Dějiny Jižní Koreje

Dějiny Jižní Koreje začínají jejím založením 15. srpna 1948, ačkoli I Sung-man vyhlásil nezávislost již dva dny před tímto datem.

V důsledku japonské okupace Koreje, která skončila japonskou porážkou ve druhé světové válce v roce 1945, byla Korea rozdělena podél 38. rovnoběžky v souladu s dohodou v OSN. USA spravovaly jižní část a SSSR severní část. Korejská prozatímní exilová vláda byla ignorována, především kvůli americkým obavám z toho, že byla komunisticky orientovaná. Toto rozdělení mělo být pouze dočasné a Korea měla být vrácena korejskému lidu poté, co by USA, SSSR, ČLR a Spojené království dosadily vhodnou vládu. Sověti a Američané se ale nebyli schopni dohodnout na společné správě Koreje. To vedlo v roce 1948 ke vzniku dvou samostatných vlád, přičemž obě se považovaly za jedinou zákonnou vládu celé Koreje. Po korejské válce došlo ke stabilizaci situace, odcizení obou zemí a jejich vzájemné izolaci.

Následná historie Jižní Koreje je poznamenána obdobími střídání demokratických a autokratických vlád. Civilní vlády jsou obvykle číslovány od první republiky v čele s I Sung-manem až po současnou šestou republiku. První republika, která byla po svém založení demokratická, se stávala čím dál více autokratickou, až nakonec v roce 1960 padla. Druhá republika byla silně demokratická, ale během méně než jednoho roku byla svržena a nahrazena autokratickým vojenským režimem. Třetí, čtvrtá a pátá republika byly nominálně demokratické, ale jsou často považovány za pokračování vojenské vlády. V roce 1987 došlo k nástupu šesté republiky a stabilizaci země v liberální demokracii.

Od svého založení Jižní Korea zaznamenala značný pokrok ve vzdělávání, ekonomice a kultuře. Vzdělání, a to zejména na terciární úrovni, zaznamenalo výrazný skok vpřed. Ačkoli po korejské válce patřila mezi nejchudší státy světa, od té doby její ekonomika zaznamenala rapidní růst a zařadila se mezi asijské tygry. Dnes je Jižní Korea plně vyspělým státem s ekonomikou světového významu a 15. nejvyšším HDP na světě.

Americká vojenská správa 1945-1948

Síly USA se vylodily v Inčchonu 8. září 1945 a krátce poté USA nastolily vojenskou vládu. Vlády se ujal americký generál John R. Hodge, který v říjnu 1945 ustavil korejský poradní sbor. Rok poté byl vytvořen prozatímní zákonodárný sbor a prozatímní vláda, vedené Kimem Kju-sikem a I Sung-manem. V prosinci 1945 se sešla konference v Moskvě zaměřená na vyřešení korejské otázky. Diskutovalo se o pětiletém poručnictví a byla ustavena společná americko-sovětská komise. Komise se občasně setkávala v Soulu, ale jednání o vytvoření vlády uvázla na mrtvém bodě. V září 1947 proto USA předložily tuto otázku Valnému shromáždění OSN.

Jednání ale selhala a 12. prosince 1948 uznalo Valné shromáždění OSN Korejskou republiku (Jižní Koreu) jako jedinou právoplatnou vládu Koreje. Severní a Jižní Korea se staly oddělenými státy s diametrálně odlišnými politickými, ekonomickými a sociálními systémy.

První republika 1948-1960

15. srpna 1948 byla vyhlášena Korejská republika a I Sung-man se stal jejím novým prezidentem. 12. prosince 1948 generální shromáždění OSN uznalo rezolucí 195 Korejskou republiku za jedinou právoplatnou vládu Koreje. Iova vláda úspěšně potlačila prokomunistické povstání na Čedžu a povstání v Sunčchonu a Josu.

Korejská válka

Související informace naleznete také v článku Korejská válka.

V červnu 1950 překročila vojska KLDR hraniční rovnoběžku a zahájila tak Korejskou válku. Spojenými státy a OSN podporovaný jih a komunistickým blokem zaštiťovaný sever se nakonec dostaly do slepé uličky a musely podepsat příměří v roce 1953, kdy byl Korejský poloostrov rozdělen demilitarizovanou zónou přibližně v oblasti původní demarkační linie.

Vláda I Sung-mana byla nakonec svržena v dubnu 1960 během tzv. dubnové revoluce, což bylo studentské a dělnické povstání.

