Alavité (sekta)
Alavité (arabsky العلويون, odvozeno od jména Alího, čtvrtého voleného chalífy) jsou náboženská skupina hlásící se k učení a myšlenkám zoroastrismu, judaismu, křesťanství a islámu.
Alavité se nemodlí jako muslimové, ani nemají mešity, nepostí se během ramadánu, pijí alkohol, jejich ženy nemusí nosit hidžáb a mají větší svobodu než ženy muslimské.
Žijí především v Sýrii, Turecku a Libanonu. V Sýrii jsou největší náboženskou skupinou po sunnitských muslimech. V roce 2010 žilo v Sýrii přibližně 3,5 milionu alavitů,[1] v důsledku války však není k dispozici žádný přesnější současný údaj.
Hlavní myšlenky alavitů
[editovat | editovat zdroj]Alavité věří, že když člověk zemře, jeho duše se znovu vrátí na zem k novému životu. Na tom, jaký člověk byl v minulém životě, závisí jeho nový život. Dobří lidé se narodí v dobrém stavu, hezcí a šťastní. Naopak zlí lidé se narodí ve špatném stavu; je také možné, že se narodí jako zvíře.[2][3] Proto člověk musí být dobrý, aby jeho příští život byl lepší, než ten současný.
Učení
[editovat | editovat zdroj]Člověk nemůže věřit něčemu, co dobře nezná, proto jsou znalosti základem alavitské víry. Věřící musí vědět, kdo je Bůh a co žádá od lidí. Zarathuštra, Aristotelés, Mojžíš, Ježíš a Mohamed jsou podle alavitismu tatáž (stejná) osoba, která chtěla učit lidi a předat jim učení od Boha.
Vztah k islámu
[editovat | editovat zdroj]Sunnitští učenci hlásící se k tradicionalistickému výkladu islámu (athari) zaujímali k alavitům různá stanoviska. Syrský historik Ibn Kathir (1300–1373) charakterizoval alavity jako nevěřící (polyteisty).[4][5] Ibn Tajmíja (1263–1328) napsal, že alavité nejsou muslimové a je nutno je zabíjet.[6][7] Šíitský učenec Šajch Tusi (995–1067) odmítal alavity jako příslušníky šíitského islámu.[6]
Dějiny alavitů
[editovat | editovat zdroj]Původ
[editovat | editovat zdroj]Původ alavitů není jasný. Podle lidové tradice byl zakladatelem alavitismu Ibn Nusajr. V roce 868 prohlásil, že přijal tajná učení od posledního imáma.[8] Během 19. a 20. století se někteří západní vzdělanci domnívali, že alavité pocházejí z národů starověkého Středního východu, jako byli Aramejci, Kananejci, Chetité[9][10] a Mardajci[11].
Sekta alavitů vznikla za dynastie Hamdánovců v Aleppu v roce 969. V roce 1032 se al-Tabarání,vnuk a žák al-Chaṣíbího (jednoho ze zakladatelů alavitismu), přestěhoval do Latákie (v té době ovládané Byzantskou říší).[12] Al-Tabarání ovlivnil alavitskou víru svými spisy a tím, že ji rozšířil mezi venkovské obyvatelstvo syrského pobřežního pohoří.[12]
Osmanská říše
[editovat | editovat zdroj]Osmanská říše utlačovala alavity,[13] pokoušela se je přivést k sunnitskému islámu.[14] Alavité při několika příležitostech povstali proti Osmanům a ve svých horách se bránili šest set let.[15]
Během vlády Selima I. v Osmanské říši alavité znovu zažili velké pronásledování,[7] zejména v Aleppu, kde došlo dne 24. dubna 1517 k masakru, známému jako masakr Telal (arabsky: مجزرة التلل), po němž mrtvoly tisíců obětí údajně vytvořily u hradu tell (česky pahorek).[16] Hrůzy masakru, které způsobily přesídlení pozůstalých do pobřežní oblasti, jsou dokumentovány v Národní a univerzitní knihovně ve Štrasburku. Původní rukopis je dopisem osmanského velitele sultánu Salimovi I.[17]
K dalšímu útoku na tuto náboženskou skupinu došlo mezi lety 1809 a 1813. Mustafa Agha Barbar, guvernér Tripolisu, napadl alavity „se značnou divokostí“.[18]
Když Francouzi obsadili Sýrii v roce 1920, byl na pobřežním a horském území, zahrnujícím většinu alavitských vesnic, vytvořen alavitský stát. Francouzi to odůvodnili tím, že poukazovali na rozdíly mezi „zaostalými“ horaly a tradičními sunnity. Rozdělení také mělo chránit alavitský lid před silnějšími společenstvími, např. sunnity.[19][20]
V té době žili alavité v bezpečí, opět mohli po dlouhém zákazu navštěvovat města (zákaz trval během nadvlády Osmanské říše), cestovali do Latinské Ameriky za prací, začali navštěvovat školy, vzdělávat se. Jeden z nich se dokonce v roce 1970 stal syrským prezidentem.
