Přeskočit na obsah

Tenzidy

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Tenzid (tensit, surfaktant, saponát) je povrchově aktivní látka (dříve nazývaná kapilárně aktivní látka). Snižuje povrchovou či mezifázovou energii, a proto se samovolně koncentruje ve fázovém rozhraní. Označení surfaktanty je převzaté z angličtiny, zatímco tenzidy do češtiny proniklo z němčiny. Synteticky připravené tenzidy se také nazývají saponáty. Jelikož tenzidy snižují povrchové napětí rozpouštědel, usnadňují tak rozpouštění a odstraňování nečistot. Proto se často používají v čisticích a pracích prostředcích. Známým příkladem tenzidu je mýdlo. Alternativním vysvětlením jejich účinku je snížení povrchové energie nečistoty koagulací s tenzidem, která je pak lépe smáčivá.

Podstata procesu mytí a praní

[editovat | editovat zdroj]

Zjednodušeně řečeno, proces mytí a praní neboli převedení nečistot z povrchu materiálu do prací lázně spočívá v tom, že nečistoty, které jsou zpravidla nepolárního (neboli hydrofobního) charakteru, je pro jejich odstranění z povrchu látky nutné převést do vodného roztoku. To umožňuje tenzid, protože ten se jedním (nepolárním) koncem naváže na nepolární špínu a druhým koncem (polárním) na molekuly vody. V důsledku jsou tedy částice nečistot molekulami tenzidu obklopeny, a tím pádem rozptýleny ve vodném roztoku. Tak jsou nečistoty z povrchu materiálu odstraněny a následně mohou být odplaveny vodou. Blíže nám proces mytí a praní znázorňuje následující obrázek:

Rozdělení tenzidů

[editovat | editovat zdroj]

Tenzidy, které (jak již bylo řečeno) mají bipolární chemickou strukturu, se z hlediska iontového charakteru hydrofilní (=polární) skupiny dělí na ionogenní a neionogenní. Iontový charakter molekuly tenzidu se projeví až po vložení tenzidu do vodného prostředí – hovoří se o disociaci molekuly tenzidu.

Ionogenní tenzidy

[editovat | editovat zdroj]

Ionogenní tenzidy se dále dělí na:

  • Anionaktivní tenzidy: Ve vodném prostředí mají záporný náboj – tvoří přibližně 55 % světové produkce.

  • Kationaktivní tenzidy: Ve vodném prostředí mají kladný náboj – asi 10 % světové produkce.

  • Amfolytické tenzidy: Podle pH vodného prostředí mají buď kladný nebo záporný náboj – kolem 2-5 % světové produkce.

Neionogenní tenzidy

[editovat | editovat zdroj]
  • Nemají v molekule náboj, ve vodném prostředí tedy neionizují a rozpustnost ve vodě je dána přítomností hydrofilních skupin (skupiny -OH , -NH2,
    -(CH2-CH2-O)n-, atd.) – tvoří asi 30 % světové produkce.
  • Mají řadu podskupin, například polyglykosidy (sem patří decylglukosid a vyšší alkylglukosidy obsažené např. v kokoglukosidu), ethoxylované mastné aminy (například PEG-2-oleamin), amidy (například kokamid DEA), alkoholethoxyláty a další.

V lidském těle

[editovat | editovat zdroj]

V lidském těle se surfaktanty vyskytují například na vnitřním povrchu plicních sklípků (produkují je plicní buňky, pneumocyty); zajišťují lepší difuzi plynů přes stěnu sklípků.[1]

  1. JUNQUEIRA, Luiz Carlos; CARNEIRO, Jose. Basic Histology text and atlas. 11. vyd. [s.l.]: McGraw Hill, 2005. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]