka Smetany svědčí i česká manželská smlouva s jeho první ženou Annou Bartoníčkovou (1772-1808) z roku 1806.19 O dědictví po ní se přihlásil 30. srpna 1808 rovněž česky. Česky je sepsána i druhá manželská smlouva s Ludmilou Exnerovou (1788-1820).20 Stejným směrem ukazuje i český dopis jeho třetí ženě Barboře z 27. června 1828.21 Česky – pravopisem odpovídajícím době před jeho reformou provedenou ve čtyřicátých letech 19. století – přitom ve zmíněném listu píše rodině nejen František Smetana, ale česky píše 23. prosince 1856 rodičům z Göteborgu také Bedřich Smetana.22 Z dokladů o vzdělání Františka Smetany je navíc doložen český mistrovský list z roku 1811.23 To ale zdaleka neznamená, že Bedřich Smetana vyrůstal v rodině ixované jen na češtinu. To by s ohledem na profesi Františka Smetany ani nebylo možné. Otec Bedřicha Smetany druhý zemský jazyk ovládal v rozsahu, jenž mu umožňoval úspěšný výkon jeho živnosti a úspěšné fungování ve veřejných doménách.24 Díky tomu obstál v německém či smíšeném prostředí ve Vídni a Plzni, v roce 1807 jako nájemce pivovaru s kantýnou nedaleko Nisy v pruském Slezsku, později jako nájemce pivovaru v Chvalkovicích, kde zámecké úřednictvo bylo jazykově smíšené.25 V roce 1831 přišel František Smetana z Litomyšle do Jindřichova Hradce, jehož převážně německý ráz určovaly zámek, školy, vojenská posádka i blízkost hranic. Také divadlo se tu hrálo německy.26 Od roku 1835 Smetanovi sídlili na zámku v Růžkových Lhoticích u Čechtic. Kupní a nájemní smlouvy, kvitance a prohlášení pobytu či doklady k soudním Vlastní transliterace podle faksimile in Nejedlý 1924 ( pozn. 16), příloha mezi s. 188-189. Srov. rodokmen in Nejedlý, Zdeněk: Bedřich Smetana, III: Praha a venkov, Praha: Hudební matice Umělecké besedy – Sbor pro postavení pomníku Bedřichu Smetanovi v Praze, 1929, příloha mezi s. 280-281; podoby jmen v uvozovkách podle Smetanova životopisu z roku 1840 v úvodu k DBS I. 19 Srov. Nejedlý 1924 ( pozn. 16), s. 407 n. 20 Zápisy svatby na matrice v Jaroměři jsou v němčině (srov. tamtéž, s. 155), což není v případě úředního úkonu té doby nic překvapujícího. Ke speciické situaci v menších městech a jazyku obecní správy v nich na příkladu města Chrudimi srov. Berger, Tilman: Užívání češtiny jako úředního jazyka v druhé polovině 18. století na příkladě města Chrudimi, in: PeTrBOk, Václav – luNga, Radek – TydliTáT, Jan (eds.): Východočeská duchovní a slovesná kultura v 18. století, Rychnov nad Kněžnou: Albert, 1999, s. 43-78. 21 Faksimile in Nejedlý 1924 ( pozn. 16), příloha mezi s. 216-217. 22 Faksimile in Nejedlý 1924a ( pozn. 11), příloha mezi s. 160-161. 23 Faksimile in Nejedlý 1924 ( pozn. 16), příloha mezi s. 152-153, přepis s. 411. 24 V hodnocení bilingvismu se opíráme o Labovovu diferenční hypotézu na úkor deicitní teorie Bernsteinovy, a vycházíme tak z toho, že bilingvní je nejen ten, kdo v obou jazycích disponuje dokonale elaborovaným kódem, ale i ten, kdo je v určité oblasti ve shodě se společenskými zvyklostmi s to přejít do jiného kódu a realizovat v něm funkčně úspěšnou komunikaci. Ve vazbě na jazykové biograie srov. též TreicHel, Bärbel: Identitätsarbeit, Sprachbiographie und Mehrsprachigkeit. Autobiographisch-narrative Interviews mit Walisern zur sprachlichen Figuration von Identität und Gesellschaft, Frankfurt am Main: P. Lang, 2004. 25 Nejedlý 1924 ( pozn. 16), s. 164. 26 Tamtéž, s. 367. 17 18 * 34 ] M a rek Nekul a – Lucie Rych novská sporům jsou v té době podle očekávání v němčině. To, že si František Smetana s němčinou nejen musel umět, ale skutečně také uměl poradit, dokládají ostatně i jeho profesní úspěchy. Nejedlého tvrzení, že František Smetana se měl naučit německy za pobytu v Dolních Rakousích, »ale toho asi valně nedosáhl, neboť do své smrti německy slušně neuměl«,27 je tak mimo jazykovou realitu 19. století a chápeme je tak, že se vztahuje na tzv. správnost psané němčiny Františka Smetany, u níž Nejedlý pomíjí fakt, že František Smetana dosáhl jen nižšího vzdělání:28 od třinácti let pracoval v pivovarech a neuměl pořádně číst a psát ještě jako učeň.29 S ohledem na to, že všeobecnou školní docházku zavedla Marie Terezie teprve v roce 1774 (František Smetana tedy snad do školy nastupoval někdy ve školním roce 1783/1784) a že byla fakticky prosazena až po roce 1815,30 to ani příliš nepřekvapuje. Nejedlý navíc nebere ohled na to, že se podoba psané němčiny v průběhu 19. století měnila a teprve postupně stabilizovala. Celkově Nejedlý vychází z deicitní hypotézy, tedy z představy, že ten, kdo tzv. dokonale nezvládá druhý jazyk ve všech plánech v mluveném i psaném projevu, není bilingvní. Taková interpretace je mimo prožívanou jazykovou realitu, a jeví se proto jako překonaná. Františku Smetanovi se ostatně hlubšího vzdělání nedostalo ani v němčině, ani v češtině, a proto měl problémy s psaním v obou jazycích. Podle užití diakritik při zápisu německých slov (srov. Taiǯe[s] Haus) namísto standardního »deutsches Haus« v již zmiňovaném dopisu z 27. června 1828 lze soudit, že navštěvoval spíše českou triviální školu, alfabetizován byl nicméně v kurentu. Osvojení kurentu bylo považováno za základ pro případné vyšší stupně vzdělání, kde se jako vyučovací jazyk užívala jen němčina (zákonem regulováno od roku 1815).31 Kurent se tak promítl i do pravopisných zvyklostí Františka Smetany v češtině, který byl v dospělém věku podle všeho v kontaktu především s německy psanými texty. Tak lze vysvětlit, že desítky let po opuštění školy užívá ve zmiňovaném českém dopisu z 27. června 1828 nejen předreformní pravopis,32 ale také kurentové znaky i německá pravidla pro zápis hlásek. Prostřednictvím grafému ʒ totiž zapisuje nejen hlásku [z],33 ale opakovaně ho využívá i při zápisu hlásky [c], jak je to běžné v němčině (srov. ʒdalomoʒ, »zdálo moc«), zatímco grafém c, který slouží k zápisu hlásky [c] v češtině, je pro záznam hlásky [c] využíván minimálně (srov. celejſem, »celej [j]sem«).34 Obdobně v dopise zapisuje hlásky [ž] a [č] prostřednictvím grafému ǯ: manǯel, »manžel« vs. pláǯe, »pláče«. Podobné příklady lze nalézt i v zápisech o narození dětí: babiǯka, »babička« aj. Příznačný je i způsob zápisu [u] prostřednictvím ŭ, kterého se v němčině užívá k odlišení ŭ a v, v holeǯkŭ, »holečku« aj. (viz též výše zápis o svatbě), nebo zápis českého grafému y prostřednictvím alografu ÿ, resp. ij. Za zmínku stojí i způsob označování kvantity vokálů: dlouhé vokály v otevřené slabice František Smetana neznačí, krátké vokály v předchozí otevřené slabice po německém způsobu nazna- Nejedlý 1924 ( pozn. 16), s. 144. Podle rodinné tradice šlo o polovičního sirotka ze skromných poměrů. Srov. tamtéž, s. 143. 29 Srov. rycHNOvsky, Ernst: Smetana, Stuttgart – Berlin: Deutsche Verlagsanstalt, 1924, s. 25. 30 Srov. kOřalka, Jiří: Češi v habsburské říši a v Evropě 1815-1914, Praha: Argo, 1996, s. 102. 31 České školy byly koncem 18. století jen triviální, německé školy vedly až k univerzitnímu vzdělání. Srov. kaŠPar, Jaroslav: Soubor statí o novověkém písmu, Praha: Univerzita Karlova, 1993, s. 141. 32 Dobrovského reformní návrh z roku 1805 se prosadil až ve čtyřicátých letech, kdy se po matiční reformě v roce 1842 začalo užívat š místo ſſ, j místo g a í místo j. Psaní ou místo au a v místo w se prosadilo až reformou z roku 1849. 33 Výslovnost hlásek je v této pasáži vyznačena obvyklými závorkami [ ] a zaznamenána zjednodušeným způsobem, podoba zapsaná Smetanou pak tučnou kurzívou. 34 Vlastní transliterace podle faksimile in: Nejedlý 1924 ( pozn. 16), příloha mezi s. 216-217. 27 28 Ja z y k Sme t anov ých dopisů v dob ovém kontex tu [ *35 čuje zdvojením grafému pro zápis počátečního konsonantu následující slabiky: Křtjenabilla, »křtěna byla«, danobillo, »dáno bylo« (viz výše zápis o narození dítěte). Krátký čas rezervovaný pro vzdělání je pak příčinou rozkolísanosti zápisu českých hlásek (což je kolektivní, nikoli jen individuální fenomén), stejně jako ne/vydělování slov, zjednodušování konsonantických skupin apod. Tyto jevy dokládají, že čeština byla u Františka Smetany ukotvena především jako mluvený jazyk.35 Zmíněnou speciičnost zápisu češtiny by bylo možno shrnout tak, že český systém zápisu zvukové podoby jazyka byl postupně překryt zápisem německým nejen u vlastních jmen (od Smetana k Smettana, Tepplijzʒ), ale také u apelativ. To jde ruku v ruce se sociálním vzestupem rodiny, v němž svou roli hraje i němčina. Nedlouho před narozením malého Friedricha se rodina koncem roku 1823 stěhuje do Litomyšle, kde si František Smetana pronajal zámecký pivovar a kde s rodinou zůstal až do roku 1831. Tady je v úzkém kontaktu s panskými úředníky a zaměstnanci i se samotným hrabětem Antonínem z Valdštejna (Anton von Wallenstein),36 v roce 1828 se stává abonentem německy tištěného periodika Bohemia, čemuž musela odpovídat i jeho znalost němčiny.37 Život v Litomyšli, která tehdy čítá asi 6 000 obyvatel, určuje vedle měšťanstva také zámek a piaristická kolej s přidruženými školami, kde byla vyučovacím jazykem němčina.38 Město tak v té době zdaleka není prodchnuto českým duchem, jak to pro dobu kolem roku 1848 retrospektivně idealizuje Alois Jirásek ve Filosofské historii (1882).39 Němčina je v ní naopak neodmyslitelnou součástí veřejného života, i když třeba do původně německého střeleckého spolku nebo do divadelního života postupně pronikala čeština.40 S ohledem na takto vícevrstevnatou situaci nepřekvapuje, že Nejedlý svou tezi o tom, že rodina byla česká a národně uvědomělá, což podle něho ovlivnilo i Smetanovu tvorbu,41 opírá vedle odkazu na Smetanova bratrance Františka Josefa Smetanu (1801-1861), který měl podle něj kontakty na protagonisty českého národního hnutí, především o odkaz na česky psané rodinné texty, jakož i o rodinné příjmení. České texty Nejedlý při citaci a v příloze své biograie nicméně koriguje, takže se jeví víceméně bezchybné, u příjmení zase podniká obsáhlý, místy značně spekulativní genealogický výzkum, aniž jeho výsledky něco vypovídají o národním uvědomění rodiny. Rodinná genealogie totiž v této podobě a rozsahu nemohla být a nebyla součástí rodinné paměti. S ohledem na to, že u příjmení až na výjimky odpadá možnost volby a že variace je možná nanejvýš v jeho zápisu, není navíc příjmení příliš dobrým vodítkem při 35 Totéž ovšem platí i o jeho němčině, jejíž zápis se orientuje dle mluvené podoby němčiny (desonorizace v kold a taiǯ místo »gold« a »deutsch«, otevřený diftong taiǯ místo »deutsch«). Vlastní transliterace podle faksimile in: Nejedlý 1924 ( pozn. 16), příloha mezi s. 216-217. 36 Tamtéž, s. 207. 37 Tamtéž, s. 261. 38 O školství v monarchii a roli němčiny a češtiny (fungující též jako pomocný jazyk) srov. NeWerkla, Stefan Michael: Intendierte und tatsächliche Sprachwirklichkeit in Böhmen. Diglossie im Schulwesen der böhmischen Kronländer 1740-1918, Wien: Wiener Universitätsverlag, 1999, a především Burger, Hannelore: Sprachenrecht und Sprachgerechtigkeit im österreichischen Unterrichtswesen 1867-1918, Wien: Verlag der Österreichischen Akademie der Wissenschaften, 1995. 39 Historické prózy Aloise Jiráska měly na utváření historického vědomí české společnosti daleko větší vliv než díla historiograická a obraz českých dějin, který Jirásek vytvořil, je živý dodnes. 40 František Smetana věnoval spolku v roce 1823 německý terč, srov. Nejedlý 1924 ( pozn. 16), s. 229. 41 Nejedlý 1924 ( pozn. 16); Nejedlý, Zdeněk: Bedřich Smetana, II: Na studiích, Praha: Hudební matice Umělecké besedy, 1925; Nejedlý 1929 ( pozn. 18); Nejedlý, Zdeněk: Bedřich Smetana, IV: Ve společnosti, Praha: Melantrich, 1933. * 36 ] M a rek Nekul a – Lucie Rych novská hledání odpovědi na otázku národního uvědomění. U Josefa Jungmanna a jiných národních buditelů, kteří měli ›německá‹ příjmení, bychom ostatně s takovým postupem měli vážný problém.42 Jinak řečeno, příjmení při utváření jazykové a národní identity význam mít může, ale nemusí. Naopak volba rodných jmen, není-li úředně regulovaná, je – pro další generaci nebo např. v podobě přijatého slavizujícího příjmí – výsledkem svobodného rozhodnutí a zpravidla relektuje i rodinnou tradici nebo kulturní vzory, takže takovým ukazatelem být může. Faktem je, že první syn Františka Smetany byl v době sociálního vzestupu svého otce pokřtěn jako »Fri(e)drich«. Sám František Smetana se v dobových dokumentech objevuje nejen jako »František Smetana«, ale také jako »Franz Smet(t)ana« (jeho žena, jak jsme viděli, zapisuje jeho příjmení »Smetanna«) s tendencí k postupnému posunu od »Smetana« k »Smettana«.43 Přizpůsobení rodného jména podle jazyka dokumentu nebo kontextu veřejného užití je přitom v 19. století běžné, a lze je proto sotva interpretovat jako výraz národní sebeidentiikace. František Smetana se však jako »Franz Smettana« podepisuje i v soukromí; např. v českém dopisu manželce z Teplic z »27. Juni [1]828«.44 Také mladý Smetana se v úvodu ke svému deníku z dubna 1840 označuje jako »Friedrich« a pro otce užívá formu »Franz«, matku označuje jako »Barbara Smetana geborene Lynek«. Zápis o křtu nicméně otazníky navršené kolem křestního jména Friedrich spíše rozptyluje. Celé křestní jméno totiž zní »Fridrich František Ivan Smetana«45 a jazyk matričních zápisů o narození nasvědčuje tomu,46 že čtení, zpěv i kázání v kostele se – i v Litomyšli – odehrávaly v češtině a že čeština určovala i komunikaci s kmotry (doktor Dostál, porodní bába) a jinými známými z okruhu kostela. Církevní kontext je tak pro Smetanu spojen s češtinou, o čemž svědčí i předtisk biřmovacího lístku »Friedricha Leopolda Smetany« z 15. června 1836.47 Čeština je tak podle všeho privátním rodinným jazykem, i když první křestní jméno je německé, zatímco němčina zajišťuje s výjimkou církevní domény fungování rodiny ve veřejných, oiciálních kontextech. 2.2. Škola Svou neznalost psané češtiny či zdrženlivost při psaní (českých) dopisů Bedřich Smetana v dopise Ludevítu Procházkovi z 11. března 1860 (či Elišce Krásnohorské z 25. listopadu 1876) opakovaně vysvětluje tím, že k německému vzdělání nebyla v dobách jeho dětství a mládí žádná alternativa: »[...] až do dnešnjho časů mně nebylo dopřáno, se v naší mateřské řečí dotwrdjtj. Od mládj skoro v němčině jak v školách tak w společnostjch wíchován, nedbal jsem, dokud jsem býl študentem, jiného se učitj, k čemů jsem nebyl nucený, [...] tak že teď k hanbě to K německým příjmením Čechů srov. BeNeŠ, Josef: Německá příjmení Čechů, Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně, 1998, a mOldaNOvá, Dobrava: Naše příjmení, Praha: Agentura Pankrác, 2004. 43 Smetanovy podpisy (viz přílohy in Nejedlý 1924,  pozn. 16, s. 407-429) kolísají mezi »František Smetana« a »Franz Smetana/Smettana« (podobně i manželka »Barbora Smetana/Smettana«), a to bez jasné vazby na jazyk a veřejnost dokumentu, s tendencí přechodu od »Smetana« k »Smettana«. Podobné příklady zápisu českých příjmení jako »Hollub« aj. spojených se společenským vzestupem a jazykovým posunem srov. Nekula 2003 ( pozn. 1), s. 87. 44 Srov. Nejedlý 1924 ( pozn. 16), s. 423. 45 Srov. rodokmen in Nejedlý 1929 ( pozn. 18), příloha mezi s. 280-281. 46 Nejedlý 1924 ( pozn. 16), s. 193 a příloha mezi s. 194-195. 47 Faksimile in Nejedlý 1929 ( pozn. 18), příloha mezi s. 290-291. Ve veřejných dokumentech zůstává Smetana německé variantě svého křestního jména dlouhou dobu věrný. Přechod k podobě »Bedřich« se asi odehrál postupně dle adresátů. 42 Ja z y k Sme t anov ých dopisů v dob ovém kontex tu [ *37 musjm přiznatj, neumjm se patřičně vijádritj, anj napsatj v česke řečí. Ale ta předhůzka ne jen mně treffy nýbrž také naše školy, á – – t. d.!! [...].«48 Samozřejmě, že je v tom vedle osobního životního příběhu i kus stylizace. I v době Smetanova dětství bylo možno navštěvovat českou obecnou školu. Čeština se také před rokem 1848 zčásti uplatnila jako podpůrný jazyk při výuce některých předmětů na gymnáziu, což platí i pro Smetanovo gymnázium v Plzni. Reálnou perspektivu pro vyšší vzdělání ale čeština neskýtala. Vždyť první české gymnázium bylo zřízeno až v roce 1862 v Táboře.49 K němčině tak v první polovině 19. století není alternativa, je to bezvýhradná ›Bildungssprache‹. Toho si Smetana všímá v deníkovém záznamu, kde na adresu dívky, která se do něho zamilovala, poznamenává: »Ach Gott! was ich nicht lachen muss. Eine hat sich in mich verliebt, Eine, die sehr wenig Bildung besitzt, ja nicht einmal recht gut deutsch kann!! – Davon abgesehen, ist sie älter als ich.« (DBS I, 2. III. 1841) (»Ach Bože! Musím se tomu smát. Jedna se do mne zamilovala, jedna, která je velice málo vzdělaná, ano, neumí dokonce ani pořádně německy! – Nehledě na to, je starší než já.«) Právě s tímto vědomím a s ohledem na budoucnost svého prvorozeného syna rozhodli rodiče o jeho zaškolení na německé škole. Malý Friedrich tak od roku 1829 v Litomyšli navštěvoval piaristickou obecnou, resp. národní školu s německým vyučovacím jazykem. Při vstupu na školu je v německém čtení a výslovnosti hodnocen velmi dobře.50 Po přestěhování v roce 1831 nastoupil do národní školy s německým vyučovacím jazykem v Jindřichově Hradci, kde nebyla čeština zastoupena ani jako vyučovaný předmět. V Jindřichově Hradci ještě stačil přestoupit na gymnázium, od roku 1835 bydlí na privátu a navštěvuje německé gymnázium v Jihlavě. Podle Nejedlého se tím měla posílit jeho znalost němčiny.51 V letech 1836 až 1839 studoval na německém gymnáziu v Německém Brodě, které v té době navštěvoval také Karel Havlíček (Borovský). Nejedlý přitom Německý Brod charakterizuje jako město ryze české a mladý Smetana zde podle něj zažil národní probuzení svých spolužáků.52 V roce 1839 Friedrich odchází do Prahy na Akademické gymnázium, které svévolně opustil v květnu 1840. I zde je vyučovacím jazykem němčina. Nejedlý v souvislosti se Smetanovým přestupem do Prahy zaznamenává iniciální příhodu, podle níž se Friedrich na Akademickém gymnáziu údajně představil ›českou‹ němčinou, když řekl: »Ich bin ein Deutschbroder.« (»Jsem Brodečák.«) Měl za to sklidit výbuch smíchu,53 je ovšem otázka, čemu smích vlastně platil. S ohledem na to, že Smetana měl v té době za sebou deset let školní docházky na německých školách, zůstává u Nejedlého domněnky, že měl výrazný český akcent, otazník. Mezi jeho spolužáky byli navíc i jiní studenti s českými kořeny a Akademické gymnázium, jehož prefektem byl tehdy Josef Jungmann, platilo za národnostně otevřené. Svou roli mohl sehrát původ z malého města a neobvyklost a možné významové konotace obyvatelského jména. Přepis autoři podle faksimile in Nejedlý 1924a ( pozn. 11), mezi s. 328-329. kOřalka 1996 ( pozn. 30), s. 104. 50 Nejedlý 1924 ( pozn. 16), s. 299. 51 Nejedlý 1925 ( pozn. 41), s. 15. 52 Tamtéž, s. 143 a 149. 53 Nejedlý 1924a ( pozn. 11), s. 85; Nejedlý 1929 ( pozn. 18), s. 9. Nejedlý se snad opírá o retrospektivní vyprávění Bedřicha Smetany, které v roce 1880 zaznamenal Josef Srb. Srov. srB, Josef: Zápisky ze života Bedřicha Smetany, NM-MBS, inv. č. S 487, sign. W 31/8. Takto interpretuje příhodu podle Smetanova vyprávění též zeleNý, Václav Vladimír: O Bedřichu Smetanovi, Praha: F. Šimáček 1894, s. 13-14. 