Druhá republika 1960-1963

Po svržení I Sung-mana vládě předsedal ministr zahraničí Ho Čong. Podle nové ústavy se Jižní Korea stala parlamentní republikou, což byl výjimečný stav, poněvadž vždy předtím i potom byla republikou prezidentskou. Shromáždění zvolilo prezidentm Jon Po-sona a premiérem Čang Mjona. Republika ale nebyla schopna implementovat potřebné reformy a čelila lidovým protestům. 16. května 1961 byla svržena pučem vedeným Pak Čong-huiem.

Vojenská vláda 1961-1963

Pak Čong-hui byl vojenský generál. Základem jeho vlády se stala nově zřízená tajná policie (KCIA), která měla pravomoc zatýkat nepřátele vlády a režimu, běžné bylo i mučení. V prosinci proběhlo referendum o návratu k prezidentskému systému, které bylo údajně schváleno 78 % hlasů. Pak kandidoval za nově vytvořenou demokraticko-republikánskou stranu, jejíž členové byli zejména funkcionáři KCIA a v roce 1963 těsně vyhrál prezidentské volby.

Třetí republika 1963-1972

Pak se rozhodl vybudovat silně exportní a vládou přísně řízenou ekonomiku. Infrastrukturu financoval především z japonských investic, s čímž byla spojena normalizace korejsko-japonských vztahů, která vyvrcholila smlouvou o vzájemných vztazích z roku 1965. To ovšem budilo nechuť v korejské veřejnosti, která byla po dlouhé japonské kolonizaci silně protijaponsky naladěná. Pakova zahraniční politika stála, jako u jeho předchůdců, na vztazích se Spojenými státy. S tím souviselo jihokorejské angažmá ve vietnamské válce, Pak poslal do Vietnamu 320 tisíc vojáků.

Původně slíbil, že odejde z funkce roku 1971, ale slib nedodržel, naopak poté režim ještě více oddemokratičtěl: vyhlásil stav ohrožení, rozpustil parlament, zrušil ústavu a zesílil cenzuru. Již předtím však ústavně zaručené svobody byly spíše formálními proklamacemi.

Zatímco v počátcích vlády měl Pak ve veřejnosti spíše podporu, po roce 1971 ji rychle ztrácel. 17. října 1972 vyhlásil stanné právo, rozpustil Národní shromáždění a pozastavil ústavu.

Čtvrtá republika 1972-1979

Čtvrtá republika začala přijetím nové ústavy, zvané ústava Jusin. Tím získal Pak kontrolu nad parlamentem možnost být doživotním prezidentem. Přes sociální nepokoje ekonomika kvetla díky pětiletkám a konglomerátům zvaným čeboly, obdobě japonských zaibacu. Většina růstu byla založena na zahraničních investicích.

Nespokojenost nad jeho vládou ale vyvrcholila mohutnými demonstracemi roku 1979, které organizovaly především studenti (tzv. Pu-Ma nepokoje). Na 400 lidí bylo zatčeno, nepokoje však neustávaly, demonstranti začali útočit na policejní stanice i sídla vládnoucí strany. Během vrcholných nepokojů byl Pak zavražděn šéfem tajné služby Kim Če-gjuem. Ten se hájil vlastenectvím a tím, že Pak byl překážkou na cestě k demokracii. Průběh atentátu a jeho motivy jsou ovšem dodnes nejasné.

Pátá republika 1979-1987

Po atentátu převzal roli prezidenta dosavadní premiér Čchö Kju-ha, ale jen o 6 dní později byl sesazen generálem Čonem Tu-hwanem v puči z 19. prosince. V květnu následujícího roku vypukly studentské a dělnické protesty. Čon 17. května vyhlásil stanné právo, ale protesty eskalovaly a následujícího dne vypuklo povstání v Kwangdžu, v důsledku kterého zahynulo 191 lidí. V září téhož roku byl Čon zvolen nepřímou volbou prezidentem. Byla přijata nová ústava s prezidentským systémem, ale vláda prezidenta byla omezena na jedno sedmileté funkční období. V tomto období také pokračoval ekonomický rozvoj.

Masakr v Kwangdžu však nezůstal zapomenut a existovala silná opozice vůči vládě vzešlé z vojenského puče. V červnu 1987 během červnového hnutí za demokracii vyšly miliony studentů a občanů do ulic, aby protestovaly proti vládě. 29. června 1987 vládní prezidentský kandidát Ro Tche-u ustoupil požadavkům a vydal prohlášení o politických reformách, které obsahovalo konání přímých prezidentských voleb a obnovení občanských práv. V říjnu 1987 byla revidovaná ústava schválena národním referendem a přímé volby na nového prezidenta se konaly v prosinci, čímž pátá republika skončila.

