Přeskočit na obsah

Apoštolové v Novém zákoně

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Nezaměňovat s Učedník (křesťanství). O apoštolech obecně viz Apoštol.
Poslední večeře, nástěnná malba Leonarda da Vinciho z konce 90. let 14. století, je obrazem poslední večeře Ježíše a jeho dvanácti apoštolů v předvečer ukřižování. Santa Maria delle Grazie, Milán
Ježíš a jeho dvanáct apoštolů, freska se symbolem Chi-Rho ☧, Domitillovy katakomby, Řím

V křesťanské teologii a ekleziologii byli apoštolové, zejména dvanáct apoštolů (známých také jako dvanáct učedníků nebo prostě dvanáct), podle Nového zákona hlavními Ježíšovými učedníky. Během Ježíšova života a působení v 1. století n. l. byli apoštolové jeho nejbližšími následovníky a stali se hlavními učiteli Ježíšova evangelijního poselství.[1] Existuje také východokřesťanská tradice odvozená z Lukášova evangelia, podle níž bylo v době Ježíšova působení až sedmdesát apoštolů.

Pověření dvanácti apoštolů během Ježíšova působení je popsáno v synoptických evangeliích. Po svém zmrtvýchvstání jich Ježíš jedenáct (protože Jidáš Iškariotský mezitím zemřel) vyslal Velkým pověřením, aby šířili jeho učení mezi všemi národy. Tato událost se nazývá rozptýlení apoštolů.

V Pavlových listech se Pavel, ačkoli nepatřil mezi původních dvanáct apoštolů, označil za apoštola[2] a uvedl, že byl povolán samotným vzkříšeným Ježíšem během cesty do Damašku. Později se označuje za „apoštola pohanů“.[3] Období a s ním spojené události v časové ose raného křesťanství za života dvanácti apoštolů se nazývají apoštolský věk.[4]

Jména 12 učedníků Ježíše Krista

[editovat | editovat zdroj]
  1. Šimon (také známý jako Petr)
  2. Ondřej (Petrův bratr)
  3. Jakub/Jakob (syn Zebedeův a Janův bratr)
  4. Jan (Zebedeův syn a Jakubův bratr)
  5. Filip (přítel Bartoloměje/Natanaela)
  6. Bartoloměj (Filipův přítel, Janovo evangelium ho označuje jako Natanaela)
  7. Matouš (celník neboli Lévi)
  8. Tomáš (nazývaný také Didymus (dvojče), což je překlad jeho hebrejského jména do řečtiny)[5]
  9. Jakob/Jakub (syn Alfeův, aby se odlišil od Jakuba/Jakoba (syna Zebedeova))
  10. Šimon (Kananejský)
  11. Jidáš Iškariotský (syn Šimona Iškariotského;[6] charakteristika Iškariotský se používá pro odlišení od Judy, známého také jako Juda Jákobův)
  12. Juda (též Tadeáš (nebo Lebeus); v některých překladech nazýván „Juda zélóta“[7])

Etymologie

[editovat | editovat zdroj]
Další informace: Apoštol#Terminologie

Termín apoštol pochází z řeckého apóstolos (ἀπόστολος) – vznikl z předpony apó- (ἀπό-, ,odʻ) a kořene stéllō (στέλλω, ,posílám, odcházímʻ) – původně znamenal ,posel, vyslanecʻ. Má však silnější význam než slovo posel a blíží se spíše významu ,delegátʻ.[8]

Biblická vyprávění

[editovat | editovat zdroj]

Marek – Mk 6, 7–13 (Kral, ČEP) uvádí, že Ježíš původně vyslal těchto dvanáct po dvojicích – srov. Mt 10, 5–42 (Kral, ČEP); Lk 9, 1–6 (Kral, ČEP) do galilejských měst. Text uvádí, že jejich prvotní úkoly byly uzdravovat nemocné a vyhánět démony.[8] Dále jsou poučeni, aby si „na cestu nebrali nic jiného než jen hůl, ani chléb, ani měšec, ani peníze, ale aby si obuli opánky (sandály) a nebrali si dvoje šaty (tuniky)“, a že pokud je v některém městě odmítnou, mají si při odchodu vytřepat prach z opánků, což je gesto, o němž se někteří badatelé domnívají, že bylo míněno jako pohrdavá výhrůžka.[9]

Později v evangelijních vyprávěních se o dvanácti apoštolech říká, že byli pověřeni hlásat evangelium „všem národům“[10] bez ohledu na to, zda jsou Židé nebo pohané.[11] Pavel zdůraznil důležitou roli apoštolů v Boží církvi, když řekl, že Boží dům je „postaven na základech apoštolů a proroků, přičemž úhelným kamenem je sám Kristus Ježíš“.[12]

Povolání od Ježíše

[editovat | editovat zdroj]
Synaxis (liturgické shromáždění) dvanácti apoštolů. Rusko, 14. století, Moskevské muzeum
Povolání apoštolů, freska v Sixtinské kapli, Domenico Ghirlandaio, 1481–1482

Všechna čtyři kanonická evangelia popisují okolnosti, za nichž byli někteří z učedníků získáni:[13][14][15][16] Podle Janova evangelia Ondřej, který byl učedníkem Jana Křtitele, a další nejmenovaný učedník Jana Křtitele, tradičně považovaný za Jana, poté, co slyšeli, že Křtitel ukázal na Ježíše jako na „Beránka Božího“, následovali Ježíše a strávili s ním den, čímž se stali prvními dvěma učedníky, které Ježíš povolal. Z tohoto důvodu pravoslavná církev uctívá Ondřeje jménem Protokletos, což znamená „první povolaný“.[17]

Přestože je Ježíš jen krátce požádal, aby se k němu připojili, všichni podle líčení okamžitě souhlasili a opustili sítě. Jejich okamžitý souhlas je považován za příklad božské moci, ačkoli to v textu není uvedeno. Jiným vysvětlením je, že někteří z učedníků mohli o Ježíši slyšet již dříve, jak naznačuje Janovo evangelium, které uvádí, že Ondřej byl učedníkem Jana Křtitele a že on a jeho bratr začali Ježíše následovat, jakmile byl Ježíš pokřtěn.[18]

Matouš popisuje Ježíšovo setkání s Jakubem a Janem, rovněž rybáři a bratry, velmi krátce po přijetí Šimona a Ondřeje. Matouš a Marek označují Jakuba a Jana za Zebedeovy syny. Lukáš k Matoušovi a Markovi dodává, že Jakub a Jan pracovali v týmu se Šimonem a Ondřejem. Matouš uvádí, že v době setkání Jakub a Jan opravovali sítě, ale bez váhání se ochotně připojili k Ježíšovi.[19]

