Wikipedie

Empedoklés

Empedoklés z Akragantu (řecky Ἐμπεδοκλῆς ὁ Ἀκραγαντῖνος Empedokles ho Akragantinos, nar. 490 př. n. l. v Akragantu na Sicilii, zemř. okolo 430 př. n. l.-uvádí se, že spáchal sebevraždu skokem do Etny, aby lidé uvěřili, že odešel mezi bohy) byl řecký filozof předsokratického období.

Empedoklés
Narození494 př. n. l.
Acragas
Úmrtí434 př. n. l. (ve věku 59–60 let)
Etna
Příčina úmrtípád
Povolánílékař, filozof, spisovatel, básník a politik
RodičeExainetos[1]
PříbuzníEmpedokles (olympijský víťaz) (dědeček z otcovy strany)[1]
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Učení

editovat

Empedoklés uvedl do vědy teorii čtyř živlů, později často použivanou.[2] Definoval jakožto základní látky všeho bytí dodnes známé čtyři elementy: oheň, vodu, vzduch a zemi. Empedoklés byl pluralista. Hnací síla všeho dění jsou u něho dvě prasíly: láska (filotés) - síla sjednocující, a svár (neikos)- síla oddělující.[3] Pod vlivem těchto sil svět pulsuje mezi stavem naprosté jednoty a stavem naprostého rozdělení. Náš svět je možný mezi temito dvěma extrémními stavy.

Nalezl řešení na první pohled neřešitelného sporu mezi Hérakleitem a Parmenidem, když tvrdil, že arché není jen jedno, ale jsou celkem čtyři - voda, země, oheň a vzduch. Mezi nimi působí dvě síly - láska (síla, která spojuje) a nenávist (někdy též Svár, síla, která rozděluje). S Hérakleitem se proto shoduje v tom, že se svět opravdu proměňuje a vznik a zánik věcí není naším zdáním. Zároveň se shoduje s Parmenidem v tom, že se počátky nemění, zůstávají stejné, například z vody se může stát led nebo pára, ale oheň z ní nikdy vzniknout nemůže. Vznik a zánik věcí tedy pouze znamená, že výchozí pralátky se jinak míchají a seskupují - např. když hoří kus dřeva, znamená to, že dřevo, které je zcela jistě složeno ze země a vody, se slučuje s ohněm a vzduchem.

Vliv

editovat

Empedoklés byl široce vzdělaným učencem, který zanechal zřetelnou stopu v mnoha oborech vědění.[2]

  • Empedokles je považován za eklektika = přebíral myšlenky jiných lidí a spojoval je do jiného celku (od Pythagorejců, od Herakleita, od Miléťanů). Empedoklovo zobrazení světa se podivuhodně podobá některým teoriím moderní kosmologie, která identifikuje jakožto počátek našeho světa fenoménem „velkého třesku“ a jako jeho konec fenomén „velkého krachu“.
  • Vliv Empedokla na moderní myšlení je ale pravděpodobně nejzřetelnější v díle Sigmunda Freuda: tento od roku 1924 v eseji „Jenseits des Lustprinzips“ přijímá do své etiologie dva „Urtriebe“ všeho tělesného a psychického bytí: Trieb lásky: Eros, a Trieb smrti: Todestrieb (nebo Thanatos).
  • Empedoklés ze Sicílie pro své závěry používá bádání jak Parmenida, tak i Hérakleita. Tvrdil, že není možná existence jen jednoho arché (pralátky) - voda se přece nemůže změnit v motýla či psa apod. Uznává tedy existenci více pralátek, které se mezi sebou míchají a zase oddělují - tento celý koloběh je podle něj pozorovatelný pouhým okem. Velmi oblíbený příklad jeho teorie je právě ta s malířem. Představte si malíře, který má jedinou barvu, řekněme červenou - s tou určitě nenamaluje zelená luka, ale když má barvy 4 (tedy základní), resp. 3, může pomocí nich stvořit víceméně „nekonečno“ různých odstínů.

Dílo

editovat

Z díla, patrně dvou rozsáhlých básní, jejichž rozsah se odhaduje asi na 5000 veršů, se zachovalo asi 1000 veršů.

Česky:

  • Očistná píseň; O podstatě světa [z řečtiny přeložil Jaroslav Pokorný]. Praha: Jan Pohořelý 1944

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ a b Dostupné online.
  2. ↑ a b Dějiny filosofie, sv. I, s. 86.
  3. ↑ Filosofický slovník FIN. Olomouc 1998, str. 103

Literatura

editovat
  • Filosofický slovník. Olomouc: FIN 1998. Heslo Empedoklés, str. 103.
  • T. Vítek, Empedoklés I. Studie. Praha: Herrmann 2001
  • T. Vítek, Empedoklés II. Zlomky. Praha: Herrmann 2006
  • T. Vítek, Empedoklés III. Komentář. Praha: Herrmann 2006
  • , 1950. Dějiny filosofie (původním názvem: Istorija filosofii I). Redakce : Georgij Alexandrov, Mark Mitin aj.; překlad : Milena Kirschnerová, Věra Kleslová, Hana Malínská, Marie Rottová a Zora Rozehnalová. 1., autorisované vyd. Svazek I (Filosofie antické a feudální společnosti). Praha: Svoboda. 518 s. Kapitola "Empedokles a Anaxagoras", s. 85–99. 

Externí odkazy

editovat
 
Pahýl
 Tento článek je příliš stručný nebo postrádá důležité informace.
Pomozte Wikipedii tím, že jej vhodně rozšíříte. Nevkládejte však bez oprávnění cizí texty.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Empedoklés&oldid=24339361“