48 49 * 38 ] M a rek Nekul a – Lucie Rych novská Nejedlý nicméně tímto ›národním‹ ponížením vysvětluje i Smetanův nezájem o studium. Ten měl ale možná víc co dělat s jeho věkem a neutišitelnou hudební vášní. Alespoň tak to vyplývá z deníku, který si Smetana od dubna 1840 vede v němčině a v němž se hlavní pozornost upírá k hudbě a dívkám, zatímco škola hraje v té době jen periferní roli a o národní život se Smetana nezajímá vůbec. Své první skladby pak – jak je v té době běžné – nadepisuje německy. Po prázdninách roku 1840 byl Smetana poslán do Plzně, kde měl dokončit gymnázium a kde se na něho nabídl dohlédnout jeho mnohem starší bratranec František Josef Smetana, profesor fyziky a učitel na tamním ilozoickém ústavu. Čeština se v kontextu školy objevuje jen okrajově, její ›výskyt‹ nicméně Smetanovi stojí za deníkový záznam: »Predigt auf böhmisch« (»Kázání v češtině«; DBS II, 26. VII. 1841). Není rovněž vyloučeno, že nějakou roli hrála čeština i přímo ve výuce na škole, neboť ve Smetanově deníku vznikla potřeba rozlišovat ›český‹ a ›německý‹ vyučovací jazyk: »Wir hatten Klassenlesung. Die deutsche Rede des Sýkora war sehr gut vorbereitet.« DBS III, 5. VIII. 1841 (kurzíva autoři) (»Měli jsme čtení ve třídě. Sýkorův německý proslov byl velmi dobře připraven.«) Také mezi spolužáky čeština fungovala očividně jako dorozumívací jazyk, neboť přezdívky kantorů byly české: »[P]unčoška Beer« (DBS VI, 27. III. 1843). Česky mohl Smetana alespoň zčásti mluvit také na podnájmu, který první rok sdílel s dalšími studenty. Další dva roky bydlel již na podnájmech sám (u vdovy Wildmannové a ve spřátelené rodině Kolářových), domácím jazykem byla i v těchto případech nejspíš čeština. V době pobytu v Plzni pokračuje Smetana ve vedení německého deníku, který si začal psát již v Praze. Po dokončení gymnázia v Plzni se Smetana v roce 1843 vydal do Prahy, kde v letech 1844 až 1847 studoval soukromě kompozici u nevidomého Josepha Proksche, který byl vůči emancipačnímu hnutí indiferentní. Vyučovacím jazykem Prokschova hudebního ústavu byla němčina. Dochované Smetanovy kompoziční úlohy proto mají veškeré slovní komentáře v němčině.54 V témže období byl Smetana zároveň domácím učitelem hudby v rodině hraběte Leopolda Thuna-Hohensteina. Tuto činnost mohl – za účelem zřízení vlastního hudebního ústavu – vykázat německým osvědčením z 26. května 1847.55 2.3. Manželství Bedřicha Smetany Poprvé se Smetana oženil 27. srpna 1849 s Kateřinou Kolářovou (1827-1859), potvrzení o sňatku bylo vystaveno německy.56 Karel Kolář, otec Smetanovy ženy, působil jako úředník inanční stráže v Klatovech, Jindřichově Hradci a ve Šluknově, kde by bez dobré znalosti němčiny nemohl vykonávat službu ani zde se svou rodinou žít. Jak bylo zmíněno výše, Smetana v době studia na gymnáziu v Plzni bydlel v podnájmu u rodiny své pozdější ženy. Oba mladí lidé tak spolu sice v této době i později podle všeho mluvili česky, korespondence s ohledem na jejich vzdělání ovšem probíhala německy. Citátová slova a zlomky češtiny mají v psaných textech zdůvěrňující funkci. To je vidět např. ve Smetanově německém dopisu ze 7. srpna 1843, nadepsaném »Theurstes Fräulein!« (»Nejdražší slečno!«), v němž Smeta- Proksch vyučoval kompozici podle německých učebnic Adolfa Bernharda Marxe Die Lehre von der musikalischen Komposition, praktisch-theoretisch a také Smetana podle nich nadepisoval své úlohy. Jeho zachované studijní skladby jsou uloženy v NM-MBS, S 217/1398-1429. 55 NM-MBS, S 217/3. 56 NM-MBS, S 217/6. 54 Ja z y k Sme t anov ých dopisů v dob ovém kontex tu [ *39 na k obrázku povozu s koňmi připojuje českou popisku s naznačením zdrobnělého osobního jména, »K[atyn]ce«, jímž je míněna Kateřina Kolářová, které je dopis určen: »cupaite, cupaite do mladi Boleslawi! hi! hije! Ke K....ce!!!«. V dopise se objevují české vsuvky také v popisce k notové citaci jako v »Odpugste, sléčno, že gsem tadi hibjl.« (»Odpusťte, slečno, že jsem tady chybil.«) nebo v naléhavé prosbě o udržení kontaktu: »Doch jetzt bitte ich, na Kolenach prosjm, schreiben Sie mir wieder zum 3ten Male nach Růschkolhotitz über Wlaschim, Čechtitz, do třetice wšeho dobrého, schreiben Sie [...]« (»Ale teď prosím, na kolenou prosím, napište mi opět, potřetí, do Růžkových Lhotic přes Vlašim, Čechtice, do třetice všeho dobrého, napište [...].«) Jen okrajově mezi nimi hrají roli i jiné jazyky. Po jednom z nedorozumění Kateřina Bedřicha uklidňuje francouzským lístkem: »Je ne suis pas faché [fâché] contre vous! K. K.« (»Nezlobím se na Vás! K. K.«; DBS VI, 12. III. 1843). Jinak při komunikaci používají oba zemské jazyky a způsobem jejich užití kopírují jazykovou situaci v českých zemích. Užívání češtiny při neformální mluvené komunikaci a němčiny při psaní se přitom mezi nimi udrželo i po svatbě, o čemž vydávají svědectví deníky, či přesněji vzpomínky Kateřiny Smetanové z let 1849 až 1855. V nich na několika místech, kdy při vzpomínkách na své dcery reprodukuje jejich slova, přepíná z němčiny do češtiny: »Sie [Gabriela = Jellčel] war auf mich sehr eifersüchtig, wenn Fritzchen kam, [...] u. wehrte den Küssen Fritzchens, indem sie rief: ne, ne, to je moj[e] mama!« (DKS I, s. [124], ztučnění autoři) (»Když ke mně Bedřiška přišla, Jelčinka na ni žárlila, [...] a bránila Bedřišce v tom, aby mne políbila, tím, že volala: ne, ne, to je moje máma!«) »Sie [= Fritzchen] sprang fortwährend ganz lustig herum u. rief: tady se mne to libi, tady wostanem!« (DKS II, s. [45], ztučnění autoři) (»Bedřiška [= Fritzchen] vytrvale zvesela poskakovala a pokřikovala: tady se mně to líbí, tady zůstaneme!«) Podobně ve svém deníku do češtiny přepíná Smetana, když reprodukuje dopis z domova a zmiňuje »viele Pusinky«, které mu v něm s matčinou pomocí poslala malá »Sofel« (Žoie; DBS 1857, 13. III.). Němčina naopak mezi manžely zůstala prostředkem písemného dorozumění i v nejvypjatějších chvílích. Německy píše Kateřina svému muži »Friedrichovi« i 31. srpna 1855, když mu sděluje, že dcera Bedřiška (»Fritzi« či »Fritzinka«) je na smrt nemocná a prosí ho o okamžitý příjezd a pomoc.57 Dobrá znalost němčiny také Kateřině Smetanové umožnila, aby svého muže podporovala při výuce v hudebním ústavu, a představovala pro ni i komunikační prostředek při pobytu v Göteborgu. Po smrti své první ženy 19. dubna 1859 se Smetana v létě téhož roku seznámil s osmnáctiletou Bettinou Ferdinandiovou (1840-1908), dcerou ředitele panství v Obříství u Mělníka a švagrovou svého bratra Karla. Po roce čekání a německy vedeného korespondenčního kontaktu se »zbožňovaným andělem« se s Bettinou 10. července 1860 oženil. »Prohlášní list o sňatku« byl ale předtiskem český a česky byl také vyplněn, v češtině je i osvědčení o slo57 25. V. Faksimile in Nejedlý 1924a ( pozn. 11), příloha mezi s. 152-153. K »Fritzinka« srov. DBS 1857, * 40 ] M a rek Nekul a – Lucie Rych novská žení náboženské zkoušky před vstupem do manželství z 8. června 1860.58 V tom se relektuje fakt, že v mluveném projevu spolu snoubenci a manželé komunikovali česky. Kromě dopisů jsou německy psány i zápisky Bettiny Smetanové z let 1856 až 1908, uložené ve fondech Muzea Bedřicha Smetany. Do Smetanových německých dopisů psaných po narození jejich prvorozené Zdenky začíná nicméně místy pronikat čeština,59 která má například v oslovení »meine theuere Bettinko« (»moje drahá Bettinko«) v dopisu z roku 1862 zdůvěrňující funkci. Později manželé v korespondenci přecházejí na češtinu, Bettininy německé dopisy pak Smetana komentuje jako odchylky od normy: »Dívná věc, že si mně zase z německým psaníčkem oblažila, snad pro ten tamnejší vzduch, ktery okolo Lamberku vladne?« (B. Smetanové, 12. VIII. 1865)60 To je ale již v době, kdy sám Smetana v nové společenské atmosféře začal užívat češtinu i v korespondenci s jinými adresáty a kdy ›studiem‹ i praxí usiloval o aktivní osvojení českého jazyka mj. také vytvořením situací aktivního komunikačního užívání češtiny. V této strategii je možno vidět individuální jazykový management na jazykové i komunikační úrovni, který se orientuje podle celkového sociokulturního kontextu. V závěru Smetanova života čeština v soukromí v mluvené i psané podobě převažovala. Zvládnutí psané formy však zůstalo v celé Smetanově korespondenci limitované, jak o tom svědčí nejen dopisy rodinné, ale třeba také osobní dopis Smetanovu tajemníkovi Josefu Srbovi z 18. září 1883, v němž Smetana rezignuje na opravu chybných tvarů a adresáta vyzývá: »(gramatikálské sklonění si udělejte zde a jinde sám). Mám nazpěch.« Na rozdíl od soukromých dopisů postupoval Smetana ve formální české korespondenci – jak se k tomu vrátíme v závěru části 2.4. – jinak. To má co do činění s proměnou postavení češtiny a němčiny ve veřejných doménách. Tento posun se odráží i v dokumentech spojených se Smetanovým životem. Na rozdíl od německého křestního listu je předtisk formulářů pražského obecního Ústavu pro choromyslné, kam byl po propuknutí své nemoci převezen, český, zatímco předtisk Smetanova úředního úmrtního listu je česko-německý.61 Vnější jazykový rámec se tedy za dobu jeho života znatelně proměnil. 2.4. Profesní působení V roce 1847 ukončil Smetana studia u Josepha Proksche a zároveň vystoupil ze služeb hraběte Thuna. 28. ledna 1848 podává žádost o založení hudebního ústavu. Policejní ředitelství v Praze mu za tímto účelem 31. října 1847 vystavilo německé vysvědčení bezúhonnosti. Plakát oznamující otevření ústavu v srpnu 1848 je vytištěn v češtině i němčině, jak to odpovídá jazykové situaci v Praze a nadějím roku 1848.62 V prosinci 1850 zastupuje Smetana Katharinu Cibbini při klavírních přehrávkách pro excísaře Ferdinanda na Pražském hradě.63 Kromě toho dává soukromé hodiny. Tyto činnosti jsou nepochybně orámovány němčinou. Dvojjazyčně, německo-česky, je vystaven i Smetanův doNM-MBS, S 217/9 a S 217/8. Srov. třeba dopisy Bettině Smetanové (dále jen »B. Smetanové«) z 20. nebo 31. října 1861. 60 Listy vyměňované mezi manžely 13. dubna 1871 v souvislosti s vypjatou manželskou krizí jsou nicméně – snad z potřeby precizní a nerušené komunikace – psány německy. 61 NM-MBS, S 217/30. 62 Viz faksimile in Nejedlý 1924a ( pozn. 11), příloha mezi s. 112-113. 63 Srov. DKS I, s. [24], též ŠTeFaN, Jiří: Hudba v životě císaře Ferdinanda I. Dobrotivého po abdikaci a usídlení na Pražském Hradě v letech 1848-1875, in: Hudební věda 41 (2004), č. 3/4, s. 308-340. 58 59 Ja z y k Sme t anov ých dopisů v dob ovém kontex tu [ *41 movský list z 15. května 1850,64 který Smetanovi atestuje znalost němčiny a češtiny: »spricht deutsch u. böhmisch« (»mluví německy a česky«). V době Bachova neoabsolutismu jsou ohlášení soirée a poledních koncertů Smetanova ústavu zveřejňována výhradně v němčině. V profesním kontextu byla plynulá němčina předpokladem normálního fungování ústavu i privátní výuky, zvláště když Smetana učí potomky z rodin Nosticů, Thunů, Lobkoviců, Sporcků, Wolkensteinů, Bellegarde.65 Smetana nicméně proitoval i z národně orientované české klientely: učil například dceru Františka Palackého Marii, dceru malíře Josefa Vojtěcha Hellicha, syna Kateřiny Podhorské či dceru Josefa Jiřího Kolára, s nímž byl spřízněn přes svou první ženu.66 V letech 1856 až 1861 působil Smetana v Göteborgu (německy Gothenburg) ve Švédsku. Stal se sbormistrem zdejší pěvecké společnosti a zřídil si zde hudební ústav. Většinu žáků měl z velmi bohatých rodin místních obchodníků a průmyslníků. V komunikaci s nimi, jak to dokládá i vzájemná korespondence, si podle všeho vystačil s němčinou. Seznámil se zde i s krajany mluvícími česky nebo německy, jako byli Joseph Czapek nebo »Wikander, dessen Frau eine Böhmin ist« (»Wikaneder, jehož žena pocházela z Čech«; DBS 1857, 26. IV.).67 Přístup k psané češtině je v této době minimální, zato však Smetanovi v době göteborského pobytu z Prahy abonovali německou Bohemii.68 V dopise rodičům z 23. prosince 1856 z Göteborgu69 se Smetana zmiňuje, že se musí učit švédsky, avšak o tom, jak se ve švédštině skutečně zorientoval, příliš mnoho informací nemáme. Podle zápisů v denících nejspíš pasivně rozuměl tomu, co se o něm píše v kritikách ve švédských novinách, byl s to identiikovat švédskou hříčku se svým jménem70 a byl ve švédštině pravděpodobně schopen běžného dorozumění.71 V dopisu své tchyni Anně Kolářové NM-MBS, S 217/7. Srov. Nejedlý 1924a ( pozn. 11), s. 115. 66 S postupným rozdělením společnosti podle jazykového hlediska vstoupil do soutěžení pražských hudebních ústavů o získání klientely i tento národnostní moment, který předvídal už Proksch, když Smetanův vstup mezi své konkurenty v roce 1848 komentoval (müller, Rudolf: Joseph Proksch. Biographisches Denkmal aus dessen Nachlaßpapieren, Prag: Selbstverlag, 1874, s. 119): »Bei an ihm stets wahrnehmbarer Hinneigung für die allmälig in Schwung gekommene n a t i o n a l e Sache kann er aber schlimmsten Falls dadurch doch nur mein U e b e r s e t z e r in’s B ö h m i s c h e werden, dessen ich mich nur freuen kann [...].« (»Při jeho náklonnosti vůči sílící národní věci, která u něho byla vždy patrná, se tím v nejhorším může stát jen mým překladatelem do češtiny, z čehož se mohu jen radovat.«). To, že se k jazykově českému zákaznictvu obrátil proto, aby získal konkurenční výhodu, Smetanovi podsouvalo i dobrozdání pražského policejního ředitelství, když Smetana, tísněný existenční nejistotou v přebujelém privátním hudebním školství, v roce 1865 zažádal o rakouské státní stipendium, aby se mohl věnovat především kompozici. Viz vOlek, Tomislav: Smetanovské dokumenty ve Státním ústředním archivu, in: Hudební rozhledy 9 (1956), č. 19, s. 821-822, a OTTlOvá, Marta – POsPíŠil, Milan: Soukromé hudební školy v Praze 19. století a otázka české školy operní, in: BláHOvá, Kateřina – PeTrBOk, Václav (eds.): Vzdělání a osvěta v české kultuře 19. století, Praha: Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2004, s. 430-438. 67 K Smetanovu pobytu srov. též kraus, Arnošt: Bedřich Smetana v Göteborgu, in: Věstník České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění 15 (1906), č. 1-5, s. 1-8, 81-87, 283-289, 356-364, 401-413 (= separát, s. 1-41). 68 Dopis Anně Kolářové, leden 1859, a záznam v DBS 1860/61, 20. X. 1860, s. 82. 69 Faksimile in Nejedlý 1924a ( pozn. 11), příloha mezi s. 160-161. 70 Srov. dopis Franzi Ulmovi z 25. dubna 1861 nebo DBS 1859, 1. XI. 71 Tak v dopisu své druhé ženě z 24.-30. března 1862 cituje a překládá část své švédské konverzace: »ik han öhl«? (»Hat er Bier erhalten?«) – (»Dostal pivo?«). 64 65 * 42 ] M a rek Nekul a – Lucie Rych novská z ledna 1859 vysvětluje švédskou podobu a výslovnost své adresy a svého jména.72 Jistou roli – zdá se – hrála švédština i v jeho domácnosti. S ohledem na zdravotní stav své ženy Kateřiny (»Käthe«) najal Smetana služebnou, která se starala o dceru Žoii (»Sofel«). Neznalost švédštiny ze strany jeho ženy, resp. neznalost němčiny ze strany služebné, představovala podle všeho značný problém při dorozumění, který ale Smetana spojuje jen se svou ženou: »Aber das Ding ist ziemlich dumm und versteht soviel wie gar nichts, abgesehen, daß sie meine Frau oft mißversteht aus Unkenntnis der Sprache.« (Anně Kolářové, leden 1859) (»Ta ženská je ale dost hloupá a prakticky v ničem se nevyzná, nehledě na to, že mé ženě často nerozumí pro neznalost jazyka.«) Po smrti své první ženy si Smetana do Göteborgu vzal sluhu (»Bursche«, »Diener«) Jana Rysa »vulgo Honsika« z Chloumku u Mladé Boleslavi, který ho doprovázel i v následující sezóně, když už byl Smetana sezdaný s Bettinou.73 Rys se při praktické péči o domácnost rychle naučil švédsky. Naproti tomu Smetana hlubšímu osvojení švédštiny podle všeho zvláštní význam nepřipisoval. Když se dcera od služebné naučila švédsky, vyjádřil se o užitku této znalosti krátce před cestou do Prahy spíše skepticky: »Die Soie hat die schwedische Sprache beinahe vollständig erlernt, obwohl der Nutzen davon nicht abzusehen ist. Auch lernt sie dann und wann das ABC und klimpern und wird Sie mit manchem überraschen. Sie freut sich auf alle in Prag.« (Anně Kolářové, leden 1859) (»Žoie se naučila téměř dokonale švédsky, i když účel toho je ve hvězdách. Také se trochu učí abecedu a brnkat na klavír a ledasčím Vás překvapí. Už se těší na všechny v Praze.«) Každopádně byl ale Smetana cizím jazykům otevřený: v zimě roku 1860 až 1861, kdy uvažuje o své budoucnosti, bere lekce angličtiny, v létě roku 1861 si procvičuje francouzštinu.74 Deinitivní rozhodnutí opustit Göteborg a vrátit se do českých zemí padlo v sezóně 1860/61, ačkoli Smetana v Praze neměl zajištěno konkrétní profesní a existenční uplatnění. Proto se na podzim 1861 vydal na nepříliš úspěšnou koncertní cestu do Německa a Holandska. Po návratu jej Ludevít Procházka kolem Vánoc roku 1861 uvádí do Měšťanské besedy.75 Po dlouhodobém pobytu v cizině je pro Smetanu Praha zpočátku novým terénem, v němž pozvolna začíná znovu. Na jaře 1862 se sice Smetana ještě na kratší dobu vrací do Göteborgu a vystupuje tam, už v roce 1863 však s Ferdinandem Hellerem v Praze zakládá hudební školu. V letech 1863 až 1865 se stává sbormistrem spolku Hlahol, v téže době působí také jako hudební referent Národních listů, což se ale neobešlo bez jazykové asistence.76 V dopisu ředitelství Spolku pro podporu hudebního umění v Čechách z 23. dubna 1865, jímž se uchází o místo ředitele PražAnně Kolářové 23. března 1859. DBS 1859, 20. VIII. a 12. IX.; DBS 1860/61, 24. XII. 1860, s. 86. 74 DBS 1860/61, 13. XI. 1860, s. 85, a 8. VII. 1861, s. 121. 75 DBS 1861/62, prosinec 1861, s. 9. 76 Původně německy psané a do češtiny překládané texty byly později vydány knižně. Srov. reisser, Jan (ed.): Bedřich Smetana. Články a referáty 1862-1865, Praha: Česká graická unie, 1920. Když Jan Neruda na svou žádost od Smetany v osmdesátých letech dostal osobní vyprávění, reagoval na něj slovy: »Ty kousky jsou zajímavy, schází jim jen stylistické spojení, které tedy s Tvým dovolením přidám.« Cit. podle 72 73 Ja z y k Sme t anov ých dopisů v dob ovém kontex tu [ *43 ské konzervatoře, se Smetana nicméně dovolává svého českého původu a argumentuje znalostí obou zemských jazyků, již měl prokázat právě svou spisovatelskou činností: »Schlüßlich bemerke ich, daß ich von čechischen Eltern abstammend und in Folge der Erziehung beider Landessprachen vollkom̅en mächtig bin, widas auch meine schriftstellerische Thätigkeit beweisen kann.« (»Nakonec poznamenávám, že pocházím z českých rodičů a jsem v důsledku výchovy plně mocen obou zemských jazyků, což jsem mohl prokázat svou spisovatelskou činností.«) Poté, co psaní pro noviny v roce 1865 ukončil, nelze již s výjimkou občasných polemik doložit žádnou další Smetanovu literární aktivitu. To může mít co do činění i se Smetanovým limitovaným zvládnutím spisovné češtiny, o němž je řeč v 3. části tohoto textu. S německými řediteli Thomém, Liegertem, Wirsingem Smetana koresponduje německy, s českými činovníky česky, v mluveném úzu v orchestru Prozatímního divadla se uplatňovala čeština i němčina.77 Užívání němčiny při korespondenci v českých národních kruzích přitom ještě ani v sedmdesátých letech není nepřekročitelné tabu. Třeba architekt Viktor Barvitius takto koresponduje s předsednictvem Svatoboru, od kterého přijal zakázku na podstavec Jungmannova pomníku.78 Smetana v oiciálních dopisech volí jinou strategii, někdy spojenou s jazykovou asistencí, kterou mu – jak vyplývá třeba z jeho dopisu z 4. srpna 1881 – podle potřeby poskytoval jednatel pražského Hlaholu Josef Srb-Debrnov: »Smutná okolnost pro mně je tá, že stran české koncepce se musím vždy na výpomoc někoho jiného obrátit.« 2.5. Relexe jazyka a národní uvědomění V době dětství a mládí není pro Smetanu spojení volby jazyka s národní identitou ještě téma. Pokud Smetana jazyk relektuje, pak se tak děje v jiných kategoriích: v citovaném deníkovém zápisu z 2. března 1841 je němčina identiikována jako jazyk vzdělání.79 Ve Smetanových denících ze čtyřicátých let se přes styk s bratrancem Františkem Josefem Smetanou neobjevuje nic, co bychom mohli označit jako projev národního probuzení či jazykově národní vidění světa. Snad jen zmínku o jisté paní Brožové lze považovat za výraz toho, že vlastenecké hnutí v té době alespoň registroval: »Der Herr Brosch ist die Gefälligkeit selbst, und seine Frau!! die ist noch besser. Eine enorme Patriotinn, eine wahre Cžechinn. Aber nicht daß sie vielleicht kein deutsch könnte! Nein, vielmehr nur zu gut versteht sie’s.