István Bibó
| István Bibó | |
|---|---|
 | |
| Narození | 7. srpna 1911 Budapešť |
| Úmrtí | 10. května 1979 (ve věku 67 let) Budapešť |
| Místo pohřbení | Óbudský hřbitov |
| Povolání | politik, politolog, historik, vysokoškolský učitel, spisovatel a advokát |
| Alma mater | Piaristické gymnázium Dugonicse Andráse (1921–1929) Segedínská univerzita (1929–1934) Univerzita Františka Josefa |
| Ocenění | Széchenyiho cena (1990) Cena maďarského dědictví (1998) |
| Politická příslušnost | Národní rolnická strana |
| Manžel(ka) | Boriska Ravasz |
| Děti | István Bibó |
| Rodiče | István Bibó |
| Příbuzní | László Ravasz (tchán) |
 multimediální obsah na Commons | |
 Seznam děl v Souborném katalogu ČR | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
István Bibó [ištván bibó] (7. srpna 1911 Budapešť – 10. května 1979 tamt.) byl maďarský právník, historik a politický filosof, liberální teoretik středoevropské politiky a po roce 1956 politický vězeň.
Život a dílo
[editovat | editovat zdroj]Bibó se narodil ve středostavovské vzdělané rodině, studoval práva v Szegedu a v letech 1933-1935 ve Vídni a v Ženevě a absolvoval stáž na Mezinárodní právní akademii v Haagu. Od roku 1938 byl členem Maďarské filosofické společnosti a levicově liberální strany, od roku 1940 byl docentem práva na univerzitě v Szegedu a od roku 1941 v Kološváru (dnes Kluž v Rumunsku). 1944 byl zatčen, protože pomáhal pronásledovaným Židům a brzy propuštěn, ale do konce války žil v ilegalitě.
Po válce vstoupil do Malorolnické strany a krátce pracoval na Ministerstvu vnitra, kde připravoval zákony na demokratizaci místní správy. Od roku 1946 byl korespondentem Maďarské akademie věd a profesorem práva v Szegedu. Publikoval řadu knih a statí o evropské politice, o potřebě evropské integrace a o nebezpečích nacionalismu. Roku 1950 musel přestat učit a pracoval pak jako knihovník Univerzitní knihovny v Budapešti.
Pro maďarské povstání 1956 připravil programový text a jako člen obnovené „Petöfiho strany“ byl jmenován do vlády Imreho Nagye. Když sovětská intervence vládu 4. listopadu 1956 svrhla, zůstal jako jediný na místě a napsal důležitý manifest „Za svobodu a pravdu“[1], kde vyzýval k nenásilnému odporu a bojkotu nového režimu Jánose Kádára. Bibó byl zastáncem maďarské neutrality po rakouském vzoru, nepodporoval však navrácení velkostatků dřívějším majitelům, ale spíše družstevní organizaci zemědělství. V květnu 1957 byl zatčen a odsouzen na doživotí, roku 1963 amnestován a do roku 1971, kdy byl penzionován, pracoval jako knihovník statistického úřadu. 1972 vyšla v Maďarsku jeho práce o paralyzování mezinárodního společenství a potřebě účinnější regulace vztahů, zejména v Evropě.
Od roku 1980 vycházely v Maďarsku jeho sebrané spisy, v Budapešti mu byl postaven pomník a pojmenována po něm střední škola.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑
Dílo Translation:For Freedom and Truth ve Wikizdrojích (anglicky)
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu István Bibó na Wikimedia Commons - (anglicky) Životopis a bibliografie
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je István Bibó
- István Bibó, Bída malých národů východní Evropy: vybrané spisy. Brno: Doplněk a Bratislava: Kaligram 1997
V tomto článku byl použit překlad textu z článku Бибо, Иштван na ruské Wikipedii.
