Bela Crkva
| Bela Crkva | |
|---|---|
 | |
 znak | |
| Poloha | |
| Souřadnice | 44°53′51″ s. š., 21°25′2″ v. d. |
| Stát |  Srbsko |
| Autonomní oblast | Vojvodina |
| Okruh | Jihobanátský |
  Bela Crkva Bela Crkva, Srbsko | |
| Rozloha a obyvatelstvo | |
| Počet obyvatel | 10 638 |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Bela Crkva (srbsky: Bela Crkva či Бела Црква, česky: Bílý Kostel, rumunsky: Biserica Albă, německy: Weißkirchen, maďarsky: Fehértemplom) je název města a opštiny v Jihobanátském okruhu v srbské autonomní oblasti Vojvodina. Vzdálené je 106 km severovýchodně od Bělehradu a leží u hranice s Rumunskem. Název města v srbštině znamená bílý kostel. Město Bela Crkva má 10 638 obyvatel, počet obyvatel opštiny je 20 275 obyvatel. Město je sídlem České národní rady v Srbsku a jediným na území Srbska, kde je čeština (spolu se srbštinou, maďarštinou a rumunštinou) úředním jazykem.
Historie
[editovat | editovat zdroj]V roce 1355 se uvádí v maďarských zdrojech vesnice s názvem Fehérregyház[1] (Bílý kostel). Stará osada byla zničena během tureckých válek a obnovena po jejich skončení.
Město bylo založeno v roce 1717 nedlouho poté, co se podařilo tuto část tehdejších Dolních Uher osvobodit od turecké moci. Vzniklo z rozhodnutí Claude Florimonda de Mercyho[2] a založeno bylo novými kolonisty, kteří byli většinou německé národnosti.[1] Kolonizátoři přicházeli v několika vlnách. V roce 1750 přišli další srbští a rumunští osadníci; Srbové byly z okolí Liky, Černé Hory a Kragujevace.[1] V 70. letech sem byli dosídleni další Srbové z centrální části Uher. V roce 1818 sem přišli Němci z Alsaska a Würtemberska. Češi přišli okolo roku 1845, pracovali jako zemědělci nebo jako pohraničníci.[3] Kromě samotného města byl osídlen i okolní venkov, kde vznikla řada vesnic. Město vyrostlo jako typické jihouherské sídlo s víceméně pravoúhlou uliční sítí. Zpočátku zde existovaly dvě radnice (německá a neněmecká) a ty byly později sloučeny.
Z administrativního hlediska byla začleněna pod banátskou část vojenské hranice, od roku 1774 byla součástí její Benátské části. Turci se sem vrátili jen velmi krátce v letech 1787 a 1788. V letech 1848 až 1849 bylo součástí autonomní srbské Vojvodiny, poté se nicméně vrátilo pod vojenskou správu až do zrušení původní hranice. Jakmile k tomuto došlo, byla Bela Crkva zařazena pod Tamišskou župu v rámci Uher. Okresním městem byla Bela Crkva od roku 1867 až do druhé světové války.
V roce 1857 sem dosáhla železnice, jako první trať na území dnešního Srbska.[4] V roce 1840 zde byl založen městský park a k němu byl později přistaven i hudební pavilon.[4]
V roce 1877 zde bylo založeno první muzeum Vojvodiny. O dvanáct let dříve potom začala fungovat i městská knihovna.
Podle posledního sčítání lidu které bylo provedeno za Rakousko-Uherska, zde žili většinou Němci a v okolí Srbové. Na začátku 20. století sem byla zavedena elektřina.
Vznikem státní hranice mezi královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců a Rumunskem v roce 1918 byl místní etnicky smíšený prostor rozdělen. Místní česká komunita se tak ocitla na území dvou států. Obdobný problém měla i komunita neměcká. Hranice rozdělila i území města a na rumunské straně vznikla nová obec. Bela Crkva představovala (a dodnes představuje) výběžek srbského území do rumunského. Po roce 1918 se zde usadili také Rusové, kteří sympatizovali nebo představovali carský režim a kterým král Alexandr poskytl v tehdejší Jugoslávii azyl.