« (DBS I, 14. I. 1841, kurzíva autoři)80 Nejedlý 1924 ( pozn. 16), s. 42. Výsledný text vyšel v Národních listech 21 (1881), č. 94 (20. 4.), s. 1, pod titulem Z »Druhého večera« divadelních táčků. Mistr Bedřich Smetana vypravuje. 77 Srov. nepřímou charakteristiku jazykové situace v souboru Prozatímního divadla ve Smetanově dopisu Isaacu Philipu Valentinovi ze 7. října 1866. 78 Více in Nekula 2016 ( pozn. 10), kapitola 6. 79 V duchu kategorizační členské analýzy jsme se vědomě vyhýbali překládání Smetanova dobového vidění světa do našich kategorií, jak to dělá třeba Z. Nejedlý. Ke kategorizační členské analýze srov. např. HesTer, Stephen – HOusley, William (eds.): Language, Interaction and National Identity: Studies in the Social Organisation of National Identity in Talk-in-Interaction, Aldershot: Ashgate, 2002 či silvermaN, David: Interpreting Qualitative Data: Methods for Analysing Talk, Text and Interaction, London: Sage, 3 2006. 80 Bez zajímavosti není Smetanovo upřesnění, že vlastenectví paní Brožové není dáno její nevzdělaností a že je výsledkem volby, v čemž se zřejmě na pozadí předsudku zračí dobový ideál. * 44 ] M a rek Nekul a – Lucie Rych novská (»Pan Brož je laskavost sama, a jeho paní!!! Ta je ještě lepší. Náramná vlastenka, opravdová Češka. Ale ne že by snad neuměla německy! Ne, němčině rozumí víc než dobře.«) Podle Nejedlého se Smetana národnostně radikalizoval v roce 1848,81 údajně vstoupil také do národní gardy, během svatodušního povstání měl pomáhat donáškou prachu a po potlačení povstání prchnout z Prahy.82 Zůstává nicméně otázkou, nakolik lze skladbu Píseň svobody (na text Josefa Jiřího Kolára) pro ozbrojený sbor Svornost chápat výhradně jako výraz Smetanova češství. V Pochodu národní gardy se zmíněný revoluční patos navíc poněkud relativizuje tím, že se ve skladbě objevuje citát rakouské hymny a motiv písně Was kommt von der Höh’ (Co přichází shůry). Smetanova aktivita v té době navíc zřejmě nebyla podezřelá, takže mu bylo bez problémů povoleno otevřít si hudební ústav. V padesátých letech není Smetana v národním smyslu nijak nápadný. Oznámení veřejných vystoupení jsou, jak je v té době běžné, zveřejňována v němčině. V letech 1853 až 1854 komponuje svou jedinou symfonii (Triumph-Symphonie), v níž využívá melodie rakouské národní hymny. Chtěl ji dokonce věnovat rakouskému císaři a jeho nastávající choti u příležitosti jejich sňatku, jeho záměr se však neuskutečnil. V době pobytu v Göteborgu se Smetana obrací směrem k programní hudbě, a v důsledku toho se orientuje na látky přesahující český národní kontext jako Richard III., Macbeth, Cid, Wikinger-Fahrt (Plavba Vikingů), Maria Stuart, Hakon Jarl, Wallensteins Lager (Valdštýnův tábor) podle prvního dílu Schillerovy trilogie.83 V Göteborgu se v roce 1859 zúčastní Schillerovy slavnosti (projev, odhalení busty, tableau a deklamace básně O zvonu), kterou zde 9. a 10. listopadu uspořádal Německý spolek.84 Podobná slavnost proběhla i v Praze, kde měla německé vyznění. V roce 1859 se Smetana v Lipsku zúčastnil sjezdu německých hudebníků, poté následoval již druhý pobyt ve Výmaru u Franze Liszta, který zahrnoval i výlety na Wartburg a do Eisenachu.85 Poprvé byl Smetana Lisztovým hostem již v roce 1857 při cestě do Göteborgu, kdy byl přítomen také odhalení pomníku Johanna Wolfganga Goetha a Friedricha Schillera. Vystupoval tehdy pod svým křestním jménem »Friedrich«, výjimečně využíval i francouzského ekvivalentu »Fréderic«.86 Svou českou (böhmisch) identitu nicméně – třeba ve Výmaru v roce 1859 – nezastírá,87 a tak se cítí dotčen tvrzením Johanna Herbecka, že Češi (Böhmen) jsou vynikající hudebníci, ale že jim chybí velcí skladatelé. Tomu se Smetana údajně vehementně brání,88 v deníku o tom však nenalezneme žádnou zmínku. Touha po vlasti a láska k ní mu navíc v cizině splývá s láskou k jeho nejbližším, jak vyplývá mimo jiné i ze zápisů v jeho deníku: »Sehnsucht nach meinem Vaterlande, nach Bettina!« (»Touha po mé vlasti, po Bettině!«; DBS 1859, 29. IX.).89 Smetanův posun k národní agendě lze spojit s pádem Bachova absolutismu. Když se na něho na jaře následujícího roku obrátil jeho někdejší žák Ludevít Procházka dopisem Nejedlý 1924a ( pozn. 11), s. 83. Tamtéž, s. 97. 83 Srov. tamtéž, s. 236, 270. Názvy skladeb uvedeny dle originálu. 84 DBS 1859, 9. a 10. XI. 85 DBS 1859, 30. V. – 14. VI. 86 Jako »Fréd[eric]« se např. podepsal na rukopis skladby Ball-Vision (1858), věnované v Göteborgu Fröjdě Benecke, pod jménem Fréderic Smetana v té době vydal některé své skladby. 87 Podle Rychnovského svým hudebním kolegům pomocí hudby vysvětluje správnou výslovnost svého jména »Smetana«. Srov. rycHNOvsky 1924 ( pozn. 29), s. 94. 88 Nejedlý 1924a ( pozn. 11), s. 231 n. 89 Podobně i DBS 1860/61, 5. IX. 1860, s. 73. 81 82 Ja z y k Sme t anov ých dopisů v dob ovém kontex tu [ *45 »in čechischer Sprache, worin er mich um Mitwirkung zur Vorbereitung von Chören und Quartetten für Männergesang bittet, i. e. in čechischer Sprache« (»v českém jazyce, v němž mě prosí o spoluúčast při přípravě sborů a kvartet pro mužský sbor, tj. v českém jazyce«; DBS 1860/61, 5. III. 1860, s. 12), vnímal to Smetana – který je v té době v Göteborgu sám – jako významný signál. Na Procházkův list zareagoval českým dopisem z 11. března 1860 a přihlásil se v něm explicitně ke svému češství. Demonstroval je i volbou českého jazyka, a to přesto, že si uvědomoval, že jeho psaná čeština může veřejně sotva obstát:90 »Že ale jsem z tělem a dušj Čechem a chonosým se bjtj sýnem naší sláví, to nemusjm opakowatj. Proto taky se nestjdjm Vám odpowědětj v matřském jazikem ačkoliv chybně, á těšjm se, že jest mně to dopřano, Vám vijevytí ják wlasť naše mně nadevšecko jde.«91 Tento dopis nelze z hlediska národní identiikace podceňovat,92 ale ani přeceňovat: jde o výpověď psanou z ciziny v odpovědi na český list, přičemž jednou z funkcí Smetanova dopisu bylo navázání intenzivnějšího kontaktu s probuzeným českým prostředím. Konstruování identity, vázané na konkrétní situace a cíle je přitom běžné i mimo české prostředí.93 Nepochybně se zde však již ohlašuje záměr deinitivního návratu do Čech, patrný i v deníkovém záznamu z 3. září 1860, který vznikl, když se Smetana po prázdninách v Čechách před sezónou 1860/61 vracel do Göteborgu. Přísliby Říjnového diplomu z roku 1860 toto rozhodnutí jistě ještě posílily. Souvislost mezi návratem do Čech, posunem k češtině v psaném projevu a účastí na národním životě je zřejmá. Po ne příliš úspěšném turné v Německu a Holandsku Smetana na sklonku roku 1861 s ohledem na deník a zvolený jazyk formuluje předsevzetí do budoucnosti: »Bei dem wiedererwachten Bewußtsein unserer Nationalität ist es auch mein Streben, das Studium unserer schönen Sprache zu vollenden, um mich, seit meiner Kindheit nur an deutschen Unterricht gewöhnt, ebenso čechisch wie deutsch mit Leichtigkeit mündlich u. schriftlich ausdrücken zu können. [...] Es wäre nun in Ordnung, mein Tagebuch in der Muttersprache zu führen. Da ich aber dieses Buch in altgewohnter Weise deutsch begann, will ich es nun auch zu Ende führen. Indessen eigne ich mir die leider sehr vernachlässigte (wohl meist durch Schuld unserer Regierung u. der Schulen) Muttersprache so an, daß ich sie ebenso geläuig als richtig werde schreiben können.« (DBS 1861/62, prosinec 1861, s. 9, a 1. I. 1862, s. 10) (»Při probuzeném vědomí našeho národa usiluji i já o to, abych se zdokonalil ve studiu našeho krásného jazyka a mohl se, přivyklý od dětství jen německé výuce, lehce vyjadřovat česky i německy slovem i písmem. [...] Bylo by proto v pořádku vést si deník v mateřštině. Protože jsem ale tuto knihu podle starého zvyku započal v němčině, chci ji tak dovést také do konce. Mezitím si (hlavně ovšem vinou naší vlády a škol) bohužel velmi zanedbanou mateřštinu osvojím natolik, že v ní budu moci psát nejen plynule, ale i správně.«) 90 Intencionální přihlášení k národnosti bez znalosti jazyka je ovšem možné, a to nejen dle teorie; v oblasti školství tuto možnost stanovil zákon; srov. Burger 1995 ( pozn. 38). 91 Transkripce autoři podle faksimile in Nejedlý 1924a ( pozn. 11), mezi s. 328-329. 92 K nesamozřejmosti vztahu jazyka a etnicity u ›našich‹ Němců v novější době srov. NekvaPil, Jiří: K nesamozřejmým vztahům jazyka a etnicity aneb jak Němci nemluví německy a Češi nemluví česky, in: Biograf 1997, č. 10-11, s. 107-122. 93 Srov. konstrukci identity v naraci ›příběhů utrpení‹ např. in de FiNa, Anna – scHiFFriN, Deborah – BamBerg, Michael (eds.): Discourse and Identity, Cambridge: Cambridge UP, 2006. * 46 ] M a rek Nekul a – Lucie Rych novská K tomu skutečně došlo. V německy psaném deníku Smetana pokračoval až do května 1862, kdy jej po návratu z posledního pobytu ve Švédsku deinitivně uzavřel. Od poloviny roku 1862 jsou již jeho další zápisky i většina domácí korespondence vedeny česky. Při úterních setkáních u knížete Rudolfa Thurn-Taxise, kterého považuje za pravého patriota a za osobnost »an der Spitze der nationalen Bestrebungen« (»v čele národního úsilí«), se stýkal i s dalšími protagonisty českého národního hnutí.94 Od Thurn-Taxise dostává příslib podpory ve svém úsilí o místo kapelníka Prozatímního divadla,95 úspěch v tom ale zprvu nemá. Podílí se na založení Umělecké besedy, účastní se veřejných národních vystoupení.96 V lednu 1863 se stává předsedou hudební sekce Umělecké besedy a zároveň sbormistrem pěveckého spolku Hlahol. V jistém smyslu se do ›lůna národa‹ vrací i svou uměleckou tvorbou: pro Hlahol zkomponoval sborové skladby Tři jezdci (1862) a Odrodilec (1864), v nichž se zračí jak úsilí o národní mobilizaci, tak jeho osobní situace ›navrátilce‹, který se ke svému českému původu explicitně přihlašuje také ve své žádosti o místo ředitele pražské konzervatoře (viz výše). Do počátku šedesátých let spadá také jeho snaha o aktivní osvojení psané češtiny.97 Situaci, v níž se Smetana a jeho souputníci, jimž se dostalo německého vzdělání, nachází, charakterizuje v předmluvě své učebnice Ausführliches, theoretisch-praktisches Lehrbuch der böhmischen Sprache für Deutsche (1839) Tomáš Akvin Burian: »Alle Slawen, eben so auch die Böhmen, lieben ihre Sprache; aber seit den Kinderjahren der Fortbildung derselben entrückt, inden es oft geborene Böhmen in den Jahren der männlichen Studien entweder zu mühsam, das Versäumte nachzuholen, oder es mangelt an Gelegenheit, sich in der Muttersprache auszubilden, um gut geschriebene Bücher lesen zu können. Die Nachtheile, die aus der Vernachlässigung der Muttersprache erwachsen, sind groß und zahlreich.«98 (»Všichni Slované, právě tak jako Češi, milují svůj jazyk; ale tím, že byli od dětských let vzdáleni jeho vzdělávání, zdá se často i rodilým Čechům obtížné dohnat zameškané, nebo jim chybí příležitost, aby se vzdělali v mateřštině a mohli číst dobře psané knihy. Nevýhody, které vyplývají ze zanedbání mateřského jazyka, jsou velké a četné.«) Ve stejné době se Smetana účastní také soutěže o nejlepší českou operu, kterou vypsal Jan Nepomuk hrabě z Harrachu. Smetana do ní v roce 1863 zadal Branibory v Čechách na libreto zakoupené v roce 1862 od Karla Sabiny99 a v roce 1866 za ně získal – po diváckém úspěchu opery v době rakousko-pruského napětí, které vyvrcholilo válečným konliktem a obsazením DBS 1861/62, únor 1862, s. 12. Srov. též rycHNOvsky 1924 ( pozn. 29), s. 135. DBS 1861/62, únor 1862, s. 13. 96 Např. odhalení pamětní desky Karlu Havlíčkovi v Borové. Srov. dopis Bettině Smetanové z 23. srpna 1862. 97 Dokládají to i dochovaná cvičení z české gramatiky (NM-MBS, S 217/1175). K osvojení češtiny mohla přispět i pravidelná četba českého tisku. Srov. kHel, Richard: Bedřich Smetana – čtenář. K vlivu literatury a knižní kultury na formování hudební osobnosti skladatele, in: Opus musicum 18 (1986), č. 4, s. 104-118. 98 Citováno dle NeWerkla, Stefan Michael: Diglossie im Schulwesen in Böhmen nach 1848, in: Die Sprachenfrage und ihre Lösung in den böhmischen Ländern nach 1848 [= Acta Universitatis Purkynianae – Slavogermanica, 8], Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně, 1998, s. 167-199, zde s. 189. 99 DBS 1861/62, únor 1862, s. 12. 94 95 Ja z y k Sme t anov ých dopisů v dob ovém kontex tu [ *47 Čech pruskými vojsky – první cenu 600 zl.100 Smetana se v této souvislosti bál, že jej Prusové jako autora Braniborů zastřelí, a prchl proto na venkov.101 Propojení hudby a politiky hraje roli i v boji o místo kapelníka Prozatímního divadla: »In nationaler Hinsicht ist die Kapellmeisterstelle beim tschechischen Theater wohl die wichtigste; den hier kann man direkt auf das Publikum wirken im weitesten Sinne und kann auf die Veredelung des Kunstgeschmacks, ebenso wie vor allem auf die Kunstrichtung den größten Einluss ausüben. Daher ist es erklärlich, daß gerade diese Stelle mir am meisten entsprechen würde. Solange aber Dr. Rieger Intendant ist, ist daran auch nicht einmal zu denken, weil ihm der jetzige Kapellmeister trotz seiner oftmals bewiesenen Unfähigkeit ein Muster aller Kapellmeister zu sein scheint.« (Isaacu Philipu Valentinovi, 20. IV. 1865)102 (»V národním smyslu je místo kapelníka u českého divadla asi nejdůležitější; neboť zde lze publikum ovlivňovat v nejširším smyslu a lze tu nejvíce působit na zušlechťování jeho uměleckého vkusu, a především pak i na jeho umělecké směřování. Proto je pochopitelné, že právě toto místo by mi nejvíce vyhovovalo. Dokud je ale intendantem dr. Rieger, nelze na to ani pomyslet, protože nynější kapelník je mu navzdory vícekrát prokázané neschopnosti podle všeho vzorem všech kapelníků.«) Díky intervenci Františka Pivody u místopředsedy družstva Jana Stanislava Skrejšovského103 se Smetana v roce 1866 dostává do čela opery Prozatímního divadla a významně pak spoluurčuje její umělecký proil. V roce 1868 se účastní položení základního kamene Národního divadla. Ze Smetanových dopisů i zápisků vyplývá, že pravidelně sledoval politické dění104 a že je – zvláště v zápiscích – ve shodě s dobovým diskursem vnímal kategoriemi Češi a Němci, resp. ›česká‹ a ›německá strana‹.105 V záznamu věnovaném položení základního kamene Národního divadla se sice zajímal spíše o počet účastníků slavnosti, premiéře svého Dalibora a panujícím horkům,106 v souvislosti se stanným právem je ale jeho zápis naopak velmi emocionální: »Pronásledování české opposice dosáhlo nejvíší míry, platů až hrůza, zavirání nejen redaktorů, ale každého, kdo slovíčkem proti vládě nínejšího něm. ministerstva BeustAuersperg veřejně se byl zapomněl. Mnoho lásky tím si u nás nedobydou.« (DBS 1868, 1. VII.) Podobně na politickou situaci reaguje i o rok později, polarita je zde ale spíš zemská než etnická: DBS 1866, 28. III. Pistoriusová, Blažena – Pistorius, Luboš (eds.): Smetanův žák vzpomíná. Vzpomínky a korespondence Josefa Jiránka, Praha: Fr. Topič, 1941, s. 20-22. 102 V dopise chybné vročení 1856. Srov. též dopis témuž adresátovi z listopadu 1874. 103 HOrák, Vladimír: František Pivoda pěvecký pedagog, Brno: Universita J. E. Purkyně, 1970, s. 160-161. 104 Srov. dopisy Issacu Philipu Valentinovi z 24. ledna 1864 nebo Fröjdě Benecke z 3. dubna 1866, v nichž se věnuje prusko-dánskému a rakousko-pruskému konliktu. 105 DBS 1867, 5. III. 106 Po vyhoření Národního divadla se nicméně navzdory své hluchotě aktivně zapojil do sbírek na jeho obnovu. Srov. HOlzkNecHT, Václav: Bedřich Smetana. Život a dílo, Praha: Panton, 11979, 21984, s. 435, též dopis Moritzi Vavřincovi z 20. srpna 1881. 100 101 * 48 ] M a rek Nekul a – Lucie Rych novská »V politickém životě ta stará bída. Stav výmíneční trvá pořád, proč, to žádný neví, než snad pání ministři. Vídeň je zkázou Prahy. Zdejší šlechta hodlá dávát na Žoině kprospěchu chramu sv. Víta velke představéní, jehožto část česká mají vyplniti zlomky ze moji zpěvohri Prodaná nevěsta.« (DBS 1869, únor) »Ve Vídni začina obrat pro Čechy, co následek českých voleb. Chtejí se výrovnat. My máme jen jednu odpověd. Právo státní koruny české.« (DBS 1869, počátek října) Vyhrocení politického konliktu ale vede k jeho vyhrocené národní relexi, manifestující se v národních kategoriích: »Ve Vídní sběsilé pání Němci o naších návrzích mluvějí a se chovají; i cisaře urážejí. Studenti ministra Jirečka sičením a voláním: ›Pereat!‹ z university vyhnali. [...] Ve Vídní panuje krise ministerská a výrovnací. Nepřátele národa českého domlouvají cisaři, by nepovolil českým požádavkům. Beust a uhří jsou největší naší odpůrcove.« (DBS 1871, 13. a 18. X.) »České přelíčení byli odevzdany německým porotam do Litoměříc, do Chebu, a do České lípy. O spravedlností německé a rakouské, co si ještě vymyslíš proti nám Čechům!« (DBS 1872, 24. I.) Smetanova opera Libuše (1869-1872, premiéra 1881) na libreto Josefa Wenziga a Ervína Špindlera – jak známo – variuje látku známou z Rukopisů, opera navíc končí šesti živými obrazy z českých dějin.107 Smetana ji koncipoval jako operu korunovační. Když sešlo z korunovace Františka Josefa I. českým králem, určil ji Smetana pro otevření »velkého národního divadla« a vyjádřil tak smysl pro politickou dimenzi svého umění. Intenzitu zájmu o věci politické nicméně – alespoň ve Smetanových zápiscích – postupně otupily rodinné problémy a nemoc. To ale neznamená, že by byl oddělen od národního života. Českou veřejností byl stále větší měrou přijímán jako zakladatel české národní hudby a sám také, zejména podle výroků v jeho pozdní korespondenci, tento obraz postupně přijímal za svůj a stále více se do něj stylizoval. Za své poslání pokládal vystupovat i před světem jako český skladatel.108 V době, kdy bylo Národní divadlo otevřeno jeho Libuší, platil již Smetana za jednoho z ›velikánů‹ české kultury a českého národa. Proto bylo po Smetanově smrti jeho tělo uloženo na staroslavném Vyšehradě a proto byla jeho busta v roce 1901 umístěna v Pantheonu Národního muzea. 