To se shoduje s Markovým a Lukášovým vyprávěním, ale Matouš naznačuje, že muži opustili i svého otce (protože je přítomen ve člunu, který nechávají za sebou), a Carter se domnívá, že by to mělo být interpretováno tak, že Matoušův pohled na Ježíše je pohledem na postavu odmítající tradiční patriarchální strukturu společnosti, kde měl otec nad svými dětmi velení; většina badatelů to však interpretuje pouze tak, že Matouš chtěl, aby tito dva byli vnímáni jako ještě oddanější než druhá dvojice, nebo že Ježíš očekával brzký příchod království.[20]

Synoptická evangelia dále popisují, že Ježíš si později během svého působení všiml celníka v jeho boudě. Celník, který se v Matoušovi – Mt 9, 9 (Kral, ČEP) jmenuje Matouš a v Markovi – Mk 2, 14 (Kral, ČEP) a Lukášovi – Lk 5, 27 (Kral, ČEP) Levi, je Ježíšem vyzván, aby se stal jedním z jeho učedníků. Uvádí se, že Matouš/Levi přijal a poté pozval Ježíše na jídlo se svými přáteli. Celníci byli v židovské společnosti považováni za darebáky a farizeové se podle popisu ptají Ježíše, proč stoluje s tak nečestnými lidmi. Ježíšova odpověď je nyní dobře známá: „Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem pozvat spravedlivé, ale hříšníky.“[21]

Vyvolení dvanácti apoštolů

[editovat | editovat zdroj]
James Tissot, Povzbuzení apoštolů
Adriaen van de Venne: Rybolov duší, olej na desce, 1614

Vyvolení dvanácti apoštolů je epizoda z Ježíšova působení, která se objevuje ve třech synoptických evangeliích. Vypráví o prvním výběru dvanácti apoštolů z Ježíšových učedníků.[22][23]

V Matoušově evangeliu se tato událost odehrává krátce před zázrakem muže s odumřelou rukou – Mt 12, 9–13 (Kral, ČEP), Mk 3, 1–6 (Kral, ČEP) a Lk 6, 6–11 (Kral, ČEP). V Markově a Lukášově evangeliu se objevuje krátce po tomto zázraku.[24]

Zavolal svých dvanáct učedníků a dal jim moc nad nečistými duchy, aby je vymítali a uzdravovali každou nemoc a každou chorobu. Jména těch dvanácti apoštolů jsou: první Šimon, zvaný Petr, jeho bratr Ondřej, Jakub Zebedeův, jeho bratr Jan, Filip, Bartoloměj, Tomáš, celník Matouš, Jakub Alfeův, Tadeáš, Šimon Kananejský a Iškariotský Jidáš, který ho pak zradil.
— Matouš 10,1–4[25]


Vystoupil na horu a zavolal k sobě ty, které si vyvolil; i přišli k němu. Ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, aby je posílal kázat a aby měli moc vymítat zlé duchy. Ustanovil těchto dvanáct: Petra – toto jméno dal Šimonovi – Jakuba Zebedeova a jeho bratra Jana, jimž dal jméno Boanerges, což znamená ‚synové hromu‘, Ondřeje, Filipa, Bartoloměje, Matouše, Tomáše, Jakuba Alfeova, Tadeáše, Šimona Kananejského a Iškariotského Jidáše, který ho pak zradil.
— Marek 3,13–19[26]


V těch dnech vyšel na horu k modlitbě; a celou noc se tam modlil k Bohu. Když nastal den, zavolal k sobě své učedníky a vyvolil z nich dvanáct, které také nazval apoštoly: Šimona, kterému dal jméno Petr, jeho bratra Ondřeje, Jakuba, Jana, Filipa, Bartoloměje, Matouše, Tomáše, Jakuba Alfeova, Šimona zvaného Zélóta, Judu Jakubova a Jidáše Iškariotského, který se pak stal zrádcem.
— Lukáš 6,12–16[27]

Seznamy dvanácti apoštolů v Novém zákoně

[editovat | editovat zdroj]
Pomník Ježíše a dvanácti apoštolů v Domus Galilaeae, Izrael

Každý ze čtyř seznamů apoštolů v Novém zákoně[28] uvádí, že všichni apoštolové byli muži. Kanonická evangelia a kniha Skutků apoštolů uvádějí různá jména dvanácti apoštolů. Seznam v Lukášově evangeliu se od Matoušova a Markova liší v jednom bodě. Místo „Tadeáše“ uvádí „Judu, syna Jakubova.“[p 1] Všechny výčty se objevují ve třech skupinách, přičemž v každé skupině jsou vždy stejní čtyři apoštolové. Každou skupinu vede vždy stejný apoštol, i když pořadí zbývajících tří jmen ve skupině se liší. Petr je tedy vždy uveden jako první, Filip je vždy uveden jako pátý a Jakub, syn Alfeův, je vždy uveden jako devátý. Jidáš Iškariotský je vždy uveden jako poslední.

Na rozdíl od synoptických evangelií neobsahuje Janovo evangelium formální seznam apoštolů. Ačkoli se v něm hovoří o „Dvanácti“,[29] evangelium nepředkládá žádné bližší informace o tom, kdo těchto dvanáct apoštolů vlastně bylo, a autor Janova evangelia je všechny nezmiňuje jmenovitě. V Janově evangeliu také nejsou odděleny pojmy „apoštolové“ a „učedníci“.

Podle Nového zákona byly mezi dvanácti apoštoly pouze dva bratrské páry: Petr a Ondřej, synové Jonášovi, a Jakub a Jan, synové Zebedeovi. Vzhledem k tomu, že otec Jakuba, syna Alfeova, i Matouše se jmenuje Alfeus, byli podle tradice pravoslavné církve tito dva také bratři.[30][31] Podle tradice katolické církve založené na spisu apoštolského otce Papiáše z Hierapolisu byli apoštolové Jakub, syn Alfeův, a Tadeáš bratry a syny Alfea (jménem též Kleofáš) a jeho manželky Marie Kleofášovy, která byla sestrou Ježíšovy matky.[32] Zlatá legenda, kterou sestavil Jacobus de Voragine ve 13. století, přidává ke dvěma apoštolům také Šimona Zélótu.[33][34]