Syrská nezávislost
[editovat | editovat zdroj]Po vyhlášení nezávislosti v roce 1946 zažila Sýrie mnoho vojenských převratů a vzestup strany Baas. V roce 1958 se Sýrie a Egypt na tři roky spojily coby Sjednocená arabská republika. V roce 1970 generál letectva Háfiz al-Asad, který byl alavita, převzal moc a zahájil ve straně Baas „nápravné hnutí“.
Háfiz al-Asad se prohlásil za prezidenta Sýrie, což bylo postavení, které ústava v té době povolovala pouze sunnitským muslimům. V roce 1973 byla přijata nová ústava, která nahradila islám jako státní náboženství ustanovením, že prezidentovým náboženstvím je islám [19][21]. V roce 1974, aby splnil tento ústavní požadavek, Musa as-Sadr (vůdce libanonských šíitů a zakladatel hnutí Amal, které se neúspěšně pokoušelo sjednotit libanonské alavity a šíity pod Nejvyšší islámskou šíitskou radou)[21] vydal fatwu, že alavité jsou komunitou dvanáctníků, a tedy muslimové.[22]
Za autoritářské sekulární Asadovy vlády byly náboženské menšiny tolerovány více než dříve, nikoli však političtí disidenti. Asad jako diktátor vedl Sýrii až do své smrti v roce 2000. Po něm nastoupil jeho syn Bašár.
Syrská občanská válka
[editovat | editovat zdroj]Během syrské občanské války trpěli alavité v důsledku své podpory Asadovy vlády proti převážně sunnitské opozici, přičemž až třetina mladých alavitských mužů zahynula v trvajícím sektářském konfliktu.[23] Mnoho alavitů se obává, že by porážka vlády vedla k ohrožení existence jejich komunity.[24] V květnu 2013 Syrská observatoř pro lidská práva (SOHR) uvedla, že z 94 000 zabitých během války bylo nejméně 41 000 alavitů.[25] V dubnu 2017 tvrdil zdroj blízký opozici, že zahynulo 150 000 mladých alavitů.[26]
Galerie
[editovat | editovat zdroj]-
Rozšíření alavitů v Levantě -
Mapa zobrazující státy ve francouzském mandátu, roky 1921–22 (Alavitský stát vyznačen fialově) -
Zástava Alavitského státu (1920–1936) -
Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Alaviti na slovenské Wikipedii.
- ↑ المكتـــب المركـــزي للإحصـــــاء. cbssyr.sy [online]. [cit. 2019-12-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-07-08.
- ↑ PROCHAZKA, Stephan; PROCHAZKAEISL, Gisela. The Plain of Saints and Prophets: The Nusayri-Alawi Community. 2010. vyd. [s.l.]: [s.n.] ISBN 9783447061780. S. 82.