3. Smetanova čeština Jak bylo řečeno výše, přihlásit se k národu pro Smetanu znamená přihlásit se také k českému jazyku, v němž však nebyl vzděláván. Jakou konkrétní podobu Smetanovy české jazykové projevy vzhledem k této skutečnosti mají, ukáže následující analytická část studie, která 107 Nejedlý upozorňuje na to, že Smetana už jako malý znal cyklus Dějiny české v obrazech od Antonína Machka, jehož koncepce toto tableau nápadně připomíná. Srov. Nejedlý 1924 ( pozn. 16), příloha mezi s. 364-365. K národnímu vyznění Smetanových děl srov. např. karBusicky, Vladimir: Libussa – Libuše. Das mythische Symbol des Patriotismus und seine Rolle in der Böhmischen Opernrepräsentation, in: Musikgeschichte in Mittel- und Osteuropa 3 (2006), s. 150-176, nebo OTTlOvá, Marta – POsPíŠil, Milan: Bedřich Smetana a jeho doba. Vybrané studie, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 108 Kde bylo z nakladatelského důvodu nutné uvést Friedrich na titulním listě, nebránil se tomu, ale pokud nemohl z různých příčin uvést název skladby česky, volil místo němčiny francouzský název i dedikaci (jako v případě Rêves). Když nakladatel odmítl otisknout věnování česky, raději je zrušil, než aby bylo německé (Trio g moll mělo být věnováno L. Procházkovi česky). V Urbánkově nakladatelství s dvojjazyčnými tituly skladeb užíval pro své jméno zkratku B. Smetana. Ja z y k Sme t anov ých dopisů v dob ovém kontex tu [ *49 se opírá o dochovanou Smetanovu korespondenci.109 Pro účely zkoumání Smetanovy češtiny však nebyla brána v potaz jako celek, stranou byly ponechány dopisy oiciální i dopisy z poslední fáze Smetanova života. Ty první proto, že při jejich stylizaci Smetana – jak víme z řady poznámek v jeho korespondenci – využíval pomoc druhých osob (srov. např. výše uvedený citát z dopisu Josefu Srbu-Debrnovi z 4. srpna 1881), ty druhé proto, že jsou poznamenané rozvíjející se Smetanovou chorobou. Dokladový materiál je volen především z dopisů polooiciálních, u nichž se dá nejvíce předpokládat, že Smetana usiluje o dodržení spisovné normy. Listy Bedřicha Smetany jsou pozoruhodné už jen tím, kdo je jejich autorem, a jsou jistě zajímavé pro laiky i odborníky z řady oborů. Velký potenciál v sobě skrývají rovněž pro jazykové zkoumání. Z tohoto hlediska se však – možná trochu paradoxně – nestává předností Smetanova výjimečnost, nýbrž naopak jeho obyčejnost. Myslí se tím některé ze skutečností, jež byly uvedeny v předchozí části studie a jež je na tomto místě třeba zopakovat, neboť jsou klíčové pro pochopení významu jazykového zkoumání Smetanovy korespondence: Smetana byl průměrný mluvčí své doby, tzn. nebyl profesionálním uživatelem češtiny (jako literáti, novináři, jazykovědci) a s řadou osob žijících v 19. století ho spojuje i skutečnost, že neměl české školy, nýbrž byl vzděláván v němčině, jejíž znalost byla nutná pro všechny, kdo v tehdejší společnosti vykonávali intelektuální činnosti. Poznatky o Smetanově češtině jsou tudíž sice primárně poznatky o jazyce konkrétního člověka, po srovnání např. s podobou jazyka ve Smetanově korespondenci přijaté se však otevírá cesta k jejich zobecnění. Z dnešního pohledu je to tím zajímavější, že se jedná o dobu, kdy se rozhoduje o směřování českého národa, kdy dochází k posilování českého národního uvědomění etnického. A protože je český národ deinován především na jazykové bázi, byla péči o český jazyk, jeho rozvoji a rozšíření jeho funkcí věnována velká pozornost. Vzorem kultivovaného jazyka se stala vyspělá čeština 16. století, zejména jazyk Bible kralické, a to i přesto, že mnohé jeho rysy už nebyly v běžném jazykovém úzu 19. století (resp. dlouho před ním) živé.110 Co se tedy o češtině Bedřicha Smetany z jím psaných dopisů dozvídáme? V již citovaném Smetanově dopisu Ludevítu Procházkovi z 11. března 1860 čteme: »Prosjm, bi jste mně předevšým odpustíl wšecky chybi jak ortograicky tak grammatykálnj, ktere v hojně se v mým psanj nalesnau; [...] Od mládj skoro v němčíně jak w školách tak w společnostjch wíchowán, [...] tak že teď k hanbě to musjm přiznatj, neůmjm se patřičně vijádritj, anj napsatj v česke řečí.« 109 Materiálově rozbor vychází z elektronického Korpusu odeslané a přijaté česky psané korespondence Bedřicha Smetany. Ten obsahuje více než 400 dopisů odeslaných z let 1856, 1860, 1862-1884 a více než 300 dopisů přijatých z let 1862-1867 a 1869-1884, které mělo v době vzniku korpusu k dispozici Muzeum Bedřicha Smetany v Praze. Uvedený materiál byl uložen pod korpusový manažer Bonito, všechny dopisy byly navíc opatřeny doprovodnými charakteristikami, jakými jsou např. údaje o adresátovi/pisateli či roce napsání dopisu. Prostřednictvím korpusu je tedy možné nejen získat statistické údaje o frekvenci výskytu různých jazykových jevů, ale díky doplňujícím informacím také sledovat jejich rozložení z hlediska časového či sociálního. Korpus obsahuje listy pro různé adresáty (u přijaté korespondence od různých pisatelů), tj. dopisy rodinné, přátelské, polooiciální (často pracovní pro kolegy) i ryze oiciální (pro různé spolky a instituce). 110 Jako příklad lze uvést třeba tvary přídavných jmen typu houslový, houslového, místo nichž byly běžně užívány podoby houslovej, houslovýho, tedy podoby, které jsou na velké části českého jazykového území v mluvě rozšířeny dodnes. K problematice srov. např. sTicH, Alexandr: Josef Dobrovský und das Tschechische des 17. und 18. Jahrhunderts, in: Wiener Slavistisches Jahrbuch 45 (1999 [2000]), s. 179-187. * 50 ] M a rek Nekul a – Lucie Rych novská Smetana zde sám naznačuje, kudy se při zkoumání jeho češtiny vydat, neboť jeho slova vyvolávají hned několik otázek: Jaké »ortograické« chyby se mají v jeho listech hojně vyskytovat? Jaké chyby »gramatikální« mu má čtenář jeho dopisů odpustit? Co znamená to, že »se neumí v české řeči patřičně vyjádřiti«? Vytčenými okruhy – tedy pravopisem, gramatikou a slovní zásobou – se bude zabývat i předložená analýza. Nepůjde samozřejmě o výčet úplný (na ploše této studie to není možné a pro pochopení zásadních rysů Smetanova projevu to ani není nezbytné), nýbrž se bude jednat o přehled jevů, které se u Smetany vyskytují často, jsou pro jeho projevy určující, dokreslují obraz jeho češtiny. Nutné východisko pro takové jazykové zkoumání představují dobové jazykové příručky (mluvnice a slovníky).111 Ačkoli nemají stejný charakter jako dnes, to znamená, že normativně neurčují, co je spisovné a co nespisovné, nýbrž spíše popisují dobový stav jazyka, přesto implicitně dobový standard zachycují.112 Mnohé napoví také občas se vyskytující poznámky a komentáře gramatiků, na jejichž základě je možné dozvědět se, co bylo v kultivovaném projevu považováno za adekvátní. Teprve na tomto pozadí se lze ve Smetanově korespondenci zaměřit na jevy, které se od těchto požadavků odchylují. Při posuzování Smetanova vyjadřování v češtině je třeba mít na paměti i charakter materiálu, tedy samotný žánr dopisu. Ten je speciický svým postavením na pomezí psaného a mluveného, kontrolovaného a spontánního, veřejného a soukromého, a proto může být více než jiné psané komunikáty propustnější pro jevy typické pro běžnou každodenní (a tudíž především mluvenou) komunikaci. Nezbytnou oporu při výkladu Smetanových jazykových projevů představují dále údaje z výše předložené Smetanovy jazykové biograie. Jedině na základě znalosti dobového společenského a kulturního kontextu je totiž možné zjištěné skutečnosti správně zařadit a vyložit. S ohledem na to budou v rámci všech tří vytčených oblastí – tj. pravopisu, gramatiky a slovní zásoby – jednotlivé jazykové jevy sledovány ze tří hledisek. Posuzováno bude, zda: ■ plynou z toho, že češtinu v psané podobě se Smetana začal učit až v dospělém věku (a neměl tudíž dostatečně zaixované některé jevy pravopisné a gramatické), ■ plynou ze Smetanova česko-německého bilingvismu (a jedná se tedy o prvky pronikající do Smetanova českého projevu z němčiny či pod jejím vlivem), ■ plynou z toho, že češtinu Smetana dlouho znal a užíval jen v podobě mluvené, tj. jen v její varietě nižší, sloužící každodennímu všednímu dorozumívání (a jde tudíž o prvky vycházející z této běžně mluvené podoby češtiny, rozšířené buď na celém českém jazykovém území, nebo vázané jen na určité regiony: ty, kde se Smetana pohyboval během svého dětství a mládí). 111 V případě zkoumání jazyka druhé poloviny 19. století se jedná o tato díla: HaNka, Václav: Mluvnice českého jazyka na základě soustavy Dobrovského, Praha: V. Hess, 31849; HaTTala, Martin: Srovnávací mluvnice jazyka českého a slovenského, Praha: Calve, 1857; zikmuNd, Václav: Grammatika jazyka českého pro nižší gymnasia, I: Zvukosloví a tvarosloví, Praha, I. L. Kober, 1865; zikmuNd, Václav: Mluvnice jazyka českého, II: Větosloví, vidy a rozměry řeči vázané, Praha: I. L. Kober, 1866; TOmíček, Jan Slavomír: Mluvnice česká, Praha: B. Tempský, 81867; kOTT, František Štěpán: Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický, I-VII, Praha: J. Kolář – F. Šimáček, 1878-1893; Týž: Příspěvky k česko-německému slovníku zvláště grammaticko-fraseologickému, Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1896; Týž: Druhý příspěvek k česko-německému slovníku zvláště grammaticko-fraseologickému, Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1901; Týž: Třetí příspěvek k česko-německému slovníku zvláště grammaticko-fraseologickému, Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění, 1906. 112 Naopak jasná doporučení dávaly tzv. Brusy, v nichž ale nešlo o zachycení češtiny jako celku, nýbrž především o její puristické odlišení od němčiny. Ja z y k Sme t anov ých dopisů v dob ovém kontex tu [ *51 3.1. Pravopis Do okruhu pravopisných jevů vyskytujících se ve Smetanových dopisech, které pramení z absence Smetanova školního vzdělání v češtině a o češtině, patří případy záznamu hlásek stejně vyslovovaných, avšak odlišně zapisovaných. Náleží sem psaní i/y, s nímž má Smetana potíže po pravopisně obojetných souhláskách – např. býda, zviku či darebáctvý, ale také (méně často) po souhláskách pravopisně měkkých či tvrdých – např. záhi, prič, kteřý, z Vašý nové opery. Podobně má problém u předložek s/z – např. s Vokem a z Rarrachem, z Urbánkem, není [...] vyrušovan s pozorování a také u skupiny vyslovované jako [mňe], ale psané jako mě nebo mně – např. v zimně, pamnět, zapoměl, pisemě, velice často se to týká tvarů zájmena já – např. ode mně, teď mně [...] souží, mě [...] o tom pište. Pro Smetanovy dopisy je dále typická rozkolísanost projevující se při zápisu velkých písmen. Zejména názvy ulic, některých spolků či periodik jsou někdy psány s velkým, někdy s malým písmenem – např. v Bredovské ulici, Poštovská ul. č. 37, ale také od kraje spálené ulice, v železné ulici, pro Národní besedu, ale také v národní besedě, V posledním čísle “Hudebních listů„, ale také v hudebních listech. Ostatní vlastní jména jsou psána spíše s velkým písmenem, to se často objevuje také na počátku přídavných jmen odvozených od zeměpisných názvů – např. po výletu Belgickém, z nádraži Boleslavského, na jevíšti Hamburském. Nejednotně je někdy vnímána rovněž hranice slov. Smetana píše např. zvlášť k vůli i dohromady kvůli, podobně z hora, ale občas i zhora, na dále, ale i nadále, po dnes, ale i podnes, v některých případech je variantou i zápis přes spojovník – ve Smetanou psaných dopisech se vyskytuje např. než-li, nežli i než li, jest-li, jestli i jest li. Rozkolísané je také zaznamenávání délky samohlásek, a to v základech slov (např. nybrž i nýbrž, mužu i můžu), předponách (např. pujdu i půjdu, přijmouti i příjmouti), příponách (např. jeviště i jevíště, kapelnik i kapelník) i v koncovkách (např. v novinach i v novinách, objevi i objeví). V řadě případů se ale do zápisu pravděpodobně promítá neustálenost dloužení už při výslovnosti, popř. nezřetelnost vyslovované délky, nejde tedy o jev primárně či pouze pravopisný. ~ Mnoho pravopisných jevů vyskytujících se ve Smetanových dopisech odráží německý způsob záznamu. Jde o zápis podstatných jmen obecných s velkým počátečním písmenem – např. co Důkaz, na Choleru, do Hotelu, za Klavír (odlišně je přitom třeba hodnotit psaní velkých písmen u obecných slov v exponovaných částech dopisů, jako jsou oslovení – např. Velectěný Pane!, Pane Redaktore, Blahorodý Pán / Pan Adolf Čech, neboť šlo o jev obecně rozšířený, kterým pisatel vyjadřoval úctu k adresátovi). Vliv němčiny prozrazuje pravopisná podoba výrazů i jindy: jde o případy, kdy je daná hláska nebo skupina hlásek zapsána tak, jak je to obvyklé v němčině, nikoli v češtině – např. Korrektury quartetta, cigarra, rolly [jste dostal], princesska, chokoladu. Je ovšem třeba podotknout, že němčinou ovlivněný zápis mohl být u některých výrazů všeobecně rozšířen: např. píše-li Smetana Korrektury quartetta, interess, k uspěchu [...] operetty, u kassy, moje korrespondence atd., odpovídá to dobovému úzu.113 K jevům povahy graické patří užití německých písmen, která v české abecedě nenalezneme, jako je tomu např. u výrazů nüancech, v [...] kostümech, pro tragöda, či značení zdvojeného písmene podle německého vzoru vodorovnou čárkou nad daným znakem – např. o změnu program̅u, svým komandem̅, pro sl. Lauschman̄ovou, vin̄ou. Dokládá to pohled do slovníku Františka Štěpána Kotta (srov. příslušná hesla in kOTT 1878-1906,  pozn. 111), ale třeba i do korespondence Smetanovi adresované. 113 * 52 ] M a rek Nekul a – Lucie Rych novská O vlivu němčiny lze hovořit také při volbě typu písma: pro němčinu byl v době vzniku Smetanových dopisů typický kurent, pro češtinu latinka. Toho se v zásadě drží i Smetana, tzn. píše-li česky, volí latinku, jen zcela výjimečně je český text zaznamenán kurentem (je tomu tak v podstatě pouze u prvního dochovaného česky psaného dopisu, který Smetana zaslal 23. prosince 1856 z Göteborgu rodičům). Kurent jinak slouží jen pro zápis němčiny, někdy jsou jím německá slova psána dokonce i tehdy, pokud jsou vkládána do českého – latinkou psaného – textu. ~ Mezi pravopisné jevy ovlivněné mluvenou podobou jazyka patří případy, kdy Smetana zapisuje to, co je vyslovováno, ačkoli pravopisná podoba slova je odlišná. Jedná se o odraz neutralizace znělosti na konci slova – např. aš, sloch, teť a o odraz výslovnostní spodoby (tj. situace, kdy je celá skupina hlásek vyslovována zněle nebo nezněle podle poslední z nich) – např. heskou, lechko, tešká. Stranou je v této souvislosti nutné ponechat zápis s-/z-/vz- na počátku slova. Situace zde totiž mohla být oproti dnešnímu stavu rozkolísaná, a tak varianty, které by současný mluvčí označil jako chybné, mohou pouze ilustrovat dobovou neustálenost pravopisu – Smetana např. píše z hlavní skoušky, ale i při zkouškách, by se skrátit [...] dalo, ale i jsem zkrátil, nemohu si spomenout, ale i si na ní kdo zpomněl a rovněž si na ni vzpomněl. Stejné možnosti zápisu lze přitom nalézt v dobovém slovníku Františka Štěpána Kotta.114 O Smetanově nejistotě při zápisu skupin znělých a neznělých hlásek svědčí i případy, kdy hyperkorektně zaznamenává hlásku znělou místo neznělé – např. po [...] prážku, přednezt, si [...] nedozpěl, otižtěny. Lze samozřejmě namítnout, že Smetana mohl výrazy uvedeným způsobem i vyslovovat, a že tedy opět psal jen to, co slyšel. Spíše jde ale o doklad toho, že byl obeznámen s principy českého pravopisu a věděl, že hláskové změny, k nimž při výslovnosti dochází, nemusí vždy do graiky pronikat.115 Odlišnou skupinu tvoří doklady relektující zjednodušování skupin hlásek – např. s kerou, kuli textu, bys [...] přímul, bude moct pučit, u zájmena nějaký se u Smetany opakovaně objevuje podoba ňáký – např. s ňákým doktorem, do ňáké komposice. Tyto případy však nejsou jevy pravopisnými, nýbrž zde graika pouze odráží změny, jež jsou svou povahou hláskoslovné. 3.2. Gramatika Podobně jako v pravopisu lze i v rovině gramatické vysledovat u Smetany jevy, které jsou způsobené tím, že si Smetana gramatiku spisovné češtiny začíná osvojovat až jako dospělý člověk. Nemá proto např. plně zautomatizovány pádové koncovky, a tak píše u podstatných jmen např. zůstanou pouhými přání (A. Čechovi, 7. III. 1878), na všelijakých dívadel (L. Procházkovi [29. I. 1882]), v mým plnomocenstvým (J. Srbovi, 8. III. 1881), u přídavných jmen např. ze spánku dlouhém (A. Čechovi, 14. VI. 1883), s vrtkávem applausem (A. Čechovi, 1. IV. 1881), u zájmen např. aby čisla a), b.) stáli pod sobě (J. Srbovi, 22. XI. 1879). Jak je však z uvedených příkladů patrné, je často alespoň u jednoho slova v daném spojení koncovka náležitá. Někdy může být připojení neadekvátní koncovky projevem tzv. skladební spodoby, tzn. že Smetana nesprávnou koncovku užije pod vlivem správného tvaru nějakého blízko stojícího slova – viz výše v mým plnomocenstvým, s vrtkávem applausem. U zájmenných Srov. příslušná hesla in kOTT 1878-1906 ( pozn. 111). Vyloučit nelze ani vliv němčiny, v níž se některá písmena (alespoň v určitých pozicích) vyslovují jinak než v češtině, např. s je na počátku slova vyslovováno jako [z]. K této záměně s/z dochází u Smetany např. v zápisu: že se sotavým v brzku (= zotavím se). 114 115 Ja z y k Sme t anov ých dopisů v dob ovém kontex tu [ *53 tvarů může nesprávnost vyjádření plynout i ze ztráty výpovědní perspektivy nebo ze zkřížení více možností vyjádření – např. smlouvou stvrzenou nás obou p. Pollinim a mnou, podpisem (L. Procházkovi, 31. VIII. 1882). Samostatně je třeba vyčlenit vlastní jména osobní (zejména cizího původu), jejichž skloňování se může jevit jako obzvláště problematické, případně zastírající výchozí podobu jména. Proto asi Smetana občas rezignuje na nutnost tato jména skloňovat a ponechává je v 1. pádě – např. Trio od Pohle (J. Srbovi, 27. VIII. 1880), psal jsem rukavičkáří Träger (J. Srbovi, 18. XII. 1880), budu vyjednávat [...] s Bote a Bock (L. Procházkovi, 24. I. 1881). Někdy je koncovka sice psána, je však oddělena spojovníkem – např. krále Olaf-a, od Maxe Waldau-a, p. Pohle-ovi. U přídavných jmen si lze ve Smetanově korespondenci všimnout záměny koncovek přídavných jmen tvrdých a měkkých. Koncovky přídavných jmen tvrdých (tj. dnešního vzoru mladý) se objevují u přídavných jmen měkkých např. v dokladech kvůli vánočným dárkům, v uchu vnitřném, z pochodu slavnostného, méně často se lze setkat se situací opačnou, tedy s tím, že koncovky přídavných jmen měkkých (tj. dnešního vzoru jarní) pronikají k přídavným jménům tvrdým – např. tim obyčejním [...] provozováním, k svobodní spotřebě.116 Mnohdy Smetana mezi oběma vzory kolísá – v jeho dopisech se objevuje např. 4 ruční vytah mám, ale i s 4 ručnými výtahy, v městech zahraničních, ale i těch skladatelů zahraničných, na jeho písemní žádost, ale i písemná smlouva. V této souvislosti je ovšem třeba doplnit, že se – podobně jako např. při psaní předpon s-/z-/vz-, o němž byla zmínka výše – nemusí vždy jednat o projev Smetanovy nejistoty ohledně adekvátnosti jednotlivých koncovek, nýbrž může jít o ilustraci dobové rozkolísanosti tvarů některých adjektiv.117 ~ Pokud jde o gramatické jevy vyskytující se ve Smetanově korespondenci, které lze uvést do souvislosti se Smetanovým česko-německým bilingvismem, patřily by sem potíže s adekvátním užitím zájmena svůj. Pravděpodobně teprve ve chvíli, kdy se Smetana seznamuje s gramatickou normou spisovné češtiny, je konfrontován také s nutností rozlišovat, kdy užít zvratné přivlastňovací zájmeno svůj, a kdy naopak nezvratné můj, tvůj atd. Němčina mu přitom nemůže být oporou, neboť ta obdobu českého svůj nemá a ve všech pozicích klade jen příslušná zájmena nezvratná. Pravidlem – platným tehdy i dnes – přitom je, že se zvratné zájmeno svůj užívá tehdy, pokud se ve větě přivlastňuje podmětu, v ostatních případech je jeho užití chybné.118 Smetana však v rozporu s tím píše např. stratil jsem všechnu chuť všechen interess [...] třebas i pro moje vlastní výrobky (A. Čechovi, 30. VIII. 1877), zapomenu na můj neblahý stav nynější (E. Krásnohorské, 18. VII. 1877), Piš119 tedy brzo Tvému Tě srdečně pozdravujicimu přiteli Bedř. Smetanovi (J. Jiránkovi, 30. IX. 1876) (ztučnění slov autoři). Stejným způsobem – tedy nemožností opřít se o němčinu – lze nejspíše vysvětlit i to, že Smetana občas zaměňuje tvary přídavných jmen a příslovcí. Při rozhodování, který z tvarů Koncovky přídavných jmen měkkých jsou někdy připojovány také k přivlastňovacím zájmenům – např. ve smyslu naším, v umění naším, ve Vaším textu. 117 I v dobovém slovníku Františka Štěpána Kotta jsou uvedeny varianty ruční/ručný, zahraniční/zahraničný, písemní/písemný. Pokud však jde o další v textu zmíněná přídavná jména, má je Kott jen v podobě vánoční, vnitřní, slavnostní (tj. oproti Smetanovi jen jako ›měkká‹) a pouze obyčejný, svobodný (tj. oproti Smetanovi jen jako ›tvrdá‹). K tomu srov. příslušná hesla in kOTT 1878-1906 ( pozn. 111). 118 K tomu srov. HaNka 1849 ( pozn. 111), s. 51-52; HaTTala 1857 ( pozn. 111), s. 230-231. 