Matoušovo
evangelium[25] 		Markovo
evangelium[26] 		Lukášové
evangelium[27] 		Janovo
evangelium 		Skutky apoštolů[35]
1. Šimon („známý také jako Petr“) Šimon („kterému dal jméno Petr“) Šimon („kterého pojmenoval Petr“) Šimon Petr[36] / Kéfas „což je v překladu Petr“[37] Petr
2. Ondřej („jeho [Petrův] bratr“) Ondřej Ondřej („jeho [Petrův] bratr“) Ondřej („bratr Šimona Petra“) Ondřej
3. Jakub („syn Zebedeův“) Jakub („syn Zebedeův“) / jeden z „Boanerges (Βοανηργές)“ Jakub jeden ze „synů Zebedeových“ Jakub
4. Jan („jeho [Jakubův] bratr“) Jan („bratr Jakubův“) / jeden z „Boanerges“ Jan jeden ze „synů Zebedeových“ / „učedník, kterého Ježíš miloval“[p 2] Jan
5. Filip Filip Filip Filip Filip
6. Bartoloměj Bartoloměj Bartoloměj Natanael Bartoloměj
7. Tomáš Tomáš Tomáš Tomáš („zvaný též Didymus“)[38] Tomáš
8. Matouš („ten publikán“) Matouš / Levi Matouš / Levi není zmíněn Matouš
9. Jakub („syn Alfeův“) Jakub („syn Alfeův“) Jakub („syn Alfeův“) není zmíněn Jakub („syn Alfeův“)
10. Tadeáš (nebo „Lebbaeus“); v některých překladech nazývaný „Juda Zélota“[39] Tadeáš Juda („syn Jakubův“, v některých překladech uváděn jako bratr) Juda („ne Iškariotský“)[40] Juda („syn Jakubův“, v některých překladech uváděn jako bratr)
11. Šimon („Kananejský“) Šimon („Kananejský“) Šimon („který se nazýval horlivec [Zélóta]“) není zmíněn Šimon („horlivec [Zélóta]“)
12. Jidáš Iškariotský Jidáš Iškariotský Jidáš Iškariotský Jidáš („syn Šimona Iškariotského“)[36] (Jidáš, kterého nahradil Matěj)

Vnitřní kruh mezi Dvanácti apoštoly

[editovat | editovat zdroj]

Petr, Jakub, syn Zebedeův, a Jakubův bratr Jan tvořili v evangeliích neformální triumvirát dvanácti apoštolů. Ježíš je pozval, aby byli jako jediní apoštolové přítomni při třech významných příležitostech během jeho veřejného působení: při vzkříšení Jairovy dcery,[41] při Ježíšově proměnění[42] a při agónii v Getsemanské zahradě.[43]

V době raně křesťanské církve byli jako vedoucí trojice mezi apoštoly uznáváni Petr, Jan a Jakub, Ježíšův bratr, známí pod souhrnným označením tři pilíře církve.[44][45] Podle tradice katolické církve založené na Jeronýmově spisu je tento Jakub ztotožňován s apoštolem Jakubem, synem Alfeovým.[46][47]

Dva z vedoucího triumvirátu, Petr a Jan, byli navíc Ježíšem posláni do města, aby připravili poslední velikonoční jídlo (poslední večeři),[48] a byli také jediní dva ze sboru apoštolů, kteří navštívili nově obrácené věřící v Samaří.[49] Pokud má být Jan ztotožňován s učedníkem, kterého Ježíš miloval, pak to byli také pouze Petr a Jan, kdo následovali Ježíše po jeho zajetí v Getsemanské zahradě[50] a kdo běželi k prázdnému hrobu poté, co Marie Magdaléna dosvědčila Ježíšovo vzkříšení.[51][52]

Nahrazení Jidáše Iškariotského

[editovat | editovat zdroj]
Hlavní článek: Apoštol Matěj

Poté, co Jidáš zradil Ježíše (a pak z pocitu viny spáchal před Kristovým vzkříšením sebevraždu, jak vypráví jedno z evangelií), bylo apoštolů jedenáct. O této skupině se mluví jako o „jedenácti“ v Mk 16, 14 (Kral, ČEP) (součást „delšího konce“ Markova evangelia) a v Lk 24, 9–33 (Kral, ČEP). Ve Sk 1, 26 (Kral, ČEP) jsou „jedenácti apoštoly“, v Mt 28, 16 (Kral, ČEP) jsou „jedenácti učedníky“. Když byl Ježíš od nich vzat a připravil je na příchod Ducha svatého, kterého jim slíbil, Petr bratřím poradil:

V těch dnech vstal Petr ve shromáždění bratří – bylo tam pohromadě asi sto dvacet lidí – a řekl: „Bratří, muselo se splnit slovo Písma, kde Duch svatý už ústy Davidovými mluvil o Jidášovi, o tom, který na Ježíše přivedl stráže, ačkoliv patřil do počtu nás Dvanácti a byl vyvolen ke stejné službě. Z odměny za svůj zlý čin si koupil pole, ale pak se střemhlav zřítil, jeho tělo se roztrhlo a všechny vnitřnosti vyhřezly. Všichni obyvatelé Jeruzaléma se o tom dověděli a začali tomu poli říkat ve svém jazyce Hakeldama, to znamená Krvavé pole. Neboť je psáno v Knize žalmů: ‚Jeho obydlí ať zpustne, ať není nikoho, kdo by v něm bydlel;‘ a jinde je psáno: ‚Jeho pověření ať převezme jiný.‘ Proto jeden z těch mužů, kteří s námi chodili po celý čas, kdy Pán Ježíš byl mezi námi, od křtu Janova až do dne, kdy byl od nás vzat, musí se spolu s námi stát svědkem jeho zmrtvýchvstání.“
— Sk 1, 15–22 (Kral, ČEP)

V době mezi Ježíšovým nanebevstoupením a dnem Letnic tedy zbývající apoštolové zvolili dvanáctého apoštola losováním, což je tradiční izraelský způsob určování Boží vůle – viz Př 16, 33 (Kral, ČEP). Los padl na Matěje.

Zdá se, že první historickou zmínku o dvanácti apoštolech uvádí apoštol Pavel ve svém Prvním listě Korintským: „Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti“ 1Kor 15, 3–5 (Kral, ČEP).

Další apoštolové zmínění v Novém zákoně

[editovat | editovat zdroj]
Osoba nazývaná apoštol Kde v Písmu Poznámky
Barnabáš Sk 14, 14 (Kral, ČEP)[53] —
Jakub Spravedlivý, bratr Ježíšův 1Kor 15, 7 (Kral, ČEP), Gal 1, 19 (Kral, ČEP) —
Andronikus a Junie Řím 16, 7 (Kral, ČEP)[54] Pavel uvádí, že Andronikus a Junia byli „významní mezi apoštoly“. To se tradičně vykládá jedním ze dvou způsobů:
  • Andronikus a Junia byli „významní mezi apoštoly“, tedy význační apoštolové.[55]
  • Andronikus a Junia byli „dobře známí mezi apoštoly“, což znamená „dobře známí apoštolům“.

Pokud je správný první názor, pak Pavel může mít na mysli ženského apoštola[56][57] – řecké jméno (Iounian) je v akuzativu a mohlo by být buď Junia (žena), nebo Junias (muž).[58] Pozdější rukopisy přidávají přízvuky, aby bylo jednoznačně Junias; nicméně zatímco „Junia“ bylo běžné jméno, „Junias“ nebylo,[57] a různé biblické překlady upřednostňují obě možnosti.