V roce 1942 zde byla založena horská divize SS "Prinz Eugen", která bojovala proti partyzánům. V závěru druhé světové války uteklo z Bele Crkve několik desítek až stovek místních obyvatel německé národnosti před postupující Rudou armádou. Uprchlíci se ve větším počtu dostali dočasně i do jižních Čech, kde byli provizorně ubytováváni na Českobudějovicku (Nové Hodějovice, Rožnov) například ve školách. Vžilo se pro ně (jakožto i pro další německé uprchlíky z východu) označení národní hosté. [5] Z celkového výčtu osob v záznamech uložených v českobudějovickém archivu vyplývá, že většinu tvořily ženy v domácnosti (Hausfrau) a děti. Němci byli z města vyhnáni zcela.
Tito vysídlenci v jižních Čechách dostávali od nacistické správy kromě stravy i kapesné a navíc příděly marmelády a bonbónů. Záznamy jsou datovány závěrem roku 1944.
V roce 1963 zde bylo otevřeno rozsáhlé výukové centrum pro řidiče jugoslávské lidové armády a v souvislosti s tím také vojenská kasárna. Vlivem hranic i ekonomických krizí tehdejší Jugoslávie se nicméně z města stal odlehlý region a životní podmínky se zde ukázaly být značně složité, o to horší potom v souvislosti s mezinárodními sankcemi a bombardováním. V současné době se jedná o jednu z nejméně rozvinutých oblastí na území Vojvodiny.[6]
V roce 1999 zde žilo 11 634 obyvatel.
Obyvatelstvo
[editovat | editovat zdroj]
Počet obyvatel opštiny Bela Crkva rostl až do roku 1981, od té doby je tendence dlouhodobě klesající.
Etnické složení opštiny Bela Crkva v roce 2002 bylo následující:
Ve městě samotném v roce 2009 žilo okolo 800 Čechů a čeština je zde jedním z oficiálních jazyků opštiny.[7] Počet lidí, kteří se k české národnosti hlásí, zde nicméně souvisle klesá vlivou vymírání, vystěhovalectví zpět do Česka[6] nebo asimilace.
Administrativní dělení
[editovat | editovat zdroj]Opštinu Bela Crkva tvoří jak samotné město Bela Crkva, tak následujících 13 vesnic:
- Banatska Palanka
- Banatska Subotica
- Vračev Gaj
- Grebenac
- Dobričevo
- Dupljaja
- Jasenovo
- Kajtasovo
- Kaluđerovo
- Kruščica
- Kusić
- Crvena Crkva
- Češko Selo
Sídla se srbskou většinou jsou: Bela Crkva, Banatska Palanka, Banatska Subotica, Vračev Gaj, Dupljaja, Jasenovo, Kajtasovo, Kaluđerovo, Kruščica, Kusić a Crvena Crkva. Vesnice s většinou rumunského obyvatelstva se jmenuje Grebenac, maďarskou většinu má pak ves Dobričevo. Ves s českou většinou je Češko Selo (toponymum znamená doslova „česká ves“).
Ekonomika
[editovat | editovat zdroj]Bela Crkva patří k nejméně rozvinutým oblastem Vojvodiny i Srbska. Tradiční zde bylo vinařství, kterému se dařilo již od vzniku moderního města. V závěru 19. století zde existovalo několik továren na výrobu hedvábí, dále cihelna, likérka a potravinářské závody. Ekonomický rozvoj zde umožňovala až do druhé světové války početná německá komunita, po roce 1945 zde byla přítomná armáda. Dnes se tu také vyrábí motorový olej a svítidla. V roce 2022 zde uvažoval o investici český podnik IMG Bohemia, který zde měl vyrábět součástky do automobilů.[8]
Doprava
[editovat | editovat zdroj]Do města vede železniční trať z města Zrenjanin (dříve pokračovala dále na rumunské území, dnes je mezinárodní úsek snesen.
Ze západu sem směřuje silnice č. 18 celostátního významu, která vede z Vršace a dále pokračuje za městem k rumunské hranici.