119 Znakem i jsou v Korpusu odeslané a přijaté česky psané korespondence Bedřicha Smetany, dle něhož příklady z českých dopisů citujeme, přepisovány případy, kdy kvůli nedbalému psaní nelze rozhodnout, zda je v originálu i nebo í. 116 * 54 ] M a rek Nekul a – Lucie Rych novská užít, si opět nemůže vypomoci znalostí němčiny. Místo přídavného jména píše Smetana příslovce – např. aby naše přátelství zůstalo trvanlivě (F. A. Urbánkovi, 6. III. 1880), naopak přídavné jméno místo příslovce se vyskytuje např. v dokladu zná český psát (A. Čechovi, 2. I. 1881). Průnik němčiny lze pozorovat i v rovině skladebné. Objevují se německé předložkové vazby místo českých – např. ve větě stratil jsem [...] všechen interess pro umění (A. Čechovi, 30. VIII. 1877), kde dochází ke zkřížení německých větných vzorců ›das Interesse für etwas haben‹ a ›das Interesse an etwas verlieren‹ místo ›zájem/interes o něco‹, nebo jsou užívány předložkové vazby tam, kde je v češtině vazba bezpředložková – např. S tou divokou pomstou skončí celá skladba (A. Čechovi, 19. II. 1877) podle německého ›mit etwas enden‹ místo v tomto případě adekvátního ›končit něčím‹, podobně přijedu do Prahy [...] s poledním vlakem (J. Srbovi, 3. IV. 1880) podle německého ›mit etwas kommen‹ místo ›přijet něčím‹. Běžné jsou u Smetany také věty, jejichž slovosled se řídí podle německého vzoru. Ve spojení modálního slovesa s ininitivem plnovýznamového slovesa je ininitiv kladen na konec hlavní věty – např. nechcí nikterak ani dost málo na ujmu výkonů slečny Síttové něco zkrátit (A. Čechovi, 9. XII. 1878), tak by mohli na opis mé partitury myslet (A. Čechovi, 25. III. 1878), Chtěl jsem Vám alespoň něco potěšitelného ohlásit (E. Krásnohorské, 16. II. 1880), obdobně je podle německého slovosledu až na konec větného celku kladen určitý slovesný tvar ve větách vedlejších120 – např. které moje starý Branibory z novu do života přivádějí (A. Čechovi, 30. VIII. 1877), když ona tu rolly takořka v novým rouchu provedla (A. Čechovi, 9. XII. 1878), že nově přepracovanou zpěvohru “Dvě vdovy„ co nejrychlejí dohotovím (E. Krásnohorské, 18. VII. 1877). Někdy to platí i tehdy, pokud je ve větě užit složený slovesný přísudek (tj. tvořený fázovým nebo modálním slovesem a ininitivem) – např. abych se Vám už brzo lépe odměníti mohl (L. Procházkovi, 4. XII. 1881), aníž by se bázlivě národní písně opsati museli (E. Krásnohorské, 16. II. 1880), kde se určitá forma modálního slovesa objevuje v koncové pozici za ininitivem, častěji ale v těchto případech stojí na konci věty pouze ininitiv – např. abych mohl souvislé věty na hlas projevit (A. Čechovi, 4. VII. 1882), aby se mohly hlasi vypsat (A. Čechovi, 19. X. 1876). Je však třeba zdůraznit, že uvedený slovosled podle vzoru němčiny není speciikem Smetanova projevu, nýbrž byl dobově obecně rozšířený.121 ~ Mezi mluvnické jevy, které do Smetanova vyjadřování pronikají z běžné mluvy, patří ty, jež jsou projevem tzv. sjednocujících tendencí ve tvarech množného čísla. Jedná se o situaci, kdy dochází k setření rozdílů mezi koncovkami různých rodů a k užívání koncovky jedné. Do 7. pádu množného čísla v důsledku toho proniká koncovka (samohláska) + -mi náležející původně jen podstatným jménům rodu ženského nebo koncovka (samohláska) + -ma příslušející původně jen duálovým tvarům.122 Uvedený jev nalézá svůj odraz i ve Smetanově koresponRoli v tomto případě hraje také vzor latiny. K problematice srov. např. grePl, Miroslav: Vývoj slovosledu v Tylově próze, in: Slovo a slovesnost 20 (1959), s. 247-260. 121 Dokládá to pohled do Smetanovy korespondence přijaté, ale také např. studie Evy Hošnové, která po této stránce analyzovala korespondenci Boženy Němcové. Srov. hošnová, Eva: Slovosled v dopisech Boženy Němcové, in: adam, Robert (ed.): Božena Němcová – jazyková a literární komunikace ve středoevropském kontextu, Praha: Filozoická fakulta Univerzity Karlovy, 2007, s. 68-77. 122 Obě uvedené koncovky se v tomto směru jeví jako velmi výhodné. Nekryjí se totiž s koncovkou žádného jiného pádu, a tak díky nim může mluvčí ihned identiikovat, že se jedná o 7. pád množného čísla (oproti tomu příslušná koncovka 7. pádu množného čísla pro podstatná jména rodu mužského neživotného tuto jednoznačnost postrádá – např. tvar klavíry může být 1., 4., 5. i 7. pádem množného čísla). 120 Ja z y k Sme t anov ých dopisů v dob ovém kontex tu [ *55 denci – Smetana píše např. vkusnýmí rantlemi, s kobercemi, s místami nebo také s recitativama, s penězma, mezi polkama. Podobným způsobem jsou sjednocovány tvary přídavných jmen a některých zájmen, tentokrát však v 1. pádu množného čísla. Dominantní se zde stává koncovka patřící původně jen rodu mužskému neživotnému a rodu ženskému, dochází u ní ovšem navíc k tzv. úžení, tedy ke změně é > í (psanému v těchto případech jako ý). Jako příklad lze ze Smetanovy korespondence jmenovat např. se [...] ozvou ty tajuplný zvuky (A. Čechovi, 20. XI. 1882), povstanou zmotaný fráze (A. Čechovi, 14. VI. 1883), podle toho se také v rodu mužském životném objevuje např. táli mně na mysli vždy ctěný členove (A. Čechovi, 4. VII. 1882), dokuď tu budou mladý Polákové (J. Srbovi, 27. VIII. 1880) nebo v rodu středním např. děvčata [...] nejsou dosud zvaný (J. Srbovi, 23. XII. 1881).123 Totéž (tj. dominance tvaru pro rod mužský neživotný a ženský) se týká také zájmena ten, a tak má Smetana v rodě mužském životném např. ty nemocní do sebe dychají (B. Smetanové, 22. VII. 1870), ty křiklouní a mudrlanti (L. Procházkovi, 23. IX. 1871), ty pání z konsortia (E. Krásnohorské, 2. X. 1877). Poměrně často nastává problém ve 2. pádě množného čísla, kde Smetana opakovaně připojuje koncové -ch, ačkoli to je v koncovce podstatných jmen pouze v pádě 6. Roli zde hraje skladební spodoba podle přídavných jmen či zájmen, jež mají koncové -ch jak ve 2., tak v 6. pádě množného čísla. U Smetany se objevuje např. hejno [...] skákavých sínfoniich (A. Čechovi, 7. V. 1883), při vydání těch věcích (F. A. Urbánkovi, 17. VI. 1880), z ostatních jednáních (E. Krásnohorské, 1. III. 1878), ze všech představeních (L. Procházkovi, 24. I. 1881), vyskytují se dokonce i případy, kdy nejde jen o přidání koncového -ch, nýbrž je užita celá koncovka 6. pádu – např. konec mých starostech (A. Čechovi, 28. XI. 1883). Připojení koncového -ch je typické pro oblast středních Čech.124 Potíže Smetanovi činí rovněž skloňování podstatných jmen s pozůstatky tzv. duálové deklinace, tj. těch výrazů, které označují párové části těla. Ve Smetanových dopisech se objevuje zejména slovo ruce, zřídka nohy a prsa. Jejich nesprávné, z běžně mluveného jazyka pocházející tvary se vyskytují v různých pádech – např. u rukouch, k rukoum, k nohoum, v mých rukouch. Totéž se týká i tvarů číslovek dva/oba – např. do dvouch děvčat, ke “Dvoum vdovám„, v obouch [...] jednáních.125 Uvedené podoby jsou běžné v mluvě v Čechách.126 123 Úžení é > í je ve Smetanových projevech poměrně časté, dochází k němu u tvarů přídavných jmen (nebo zájmen a číslovek skloňovaných jako přídavná jména) také v jednotném čísle – např. do síně školy veřejný, k novýmu roku, při neobyčejným nadání. I tento jev se tedy podepisuje na podobě koncovek, které se ve Smetanově korespondenci vyskytují, svou podstatou je však hláskoslovný. Totéž platí i pro změnu ý > ej, která se ve Smetanou psaných dopisech objevuje v mnohem menší míře – např. mrzutej [jsem z toho byl], mají [...] pokoj [...] malovanej, sloh poctivej. 124 Zdrojem informací při posuzování územního rozšíření jednotlivých jevů je Bělič, Jaromír: Nástin české dialektologie, Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1972, a zejména BalHar, Jan et al.: Český jazykový atlas, IV, Praha: Academia, 2002. Ačkoli jde o publikace novodobé, jsou údaje, které přinášejí, vzhledem ke konzervativnímu rázu tradičních teritoriálních dialektů do značné míry relevantní také pro stav mluvené češtiny v 19. století. K tvarům 2. pádu množného čísla podstatných jmen srov. BalHar et al. 2002, s. 186-223. 125 Co se týče hodnocení tvarů těchto substantiv jednotlivými dobovými gramatikami, lze shrnout, že za adekvátní jsou považovány ty, které jsou spisovné i dnes: ve 2., 6. pádu rukou, ve 3. pádu se postupně prosadil tvar rukám, v 7. pádu rukama. Pokud jde o podoby rukoum, nohoum, které se nalézají i ve Smetanově korespondenci, všímají si autoři mluvnic jejich rozšířenosti, hodnotí je však jako nevhodné – srov. HaNka 1849 ( pozn. 111), s. 125; HaTTala 1857 ( pozn. 111), s. 202-203; zikmuNd 1865 ( pozn. 111), s. 43; TOmíček 1867 ( pozn. 111), s. 50-51. * 56 ] M a rek Nekul a – Lucie Rych novská Z mluveného úzu dále pochází průnik koncovek přídavných jmen tvrdých k přídavným jménům přivlastňovacím – např. dle Beethovenového Tria B dur, o pobytu Bendlovém, k Shakespearové slavnosti, k číslovce jeden – např. jedného krásného rána, jedným dnem, popř. k zájmenu onen – např. aby si oné recitativy prispůsobyli. Územní rozšíření uvedených jevů je různé, většinou ale zasahuje oblast středních a/nebo východních Čech.127 Ještě více teritoriálně příznaková je u Smetany častá náhrada 4. pádu množného čísla podstatných jmen rodu mužského životného pádem 1. – např. opije zbrojnoši (A. Čechovi, 19. II. 1877), Pozdravujte [...] pání zaměstnané v opeře (A. Čechovi 4. VII. 1882), aby hajil své staré bozi (A. Čechovi, 7. V. 1883), jsem [...] některé solisté cvičil (L. Procházkovi, 23. IX. 1871). Uvedená záměna je vlastní mluvě v severovýchodních Čechách.128 Vliv mluveného úzu lze registrovat i u některých tvarů slovesných. Projevuje se třeba užitím koncovek -u/-ou v 1. osobě čísla jednotného a 3. osobě čísla množného oznamovacího způsobu přítomného času sloves 3. slovesné třídy (typ krýt, kupovat) místo stylově vyššího -i/-í – např. acceptuju, děkuju, nerelektuju, pozdravujou, presentujou, si [...] přejou.129 Do zmíněného okruhu jevů náleží také tvar pro 1. osobu množného čísla oznamovacího způsobu přítomného času bez koncového -e, jde o zakončení -em místo -eme. Ze Smetanovy korespondence lze doložit např. jak Vás přepadnem, můžem hovořit, nevyjdem, my přijedem.130 Dalším od původu mluvenostním prvkem, který se u Smetany vícekrát objevuje, jsou tvary minulého času pro 1. osobu jednotného a množného čísla bez pomocného slovesa být, zato však s příslušným osobním zájmenem – např. já komponoval, já viděl, já čekal, My mysleli, my ho ale neviděli.131 Oproti výše uvedeným slovesným jevům, jež nejsou omezeny na konkrétní území, je však tento naposled zmíněný typický pouze pro oblast Čech.132 Z dalších teritoriálně příznakových tvarů, které se u Smetany objevují, lze jmenovat ininitivy na -ct(i).133 Toto zakončení se vyskytuje jednak u sloves s původním -st – např. od126 U číslovek jsou zmiňovány ve 2. a 6. pádu tvary dvou, obou a ve 3. a 7. pádu dvěma, oběma. Podobu dvoum, která je dnes za hranicí spisovnosti, připouští ve 3. pádu až Mluvnice česká Jana Slavomíra Tomíčka – srov. HaNka 1849 ( pozn. 111), s. 141-142; HaTTala 1857 ( pozn. 111), s. 246; zikmuNd 1865 ( pozn. 111), s. 79; TOmíček 1867 ( pozn. 111), s. 100. 126 K tvarům podstatného jména ruka srov. BalHar et al. 2002 ( pozn. 124), s. 222, 227, 240-241, 270-271, k tvarům číslovky dva srov. tamtéž, s. 398, 400-401. 127 Ke skloňování přídavných jmen přivlastňovacích srov. tamtéž, s. 310, 312, 314-323, k uvedeným tvarům číslovky jeden srov. tamtéž, s. 394-396, 398-399, ke skloňování zájmena onen srov. Bělič 1972 ( pozn. 124), s. 178. 128 Srov. BalHar et al. 2002 ( pozn. 124), s. 248-252. 129 Autoři dobových gramatik většinou uvádějí oba typy koncovek – srov. HaNka 1849 ( pozn. 111), s. 159; zikmuNd 1865 ( pozn. 111), s. 99, 122; TOmíček 1867 ( pozn. 111), s. 168-169. Z jejich komentářů však vyplývá, že -i/-í vnímají jako stylově vyšší, v běžných projevech – zvláště mluvených – bylo ovšem zřejmě mnohem obvyklejší -u/-ou. 130 Mluvnice 19. století uvádějí sice v těchto případech pro 1. osobu množného čísla koncovku -me, jak ovšem dokládají výroky jejich autorů, bylo odpadávání koncového -e v této pozici značně rozšířené – srov. HaNka 1849 ( pozn. 111), s. 173; HaTTala 1857 ( pozn. 111), s. 262; zikmuNd 1865 ( pozn. 111), s. 94; TOmíček 1867 ( pozn. 111), s. 169. 131 V dobových mluvnicích se k uvedeným tvarům minulého času vyjadřuje jen HaNka 1849 ( pozn. 111), s. 175, jenž říká, že je tento jev vlastní obecné mluvě, a poté TOmíček 1867 ( pozn. 111), s. 171, který však pouze konstatuje, že se takové formy minulého času objevují. 132 K tomu srov. BalHar et al. 2002 ( pozn. 124), s. 592-595, 597. 133 Stranou v této souvislosti ponecháváme ininitivy typu moci > moct, pomoci > pomoct, říci > říct, u nichž zakončení na -ct postupně proniklo i do spisovného jazyka. František Štěpán Kott je však ve svém Ja z y k Sme t anov ých dopisů v dob ovém kontex tu [ *57 véct, provéct, uvéct, zavéct, vpléct, jednak u slovesa jet a od něj tvořených odvozenin – Smetana píše např. ject, odject, přiject. Ininitivy na -ct místo -st jsou běžné pro velkou část území Čech,134 ininitiv ject je charakteristický pro mluvu v západní polovině Čech.135 Na mnohem menší území jsou potom omezeny některé jiné Smetanou užívané slovesné tvary. Z hojněji se vyskytujících jde o formu pro 3. osobu množného čísla přítomného času oznamovacího způsobu sloves 4. slovesné třídy dnešního typu prosit a trpět s koncovkou -e/ějí – u Smetany např. kalejí, ladějí, se [...] plazejí, utržejí, volejí si, vyplnějí, nevidějí. Zmíněné podoby jsou běžné ve středních Čechách, odkud částečně přesahují do Čech jižních.136 Výskyt všech zmíněných teritoriálně příznakových jevů ve Smetanových dopisech je možno vysvětlit odkazem na poznatky uvedené v jazykověbiograické části studie. Jejich územní rozšíření se totiž kryje s oblastmi, kde Smetana – zvláště během svého dětství a mládí – pobýval, mohl tudíž uvedené formy slyšet doma či z úst místních mluvčích, zaixovat si je a později užívat ve svých vlastních projevech. Pro jazykovou biograii jsou tyto jevy naopak dokladem Smetanova živého styku s češtinou v době jeho dětských a studentských let. 3.3. Slovní zásoba Zatímco při rozboru pravopisné a gramatické stránky Smetanovy české korespondence je nutné vzít v potaz deicity ve Smetanově vzdělání – tedy skutečnost, že nebyl vzděláván v češtině ani o češtině –, při interpretaci charakteru užité slovní zásoby je situace odlišná. Její ráz je totiž naopak dán tím, co Smetana během svého vzdělání či dalšího profesního působení načerpal. Ze skutečnosti, že absolvoval gymnázium, kde získal určitý rozhled, plyne třeba fakt, že se v jeho projevu hojně vyskytují výrazy přejaté.137 Jde o slova původu řeckého – např. esthetický, methoda, paralella, technický, latinského – např. degradovat, deklamovat, factum, jubileum, kompetentní, kontrakt, protekce, francouzského – např. adieu, gáže, paraplé, plaisir nebo italského – např. brutto, motto, netto. Vzhledem k oboru, jemuž se Smetana věnoval, není překvapivé, že se v mnoha případech jedná o termíny z hudební či divadelní oblasti – např. arie, ballet, bass, cantáta, duetto, ilharmonie, impresario, libretto, opera, operetta, ouvertura, partitura, quartetto, repertoir, subretta, tenor, terzetto. Tak jako se vliv němčiny projevuje v rámci pravopisné a gramatické stránky Smetanovy korespondence, je zřetelný také ve slovní zásobě. Smetana například někdy začleňuje německá slova do jinak českého projevu. Občas – zvláště jsou-li navíc oproti českému textu psána kurentem – je vyděluje uvozovkami – např. chce s mojí operou dělat dobré “Geschäfte„ (J. Srbovi, 22. II. 1882), aby konec arii byl “applausfähig„ (A. Čechovi, 1. IV. 1881), jenž [obecenstvo] často je buď líné buď taky “begriffsstützig„ (A. Čechovi, 1. IV. 1881), jindy však relexe faktu, že německý výraz působí v česky psaném textu příznakově, chybí a dané slovo není nijak vymezeno – např. než-li někam dělat Aufwartung, radějí platím (B. Smetanové, slovníku ještě hodnotí jako vyskytující se v obecné mluvě – srov. příslušná hesla in kOTT 1878-1906 ( pozn. 111). 134 Odsud tyto podoby částečně přesahují i na západní Moravu – srov. BalHar et al. 2002 ( pozn. 124), s. 489-492; mapovány byly ininitivy kvést a ukrást. 135 Srov. tamtéž, s. 485-486. 136 Jedná se o oblast nářečí středočeských a severovýchodní část nářečí jihozápadočeských (srov. tamtéž, s. 448-449). 137 Výrazy jsou v textu pro zjednodušení uvedeny v prvním pádě jednotného čísla, ačkoli v korespondenci se mohou objevovat v jiných tvarech, pravopisná podoba je však zachována dle Smetanových dopisů. * 58 ] M a rek Nekul a – Lucie Rych novská 12. VII. 1870), Vám věrně oddanný Bedř. Smetana Jabkeníce 7 září 880. In Gallop! (J. Srbovi, 7. IX. 1880). Vedle případů, kdy je zachována německá pravopisná podoba, dochází mnohem častěji k tomu, že jsou výrazy německého původu přizpůsobovány češtině (pravopisně i morfologicky) – např. tíha pakliků, růtu, vkusnými rantlemi, neb se mi [...] šikovalo, dělat špásy. Speciickou skupinu tvoří v této souvislosti slovesa zakončená v němčině na -ier(en), která by měla být adaptována nahrazením přípony -ier- příponou -ova-. Smetana však často užívá tvary, v nichž jsou obě přípony zkombinovány, tj. k německému -í/ýr- (Smetanou psanému i jako -i/yr-) je připojeno ještě -ova- (nebo v přítomném čase -uj-) – např. gratuliruje, kassirovat, participiruje, restauryruje, ryskyrovat. Tyto tvary sice nebyly v češtině 19. století neobvyklé,138 začíná se však projevovat výrazná tendence odstranit z nich německý komponent. Jejím dokladem může být třeba i skutečnost, že František Štěpán Kott má většinu sloves, v nichž Smetana zachovává -í/ýr-, pouze bez této přípony (uvádí třeba jen gratulovati, kassovati, participovati, restaurovati, riskovati).139 Vliv němčiny se projevuje také při napodobení struktury německých frazémů (resp. při jejich doslovném překladu) – např. než co právě pod rukou mám (R. Nejedlému, 14. I. 1880) podle něm. ›etwas unter den Händen haben‹, Já vzal tu routu přes Kostníci (B. Smetanové, 12. VII. 1870) podle něm. ›eine Route nehmen‹, Vzal jsem si tu smělost (R. Thurn-Taxisovi, 3. I. 1879) podle něm. ›sich die Freiheit nehmen‹. Užívání frazémů (tj. ustálených spojení slov, jež mají jako celek jiný význam, než který by plynul z doslovného významu jejich jednotlivých částí) je u Smetany vůbec velice časté – např. Tak jsem uplně na holičkách (J. Jiránkovi, 14. VII. 1877), už teď na srdci Vám léží (E. Krásnohorské, 25. XI. 1876), Padlo by to na dobrou púdu (K. Bendlovi, 24. VII. 1875), Pustil jsem se hned do práce (E. Krásnohorské, 18. VII. 1877), přislibil hory a doly (A. Čechovi, 7. V. 1883), objevují se také přirovnání – např. jsem zapřažen jako kuň (B. Smetanové, 11. VII. 1869), Zůstanu již hluchým jako poleno na vždy! (K. Bendlovi, 20. XII. 1877). Jak je z příkladů patrné, jsou takové obraty založeny na obraznosti, mnohdy navíc nepostrádají ani emocionální náboj, a přispívají tak k expresivitě Smetanova projevu. Expresivita a obraznost je obecně nedílnou součástí Smetanova způsobu vyjadřování.140 Ve Smetanových dopisech se často objevují expresivní výrazy – např. podporuje miserné škváry (J. Srbovi, 12. IV. 1878), konec všemu tomu handrlování (L. Procházkovi, 24. I. 1881), ty křiklouní a mudrlanti (L. Procházkovi, 23. IX. 1871), nechal je tlachat (E. Krásnohorské, 25. XI. 1876), kde zpěvák si muže applaus vyřvat (L. Procházkovi, 21. II. 1882). Jindy je expresivita patrná až z kontextu, plyne z toho, že Smetana místo čisté popisnosti a neutrálnosti volí vyjádření barvité a metaforické – např. přivedete-li je [opery] ku skříšení z mdloby [...] budu Vám povděčen (A. Čechovi, 30. VIII. 1877), Ale vnítřní apparát [ucha] – ta klaviatura obdivuhodná našeho vnitřního ústrojí – jest porouchaná, rozladěná, kladivka vězejí, a žádný ladič dosud nedovedl, tuto klaviaturu zase úpraviti (K. Bendlovi, 24. VII. 1875), musí jí [skladbu Hakon Jarl] nad obyčejné hejno ouvertur a skákavých sínfoniich postavit (A. Čechovi, 7. V. 1883), odvážilo se na vahách hrozně skoupich mojé zasluhy pro české a národní umění (A. Čechovi, 7. V. 1883), ty pání, které mně udržujou na živu z mílostí, nemají moc naděje že budu psát pro jejích zábavy lechké kalamajky (A. Čechovi, 7. V. 1883). K tomu srov. kamiŠ, Adolf: Citovat × citýrovat, pauzovat × pauzírovat, in: Naše řeč 64 (1981), č. 3, s. 162-163. 