Podle druhého názoru se Pavel pouze zmiňuje o výjimečném charakteru těchto dvou lidí, který byl uznán apoštoly.

Historicky bylo prakticky nemožné určit, který z obou názorů byl správný. Druhý názor v posledních letech z vědeckého hlediska obhajují Daniel Wallace a Michael Burer.[59]

Sedmdesát učedníků

[editovat | editovat zdroj]
Hlavní článek: Sedmdesát učedníků

„Sedmdesát učedníků“ nebo „sedmdesát dva učedníků“ (ve východních křesťanských tradicích známých jako „sedmdesát apoštolů“) byli Ježíšovi první vyslanci, o nichž se zmiňuje Lukášovo evangelium.[60] Podle Lukáše, jediného evangelia, v němž se objevují, je Ježíš jmenoval a vyslal po dvojicích na konkrétní misi, která je v textu podrobně popsána.

V západním křesťanství jsou obvykle označováni jako učedníci,[61] zatímco ve východním křesťanství jsou obvykle označováni jako apoštolové.[62] Při použití původních řeckých slov jsou oba tituly popisné, protože apoštol je ten, kdo je vyslán na misii (řečtina používá slovesný tvar: apesteilen), zatímco učedník je student, ale obě tradice se liší v rozsahu slov apoštol a učedník.

Pavel, apoštol národů

[editovat | editovat zdroj]
Hlavní článek: Pavel z Tarsu
Apoštol Pavel, Rembrandt, asi 1633

Ačkoli Pavel, Žid jménem Saul,[63] nebyl jedním z apoštolů povolaných za Ježíšova života, po svém obrácení si nárokoval zvláštní pověření od Ježíše po jeho nanebevstoupení jako „apoštol pohanů“,[3] aby šířil poselství evangelia. Ve svých spisech, listech křesťanským církvím po celé Levantě, Pavel neomezoval pojem „apoštol“ na dvanáct a často jako o apoštolovi mluví o svém učiteli Barnabášovi.[4]

Pavel, ačkoli nepatřil mezi původních dvanáct apoštolů, se ve svých spisech označil za apoštola.[2] Povolal ho sám vzkříšený Ježíš během události na cestě do Damašku. Spolu s Barnabášem mu byla přidělena role apoštola v církvi.[64]

Protože Pavel tvrdil, že evangelium nepřijal z učení Dvanácti apoštolů, ale výhradně a přímo skrze osobní zjevení od Ježíše po nanebevstoupení,[65] tedy po Ježíšově smrti a zmrtvýchvstání (nikoli před ním jako Dvanáct), musel Pavel často obhajovat svou apoštolskou autoritu (1Kor , 9 (Kral, ČEP) „Nejsem snad apoštol?“) a prohlašovat, že viděl Ježíše a byl jím pomazán na cestě do Damašku.

Pavel se možná považoval za horšího než ostatní apoštolové, protože původně pronásledoval Kristovy stoupence,[66] přičemž si myslel, že není ani v nejmenším horší než tito „nadapoštolové“ a nechybí mu „vědomosti“.[67]

Pavel sám sebe označil za apoštola pohanů.[3] Podle Pavlova vyprávění v listu Galaťanům Jakub, Petr a Jan v Jeruzalémě přijali „milost“ danou Pavlovi a souhlasili s tím, aby Pavel a Barnabáš šli k pohanům (konkrétně k těm, kteří nejsou obřezáni), a tři apoštolové, kteří se „jevili jako sloupy“, k obřezaným.[68] Navzdory Malému poslání z desátého kapitoly Matoušova evangelia (viz Mt 10 (Kral, ČEP)) neomezilo Dvanáct apoštolů své poslání pouze na Židy, neboť za prvního obráceného pohana je všeobecně považován setník Kornélius, kterého obrátil Petr, a Velké poslání vzkříšeného Ježíše je určeno konkrétně „všem národům“.

Jak uvádí Catholic Encyclopedia, „je okamžitě zřejmé, že v křesťanském smyslu mohl být ,apoštolemʻ nazýván každý, kdo přijal od Boha nebo Krista poslání sloužit lidem“; tím se původní smysl rozšířil i mimo dvanáct apoštolů.[8]

Úmrtí

[editovat | editovat zdroj]
Relikvie apoštolů v roce 2017, během jejich putování po Utahu[69]

Křesťanská tradice obecně uvádí, že z dvanácti apoštolů, kteří po Matějově zvolení nesli tento titul, bylo všech dvanáct apoštolů kromě Jana umučeno. Tradičně se má za to, že Jan všechny přežil, dožil se vysokého věku a zemřel přirozenou smrtí v Efezu někdy po roce 98, za vlády císaře Trajána.[70][71] V Novém zákoně je však popsána pouze smrt jeho bratra Jakuba, který zemřel jako první apoštol asi v roce 44 n. l.[72] – Sk 12, 1–2 (Kral, ČEP).

Matouš – Mt 27, 5 (Kral, ČEP) říká, že Jidáš Iškariotský hodil stříbro, které dostal za zradu Ježíše, dolů do chrámu a pak se šel oběsit. Ve Skutcích – Sk 1, 18 (Kral, ČEP) se píše, že si koupil pole, pak „se střemhlav zřítil, jeho tělo se roztrhlo a všechny vnitřnosti vyhřezly“.

Podle historika Edwarda Gibbona z 18. století se první křesťané (druhá polovina 2. století a první polovina 3. století) domnívali, že umučeni byli pouze Petr, Pavel a Jakub, syn Zebedeův.[73] Ostatní nebo dokonce všechna tvrzení o umučených apoštolech se neopírají o historické nebo biblické důkazy, ale pouze o pozdější legendy.[74][75]

Relikvie a místa pohřbů

[editovat | editovat zdroj]

Relikvie apoštolů si připisují různé kostely, mnohé z nich v Evropě.