Kultura
[editovat | editovat zdroj]Hlavní historické objekty zde vznikly na konci 18. století v barokním stylu. Jedná se např. o místní římskokatolický i pravoslavný kostel, dále o budovu radnice apod. Něteré budovy byly postaveny také ve stylu secese. Zmíněný římskokatolický kostel je zasvěcen Svaté Anně, pravoslavný sv. Petru a Pavlovi. Existuje zde i rumunský pravoslavný kostel. Kromě toho zde stojí také kostel ruské pravoslavné církve evangelisty Jana.[4]
V Belé Crkvě existuje také městské muzeum.[4] Působí zde také i městská knihovna a pobočku zde má i historický archiv.
Pravidelně se zde pořádá tzv. Květinový karneval. Místní Češi zde organizují také festival s názvem Krása různorodosti.[9]
Jihozápadně od města se nachzáejí jezera, která jsou atraktivní destinací. Na počátku 20. století zde byl těžen štěrk a sedm[2] vodních ploch zde vzniklo přirozeným zaplavením původních jam.[4]
Ostatní
[editovat | editovat zdroj]Ve městě se nacházela kasárna, která nesla název po Slavku Munčanovi – Savovi.[10]
Významní rodáci
[editovat | editovat zdroj]- Rudolf Nováček (1860-1929) - český vojenský kapelník, hudební skladatel, houslista a učitel.
- Ottokar Nováček (1866–1900), hudební skladatel
Rozhlasová stanice
[editovat | editovat zdroj]V okolí města vysílá lokální rozhlasová stanice Radio Bela Crkva, kromě hlavního programu vysílá také pořady pro českou, romskou, maďarskou a rumunskou menšinu.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ a b c STAMENKOVIĆ, Srboljub. Geografska enciklopedija naselja Srbije 1 (A-Đ). Beograd: Stručna knjiga, 2000. Kapitola Bela Crkva, s. 117. (srbština)
- ↑ a b Bela Crkva - vojvođanska Venecija: Grad na 7 jezera je biserna ogrlica Banata. Ona/Telegraf [online]. [cit. 2022-12-14]. Dostupné online. (srbsky)
- ↑ V srbském Banátu žijí Češi už dvě století. ČRo [online]. [cit. 2022-12-14]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e POSETITE BELU CRKVU Grad sa četiri imena, sedam jezera i 1001 neverovatnom pričom. Alo/Lepote Srbije [online]. [cit. 2022-12-14]. Dostupné online. (srbsky)
- ↑ [1]
- ↑ a b Vladislava Vojnović: Česi iz Srbije se masovno vraćaju u maticu. Vreme [online]. [cit. 2022-12-14]. Dostupné online. (srbsky)
- ↑ Česi Bele Crkve. RTS [online]. [cit. 2022-12-14]. Dostupné online. (srbsky)
- ↑ Česká firma plánuje v srbském Banátu postavit továrnu na autodíly. V regionu žije četná krajanská komunita. Lidovky [online]. [cit. 2022-12-14]. Dostupné online.
- ↑ „Lepota različitosti“ u Beloj Crkvi. Minority News [online]. [cit. 2022-12-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2022-12-14. (srbsky)
- ↑ BELA CRKVA ČEKA VOJSKU: Napuštena kasarna "Narodni heroj Slavko Munćan Sava" mogla bi da oživi posle 17 godina. Novosti.rs [online]. [cit. 2022-12-14]. Dostupné online. (srbsky)
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- „Národní hosté": jmenný seznam osob se nachází v SOkA České Budějovice, fond Okresní úřad České Budějovice, fasc. 564, inv. č. 991 „Uprchlíci“.
- REITINGER, Tomáš. STRÝČICKÝ JAZYKOVÝ OSTROV. ŽIVOT OBYVATEL V LETECH 1938-1946 POHLEDEM HOSPODÁŘSKÝCH A SOCIÁLNÍCH DĚJIN. 2019 [cit. 2019-08-16]. Bakalářská práce. Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Filozofická fakulta. Vedoucí práce PhDr. Jiří Dvořák, Ph.D.. s. 43. Dostupné online.
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Bela Crkva na Wikimedia Commons