139 Srov. příslušná hesla in kOTT 1878-1906 ( pozn. 111). 140 Jak je z uvedených dokladů zřejmé, jsou přítomny i v jeho korespondenci polooiciální. 138 Ja z y k Sme t anov ých dopisů v dob ovém kontex tu [ *59 Je-li Smetana takového vyjádření v češtině schopen, dokládá to, že měl rozvinutou slovní zásobu a že mu čeština jako jazyk rozhodně nebyla cizí. A ačkoli dokonale neovládal pravopis a gramatiku, svědčí analýza jeho česky psaných dopisů o tom, že byl schopen formulovat své české projevy neotřele a barvitě, že v češtině dokázal myslet i projevovat emoce. 4. Smetanova němčina Názory na Smetanovu znalost češtiny a němčiny se v jeho biograické literatuře rozcházejí. Zvláště ve starší literatuře německé provenience se klade důraz na Smetanovo německé vzdělání a přehlíží se role češtiny. V odkazech na Nejedlého monograii v první a druhé části je zjevné, že sekundární literatura české provenience naopak klade větší důraz na češtinu a k podtržení jejího významu dokonce opravuje rodinné dokumenty, aby v nich nebyly tzv. jazykové chyby, které by v očích čtenáře mohly relativizovat tezi o uvědomělém češství rodiny, do níž se Smetana narodil.141 Z předchozího výkladu vyplynulo, že Smetanova znalost psané češtiny je limitovaná. U psané němčiny je situace jiná. S drobnými výhradami lze dát za pravdu Rychnovskému, který říká, že bravura, s níž se Smetana vyjadřuje v němčině o sebetajnějších a sebekošatějších citech, tedy i tam, kde jazyk jindy selhává, svědčí o tom, jak hluboce do něj pronikla německá (jazyková) výchova.142 Rychnovsky zde přitom mluví o jazyce deníků šestnácti- až sedmnáctiletého chlapce. O to spíše by to bylo možno říci o jeho německých denících z let 1857 až 1862 a celku jeho německé korespondence. V dopisu Fröjdě Benecke z 3. dubna 1866 hodnotí nicméně Smetana svou němčinu v nejlepším případě jako druhý jazyk: »[...] ich musste heute also noch einmal heute darüber sprechen, und namentlich betonen, wie glücklich Sie mich durch Ihren ersten Brief gemacht. Sie sagen darin auch, dass Sie noch ganze Bögen beschreiben könnten, wenn nur nicht die fatale Sprache wäre? – An wen schreiben Sie, meine Gnädige, an einen Deutschen? Mir ist die deutsche Sprache ebenso wenig Muttersprache wie Ihnen, und wenn wir selbe weder korrekt sprechen noch korrekt schreiben, wird uns Beide das hindern, unsere Correspondenz desshalb zu kürzen oder gar aufhören zu lassen? Traurig genug, dass wir einander in unserer Muttersprache nicht zu schreiben vermögen, sondern eine dritte fremde, die uns gerade die geläuigste, mir wenigstens, ist, wählen müssen. Sie schreiben mir nur aus übergrossen [übergroßer] Artigkeit deutsch, und ich Ihnen, aus trauriger Nothwendigkeit deutsch, aber thun wir es nur um jeden Preis, und oft, sehr oft, und lassen alle Bedenken über Gram̅atik und Ortograie für im̅er bei Seite, im Gegentheil, wünschen wir den Deutschen, dass sie eine zweite Sprache so geläuig zu gebrauchen müssten, wie wir Beide die ihrige. Also die Sprachenfrage wäre zwischen uns abgethan für immer.« (»[...] musel jsem tedy dnes ještě jednou mluvit o tom, a jmenovitě to zdůraznit, jak šťastným jste mě svým prvním dopisem učinila. Říkáte v něm také, že byste mohla popsat celé listy, kdyby nebylo toho fatálního jazyka? – Komu píšete, moje milostivá paní, Němci? Pro mne je německý jazyk mateřštinou stejně málo jako pro Vás, a když v něm sami správně nemluvíme ani nepíšeme, přinutí nás to, abychom naši korespondenci proto zkrátili nebo ji dokonce přerušili? Je o sobě dost smutné, že si nemůžeme psát ve své mateřštině, nýbrž musíme volit třetí, cizí jazyk, 141 142 Srov. též Nekula – rycHNOvská 2010 ( pozn. 1). rycHNOvsky 1924 ( pozn. 29), s. 36. * 60 ] M a rek Nekul a – Lucie Rych novská v němž jsme, alespoň pro mne to platí, nejvíce zběhlí. Z převeliké zdvořilosti mi píšete německy, a já vám píšu německy ze smutné nutnosti, ale čiňme tak za každou cenu, a často, velmi často, a nechme navždy stranou všechny pochyby o gramatice a pravopisu, naopak, přejme Němcům, aby v nějakém druhém jazyce museli být zběhlí, jako my dva v tom jejich. Tím by byla jazyková otázka mezi námi navždy vyřešena.«) To je adekvátní hodnocení: prvním jazykem v rodině byla čeština, němčinu si Smetana osvojil především při sekundární socializaci ve školním kontextu. Sotva to lze ale chápat jako výpověď o kvalitě Smetanovy psané němčiny. Tu Smetana ovládá lépe než spisovnou češtinu. Je navíc třeba připomenout jednak to, že dopis vznikl v polovině šedesátých let, kdy už byl Smetana orientován zřetelně národně, jednak a především to, že se v něm Smetana ve Fröjdě Benecke obracel na adresátku, pro niž byla němčina skutečně druhým nebo spíše cizím jazykem, takže ›znehodnocení‹ vlastní němčiny zde má funkci solidarizační i motivační: Smetana tímto způsobem pisatelce mj. bral ostych před psaním v jazyce, který nebyl jejím jazykem mateřským, a mínil ji tak po odmlce motivovat k dalšímu psaní také poukazem na to, že ani pro něj není němčina zcela samozřejmá, takže sotva bude moci přísně posuzovat její případné chyby. Smetanova znalost němčiny byla nicméně mimořádná. Objevují-li se z dnešního pohledu ve Smetanově němčině jisté zvláštnosti, nejde proto zpravidla o individuální interference češtiny a němčiny, ale o kolektivní dobová a regionální speciika. Pro snazší orientaci jsou příslušné jevy řazeny podle jazykových rovin a opatřeny komentářem, nakolik jsou ve své době a oblasti produktivní či okrajové, obecné či lokální, kolektivní či individuální. Při hodnocení Smetanovy němčiny je třeba brát v potaz, že němčina je na rozdíl od češtiny polycentrický jazyk.143 Představy o standardu se tak v rámci německé jazykové oblasti liší, konkurují si v něm různé varianty. Odpověď na otázku, jaké byly představy o spisovné normě ve Smetanově době, je proto třeba hledat v ›lokálních‹ zdrojích. Volba při tom padla na Knappeho učebnici němčiny pro reálky z roku 1856,144 která v Praze vyšla ve více vydáních. Okrajově počítala i s českým žákem (na několika málo místech se v závorkách za ně143 Dílčí studie se zabývají podobou jazykové normy v jednotlivých centrech. Srov. mj. Nekula, Marek – Bauer, Verena – greule, Albrecht (eds.): Deutsch in multilingualen Stadtzentren Mittel- und Osteuropas. Um die Jahrhundertwende vom 19. zum 20. Jahrhundert, Wien: Praesens Verlag, 2008. K rakouské normě obecně srov. WiesiNger, Peter (ed.): Das österreichische Deutsch, Wien – Köln – Graz: Böhlau, 1988, aktuálněji např. scHeuriNger, Hermann: Die deutsche Sprache in Österreich, in: kNiPF-kOmlósi, Elisabeth – BereNd, Nina (eds.): Regionale Standards. Sprachvariationen in den deutschsprachigen Ländern, Budapest – Pécs: Dialóg Campus Kiadó, 2001, s. 95-119. Jazykovou situací v českých zemích se zabýval Jaromír Povejšil, který ji na příkladu Prahy viděl na rozhraní vídeňské a saské (lipské) normy. Srov. HavráNek, Bohuslav – FiscHer, Rudolf (eds.): Deutsch-tschechische Beziehungen im Bereich der Sprache und Kultur. Aufsätze und Studien, I-II, Berlin: Akademie-Verlag, 1965, 1968; POvejŠil, Jaromír: Das Prager Deutsch des 17. und 18. Jahrhunderts, Praha: Academia, 1980. Na příkladu jazyka Franze Kafky se pražskou situací na počátku 20. století zabýval mj. Marek Nekula či Verena Bauerová – srov. Nekula 2003 ( pozn. 1); Bauer, Verena: Regionalismen in Franz Kafkas Deutsch (Amtliche Schriften, Tagebücher, Briefe). Ein Projektbericht, in: Brücken. Germanistisches Jahrbuch Tschechien-Slowakei, Neue Folge 14 (2006), s. 341-371. Nově se němčině Kafkovy doby monograicky věnoval Boris Blahak, který v pozadí standardu manifestujícího se v Kafkově jazyce identiikoval bavorské (jihoněmecké) variety s některými jevy středoněmeckými a etnolektálními (srov. BlaHak, Boris: Franz Kafkas Literatursprache: Deutsch im Kontext des Prager Multilingualismus, Köln – Weimar – Vienna: Böhlau, 2015). Přestože časově pokrývají jiné období, mají pro nás tyto studie orientační charakter. 144 kNaPPe, Josef: Grundzüge der Grammatik für Unterrealschulen, Prag: Selbstverlag, 1856. Ja z y k Sme t anov ých dopisů v dob ovém kontex tu [ *61 kterými slovy objevují jejich české ekvivalenty). Celkově podává dobrý přehled o dobových představách o normě spisovné němčiny na německých středních školách v českých zemích. A tak i když nejde o gymnaziální příručku, je přesto dobrým východiskem pro kontextualizaci a hodnocení Smetanova německého pravopisu i jeho gramatiky a slovní zásoby přibližně v době, kdy psal své německé dopisy a deníky. Knappeho gramatika totiž obsahuje nejen popis deklinace a konjugace, ale lze v ní najít i větné vzorce a v příloze i tzv. Wortschreibung, tedy seznam slov za účelem osvojení pravopisu, Knappe v této souvislosti formuluje i základní pravopisná pravidla. Dalšímu výkladu budiž s odkazem na druhou část této studie předesláno připomenutí, že Litomyšl, kde Smetana strávil prvních sedm let svého života, spadá do oblasti středoněmeckých dialektů. Jindřichův Hradec, kam se rodina odstěhovala poté, zase do oblasti dialektů jihoněmeckých. V Jihlavě, Německém Brodu, Plzni a zvláště v Praze lze počítat spíše s tím, že zde byl Smetana – o to hlavně v kontextu školy – konfrontován s územ potlačujícím dialektální zvláštnosti a orientovaným na standard v podobě, jak byl v 19. století v českých zemích vnímán s ohledem na jazykové vzory vídeňské. Jeho podkladem jsou ve své převaze jihoněmecké variety, což se ukazuje i v příslušných lexikálních, morfologických a jiných variantách ve Smetanových textech. Až na výjimky jsou nicméně ve Smetanově vyjadřování mluvené prvky jihoněmecké provenience a projevy mluvenosti obecně málo výrazné, což svědčí o tom, že Smetanu v němčině zformovalo především litomyšlské období, resp. – jak je to obvyklé u mluvčích s jeho jazykovou biograií – formální prostředí školy s potlačením speciických dialektálních zvláštností a zvláštností mluveného jazyka. V tom se u Smetany němčina komplementárně doplňuje s češtinou osvojovanou v neformálním prostředí rodiny bez řízeného osvojení psané a spisovné podoby češtiny. 4.1. Pravopis Otázky pravopisu mají v tomto oddílu více dimenzí: jde o 1) otázky dobové regionální normy a odchylky od ní, 2) relexi různých variant pravopisu (tj. vnímání předreformního způsobu zápisu němčiny, jak se s ním setkáváme u Smetany, prizmatem obrazu němčiny po pravopisné reformě v roce 1902), 3) rozlišení a křížení českého a německého pravopisného systému pro zápis zvukové podoby jazyka (tj. diakritika versus spřežky), a konečně i 4) vliv výslovnosti na zápis.145 Tyto dimenze je od sebe třeba odlišovat. Kapitola si nejprve stručně všímá vývoje pravopisu obecně a poté zvláštností při zápisu samohlásek (jejich redukce, délky, přehlásky) a souhlásek u Smetany. Smetanovy německé texty se na rozdíl od jeho textů českých nevyznačují zvláštnostmi, které by ukazovaly na nedokonalé osvojení normy německého pravopisu platného v době Smetanovy školní docházky. Speciický je tak především zápis cizích a intelektuálních slov, osobních jmen a toponym aj.: Balet (Balett), Fojer (Foyer), Jubileum (Jubiläum), gentelman (gentleman), Meubel (Möbel), Sündlut (Sintlut), Repertoir (Repertoire), Ham̅burg (Hamburg), Norrwegen (Norwegen), (skladatel) Händl (Händel) aj.146 Např. fonetický zápis unt V jazykové biograii Františka Smetany jsme si povšimli i rozdílu písma (kurent vs. latinka). Obecněji srov. cOulmas, Florian: Orthographie und Graphemik, in: gOeBl, Hans et al. (eds.): Kontaktlinguistik, I, Berlin – New York: Walter de Gruyter, 1996, s. 104-109. 146 Srov. sTerziNger, Josef V.: Encyklopedický německo-český slovník. Deutsch-böhmisches Wörterbuch, I-IV, Praha: J. Otto, 1916 (I), 1921 (II), 1931 (III), 1935 (IV), který uvádí jen Foyer a Jubiläum (II, s. 192 a 1018), jen Repertoire (III, s. 1097), a jen Sintlut (IV, s. 540), připouští ale vedle Meuble i Möbel (III, s. 182 a 244). 145 * 62 ] M a rek Nekul a – Lucie Rych novská podle výslovnosti ale Smetana okamžitě rozpozná jako chybný a rovnou ho koriguje na und, řídký je chybný zápis ck bez c: schreklich, gedrukt, gedekt, schiken. Ve srovnání se Smetanovými českými texty jsou v jeho německých textech dále naprosto minimálně přítomny jevy, které by ukazovaly na interferenci se způsobem zápisu dle druhého zemského jazyka. Takovou výjimkou je zápis českých osobních a místních jmen či českých citátů, v nichž ale Smetana není zpravidla s to užít ani správnou českou podobu: Kolárž, Čzapek, Laučzin aj. (viz též 3.1.). Pravopis čechisch je ve své době v českých zemích obecně rozšířený.147 Pravopisné zvláštnosti Smetanových textů z pohledu dnešního čtenáře jsou tak spíše poplatné své době a zčásti též regionu s tím, že u zápisu zvukové podoby jazyka a pravopisu máme ve Smetanově době co do činění s absencí jednotné normy a kodiikace a celkovou rozkolísaností německého pravopisu. Pravopisná doporučení pro školy, která ovšem ještě nebyla v pravém slova smyslu kodiikační, byla totiž v Rakousku zavedena až v roce 1868. K celoněmecké kodiikaci pravopisu se otevřela cesta v roce 1871 vznikem Německé říše, ortograická konference v Berlíně v roce 1876 nicméně skončila neúspěchem a teprve v roce 1880 navázal na její doporučení svým slovníkem Konrad Duden. Podobu němčiny tak významně změnila až druhá pravopisná konference v roce 1901. Závaznými se pravidla Dudenova slovníku v rámci Německé říše stala v roce 1902 (v úřadech 1903) a respektovala se i v Rakousku a Švýcarsku. Tato reforma výrazným způsobem proměnila obraz němčiny, Smetanova němčina ale těmito změnami zasažena ještě nebyla. Tak se ve Smetanových textech užívá forma th nejen ve slovech řeckého původu, jako v Thron nebo Theater, ale také ve slovech německého původu, jako v thun (tun), Muth (Mut), Thür (Tür). Podobně se u Smetany ještě neprojevila změna v zápisu cizích slov, kde se c až po reformě podle výslovnosti adaptovalo v k nebo z (srov. Concert jako Konzert), i když k jednotlivým adaptacím dochází ve shodě s dobovým územ už ve Smetanových textech. Výrazně se od dnešního zápisu liší také psaní velkých a malých písmen a segmentace slovních spojení, u Smetany se to týká především zápisu forem vor Allem, Etwas, Jemand, Alle, am Liebsten, Einmal, bis Abends aj.148 ~ Povšimněme si nyní detailněji zvláštností při zápisu samohlásek. V textech jihoněmecké provenience je běžná jejich redukce v nepřízvučných slabikách (synkopa, apokopa).149 To se projevuje mj. v zápisu koncovek ininitivu nebo v zápisu slov typu die andern místo dnes preferovaného die anderen, jako in jeder ander[e]n Hinsicht, keinen ander[e]n Wunsch, ale též der inner[e]n Wellen, in der sicher[e]n Erwartung, gefror[e]nen Boden či dem besser[e]n Zufall. Tvary andern i anderen jsou u Smetany doloženy s lehkou převahou plných tvarů v poměru 22 : 17. Synkopy typu Onk[e]l, Lang[e]weile (vedle hyperkorektního Langenweile) a apokopy typu beinah[e], send[e] ich, da sitz[e] ich, bis heut[e], ohne End[e], auf dieser Seit[e] či Bursch[e] jsou – podobně jako zápisy typu gön’s ihm vom [von] Herzen (F. Benecke, 12. X. 147 Naprostou výjimkou je ve Smetanových textech zápis [v] českým předreformním pravopisem, tj. jako w, ve slově Nerw/en, zatímco dobový německý zápis je Nerv/en. Srov. kNaPPe 1856 ( pozn. 144), s. 138. 148 Opakující se doklady jsou ze Smetanovy německé korespondence. kNaPPe 1856 ( pozn. 144), s. 122, uvádí formy abends, morgens, montags. 149 Srov. např. zeHeTNer, Ludwig: Das bairische Dialektbuch, München: Beck, 1985, s. 55. Na příkladu Leute/Leut srov. eicHHOFF, Jürgen: Wortatlas der deutschen Umgangssprache, I-IV, Bern: A. Francke – München: K. G. Saur, 1977 (I), 1978 (II), 1993 (III), 2000 (IV), zde II, mapa 2-118. Ja z y k Sme t anov ých dopisů v dob ovém kontex tu [ *63 1865) – spíše výjimkou, což u Smetany svědčí o významu spisovné němčiny, resp. středoněmeckého dialektálního pozadí. Vědomí stylistické diference mezi formálním a neformálním stylem je možno doložit ve Smetanově dopisu Fröjdě Benecke z 22. listopadu 1859, kde Smetana užívá forem Bursch i Bursche s cílem rozlišit neformálnost (mluvenost) a formálnost (psanost). Ne zcela stabilizovaný je u Smetany zápis vokalické délky u slov typu korrigieren. Podle Knappeho se má užívat -ieren,150 Smetana ale jednoznačně dává přednost variantě -iren: srov. componirt, parodirt, tituliren, produziren, diskutiren, dirigiren aj. Progresivní varianta -ieren je sice doložena, je ale naprosto okrajová, i když se u příkladových slov jako v kopieren, spazieren nebo einstudieren objevuje opakovaně. Zdvojení souhlásky, které indikuje předchozí krátký vokál, užívá Smetana mimo jiné také v -inn v koncové pozici: Gattin i Gattinn, Fürstin i Fürstinn, Patriotinn (Patriotin) či Cžechinn (Tschechin). Zdvojení se objevuje i před morfematickým předělem v Innländer (Inländer), přičemž v dopisu Barboře Ferdinandiové z 25. listopadu 1860 u Feindinn Smetana ve shodě s normou koriguje na -in. Zdvojení v Monntag (Montag) snad souvisí se sémantickou neprůhledností slova.151 Pro indikaci dlouhého vokálu se užívá mj. též zdvojení grafému pro označení samohlásky. U Smetany je možné je nalézt i u slov jako Loos (Los), resp. creditloos (kreditlos), Schooßhund (Schoßhund), baar (bar) aj. Za projev pravopisné nejistoty lze považovat užití dloužícího h v otevřené slabice, kde varianta s a bez h slouží k významovému rozlišení: 2 Mahl (zweimal), einmahl nebo jedesmahl, tj. »-mal« (»-krát«) vs. Mahl (»pokrm«), a Nahme (Name, »jméno«) od »nennen« (»jmenovat«) vs. (Teil)nahme (»účast«) od »nehmen« (»vzít«) aj.152 Na pozadí dnešního pravopisu čtenáře Smetanovy korespondence nejspíš zarazí zápis krátkého a dlouhého i jako ü a naopak: Hülfe (Hilfe), behüllich (behillich), gleichgiltig (gleichgültig) aj. Tento zápis však není výslovnostní interferencí mezi němčinou a češtinou, která na rozdíl od němčiny nemá zaokrouhlené přední samohlásky ü a ö (Češi vyslovují ü jako i a ö jako e), ale jde o jev běžně rozšířený v dobových rakouských tiscích. Smetana ostatně užívá i podob behillich, obě formy připouští i Knappe.153 Hyperkorektní schlüßlich/schlüsslich, schlüßen má oporu v etymologii (spojeno se Schluss, tedy i Schluß, schlüßen a schlüßlich místo schließlich).154 V první polovině 19. století – u Smetany v jeho denících ze čtyřicátých let 19. století – je běžný i pravopis ei jako ey, srov. dabey (dabei), beym, drey, seyn, frey aj.155 Podobný zápis se v korespondenci objevuje jen zřídka, např. v sey. Jako lokální, nespisovný fenomén se jeví krácení vokálu v bestättigt, Trapp (Trab) či Eckel (Ekel), Stappel (Stapel). Z dnešního pohledu by se chybný zápis nemlich (nämlich) či zápis gränzenlos (grenzenlos), ächt (echt), Geberde (Gebärde) mohl jevit jako odraz zjednodušení samohláskového systému němčiny v českých zemích v kontaktu s češtinou (nerozlišování výslovnosti ä a e; viz též výše schlüßen aj.), ve Smetanových textech jde ale o zcela izolované doklady. Geberde je navíc ve své době standardní podoba výrazu »Gebärde«. Pro to, že jde Srov. kNaPPe 1856 ( pozn. 144), s. 120. kNaPPe 1856 ( pozn. 144), s. 137, připouští formu Montag i Mondtag. 