Bartoloměj pohřben v bazilice v Beneventu, Itálie, nebo v bazilice svatého Bartoloměje all'Isola, Řím, Itálie.[76]
Filip pohřben v kostele svatých apoštolů v Římě nebo možná v Hierapolisu v současném Turecku[77][78]
Jakub Veliký pohřben v katedrále v Santiagu de Compostela, Santiago de Compostela, Galicie, Španělsko
Jakub, syn Alfeův pohřben v katedrále svatého Jakuba v Jeruzalémě nebo v kostele svatých apoštolů v Římě[79][78]
Jan nemá žádné ostatky. Při otevření jeho hrobu (v bazilice sv. Jana v Efezu) za vlády Konstantina Velikého nebyly nalezeny žádné kosti, což dalo podnět k domněnce, že jeho tělo bylo vzato do nebe[80]
Jidáš Iškariotský pohřben v Akeldamě u Jeruzaléma (podle Matoušova evangelia a Skutků apoštolů)
Juda Tadeáš pohřben v bazilice svatého Petra pod oltářem svatého Josefa se svatým Šimonem Zlatoústým; dvě kosti (relikvie) se nacházejí v Národní svatyni svatého Judy v Chicagu; další relikvie si nárokují katedrála v Remeši a katedrála v Toulouse[81][82][83]
Matouš pohřben v katedrále v Salernu v Itálii[84]
Matěj pohřben v opatství svatého Matěje v Trevíru, Německo[85]
Ondřej pohřben v katedrále svatého Ondřeje v Patrasu, Řecko[86]
Pavel relikvie se nacházejí v bazilice svatého Pavla za hradbami v Římě; lebka se nachází v arcibazilice svatého Jana Lateránského vedle lebky svatého Petra[87]
Petr pohřben v bazilice svatého Petra ve Vatikánu v Římě v Itálii; lebka se nachází v arcibazilice svatého Jana Lateránského vedle lebky svatého Pavla[87]
Šimon Horlivec pohřben v bazilice svatého Petra v Římě pod oltářem svatého Josefa se svatým Judou[88]
Tomáš pohřben v bazilice svatého Tomáše v indickém Čennaí nebo v bazilice svatého Tomáše apoštola v italské Ortoně[89][90]

Odkaz

[editovat | editovat zdroj]

Ve 2. století n. l. bylo spojení s apoštoly považováno za důkaz autority. Církve, o nichž se věřilo, že je založil některý z apoštolů, se nazývají apoštolské stolce.[4]

Pavlovy listy byly přijímány jako Písmo svaté a dvě ze čtyř kanonických evangelií byla spojována s apoštoly, stejně jako další novozákonní díla. Apoštolům byly připisovány různé křesťanské texty, například Didaché a Apoštolské konstituce.[4] Apoštolské vyznání víry, oblíbené na Západě, údajně sepsali sami apoštolové.

Biskupové se odvozovali od jednotlivých apoštolů, kteří se údajně rozptýlili z Jeruzaléma a zakládali církve na velkých územích. Křesťanští biskupové se tradičně hlásili k autoritě odvozené na základě apoštolské posloupnosti od dvanácti apoštolů.[4]

Raní církevní otcové, kteří byli spojováni s apoštoly – například papež Klement I. se svatým Petrem – jsou označováni jako apoštolští otcové.

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ Další informace viz Apoštol Juda
  2. ↑ Jedná se o tradiční záměnu Jana Apoštola s Janem Evangelistou, kterou v současnosti zpochybňuje mnoho textologů.

Reference

[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Apostles in the New Testament na anglické Wikipedii.