- ↑ The Alawites and Israel. Begin-Sadat Center for Strategic Studies [online]. 2011-05-04 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Syrian troops 'fire on mourners'. www.bbc.com. 2012-02-18. Dostupné online [cit. 2019-12-27]. (anglicky)
- ↑ UMAR, Abd-Allah. Islamic struggle in Syria. [s.l.]: Mizan Press, 1983. ISBN 978-0-19-536304-3. S. 43–48.
- ↑ a b PIPES, Daniel. Greater Syria. [s.l.]: Oxford University Press ISBN 978-0-19-536304-3. S. 163.
- ↑ a b MATTI, Moosa. Extremist Shiites:The Ghulat Sects. [s.l.]: Syrian University Press ISBN 978-0-8156-2411-0. S. 269–270.
- ↑ CHISHOLM, Hugh. "Nosairis" . Encyclopædia Britannica. 19(11th ed.). [s.l.]: Cambridge University Press, 1911. S. 821.
- ↑ LYDE, Samuel. The Asian mystery illustrated in the history, religion, and present state of .... [s.l.]: Longman, Green, Longman and Roberts, 2012. Dostupné online. S. 49.
- ↑ Journal of the Royal Anthropological Institute. London, roč. 1911, s. 241.
- ↑ MORDECHANI, Nisan. Minorities in the Middle East: A History of Struggle and Self-Expression, 2d ed. [s.l.]: McFarland, 2002. ISBN 978-0-7864-5133-3. S. 114–115.
- ↑ a b HALM, Heinz. Shi'ism.. [s.l.]: Edinburh University press, 2004. Dostupné online. ISBN 978-0-7486-1888-0. S. 114-115.
- ↑ Alawi Islam. www.globalsecurity.org [online]. [cit. 2019-12-27]. Dostupné online.
- ↑ SEALE, Patrick. Asad of Syria:The struggle of the Middle east. [s.l.]: University of California, 1988-1989. Dostupné online.
- ↑ MORDECHAI, Nisan. Minorities in the Middle East: a history of struggle and self-expression.. Mcfarland: [s.n.], 2002. ISBN 978-0-7864-1375-1.
- ↑ المركز السوري للدراسات [online]. 2017-05-09 [cit. 2019-12-27]. Dostupné v archivu. (arabsky)
- ↑ أحمد, رفعت سيد. من "التلل" و"الأرمن" إلى عفرين: أردوغان حين يُعيد مذابح أجداده!. شبكة الميادين [online]. 2018-01-31 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. (arabsky)
- ↑ MATTI, Moosa. Extremist Shiites: The Ghulat Sects. [s.l.]: [s.n.], 1987. ISBN 978-0-8156-2411-0. S. 276.
- ↑ a b SEALE, Patrick. Asad, the Struggle for the Middle East. [s.l.]: University of California Press, 1989. S. 173.
- ↑ KAPLAN, Robert. Syria:Identity Crisis. [s.l.]: the Atlantic, 1993.
- ↑ a b Return of the Pink Panthers? (August 2008). web.archive.org [online]. 2012-02-19 [cit. 2019-12-27]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-02-19.
- ↑ GLASSE, Curil. The new encyclopedia of Islam. [s.l.]: Altamira, 2001. 36-37 s.
- ↑ SHERLOCK, Ruth. In Syria's war, Alawites pay heavy price for loyalty to Bashar al-Assad. www.telegraph.co.uk. 2015-04-07. Dostupné online [cit. 2019-12-27]. ISSN 0307-1235. (anglicky)
- ↑ TROFIMOV, Yaroslav. After Backing Regime, Syrian Minorities Face Peril. WSJ [online]. [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ Death toll in Syria likely as high as 120,000: group. Reuters. 2013-05-14. Dostupné online [cit. 2019-12-27]. (anglicky)
- ↑ 150,000 Alawites killed in 6-year Syria war. Middle East Monitor [online]. 2017-04-20 [cit. 2019-12-27]. Dostupné online. (anglicky)
Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Obrázky, zvuky či videa k tématu Alavité na Wikimedia Commons