152 K formě Loß a Schoß srov. tamtéž, s. 136 a 142. Možné jsou i varianty Loos, Schooß i baar. Srov. ještě sTerziNger 1916-1935 ( pozn. 146), II, s. 1716; IV, s. 306; I, s. 633. K -mal a Mahl srov. kNaPPe 1856 ( pozn. 144), s. 136. K Name vs. Nahme srov. tamtéž, s. 138. 153 Tamtéž, s. 134. 154 kNaPPe 1856 ( pozn. 144), s. 96, jen schließen. 155 Tamtéž, s. 98, se už nicméně objevují jen formy s ei jako sein aj. 150 151 * 64 ] M a rek Nekul a – Lucie Rych novská v ostatních příkladech pouze o Smetanova přepsání, mluví jím užité formy nämlich a Grenze, resp. grenzenlos.156 ~ Markantní jsou i speciika v oblasti zápisu souhlásek. Jak vyplývá z úvodu k části věnované pravopisné stránce Smetanových německých dopisů, orientoval se pravopis cizích slov před rokem 1902 výrazně podle pravopisu zdrojového jazyka, což platí zvláště o užití c na místě dnešního z a k, jež se řídí výslovností původního c. Smetana jednoznačně preferuje zápis s c: corregiren (korrigieren), Criminal-Rath, Condition, Conditorei, Collegen, Correspondenz, Concession aj., resp. central, social, speciell, Cyklus, Kunstmäcen či Procession. Při zápisu některých slov se nicméně objevuje kolísání, postupem času se však u Smetany začínají prosazovat progresivní formy: Excellenz i pozdější Exzellenz, Concert, Conzert, Koncert i Konzert, Scene i Szene, Composition i pozdější Komposition, Componist i Komponist, Copie i kopiren, výjimečné Capellmeister i běžné Kapellmeister, Conservatorium i pozdější Konservatorium, Lectionen i pozdější Lektion, Doctor i pozdější Doktor, October i pozdější Oktober. Výhradně progresivní formy jako v rekommendiren (C. Ch. Losemu, 16. XI. 1856) jsou spíše řídké, u Knappeho se – v případě Doktor, Kollege, Prozeß – již objevují jen progresivní formy.157 Důslednější je u Smetany původní zápis th nejen ve slovech řeckého původu jako Theater (v dopisu Franzi Ulmovi z 25. dubna 1861 Smetana variantu Teater bez h v průběhu zápisu při vědomí pravopisné normy opravuje na správný zápis Theater), ale také ve slovech německého původu, v nichž je h v uvedených slovech rovněž normou: thun s tvary that nebo zugethan a odvozeninami wohlthätig, unterthänigst, Thatsache; theuer a betheuert; Thür; Muth s odvozeninami Großmuth, muthig, anmuthig, vermuthlich; Rath s odvozeninami Räthin, rathen, berathen, rathlos, Anrathen; Theil s odvozeninami Theilnahme, theils, theilen, betheiligen, Gegentheil, Mittheilungen, urtheilen, verurtheilt; Werth s odvozeninami wünschenswerth, nennenswerth, beneidenswerth, bedauernswerth; Blüthe; Noth s odvozeninami nothwendig, Nothwendigkeit; überluthet; miethen, zu Gebothe; heirathen; bath; Postbothe apod. Jen výjimečně se objevuje kolísání jako v monathlich a Monathe vs. Monate. Zcela ojedinělé jsou progresivní formy Heimat a Anbeter vedle běžnějších Heimath a Anbethung. U Knappeho se vedle forem monathlich, Muth, Rath, Theil, thun nebo Thür objevují již i formy Heimat, Monat či Wert.158 Pravopis slov se ß se podle Knappeho řídí dloužením (po dlouhém vokálu), v případě ss rozhoduje zostření (tedy výslovnost [s]),159 Smetana ve shodě s tím píše např.: hießig (hiesig), dieß (vedle diess) vs. desshalb (deshalb), u Smetany ovšem i deßhalb.160 Knappeho pravidlo se však ve Smetanových zápisech neuplatňuje důsledně, srov. Zeugniß i Zeugniss, Bildniß, Erlaubniß i pozdější Erlaubniss, Besorgniß, Finsterniß, Verständniß aj. Dobově adekvátní je i z dnešního pohledu neobvyklý zápis slov Charfreitag (Karfreitag) a Charsamstag (Karsamstag), todt (tot), gescheidt (gescheit), Butterbrod (Butterbrot).161 156 Tamtéž, s. 138, 133 a 142, jsou uvedeny varianty nämlich i nähmlich a pravopis Gränze (Grenze). Ke Geberde srov. Brockhaus Bilder-Conversations-Lexikon, II, Leipzig: Brockhaus 1838, s. 152. 157 Srov. tamtéž, s. 128, 133, 135. 158 Srov. tamtéž, s. 100, 120, 137, 144, 146, 147, přičemž k Wert se pravděpodobně s ohledem na ›chybování‹ v pravopisu poznamenává, že »des verstärkten Auslautes wegen ist h überlüssig, wie in Herd, zart« (z důvodů napjatého zakončení, jako ve slovech Herd či zart, je h zbytečné); srov. tamtéž, s. 146. 159 Srov. kNaPPe 1856 ( pozn. 144), s. 121. 160 Srov. tamtéž, s. 128, kde je uvedena podoba dieß a deshalb. 161 kNaPPe 1856 ( pozn. 144), s. 142, variantu todt připouští, ale říká, že správnější by bylo tot. Dále Ja z y k Sme t anov ých dopisů v dob ovém kontex tu [ *65 Ve shodě s dobovým územ rukopisně psaných textů značí i Smetana zdvojení m nebo řidčeji n vodorovným znakem nad příslušným písmenem: srov. kom̅en (kommen), im̅er (immer), bestim̅en (bestimmen) aj., resp. Ken̄tnisse aj. 4.2. Gramatika Tato kapitola si postupně všímá jevů morfologických a syntaktických, které jsou z pohledu dnešního čtenáře speciické pro Smetanovu němčinu. V rámci morfologie postupuje podle slovních druhů, tj. od podstatných a přídavných jmen přes zájmena a slovesa k předložkám a spojkám, kde přechází k vybraným jevům syntaktickým (tj. frázovým a větným vzorcům, vynechání zájmenného podmětu či ininitivní částice, členu a slovosledu). Podobně jako v případě pravopisu odpovídá Smetanova psaná němčina i v případě morfologie až na výjimky dobové normě, což je částečně dáno také relativně jednoduchým systémem skloňování a časování v němčině. Ten si navíc Smetana upevnil ve škole. Přirozeně se ve Smetanově němčině objevují dobově a regionálně podmíněné formy, jen výjimečně – jako při tvoření množného čísla – by v pozadí mohly být jiné důvody. Syntaktická stránka Smetanovy němčiny je s ohledem na to, že zkoumané dopisy a deníky jsou většinou soukromé, ve svém celku velmi kultivovaná. V oblasti syntaxe se nicméně v neformálních textech silněji uplatňuje vliv mluveného jazyka, a dalo by se proto očekávat, že se u Smetany – ve větných či frázových vzorcích, determinaci a slovosledu – nejvýrazněji projeví vliv češtiny. Pokud jde o tvary podstatných jmen, je ve Smetanových textech výrazným rysem především důsledné rozšíření koncovky -e ve 3. pádě jednotného čísla jmen mužského a středního rodu. Ta je dnes zastaralá, ve své době ale byla ve spisovné němčině naprosto běžná. Knappe ji uvádí jako jedinou možnou variantu,162 tvar tedy v českých zemích očividně úspěšně odolává apokopě, srov. k tomu doklady ze Smetanovy korespondence: in jedem Fache, im Umfange, nach dem Bereiche, zum Troste, im Königreiche, im Walde, im Geiste, auf meinem Tische, trotz meinem Drange, im Kreise, in jedem Zweige, mit besonderem Fleiße, am Ziele, mit ixem Gehalte, im Saale, im Verlaufe, im zukünftigen Tone, auf dem Seebade aj. Zcela výjimečně chybí ve Smetanových textech koncovky 2. pádu jednotného a 3. pádu množného čísla, což je běžné v jižních mluvených varietách němčiny i jejich neformálním zápisu;163 u Smetany srov. např. von dritthalb Monathe[n]. Smetana se tedy i v neformálních textech důsledně drží standardu, což koreluje s jeho jazykovou biograií, tj. osvojením němčiny především ve škole. Absence koncovky slabého sklonění (vom Fürst[en] Taxis) je rovněž spíše výjimkou. V množném čísle podstatných jmen se u Smetany objevují jihoněmecké varianty: Wägen (Wagen),164 k tomu analogicky Umkösten (Unkosten). Nápadné jsou formy množného čísla jako 4 arme Rossen (Rösser; reg. Roße), die Sonntäge (-tage), Concert für 2 Piano (Pianos), Duetten i Duetts (Duette), Detaille (Details), Schalle (též Schälle; správně Schals nebo Schale), Moräste (Moraste), jakož i Oper (Opernn) nebo Titeln (Titel). Tyto zvláštnosti u okrajové slovní zásoby by s výjimkou Sonntäge bylo možno vysvětlit jako analogie podle produktivních deklinačních vzorů, což by ukazovalo na limitované osvojení němčiny jako druhého odmítá jako nesprávné gescheidt a nabízí variantu gescheit nebo gescheid (s. 132). Brod a Char- má jako vedlejší variantu Brot a Kar- ještě sTerziNger 1916-1935 ( pozn. 146), I, s. 1052 a 1104. 162 Srov. kNaPPe 1856 ( pozn. 144), s. 29. 163 2. pád v bavorštině – podobně jako v jiných dialektech – chybí. Srov. zeHeTNer 1985 ( pozn. 149), s. 108. Totéž – až na speciické dialekty – platí pro bavorštinu i v případě koncovky 3. pádu množného čísla. Srov. tamtéž, s. 110. 164 Srov. eicHHOFF 1977-2000 ( pozn. 149), II, mapa 2-119. * 66 ] M a rek Nekul a – Lucie Rych novská jazyka. Limity Smetanovy němčiny se projevují i v chybném množném čísle po speciické číslovce »1½«, tedy 1½ Stunde[n] (užito opakovaně), resp. v nesprávně utvořeném množném čísle číslovky »tři« v alle Dreie (užito opakovaně).165 U přídavných jmen se na několika místech objevují z dnešního pohledu nekorektní koncovky: laut zuliegenden [-m] Taufschein (Guberniu, koncept 3. XII. 1847 a dopis 28. I. 1848), nach sorgfältigen [-m] Studium (A. Dreyschockovi, 29. III. 1857). V nich jde ale spíše o relexi mluvené podoby němčiny, kde dochází k splývání sonor n a m v redukované koncové pozici. S tím se lze v psaných textech jihoněmecké provenience setkat dodnes. U Smetany se objevuje i shoda typu mit vielem herzlichen [-m] Danke (A. Kolářové, 18.-19. III. 1859), která je ovšem ve své době korektní.166 Chyby ve shodě v rámci nominální fráze jsou naprostou výjimkou, srov. von 62 verschiedene[n] Städten (I. P. Valentinovi, 16. VI. 1862). Splynutí tvarů členu či zájmen, které se vyskytuje v mluvené podobě na jihu německé jazykové oblasti (auf ein[em] Ohr gehört, von den [dem] ewigen Mitsichtragen, mit niemanden [-m]), se u Smetany objevuje tak zřídka, že z něho lze sotva něco odvozovat. Výjimečnost těchto případů snad jen opětovně dokládá Smetanovu vazbu na standard, jak to bylo vyloženo výše. U sloves se v zápisu préterita empieng (emping) či gieng (ging) relektuje starší zápis samohlásky v kořeni slova, který byl běžný nejen v dané době, ale ještě i ve 20. století. Formy ward/en, kterých Smetana užívá vedle wurde/n, resp. silné tvary frug/en od slovesa fragen či stak/en (u Smetany jako stack) od slovesa stecken v jeho době naopak již zastarávaly.167 Se silnými slovesy typu werfen, helfen, lesen, nehmen, vergessen či verderben Smetana naopak nakládá jako se slabými slovesy jak v rozkazovacím způsobu, srov. werfe (wirf), helfe (hilf), lese (lies), nehme (nimm), vergesse nicht (vergiss), tak v příčestí verderbt (verdorben).168 K jihoněmecké variantě standardu ukazuje pomocné sloveso sein pro perfektum sloves sitzen, stehen a liegen, doložené u Smetany pro liegen.169 Běžně rozšířenou nestandardní jihoněmeckou variantou je nepřehlasovaná podoba 3. osoby jednotného čísla v (sie) fahrt (fährt), (er) lauft (läuft), haltet (hält), rathet (rät) aj.,170 zatímco Knappe uvádí tvary fährt, hält, läuft a räth a explicitně odmítá tvar räthet,171 který byl v analogii k jiným tvarům podle všeho užívaný. Zde se tedy Smetana i ve své době pohybuje mimo normu. 165 kNaPPe 1856 ( pozn. 144), s. 41, takové množné číslo pro drei nezná, v 2. pádě je tvar dreier, ve 3. pádě (von allen) dreien. Pro Titel uvádí nulovou koncovku (s. 144). Ostatní formy jsou ověřeny podle Duden. Die deutsche Rechtschreibung, Mannheim: Bibliographisches Institut – F. A. Brockhaus, 21 1996. 166 Srov. též Duden. Grammatik der deutschen Gegenwartssprache, eds. drOsdOWski, Günther – augsT, Gerhard – maNgOld, Max, Mannheim: Dudenverlag, 41984, s. 298, kde je tato shoda chápána jako zastaralá. 167 K empieng a gieng srov. kNaPPe 1856 ( pozn. 144), s. 111. Týž autor vedle wurde jako rovnocenné připouští i ward (s. 116) a pro fragen uvádí jen slabé tvary fragte (s. 110); u stecken konstatuje, že jde o slabé sloveso s izolovaným tvarem stak (s. 115). 168 Slabé formy u verderben připouští kNaPPe 1856 ( pozn. 144), s. 116, pro význam »schlechter machen«. 169 Srov. mj. Duden 1984 ( pozn. 166), též kNaPPe 1856 ( pozn. 144), s. 112, 114, 115, který pro liegen v závorce připouští i haben. Na příkladu sitzen srov. eicHHOFF 1977-2000 ( pozn. 149), II, mapa 2-125. 170 K variantám srov. Duden 1984 ( pozn. 166), s. 137; zeHeTNer 1985 ( pozn. 149), s. 96 n.; na příkladu schlafen srov. eicHHOFF 1977-2000 ( pozn. 149), II, mapa 2-123. 171 kNaPPe 1856 ( pozn. 144), s. 110-112. Ja z y k Sme t anov ých dopisů v dob ovém kontex tu [ *67 Za zmínku stojí Smetanova speciická užití trpného rodu, která by mohla naznačovat určitou nejistotu, a tím i limity Smetanovy němčiny při užití gramatických kategorií, jež jsou v němčině komplexnější než v češtině. Tak má Smetana potíže s rozlišením stavového a průběhového trpného rodu, srov. Im Ganzen war [wurde] ich an 6-7 mal gerufen (B. Smetanové, 26.-28. XI. 1861), [...] war [wurde] ich durch D’Aubert eingeführt (B. Smetanové, 20.-22. IV. 1861), [...] durch Sie von der schweren mich schon lange drückenden Schuld befreit worden zu sein (F. Benecke, 12. X. 1865; přeškrtnuto autory). ~ Z hlediska dnešního standardu se jako speciická jeví některá užití předložek a spojek. Hovorová, resp. regionálně podmíněná, je u některých předložek, které ve spisovné němčině vyžadují 2. pád, použit 3. pád: hovorově wegen dem Zweifel (K. Kolářové, 15. VI. 1849), wegen dem Beinden (A. Kolářové, leden 1859) aj.; jihoněm. trotz meinem Drange [meines Drangs] (F. Lisztovi, 23. III. 1848), trotz dem überschwänglichen Lobe (B. Smetanové, 14. IV. 1861) aj.172 Část speciických frázových spojení s auf, durch aj. je příznačná pro daný areál, nejsou ale nutně výsledkem interference s češtinou, jakkoli některé z uvedených příkladů mají blízko k českým ekvivalentům, srov. Freundschaft gegen mich [mir gegenüber] (DBS II, 18. III. 1841); höchstens auf [für] 6 Personen Raum hat (B. Smetanové, 31. VII. 1860), ein Paradies gegen [im Vergleich mit] hier (B. Smetanové, 2.-5. IV. 1862) s obdobou v »(o)proti«, nach Prag auf [für] einige Wochen [fahren] (DBS IV, 25. IV. 1842) s obdobou v »jet na několik týdnů«, auf [für] immer verlassen (A. Kolářové, leden 1859) s obdobou v »navždy«, bei dessen Familie durch [für] 3 Jahre angestellt (Guberniu, koncept 3. XI. 1847 a dopis 28. I. 1848), in Prag auf [zu] Besuch (F. Lisztovi, 9. X. 1859) s obdobou v »na návštěvu« aj. Podobné příklady se ale běžně objevují i u německých autorů z Čech bez znalosti češtiny.173 Interferenční hypotéza tak má větší přitažlivost tam, kde dochází k záměně předložek an a auf, jako v ich hoffe täglich an [auf] eine Zukunft (B. Ferdinandiové, 1.-7. X. 1859), in der Nacht kamen wir auf [an] eine liebenswürdige Stelle (B. Smetanové, 7.-8. IV. 1861), schreibe Dir auf [am] Sonntag (B. Smetanové, 20. VI. 1861) aj., neboť v češtině je na místě předložek an a auf jen předložka na.174 Podobně zobecněná je i předložka nach v rozvinutých frázích, kde se jinak dává přednost předložce in: dann geht es entweder nach diesen Städten (B. Smetanové, 11.-19. IV. 1862). I tyto fráze jsou nicméně kolektivním fenoménem, tj. jsou doloženy nejen ve Smetanových textech, ale také v jiných textech české (böhmisch), rakouské, bavorské provenience.175 V této souvislosti připomeňme i – nejen u Smetany – velmi frekventovanou akuzativní frázi ve funkci adverbiálního určení s předložkou an: Den [am] zweiten Tag fuhr ich wieder mit einem Stellwagen (B. Ferdinandiové, 31. VII. 1860), [an] einen [-m] andern gelegenen Trotz s 3. i 2. pádem srov. tamtéž, s. 35. Viz též Duden 1996 ( pozn. 165). Srov. k tomu i Smetanovo gestern auf die Nacht, které eicHHOFF 1977-2000 ( pozn. 149), III, mapa 3-38, chápe jako jihoněmecké. 174 K předložkám an/auf a na srov. BedNarský, Petr: Deutsche und tschechische Präpositionen kontrastiv – am Beispiel von ›an‹, ›auf‹ und ›na‹, Münster – New York – München – Berlin: Waxmann, 2002, detailně ke kolísání v kontaktní situaci viz též BlaHak 2015 ( pozn. 143), s. 487 nn. Smetana preferuje verkaufen für namísto bavorského verkaufen um. Srov. eicHHOFF 1977-2000 ( pozn. 149), II, mapa 2-117. 175 Srov. též auf [für] einen Tag verreisen a durch [für, über] zwei Tage in Gefahr schweben v kNaPPe 1856 ( pozn. 144), s. 36. 172 173 * 68 ] M a rek Nekul a – Lucie Rych novská Tag mich anzuhören (I. P. Valentinovi, 27. IV. 1862) aj.176 Speciičtější jsou záměny předložek von a aus: viel von [aus] diesem ersten Versuche gewonnen (B. Smetanové, 14. IV. 1861), von [aus] Amsterdam einen Brief erhalten (B. Smetanové, 6.-7. XII. 1861). Za ›pragismy‹ či ›austriacismy‹ bývají označovány spojky bis ve významu »sobald, wenn« (když), trotzdem ve významu »obwohl« (ačkoliv) a soviel ve významu »soweit« (pokud).177 Těch užívá i Smetana: bis sie in Prag anköm̅t (A. Kolářové, 18.-19. III. 1859) aj.; denn der Herr Postexpeditor war im Schlafrock, trotzdem er mit Parteien zu thun hatte (B. Smetanové, 7.-8. IV. 1861) aj., [...] so viel ich mich erinnere (F. Lisztovi, 13. VIII. 1859). Pro hovorový jazyk je příznačné zobecnění relativního wo, které se objevuje i po příslovečném určení času: seit 1. Okt. wo [als] es eröffnet wurde (I. P. Valentinovi, 7. X. 1866) aj. U spojky wie wenn (als ob) je zřetelná vnější podobnost českému »jako když«. Pod vlivem české spojky »aby«, jejíž možnosti užití jsou širší než u německého ekvivalentu »daß« a která pokrývá i německé věty s »damit«, Smetana patrně užívá daß i místo náležitého damit, srov.: So z. B. klopfte sie jeden Morgen an meine Thür, daß [damit] ich nicht zu lange schlafe (B. Smetanové, 6.-7. XII. 1861). ~ Nápadným syntaktickým rysem Smetanových textů je vynechání zájmenného podmětu, ininitivní částice a především pomocného slovesa. S ohledem na omezený počet dokladů chápeme u Smetany vynechání podmětu vyjádřeného zájmenem či ininitivní částice spíše jako chybu z nepozornosti, nikoli jako výsledek jazykového kontaktu s češtinou: obgleich sehr oft hingehe (DBS II, 30. III. 1841), kde Smetana ich sám dodatečně doplňuje, falls [es] mir recht ist (C. Ch. Losemu, 16. XI. 1856), als ob [es] eine neue Sündlut werden sollte (B. Smetanové, 31. VII. 1860), Am besten ist [es], Geld [zu] haben, und dort [zu] bleiben, [...] (B. Smetanové, 26.-28. XI. 1861), [ich] Bedauere unendlich Ihr Unwohlsein (I. P. Valentinovi, 27. IV. 1862), Verzeihen [Sie], gnädige Frau (E. Kaunitzovi, 14. XI. 1875). Potenciálně jde nicméně o jevy, v nichž jazykový kontakt může hrát roli, protože čeština je jazyk, který vynechává nedůrazový pronominální podmět a nemá ininitivní částici. Vynechání podmětu jde ale v daných případech vysvětlit i jinak, a to odkazem na jeho výskyt v mluvené němčině, resp. přikloněním podmětu ke spojce a jejich splynutím, tj. falls es ˃ falls’s ˃ falls.178 Naopak vysoce frekventovaná je v Smetanově jazyce elipsa pomocného slovesa haben a sein ve vedlejší větě: [...], als Musiklehrer angestellt gewesen (Guberniu, koncept 3. XII. 1847 a dopis 28. I. 1848), [...], der ich die Messe nie gehört (F. Lisztovi, 13. VIII. 1859), Ob Proksch selbst über Bendel ungünstig geurtheilt [...] (F. Lisztovi, 13. VIII. 1859). Tato konstrukce s chybějícím pomocným slovesem je přitom velmi častá nejen u Smetany, ale např. i v Bohemii, která se v rodině četla. Doložená je konstrukce i u Heinricha von Kleista, obje- Srov. též BlaHak 2015 ( pozn. 143). U trotzdem se krOlOP, Kurt: Sprachprobleme bei der Lektüre des ›Prozesses‹, in: Wissenschaftliche Zeitschrift der Martin-Luther-Universität Halle-Wittenberg 41 (1992), č. 1, s. 49-57, zde s. 54, s odkazem na Grimmův slovník vyslovuje proti tomu, že jde o austriacismus. U bis Blahak poukázal na to, že se na českém území objevuje i v regionech středoněmeckých a chápe je ještě ve 20. století jako standardní. Srov. BlaHak, Boris: »ich habe ja ganz an meinen Koffer vergessen«. Divergenzen zwischen ›reichsdeutscher‹, österreichischer und Prager Normauffassung um 1910 am Beispiel von Franz Kafkas Sprachmanagement im Schriftdeutschen, in: Brünner Hefte zu Deutsch als Fremdsprache 4 (2011), s. 14-42, a BlaHak 2015 ( pozn. 143), s. 522 nn. a 530. 