  1. ↑ Apostle [online]. britannica.com, 2020-05-24, rev. 2020-06-03 [cit. 2024-02-07]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-03. (angličtina) 
  2. ↑ a b Řím 1, 1 (Kral, ČEP)
  3. ↑ a b c Řím 11, 13 (Kral, ČEP)
  4. ↑ a b c d e The Oxford Dictionary of the Christian Church. Příprava vydání Cross, F.L. (ed.). [s.l.]: Oxford University Press, 2005. ISBN 0-19-280290-9. (angličtina) 
  5. ↑ Jan 11, 16 (Kral, ČEP), Jan 20, 24 (Kral, ČEP), Jan 21, 2 (Kral, ČEP)
  6. ↑ Jan 6, 67–71 (Kral, ČEP)
  7. ↑ METZGER, Bruce M. A Textual Commentary on the Greek New Testament. revidované. vyd. [s.l.]: Hendrickson Publishers, 2005. ISBN 978-1598561647. S. 21. (anglicky) 
  8. ↑ a b c Apostles. In: Catholic Encyclopedia. [s.l.]: newadvent.org, 2005. Dostupné online. (angličtina)
  9. ↑ MILLER, Denzil R. Walking with the Apostles: Forth-Five Days in the Book of Acts. [s.l.]: PneumaLife Publications, 2016. S. 26. (angličtina) 
  10. ↑ Mt 28, 19 (Kral, ČEP); Mk 13, 10 (Kral, ČEP); Mk 16, 15 (Kral, ČEP)
  11. ↑ Sk 15, 1–31 (Kral, ČEP), Gal 2, 7–9 (Kral, ČEP), Sk 1, 4–8 (Kral, ČEP), Sk 10, 1 (Kral, ČEP)
  12. ↑ Ef 2, 19–20 (Kral, ČEP)
  13. ↑ Mt 4, 18–22 (Kral, ČEP)
  14. ↑ Mk 1, 16–20 (Kral, ČEP)
  15. ↑ Lk 5, 1–11 (Kral, ČEP)
  16. ↑ Jan 1, 35–51 (Kral, ČEP)
  17. ↑ BENEDIKT XVI. General Audience of 14 June 2006: Andrew, the "Protoclete" [online]. Svatý stolec, 2006-06-14 [cit. 2024-02-08]. Dostupné online. (angličtina) 
  18. ↑ Jan 1, 40–42 (Kral, ČEP)
  19. ↑ Mt 4, 21 (Kral, ČEP)
  20. ↑ MEIER, John P. Marginal Jew, II. [s.l.]: Doubleday, 1994. Dostupné online. ISBN 978-0385469920. (angličtina) 
  21. ↑ Mk 2, 17 (Kral, ČEP)
  22. ↑ RILEY, Harold. The First Gospel. [s.l.]: Mercer University Press, 1992. Dostupné online. ISBN 0-86554-409-3. S. 47. (angličtina) 
  23. ↑ MILLS, Watson E.; BULLARD, Roger Aubrey. Mercer Dictionary of the Bible. [s.l.]: Mercer University Press, 1998. ISBN 0-86554-373-9. S. 48. (angličtina) 
  24. ↑ STRAUSS, David. The Life of Jesus. [s.l.]: Calvin Blanchard, 1860. S. 340. (angličtina) 
  25. ↑ a b Mt 10, 1–4 (Kral, ČEP)
  26. ↑ a b Mk 3, 13–19 (Kral, ČEP)
  27. ↑ a b Lk 6, 12–16 (Kral, ČEP)
  28. ↑ Mk , 3 (Kral, ČEP), Mt 10, 1–4 (Kral, ČEP), Lk 6, 12–16 (Kral, ČEP) a Sk 1, 13 (Kral, ČEP)
  29. ↑ Jan 6, 67–71 (Kral, ČEP)
  30. ↑ VELIMIROVIĆ, Nikolaj. Prologue of Ohrid [online]. westserbdio.org, rev. 2017-05-02 [cit. 2024-02-08]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-05-02. (angličtina) 
  31. ↑ SHAMS IBN KABAR. The Lamp that Lights the Darkness in Clarifying the Service [online]. Překlad William A. Hanna. St. Mary & St. Abraam Coptic Orthodox Church; St. Louis, Missouri, 2000 [cit. 2024-02-08]. Dostupné online. (angličtina) 
  32. ↑ PAPIÁŠ, z Hierapolisu. "Fragment X". Exposition of the Sayings of the Lord [online]. Peter Kirby, rev. 2015-09-10 [cit. 2024-02-08]. Dostupné online. (angličtina) 
  33. ↑ JACOBUS, de Voragine. The Golden Legend or Lives Of The Saints [online]. sourcebooks.fordham.edu, rev. 2018-10-28 [cit. 2024-02-08]. Dostupné online. (angličtina) 
  34. ↑ STRACKE, Richard. Golden Legend: Life of SS. Simon and Jude [online]. christianiconography.info, rev. 2018-10-28 [cit. 2024-02-08]. Dostupné online. (angličtina) 
  35. ↑ Sk 1, 13 (Kral, ČEP)
  36. ↑ a b Jan 6, 67–71 (Kral, ČEP)
  37. ↑ Jan 1, 42 (Kral, ČEP)
  38. ↑ Jan 11, 16 (Kral, ČEP), Jan 20, 24 (Kral, ČEP), Jan 21, 2 (Kral, ČEP)
  39. ↑ METZGER, Bruce M. A Textual Commentary on the Greek New Testament. Revised. vyd. [s.l.]: Hendrickson Publishers, 2005. ISBN 978-1598561647. S. 21. 
  40. ↑ Jan 14, 22 (Kral, ČEP)
  41. ↑ Mk 5, 37 (Kral, ČEP)
  42. ↑ Mt 17, 1 (Kral, ČEP)
  43. ↑ Mt 26, 37 (Kral, ČEP)
  44. ↑ Gal 2, 9 (Kral, ČEP)
  45. ↑ „Když poznali milost, která mi byla dána – Jakub a Petr a Jan, kteří byli uznáváni za sloupy církve – podali mně a Barnabášovi pravici na stvrzení naší dohody, že my půjdeme mezi pohany a oni mezi židy.“ Gal 2, 9 (Kral, ČEP)
  46. ↑ SAWARD, John. Cradle of redeeming love: the theology of the Christmas mystery. [s.l.]: [s.n.], 2002. Dostupné online. S. 18. (angličtina)  „Jeroným dochází k závěru, že svatý Jakub, syn Alfeův, a svatý Jakub, bratr Páně, jsou jedna a tatáž osoba. Proč je však Jakub, syn Alfeův, nazýván „bratrem“ našeho Pána? Jeroným odpovídá takto. V Mt 13, 55 (Kral, ČEP) slyšíme o čtyřech „bratrech“ našeho Pána: Jakub a Josef, Šimon a Juda. Později, v pašijovém vyprávění, se svatý Matouš zmiňuje o Marii, která je matkou Jakuba a Josefa (srov. Mt 27, 56 (Kral, ČEP)).“
  47. ↑ CHILTON, Bruce; NEUSNER, Jacob. The brother of Jesus: James the Just and his mission. [s.l.]: [s.n.], 2001. S. 17. (angličtina)  „Vzhledem k tomu, že Jakub byl identifikován jako syn Alfeův, Jeroným uvádí, že nedokáže vysvětlit spojení Marie .... Chrysostom (347–407) jako první navrhl, že Jakub, bratr Páně, je synem Kleofášovým, ačkoli ...“
  48. ↑ Lk 22, 8 (Kral, ČEP)
  49. ↑ Sk 8, 14 (Kral, ČEP)
  50. ↑ Jan 18, 15–16 (Kral, ČEP)
  51. ↑ Jan 20, 1–10 (Kral, ČEP)
  52. ↑ CULPEPPER, R. Alan. John, the Son of Zebedee: The Life of a Legend. [s.l.]: Univ of South Carolina Press, 1994. Dostupné online. ISBN 0-87249-962-6. S. 47. (angličtina) 
  53. ↑ Sk 14, 14 (Kral, ČEP)
  54. ↑ Řím 16, 7 (Kral, ČEP)
  55. ↑ MAY, Herbert G.; METZGER, Bruce M. The New Oxford Annotated Bible with the Apocrypha. [s.l.]: [s.n.], 1977. 
  56. ↑ CROSSAN, J.D.; REED, J.L. In Search of Paul. [s.l.]: Harper, 2004. ISBN 978-0-06-051457-0. S. 115–116. 
  57. ↑ a b EHRMAN, Bert. Peter, Paul, and Mary Magdalene: The Followers of Jesus in History and Legend. [s.l.]: Oxford University Press, 2006. ISBN 978-0-19-530013-0. 
  58. ↑ A Female Apostle? [online]. CBMW, 2007-06-26. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2017-10-21. 
  59. ↑ BURER, Michael H.; WALLACE, Daniel B. Was Junia Really an Apostle? A Re-examination of Rom 16.7. New Testament Studies. Cambridge University Press, 2001, s. 76–91. Dostupné online. DOI 10.1017/S0028688501000066. S2CID 170360881. 
  60. ↑ Lk 10, 1–24 (Kral, ČEP)
  61. ↑ Disciple [online]. New Advent Catholic Encyclopedia, rev. 2018-01-24 [cit. 2024-02-09]. Dostupné online. (angličtina)  „,Učedníciʻ v tomto kontextu nejsou zástupy věřících, které se shromáždily kolem Krista, ale menší skupina jeho následovníků. Běžně jsou ztotožňováni s oněmi sedmdesáti dvěma (podle přijatého řeckého textu sedmdesáti, i když několik řeckých rukopisů uvádí sedmdesát dva, stejně jako Vulgáta), o nichž se mluví – Lk 10, 1 (Kral, ČEP) jako o Ježíšem vyvolených. Jména těchto učedníků jsou uvedena v několika seznamech (Chronicon Paschale a Pseudo-Dorotheus in Migne, P.G., XCII, 521-24; 543-45; 1061-65); tyto seznamy jsou však bohužel bezcenné.“
  62. ↑ Synaxis of the Seventy Apostles [online]. oca.org, 2012-09-27, rev. 2018-01-18 [cit. 2024-02-09]. Dostupné online. (angličtina) 
  63. ↑ The Cambridge Companion to St. Paul. Příprava vydání Dunn, James D. G. (ed.). Cambridge: Cambridge University Press: [s.n.], 2003. ISBN 0-521-78155-8. S. 21. (angličtina) 
  64. ↑ Sk 13, 2 (Kral, ČEP)
  65. ↑ srov. Gal 1, 12 (Kral, ČEP); Sk 9, 3–19 (Kral, ČEP); Sk 9, 26–27 (Kral, ČEP); Sk 22, 6–21 (Kral, ČEP); Sk 26, 12–23 (Kral, ČEP)
  66. ↑ 1Kor 15, 9 (Kral, ČEP)
  67. ↑ 2Kor 11, 5–6 (Kral, ČEP)
  68. ↑ Gal 2, 7–9 (Kral, ČEP)
  69. ↑ Relics of the Passion [online]. [cit. 2018-03-25]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 24 March 2018. 
  70. ↑ LAMPORT, Mark A. Encyclopedia of Christianity in the Global South. [s.l.]: Rowman & Littlefield Publishers, 2018-06-01. Dostupné online. ISBN 978-1-4422-7157-9. S. 27. (angličtina) 
  71. ↑ John the Apostle [online]. ccel.org [cit. 2024-02-09]. Dostupné online. (angličtina) 
  72. ↑ CRAUGHWELL, Thomas J. Saints Preserved. [s.l.]: Crown Publishing Group, 2011. Dostupné online. ISBN 9780307590749. S. 137. (angličtina) 
  73. ↑ GIBBON, Edward. Chapter XVI. The Conduct of the Roman Government toward the Christians, from the Reign of Nero to that of Constantine. In: The history of the decline and fall of the Roman empire. New York: J. & J. Harper for Collins & Hanney Dostupné online. Svazek II. S. 20. (angličtina) „27. V době Tertuliána a Klimenta Alexandrijského se sláva mučednictví omezovala na svatého Petra, Pavla a Jakuba. Ostatním apoštolům ji postupně propůjčili novější Řekové, kteří si prozíravě vybrali za dějiště svého kázání a utrpení nějakou vzdálenou zemi za hranicemi římské říše. Viz Mosheim, s. 81. a Tillemont, Memoires Ecclesiastiques, tom. i. část 3.“
  74. ↑ Were the Disciples Martyred for Believing the Resurrection? A Blast From the Past [online]. The Bart Ehrman Blog, 2017-10-13, rev. 2019-04-02 [cit. 2024-02-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-04-02. (angličtina) 
  75. ↑ WILLS, Garry. The Future of the Catholic Church with Pope Francis. [s.l.]: Penguin Publishing Group, 2015-03-10. Dostupné online. ISBN 978-0-698-15765-1. S. 49. (angličtina)  „(Candida Mossová shromažďuje historické důkazy, aby dokázala, že ,jednoduše nevíme, jak kterýkoli z apoštolů zemřel, natož zda byl umučenʻ)6“ Citace Mossová, Candida (5. března 2013). The Myth of Persecution: How Early Christians Invented a Story of Martyrdom. [s.l.]: HarperCollins Dostupné online. ISBN 978-0-06-210454-0. S. 136. (angličtina) 
  76. ↑ GIANGRAVÈ, Claire. St. Bartholomew Basilica shows a time of New Martyrs [online]. Crux, 2017-04-22, rev. 2022-02-21 [cit. 2024-02-09]. Dostupné online. (angličtina) 
  77. ↑ Tomb of the Apostle St.Philip in Hierapolis (Asia Minor, Turkey) [online]. hierapolis-info.ru [cit. 2024-02-10]. Dostupné online. (angličtina) 
  78. ↑ a b RASMUSSEN, Kaare Lund, VAN DER PLICHT, Johannes; LA NASA, Jacopo; RIBECHINI, Erika; COLOMBINI, Maria Perla; DELBEY, Thomas; SKYTTE, Lilian; SCHIAVONE, Simone; KJÆR, Ulla; GRINDER-HANSEN, Poul; LANZILLOTTA, Lautaro Roig. Investigations of the relics and altar materials relating to the apostles St James and St Philip at the Basilica dei Santi XII Apostoli in Rome. Heritage Science. 29. ledna 2021, roč. 9, čís. 1, s. 14. S2CID 231727909. Dostupné online. DOI 10.1186/s40494-021-00481-9. (angličtina) 
  79. ↑ Saint James Cathedral, Jerusalem [online]. dannythedigger.com, 2021-04-13 [cit. 2024-02-10]. Dostupné online. (angličtina) 
  80. ↑ The Biblical Archaeologist [online]. American Schools of Oriental Research – via Google Books, 1974-03-07 [cit. 2024-02-10]. Dostupné online. (angličtina) 
  81. ↑ St. Jude Thaddeus and St. Simon the Zealot, Apostles [online]. Catholic News Agency [cit. 2024-02-10]. Dostupné online. (angličtina) 
  82. ↑ What is a relic? [online]. shrineofstjude.org, 2018-11-03 [cit. 2024-02-10]. Dostupné online. (angličtina) 
  83. ↑ Region #3: St Peter's Basilica [online]. saintsinrome.com [cit. 2024-02-10]. Dostupné online. (angličtina) 
  84. ↑ Salerno Cathedral and the Tomb of St. Matthew - Pilgrim-info.com [online]. pilgrim-info.com, rev. 2020-09-30 [cit. 2024-02-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-09-30. (angličtina) 
  85. ↑ BATE, Antara. St Matthias Abbey – Trier [online]. History Hit, 2021-05-19 [cit. 2024-02-10]. Dostupné online. (angličtina) 
  86. ↑ PATTI, H. Patras, Greece: The Basilica of Saint Andrew the Apostle [online]. thecatholictravelguide.com, 2020-07-03, rev. 2022-08-25 [cit. 2024-02-10]. Dostupné online. (angličtina) 
  87. ↑ a b CUMING, H. Syer. Notes on a group of reliquaries [online]. Journal of the British Archaeological Association, 1870-12 [cit. 2024-02-10]. Dostupné online. (angličtina) 
  88. ↑ Sts Simon and Jude [online]. saintsinrome.com [cit. 2024-02-10]. Dostupné online. (angličtina) 
  89. ↑ 115 Relics of Apostles & Saints [online]. St. Thomas Mount National Shrine, rev. 2022-02-20 [cit. 2024-02-10]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2022-02-20. (angličtina) 
  90. ↑ Relics of the Apostle St. Thomas [online]. Atlas Obscura [cit. 2024-02-10]. Dostupné online. (angličtina) 

Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • BORING, M. Eugene. Mark: A Commentary. [s.l.]: Presbyterian Publishing Corp, 2006. Dostupné online. ISBN 978-0-664-22107-2. 
  • BURKETT, Delbert. An introduction to the New Testament and the origins of Christianity. [s.l.]: Cambridge University Press, 2002. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 16 April 2019. ISBN 978-0-521-00720-7. 
  • The Cambridge Companion to St. Paul. Redakce Dunn James D. G.. Cambridge: Cambridge University Press, 2003. Dostupné online. ISBN 0-521-78155-8. 
  • HARRINGTON, Daniel J. The Gospel of Matthew. [s.l.]: Liturgical Press, 1991. Dostupné online. ISBN 978-0814658031. 
  • EHRMAN, Bart D. Lost Christianities: The Battles for Scripture and the Faiths We Never Knew. [s.l.]: Oxford University Press, 2005. Dostupné online. ISBN 978-0195182491. 
  • HARRIS, Stephen L. Understanding the Bible. 7th. vyd. [s.l.]: McGraw-Hill, 2006. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 18 November 2018. ISBN 978-0-07-296548-3. 
  • NOLLAND, John. The Gospel of Matthew: A Commentary on the Greek Text. [s.l.]: Eerdmans, 2005. 
  • PERKINS, Pheme. The Cambridge companion to biblical interpretation. Redakce Barton John. [s.l.]: Westminster John Knox Press, 1998. ISBN 978-0-521-48593-7. Kapitola The Synoptic Gospels and the Acts of the Apostles: Telling the Christian Story. 
  • PERKINS, Pheme. Introduction to the Synoptic Gospels. [s.l.]: Eerdmans, 2009. Dostupné online. ISBN 978-0-8028-6553-3. 
  • REDDISH, Mitchell. An Introduction to The Gospels. [s.l.]: Abingdon Press, 2011. Dostupné online. ISBN 978-1426750083. 
  • SANDERS, E.P. The Historical Figure of Jesus. [s.l.]: Penguin UK, 1995. Dostupné online. ISBN 978-0141928227. 
  • THEISSEN, Gerd; MERZ, Annette. The historical Jesus: a comprehensive guide. Překlad Bowden John. [s.l.]: Eerdmans, 1998a. 
  • TICHÝ, Ladislav: Pojem „apoštol“ v Novém zákoně. In: Studia Theologica 4 (2002), č. 2, s. 1–10.