Šestá republika 1987-současnost

Šestá republika byla nastolena v roce 1987 a zůstává současnou republikou.

Ro Tche-u, 1988-1993

Ro Tche-u nakonec v první přímé volbě za 16 let zvítězil, přestože byl vojenským generálem a jedním z vůdců Čonova puče, protože opozice se nedokázala dohodnout na dostatečně silném protikandidátovi. Ro Tche-u byl jedním z hlavních organizátorů letních olympijských her v Soulu roku 1988.

Kim Jong-sam, 1993-1998

Kim Jong-sam byl prvním korejským civilním prezidentem za 30 let. V roce 1997 Jižní Koreu silně zasáhla asijská finanční krize, země musela požádat o pomoc MMF.

Kim Te-jung, 1998-2003

Kim Te-džung zvítězil v prezidentských volbách v prosinci 1997. Na čtvrtý pokus podařilo nejvyšší post získat po bravurně zvládnuté, nadměrně vyostřené kampani, díky ekonomickému otřesu způsobenému asijskou finanční krizí a hlavně díky spojenectví s dřívějším arcinepřítelem Kim Čong-pchilem a rozštěpení vládního tábora. Po své inauguraci v únoru 1998 vyhlásil tzv. "občanskou vládu" (kungmin čongbu) a zahájil Program slunečního paprsku (rovněž sluneční politika, hepit čongčchek, angl. Sunshine policy), který mu prospěl při zisku Nobelovy ceny za mír pro rok 2000 a nezanedbatelně rovněž prospěl severokorejskému komunistickému režimu přísunem trvale chybějících financí.

Ro Mu-hjon, 2003-2008

Ro Mu-hjon proslul výrazně populistickým stylem a řadou kontroverzních politických kroků na domácí i mezinárodní scéně. Stal se prvním jihokorejským prezidentem, proti kterému Národní shromáždění zahájilo proceduru tzv. impeachmentu. Ústavní soud sice obvinění v několika bodech shledal jako opodstatněná, ale nikoli tak závažná, aby Roa prezidentského úřadu zbavil.

I Mjong-bak, 2008-2013

I Mjong-bak v roce 2007 zvítězil v prezidentských volbách, když získal 48,7 procent hlasů. Funkce se ujal v únoru 2008. Ihned začal realizovat svůj plán na pozvednutí jihokorejské ekonomiky (tzv. plán 7-4-7), jehož součástí byla rozsáhlá privatizace (jihokorejská ekonomika měla vždy dosti rozsáhlý státní sektor) i kontroverzní plán na vybudování 540 kilometrů dlouhého vodního kanálu spojujícího Soul a Pusan. Plán 7-4-7 byl nazván podle základních ekonomických cílů: sedmiprocentní růst HDP, 40 000 dolarů HDP na hlavu a sedmá největší ekonomika světa. Jeho ekonomická strategie byla někdy též nazývána "mbnomika". Jeho vládu ovšem provázela řada korupčních skandálů.

V zahraničních vztazích krom tradičního spojenectví s USA vsadil též na dialog s Japonskem, Čínou a Ruskem. Po vypuknutí finanční krize roku 2008 dokonce inicioval tzv. tripartitu, pravidelné schůzky nejvyšších představitelů Koreje, Číny a Japonska, na nichž koordinují svůj boj s krizí. Za jeho vlády byla Korea pozvána do skupiny G 20 a byla také první zemí nepatřící do G 8, která hostila summit G 20. Svět Iho nicméně nejvíce vnímal jako aktéra zhoršení vztahů se Severní Koreou a v souvislosti s několikerou hrozbou znovuvypuknutí vojenského střetu dvou Korejí.

Park Kun-hje, 2013-2017

Pak Kun-hje byla prezidentkou zvolena ve volbách konaných 19. prosince 2012. Do úřadu nastoupila 25. února 2013 a stala se tak první ženou v jihokorejském prezidentském úřadu. Je dcerou bývalého prezidenta a diktátora Pak Čong-huie, který se v zemi přes kontroverze spojené s jeho osobou těší stále značné oblibě. Sama Pak Kun-hje byla na přelomu let 2016 a 2017 parlamentem sesazena v důsledku korupční aféry. Definitivně byla funkce zbavena 10. března 2017.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Dějiny Jižní Koreje na Wikimedia Commons
• Korean History Research Organization Archivováno 26. 10. 2016 na Wayback Machine.

Autoritní data	LCCN: sh85073062 NDL: 00604716 NLI: 987007546082205171 NLK: KSH2002030018

Portály: Korea