178 Poslední zmíněný jev je velmi frekventovaný i v Kafkově jazyce. K interpretaci přiklonění výrazů a jejich splynutí srov. BlaHak 2015 ( pozn. 143), s. 413 nn. 176 177 Ja z y k Sme t anov ých dopisů v dob ovém kontex tu [ *69 vuje se běžně ještě u Thomase Manna, v druhé polovině 20. století však víceméně vymizela, resp. se – např. u Thomase Bernharda – stává příznakovým stylistickým prostředkem.179 Jak řečeno, stojí ve Smetanově jazyce za povšimnutí i člen, resp. determinace obecně. Absenci členu po předložce lze vysvětlit jako tzv. pohlcení členu předložkou, jež v oblasti užívání jihoněmeckých variet němčiny proniká i do psaného projevu:180 Ihre freundliche Aufnahme [...] macht es mir zu[r] angenehmen Plicht (C. Chr. Losemu, 16. XI. 1856), in [im] April (A. Kolářové, leden 1859) aj. Někdy naopak Smetana nevhodně užívá členy ve frazeologických spojeních. Člen, který se v dané podobě ve standardu neužívá, je zde pro lepší orientaci čtenáře škrtnut. Slovesa jsou uvedena v ininitivu, v dopisech jsou v určitých tvarech: in der Mode sein (B. Smetanové, 2.-4. XII. 1861), vor den Augen sehen (B. Ferdinandiové, 17. VIII. 1859), Dirigent in der Person des älteren Kolár (I. P. Valentinovi, 7. X. 1866), sei Dir der Dank ausgesprochen (B. Ferdinandiové, 18.-24. III. 1860). To by mohlo signalizovat omezenou jazykovou kompetenci ve frazeologické oblasti. Nápadné je u Smetany časté užívání členu u osobních jmen, což je obecný rys mluvené němčiny, více rozšířený v rakouské, jihoněmecké variantě:181 mit der Katarine (A. Kolářové, 1. III. 1844), von/mit der Käthe (A. Kolářové, 25. III. 1859), die Anna (A. Kolářové, 19. III. 1859), vom [von] Proksch (F. Lisztovi, 13. VIII. 1859) aj. Jde o jev v deníkových záznamech i v soukromé korespondenci přijatelný, u Smetany se ale nevyskytuje důsledně, tj. Smetana běžně užívá i osobních jmen bez členu, připojení členu má tak zpravidla funkci zdůvěrnění. Jiné je to u následujících příkladů. S ohledem na to, že čeština nemá člen a že člen je silně situativní, a proto obtížně osvojitelný fenomén, mohl by být v pozadí absence nebo nezvyklého užití členu také jazykový kontakt: Dieß war [die] erste und größte Ursache (I. P. Valentinovi, 7. II. 1863), das Honorar für [den] Unterricht des Fr. Charlotte (I. P. Valentinovi, 24. I. 1864), Theater in [die] eigene Hand übernehmen (I. P. Valentinovi, 7. X. 1866), muss ich [die] absoluteste Ruhe beobachten [halten, bewahren] (Ch. Valentinové, 4.-5. XI. 1874). Nejzřetelněji se možnost jazykového kontaktu rýsuje tam, kde Smetana opravuje zvolený člen, což ukazuje na jeho nejistotu v této oblasti: auf [an] eidem [oprava B. S.] Rande eines Grabens (B. Smetanové, 8. IV. 1861), aber desto mehr sucht man mich aus der Stellung des [oprava B. S.] eines [des] Kappelmeisters [...] herauszuwerfen (Ch. Valentinové, 4.-5. XI. 1874). V prvním případě je oprava ve shodě se standardem, ve druhém se Smetana opravou se standardem rozchází. Absence členu a jiný charakter determinace v češtině by mohly být také v pozadí zvláštností v determinačních frázích a větách ve Smetanových dopisech: [...] meine Wünsche mit den [denen] ihrer lieben Angehörigen zu vereinen (A. Kolářové, 1. III. 1844), diese infame Kost ist [die] Hauptursache, daß ich mehr unwohl bin (B. Smetanové, 23.-24. IV. 1861), daß unser Brautzustand [die] Ursache ist, Dich eines Vergnügens zu berauben (B. Ferdinandiové, 23.-30. I. 1860) aj. Nejmarkantnější jsou ve Smetanově němčině velmi frekventované zvláštnosti v oblasti slovosledu. Ty se dají přičíst dobovému úzu v němčině např. v případě integrace závislé ininitivní konstrukce do vedlejší věty, která je jí syntakticky nadřízená: [...], als es nur einem Engel auf Erden zu leben möglich ist Ø (B. Ferdinandiové, 17. VIII. 1859), přičemž Ø v tomto Srov. zemaN, Jaromír: ›Neue‹ Entwicklungstendenzen in der deutschen Syntax, in: Brünner Beiträge zur Germanistik und Nordistik 21 (2007), s. 41-51. 180 K bavorštině srov. zeHeTNer 1985 ( pozn. 149), s. 112. 181 eicHHOFF 1977-2000 ( pozn. 149), IV, mapa 4-76. 179 * 70 ] M a rek Nekul a – Lucie Rych novská a v následujících příkladech znamená z dnešního pohledu standardní pozici slova nebo fráze, jež je v dokladu ztučněna. Jiné příklady se naopak dají vysvětlit ›mluveností‹, která je pro soukromé dopisy charakteristická, resp. zpřesněním výpovědi a doplněním toho kterého větného členu až v průběhu zápisu věty [...], wie es Ø heißt in der Bibel (K. Kolářové, 15. VI. 1849), du willst Ø verzweifeln am Glücke (K. Kolářové, 15. VI. 1849), [...], daß sie meine Frau oft Ø mißversteht, aus Unkenntniß der Sprachen (A. Kolářové, leden 1859), sie fahrt nemlich Morgen Ø nach Prag auf einige Wochen (DBS IV, 25. IV. 1842), ich habe mich Ø muthwillig verbannt aus dem Eldorado Deiner Nähe (B. Smetanové, 31. VII. 1860) aj. S dobovým územ a mluvenou němčinou nevystačíme u zvláštností slovosledu, jež jsou zapříčiněny nedůsledným oddělováním hlavní a závislé ininitivní věty: indem ich diesen Brief im Begriffe stehe hinzusenden (B. Ferdinandiové, 29. II. – 3. III. 1860) místo »indem ich im Begriffe stehe diesen Brief hinzusenden«. Vysvětlení slovosledných odchylek interferencí s češtinou se jeví přesvědčivé zvláště u slovosledu v předložkových frázích (v češtině stojí předložka důsledně v antepozici), u přívlastku neshodného (v němčině důsledně v postpozici), resp. slovosledu ve frazeologických spojeních (viz i výše): über den Sommer místo možného »den Sommer über« (A. Kolářové, 19. III. 1859), [...] nicht dazu Lust hätte místo »nicht Lust dazu hatte« (K. Kolářové, 15. VI. 1849), sie wieder bald zu sehen místo »sie bald wieder zu sehen« (F. Lisztovi, 10. IV. 1857) aj. Podobně u slovosledu v závislé větě: wie Prag hübsch ist místo »wie hübsch Prag ist« (B. Smetanové, 4. XI. 1861). 4.3. Slovní zásoba Řečeno s Rychnovským je Smetanovo německé vyjadřování, a tím i jeho výrazivo »košaté«.182 Pro dnešního čtenáře budou nejspíš nápadné mezitím zastaralé výrazy, např. ob [wegen] der langen Trennung, Hinweisung, Übelstand (Missstand), bewillkomm[n]en (willkommen heißen), gewesener (früherer) aj. a výrazy románské provenience, které však v té době byly běžné: Coifüre, reüssiren, soupiren (zu Abend essen), futiren z »foutre« (»nedělat si starosti«), Gallosche (Galosche), persuadiren, Novitäten (Neuigkeiten) aj. Speciickou vrstvu představují výrazy rakouské či jihoněmecké, rozšířené i v českých zemích: beischließen (beifügen), benützen (benutzen), Collega, darnach (danach) i wornach (wonach), Erdäpfel (Kartoffeln), Gemeinschaftskassa, Glaskasten (Glasschrank), gescheit (schlau), heuer (dieses Jahr), hiebei (hierbei), hiezu (hierzu), hiemit (hiermit), hieher (hierher) (kommen), Christkind (Weihnachtsmann) i Christabend (Weihnachtsabend), Kostherr, -dame, -knabe, längstens (spätestens), Miethezins (Mietzins), nachtmahlen (zu Abend essen), unterfertigen (unterschreiben), opakované vielmal (vielmals) vedle izolovaného vielmals ap.183 Také podoba deminutiv jako Mutter-l (maminka), Buber-l (chlapec)184 je příznačná pro jihorycHNOvsky 1924 ( pozn. 29), s. 36. Srov. mj. eBNer, Jakob: Duden. Wie sagt man in Österreich. Wörterbuch der österreichischen Besonderheiten, Mannheim: Bibliographisches Institut, 21980; krOlOP 1992 ( pozn. 177), s. 50 n.; eicHHOFF 1977-2000 ( pozn. 149), I, mapa 1-38 (Abendessen/Nachtmahl), mapa 1-42 (dies/es Jahr/ heuer), mapa 1-46 (Weihnachtsmann/Christkind), 1993, mapa 3-11 (laufen-gehen/gehen), mapa 3-35 (schlau/gescheit), eicHHOFF 1977-2000 ( pozn. 149), IV, mapa 4-45 (Kartoffel/Erdapfel), scHeuriNger 2001 ( pozn. 143); Nekula 2003 ( pozn. 1); Bauer 2006 ( pozn. 143). 184 K deminutivním suixům a Bub srov. köNig, Werner: Atlas zur deutschen Sprache, München: dtv, 3 1978, s. 157, 166, srov. též eicHHOFF 1977-2000 ( pozn. 149), I, mapa 1-1 (Junge/Bub), a II, mapa 2-121 (deminutivní suixy na příkladu Haus). 182 183 Ja z y k Sme t anov ých dopisů v dob ovém kontex tu [ *71 německé variety, zatímco zvýšený výskyt obecných deminutiv typu Weib-chen ve významu ›ženuška‹, dále Leutchen, Händchen, Fingerchen aj., jakož i českého Bettinka (v oslovení v nominativu i vokativu), je motivován především důvěrností rodinné komunikace. Také u rodu, který je vnitřní (inherentní) kategorií podstatných jmen, lze u Smetany zaznamenat zvláštnosti spojené s rakouskou varietou. Tak výraz Gehalt ve významu ›mzda‹ opakovaně užívá jako maskulinum. Jinde nelze v rodu podstatných jmen vyloučit vliv češtiny, jde však jen o výjimky, srov. [er] gab mir den [das] Tanz-Programm (DBS IV, 19. IV. 1842), in der [dem] Flur (B. Smetanové, 14. IV. 1861). Jiné případy nestandardního rodu jsou vysvětlitelné rozkolísaností němčiny té doby jako v noch dieses [-n] Monath (F. Lisztovi, 5. XII. 1848), nächstes [-n] Monat (F. Rubensonové, 27. III. 1875),185 resp. přidělením rodu podle smyslu, srov. eine von den [eines der] Mädchen (A. Kolářové, leden 1859), das Fräulein i die Fräulein (sg.) aj. Za zmínku stojí, že Smetana v korespondenci a denících nedává vždy přednost austriacismům či jihoněmeckým variantám. Užívá vedle nich i ›severoněmeckých‹ standardních variant, které zde uvádíme na prvním místě: Januar i Jänner, Februar i Feber, Sonnabend i Samstag, zu Hause i daheim, Kopfschmerz i Kopfweh, sprechen i reden, vergessen i vergessen auf, artig i brav (s převahou brav), natürlich i freilich, Straße i Gasse, místo »Sessel« užívá Stuhl.186 To, že jde o každodenní slovní zásobu, by mohlo být indicií pro rané, lokálně vázané osvojení němčiny, protože severovýchodní Čechy, odkud Smetana pochází, spadají do jazykové oblasti středoněmecké, kam tyto formy zasahují. Tyto doklady nicméně nevyvracejí, ale v kombinaci s jinými příklady spíše posilují tezi, že Smetanovo osvojení němčiny je vázané na školní kontext potlačující lokální zvláštnosti. To ale neznamená, že by Smetana neznal a neužíval hovorové výrazy a obraty, které jsou v soukromých dopisech zcela adekvátní: es drischt (es regnet), duseln (schlafen), Quark (Unsinn), [es] geht mir sehr ab (es fehlt mir sehr; B. Smetanové, 28. X. 1861; B. Smetanové, 24.-30. III. 1862), Hören thue ich absolut nichts (ich höre gar nichts; J. Thornemu, 11. XII. 1881).187 Regionální zvláštnosti rakouské, resp. jihoněmecké provenience se manifestují také ve slovotvorbě. Dokladem je Smetanova preference forem s konektem -s- rozšířeným důsledněji v jihoněmeckých varietách (Ausnahmszustand místo »Ausnahmezustand«, resp. jeho hyperkorektní potlačení s vědomím normy bez konektu -s-, jako v Mittagmahl či Engelgleiche,188 podobně Hilleistungen místo »Hilfeleistungen«). Jako defektní se jeví hyperkorektní Miethezins (Mietzins) a Ringelnblasen či schmerzenlos, v nichž jsou tvary množného čísla chybně vnímány jako konekt. Pro Smetanu speciická je formální podoba kompozit tam, kde dochází k záměně nominální fráze za kompozitum, tj. zum Neuenjahr (A. Kolářové, leden 1859) podle kNaPPe 1856 ( pozn. 144), s. 137, vede Monat jako maskulinum. Srov. mj. eBNer 1980 ( pozn. 183); krOlOP 1992 ( pozn. 177), s. 50 n.; eicHHOFF 1977-2000 ( pozn. 149), I, mapa 1-29 (zu Hause/daheim), mapa 1-41 (Sonnabend/Samstag); III, mapa 3-3 (na příkladu Zahnschmerz/Zahnweh), mapa 3-7 (sprechen/reden s tím omezením, že v areálu sprechen je paralelně i reden), mapa 3-34 (artig/brav), mapa 3-57 (natürlich/freilich), mapa 3-59 (vergessen/vergessen auf); scHeuriNger 2001 ( pozn. 143); Nekula 2003 ( pozn. 1); Bauer 2006 ( pozn. 143). Ke Kopfweh a Kopfschmerz a reden a sprechen srov. též köNig 31978 ( pozn. 184), s. 175, 176. 187 Ke konstrukci Er thut lesen, doložené v lidovém jazyce, srov. kNaPPe 1856 ( pozn. 144), s. 100. 188 Ke konektu -s- v rakouské němčině srov. eBNer 1980 ( pozn. 183), s. 221, a scHeuriNger 2001 ( pozn. 143), s. 108. V daných případech jsou možné obě formy, tj. Mittagmahl i Mittagsmahl, Engelgleiche i Englesgleiche. 185 186 * 72 ] M a rek Nekul a – Lucie Rych novská »zum neuen Jahr« místo »zum Neujahr«, resp. se užívá nominální fráze namísto složeniny: Sturm von Beifall pro »Beifallsturm«, jede erste beste místo správně »erstbeste«. Omezení ve slovní zásobě jsou patrná ve způsobu její tvorby, tedy při aplikaci odvozovacích modelů: seekränklich (seekrank), bedächtlich (bedächtig), Verhimmelungen (Anhimmelungen) nebo Abrutscher (Abstecher). Ne vždy mají navíc užité výrazy z dnešního pohledu očekávanou sémantickou ostrost, kterou vyžaduje kontext, popř. se neobjevují v obvyklém spojení: ich bin ganz ärgerlich (verärgert), Raschheit (Tempo), wo der Rhein ins Meer fällt [(hinein)ließt] (B. Smetanové, 26. XI. 1861), obwohl ich Ø manchmal gerne ein[en] Kopfstück [Kopfnuss] ihm versetzt hätte (B. Ferdinandiové, 8.-12. IV. 1860), völligen [richtigen] Winter haben, Zeit benützen (nutzen) aj. Hybridní výrazy typu Frühtrain (Morgenzug) či sloveso Pussle sie ab für mich (B. Smetanové, 19.-21. XI. 1861) s významem »opusinkovat«, které odkazuje k jihoněmeckému Pusserl/Busserl (polibek) a snad k českému slovotvornému vzoru, jsou u Smetany naprostou výjimkou. Zřetelné limity Smetanovy němčiny se ale ukazují především v oblasti frazeologie, ať už jde o frazémy verbální,189 jako in den Sinn fallen [kommen] (Politik [periodikum], ante 18. II. 1874), bis der Zug in Bewegung ging [kam] (B. Smetanové, 15. XI. 1861), Schuld beilegen [zuschreiben] (B. Smetanové, 19.-21. XI. 1861), Nissen ist [geht es] von Tag zu Tag schlechter (B. Smetanové, 2.-5. IV. 1862), Rücksicht haben [nehmen] (B. Smetanové, 3. VIII. 1860), nebo o frazeologická spojení neverbální včetně spojení částicového typu, jako [auf dem] im Laufenden (A. Kolářové, leden 1859), abgesehen [davon] (A. Kolářové, leden 1859), sowohl – als [auch] (opakovaně), geschweige [denn] (A. Kolářové, 19. III. 1859), von erstem Zusammentreffen [an] (A. Kolářové, 1. III. 1844) aj. Zvlášť markantní jsou tyto limity při zkřížení dvou různých slovesných vazeb či frazeologických spojení jako v případech die deutsche Aufführung verfällt ihnen an (B. Pollinimu, ante 22. IX. 1882), kde se kříží slovesa »angehören« (patřit), »zufallen« (připadnout) a »verfallen« (propadnout), die Bahn [ist] gebrochen (F. Lisztovi, 5. XII. 1848), kde se kříží frazémy »die Bann ist gebrochen« (»zakletí je zlomeno«) a »die Bahn ist geebnet« (dráha/cesta je volná), v nichž Smetana prohodil »Bann« a »Bahn« (srov. ale též »Bahnbrecher«, »bahnbrechend«), nebo hoch und theuer [heilig] versichern (B. Smetanové, 15. XI. 1861) s významem »ujišťovat«, »zaklínat se« (v němčině prostě »beteuern«). Nejvýraznější jsou tyto meze při komunikaci s adresátem mocným češtiny, kdy Smetana při ›privátním‹ obsahu přechází do češtiny (ztučněno): Denke Dir nur, einfache Fenster haben diese guten Sachsen [...][,] und zum Unglück für mein Zimmer eine Thüre, die schlecht schließt, unten fuči to naramně! (B. Smetanové, 28. X. 1861), Schon ihr singendes Deutsch macht sie komisch und beinahe läppisch, höchst gemüthlich läppisch. Mi Češi jsme přec kuli­ ferdowe (B. Smetanové, 30.-31. X. 1861), ich denke mir Alles, wie die Kleine badet, wie sie mit Řechtadlo spielt (B. Smetanové, 24.-30. III. 1862). Tady se čeština v privátní oblasti jeví jako jazyk ovládaný Smetanou ve větší emociální plastičnosti než němčina. 5. Shrnutí Zkoumání jazyka Smetanovy české a německé korespondence se zaměřilo na speciika Smetanova projevu po stránce pravopisné, mluvnické a lexikální v obou jazycích zvlášť i ve vzá- Následující příklady in den Sinn fallen [kommen], Schuld beilegen [zuschreiben], Rücksicht haben [nehmen] do ininitivu posunuli autoři studie. 189 Ja z y k Sme t anov ých dopisů v dob ovém kontex tu [ *73 jemném vztahu. Významným referenčním zdrojem přitom byla Smetanova jazyková biograie, v níž se relektuje jeho osobní i dobová jazyková situace. Pokud jde o češtinu, ukázalo se, že Smetana měl občas potíže s českým pravopisem i gramatikou, že do jeho vyjadřování pronikaly jevy pocházející z mluveného úzu a že charakter jeho českých projevů ovlivňovala také němčina. Tyto skutečnosti plynou z toho, že Smetana nebyl vzhledem k dobové jazykové situaci vzděláván v češtině a její psanou podobu si začal osvojovat až v dospělosti. Do té doby češtinu znal a užíval převážně jen ve formě mluvené. Proto se v pravopisné stránce jeho korespondence vyskytují jevy, které jsou odrazem vyslovované podoby, a v gramatické rovině se nacházejí jevy, které jazykové příručky z druhé poloviny 19. století hodnotí jako mluvené, nebo jevy, které jsou nějak územně omezené, vázané na oblast, kde rodina Smetanových v době dětství a mládí Bedřicha Smetany pobývala. Průnik němčiny do Smetanovy češtiny je zapříčiněn tím, že němčina byla pro Smetanu dlouhou dobu dominantním komunikačním prostředkem: Smetana prošel německými školami a němčinu potřeboval pro fungování v tehdejší společnosti. Vliv němčiny je výrazný především v pravopisu, syntaxi a v oblasti slovní zásoby, v morfologii jde o vliv nepřímý. Smetanovo vyjadřování v češtině tedy vykazuje jisté deicity, na druhou stranu rozbor Smetanovy české korespondence dokládá i to, že Smetana má nesmírně rozvinutou slovní zásobu, že je schopen velmi obrazného, expresivního, živého vyjadřování. Svědčí to o tom, že Smetanovi přes některé problémy v pravopisu a mluvnici nemohla být čeština jako prostředek vyjadřování cizí. Charakteristiky Smetanovy němčiny ukazují, že její osvojení proběhlo především ve formálním prostředí školy. To se manifestuje mj. i tím, že se ve Smetanových německých denících a soukromých dopisech jen omezeně uplatňuje mluvená podoba němčiny, resp. varianty příznačné pro mluvené jihoněmecké variety. Nejzřetelněji lze jihoněmecké varianty identiikovat v oblasti lexikální, resp. v případě některých morfologických tvarů. S ohledem na polycentričnost němčiny lze nicméně tyto varianty v dané době a areálu považovat za vesměs standardní. Také v oblasti pravopisu je možno oproti dnešní němčině zaznamenat řadu zvláštností, ty ale většinou odpovídají dobovým představám o spisovné normě i dobovému úzu. Celkově lze říci, že Smetana němčinou vládne s velkou jistotou, na svou dobu je jeho němčina stabilizovaná. Snad jen u některých periferních tvarů – zvláště ve tvarech množného čísla u okrajové slovní zásoby a číslovky »tři« nebo při tvoření a užití trpného rodu stavového – se projevují určitá omezení. To může být dáno tím, že jeho prvním jazykem byla čeština. Jazykový kontakt se v jeho němčině projevuje spíše v oblasti syntaxe, především v determinaci a slovosledu, a podle všeho i v oblasti slovotvorby a frazeologie. To dokládá, že němčina je pro Smetanu téměř dokonale osvojený druhý jazyk, jímž je v jeho psané podobě schopen vyjádřit veškeré obsahové nuance, přičemž v emocionálních momentech spjatých v privátní sféře s mluveností někdy přepíná do češtiny. Co se týče vztahu češtiny a němčiny, lze na základě Smetanových německých textů říci, že Smetana oba jazyky poměrně důsledně separuje. Přechod do češtiny je do šedesátých let 19. století vázán na intimní kontexty, jeho němčina je prakticky bez hybridních forem. V českých textech zase německé výrazy často vyčleňuje pomocí uvozovek. To, stejně jako Smetanovo vědomí nedokonalosti jeho psané češtiny, jež se projevuje v různých strategiích, jak tuto nedokonalost překonat, ho ukazují jako relektovaného uživatele obou jazyků.