Další literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • The Navarre Bible. RSV, Catholic Edition. vyd. Dublin: Four Courts Press, 1999. (angličtina) 
  • ALBRIGHT, William F.; MANN, C.S. The Anchor Bible Series. New York: Doubleday & Company, 1971. Kapitola Matthew. (angličtina) 
  • BENEDIKT XVI. „The Apostles“ plným názvem „The Origins of the Church – The Apostles and Their Co-Workers“ (v USA); pod názvem „Christ and His Church – Seeing the face of Jesus in the Church of the Apostles“ (v UK). [s.l.]: [s.n.], 2007. Dostupné online. ISBN 978-1-59276-405-1, ISBN 978-1-86082-441-8. (angličtina) 
  • CARSON, D.A. The Limits of Functional Equivalence in Bible Translation – and other Limits Too. In: Glen G Scorgie, Mark L. Strauss, Steven M. Voth (eds.). The Challenge of Bible Translation: Communicating God's Word to the World. [s.l.]: [s.n.] (angličtina)
  • CARTER, Warren. Matthew 4:18–22 and Matthean Discipleship: An Audience-Oriented Perspective. In: Catholic Bible Quarterly. [s.l.]: [s.n.], 1997. Svazek 59. č. 1. (angličtina)
  • CLARKE, Howard W. The Gospel of Matthew and its Readers: A Historical Introduction to the First Gospel. Bloomington: Indiana University Press, 2003. Dostupné online. (angličtina) 
  • Fishers of Men. In: David Lyle Jeffrey, general editor. A Dictionary of Biblical Tradition in English Literature. Grand Rapids: W.B. Eerdmans, 1992. (angličtina)
  • FRANCE, R.T. The Gospel According to Matthew: an Introduction and Commentary. Leicester: Inter-Varsity, 1985. (angličtina) 
  • KARRER, Martin. Apostle, Apostolate. In: Erwin Fahlbusch a Geoffrey William Bromiley. The Encyclopedia of Christianity. Grand Rapids: Wm. B. Eerdmans, 1999. ISBN 0-8028-2413-7. Svazek 1. S. 107–108. (angličtina)
  • KNECHT, Friedrich Justus. A Practical Commentary on Holy Scripture. [s.l.]: B. Herder, 1910. Kapitola Chapter XXXI. Jesus chooses and sends forth His Apostles. 
  • MACK, Burton L. The Lost Gospel – The Book of Q & Christian Origins. [s.l.]: HarperCollins, 1994. (angličtina) 
  • MANEK, Jindrich. Fishers of Men. [s.l.]: Novum Testamentum, 1958. S. 138. (angličtina) 
  • SCHWEIZER, Eduard. The Good News According to Matthew. Atlanta: John Knox Press, 1975. Dostupné online. (angličtina) 
  • WUELLNER, Wilhelm H. The Meaning of "Fishers of Men". [s.l.]: Westminster Press, 1967. Dostupné online. (angličtina) 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Ježíšových dvanáct apoštolů
12 apoštolů
Pozdější
Související
Ježíš Kristus
Přehled Ježíšova života • Seznam témat souvisejících s Ježíšem
Chronologie
Zvěstování Páně • Narození (Panenské početí • Datum Ježíšova narození • Útěk do Egypta) • Dítě Ježíš • Ježíšovy neznámé roky • Ježíšův křest • Pokoušení Krista ďáblem • Apoštolové (Vyvolení • Velké poslání) • Ježíšovo působení (Učedníci) • Kázání na hoře/Kázání na planině (Blahoslavenství) • Ježíšovy modlitby (Otčenáš) • Podobenství • Zázraky • Proměnění Páně • Ježíšovo bezdomovectví • Velké přikázání • Řeč na Olivetské hoře • Ježíšovo pomazání • Pašije • Triumfální vstup do Jeruzaléma • Poslední večeře (Řeč na rozloučenou) • Agonie v Getsemanské zahradě • Ježíšovo zatčení (Sanhedrin • Petrovo zapření • Pilátův soud • Herodesův dvůr) • Ukřižování (Ježíšovy výroky na kříži) • Ježíšův pohřeb (Hrob) • Vzkříšení • Nanebevstoupení
Nový zákon
Historicita
Vyobrazení
Křesťanství
V jiných
náboženstvích
Rodina
Ježíšův rodokmen • Maria (matka) • Josef (zákonný otec) • Svatá rodina • Pantera (domnělý otec) • Ježíšovi bratři • Svaté příbuzenstvo • Anna (tradiční babička z matčiny strany) • Jáchym (tradiční dědeček z matčiny strany) • Heli (dědeček z otcovy strany podle Lukáše) • Jakub (dědeček z otcovy strany podle Matouše) • Ježíšova pokrevní linie • Kleofáš (tradiční strýc)
Související
Kategorie
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Apoštolové_v_Novém_zákoně&oldid=24234619“