Přeskočit na obsah

Řád sv. Štěpána, papeže a mučedníka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Znak řádu

Řád sv. Štěpána, papeže a mučedníka (italsky Sacro Militare Ordine di Santo Stefano Papa e Martire), zkráceně známý jako Řád sv. Štěpána je toskánský rytířský řád, založený roku 1561.

Historie řádu

[editovat | editovat zdroj]

Řád byl založen Cosimem di Medici roku 1561, prvním velkovévodou Toskánským. Svolení k vzniku řádu udělil papež Pius IV. breve „Eximiae devotionis“ a bulou „His, quae pro Religionis propagatione“. Řehole řádu byla vybrána benediktinská, zasvěcení řádu bylo zvoleno na paměť bitvy u Montermula, která se stala na den sv. Štěpána, papeže.

Prvním velmistrem řádu byl sám Cosimo I., poté se stávali velmistry jeho následovníci na trůnu Toskánského velkovévodství. Řád je dodnes udělován a jeho současným velmistrem je arcivévoda Zikmud Habsburský, velkovévoda Toskánský.

Vlajka řádu
Vlajka galér řádu 1562 – konec 18. stol.

Cílem řádu byl námořní boj s osmanskými Turky a s piráty ve Středomoří. Cosimovo bohatství bylo založeno na námořním obchodě, který byl Osmany i piráty poškozován. Cosimo dále potřeboval symbol jednoty mezi florentskou a sienskou šlechtou a v neposlední řadě vznik řádu dodal prestiž nově vytvořenému velkovévodství.

Prvním sídlem řádu byl ostrov Elba, odkud se rytíři přesídlili do Pisy, kde sídlí dodnes a kde se na náměstí piazza dei Cavalieri nachází chrám sv. Štěpána a řádový palác.

Galéra řádu v 17. století

V prvních letech rytíři bojovali spolu se Španěly proti Turkům a byli u obležení Malty roku 1565, a u bitvy u Lepanta roku 1571. Po roce 1640 se rytíři soustředili hlavně na obranu pobřeží a podporu Benátek v bojích proti Osmanům. Poslední vojenská operace řádu proběhla roku 1719 a poté velkovévoda Petr Leopold řád reorganizoval na vzdělávací instituci toskánské šlechty. Leopold poté, co se stal císařem, abdikoval z hodnosti toskánského velkovévody ve prospěch svého mladšího syna Ferdinanda III., zakladatele současné linie velkovévodů a velmistrů řádu. Roku 1799 Ferdinand III. kapituloval před silami Francouzské republiky a vzdal se velmistrovství řádu. Řád přežíval v krátkodobém Etruském království. Roku 1814 bylo obnoveno velkovévodství pod Ferdinandem III. a roku 1815 byl i obnoven řád dekretem Ripristinazione dell'Ordine dei Cavalieri di S. Stefano. Roku 1859 bylo Toskánsko dobyto Sardinským královstvím a řád byl rozpuštěn. Vzhledem k tomu, že se jedná o církevní a dynastický řád, toto rozpuštění není platné a řád dodnes existuje.

Kříž řádu sv. Štěpána

Členem řádu se může stát pouze aristokrat, římský katolík, starší 18 let a nepocházející z „heretické“ rodiny. Výjimkou je členství pro hlavy států a členy královských rodin, kde je postačující jakékoliv křesťanské vyznání. V současnosti má řád kolem 80 rytířů a dam.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Order of Saint Stephen na anglické Wikipedii.


Literatura

[editovat | editovat zdroj]
  • Maximilian Gritzner, „Handbuch der Haus-und Verdienstorden“ Leipzig 1893
  • Gustav Adolph Ackermann, „Ordensbuch“ Annaheim 1855
  • Stefano Sodi e Stefano Renzoni, La chiesa di S. Stefano e la piazza dei Cavalieri, collana Mirabilia Pisana, edizioni Ets, Pisa 2003
  • Rodolfo Bernardini, Il Sacro Militare Ordine di Santo Stefano Papa e Martire, Ordine Dinastico-Familiare della Casa Asburgo Lorena, Pisa, 1990.
  • Licurgo Cappelletti, Storia degli Ordini Cavallereschi, ristampa anastatica, Sala Bolognese, 1981.
  • Luigi Cibrario, Descrizione storica degli ordini cavallereschi antichi e moderni, Napels 1894.
  • Franco Cuomo, Gli Ordini cavallereschi nel mito e nella storia, Rome 1992.
  • Raffaele Cuomo, Ordini Cavallereschi Antichi e Moderni, Vol. II, Napels, 1894.
  • Fabrizio Ferri, Ordini Cavallereschi e Decorazioni in Italia, Modena, 1995.
  • Insigne Sacro Militare Ordine di Santo Stefano Papa e Martire, Ruolo e Statuto, Pisa, 2002.
  • Pier Felice degli Uberti, Ordini Cavallereschi e Onorificenze, De Vecchi Editore, Milaan, 1993.
  • BARSANTI, Danilo. Mezi Pisou a Prahou. Řád svatého Štěpána v Čechách. Paginae historiae 14. Sborník Národního archivu. 2006, roč. 14, s. 145–184. Dostupné online. ISSN 1211-9768. 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]