Wikipedista:Saltzmann/pískoviště 2

Jozef Tiso
Portrét přibližně z roku 1936
Prezident první Slovenské republiky
Ve funkci: 26. října 1939 – 3. dubna 1945
Předchůdce	funkce zřízena
Nástupce	funkce zrušena
Stranická příslušnost
Členství	HSĽS
Narození	13. listopadu 1887 Veľká Bytča, Rakousko-Uhersko
Úmrtí	18. dubna 1947 Bratislava, ČSR
Profese	politik, kněz
Náboženství	římskokatolické

Jozef Tiso (13. října 1887 Veľká Bytča – 18. dubna 1947 Bratislava) byl římskokatolický kněz, československý a slovenský politik a v letech 1939–1945 prezident Slovenské republiky.

Vystudoval teologii ve Vídni a v roce 1910 byl vysvěcen na kněze. Od roku 1924 působil jako farář v Bánovcích nad Bebravou. V roce 1925 byl poprvé zvolen poslancem československého parlamentu za HSĽS. V letech 1927–1929 působil jako ministr zdravotnictví a tělesné výchovy v třetí vládě Antonína Švehly a první vládě Františka Udržala. Po smrti Andreje Hlinky se stal jeho nástupcem ve vedení HSĽS. V říjnu 1938 byl jmenovan předsedou autonomní slovenské vlády. Po vzniku slovenského státu v březnu 1939 se stal předsedou vlády a 26. října 1939 byl zvolen prezidentem republiky.

Po skončení druhé světové války byl zatčen americkými jednotkami v bavorském Altöttingu a později vydán do Československa. V Bratislavě byl odsouzen Národním soudem k smrti a 18. dubna 1947 byl oběšen. Slovenská společnost je ve vztahu k Tisovi rozdělena. Zatímco některými je oceňován jako hrdina a zakladatel slovenské státnosti, jiní jej považují za válečného zločince odpovědného za perzekuci slovenských židů, rozbití Československa a zavlečení Slovenska do války s Polskem, Sovětským svazem a formálně i se západními spojenci.

Život

Dětství a mládí

Tisův rodný dům

Narodil se 13. října 1887 ve Velké Bytči jako druhé ze sedmi dětí řezníka Jozefa Tisa a jeho manželky Terézie rozené Budíškové. Obchod a zemědělské hospodářství zabezpečovalo početné rodině slušnou existenci. Tisův otec byl v letech 1900-1940 členem obecního zastupitelstva. Jozef Tiso začal školní docházku v čtyřtřídní římskokatolické lidové škole v Bytči. Od roku 1898 pokračoval ve studiu na nižším chlapeckém gymnáziu v Žilině. V době nástupu na gymnázium ovládal Tiso kromě slovenštiny i maďarštinu a němčinu. Během studií patřil k nejlepším žákům. Po absolvování čtyř tříd nižšího gymnázia pokračoval ve studiu na vyšším piaristickém gymnáziu v Nitře. Po úspěšném složení maturity jej nitranský biskup Imrich Bende vyslal na studia do vídeňského Pázmánea. Sem byli studenti přijímáni jen na základě biskupského doporučení a studijní náklady hradily diecéze, ze kterých studenti pocházeli. Vyslání na tuto elitní teologickou školu svědčilo o jeho nadání, schopnostech,ale i o jeho ambicích. Před absolventy Pázmánea se otvírala nadějná kariéra v římskokatolické církvi.

Teologická studia absolvoval Tiso na teologické fakultě Vídeňské univerzity. Během celého studia dosahoval výborné studijní výsledky. Většinu zkoušek z teologických předmětů absolvoval s nejlepším hodnocením. Přestože během studia věnoval veškeré úsilí jeho dokončení a vysvěcení na kněze a všechno, co mohlo ohrozit tyto cíle (včetně národního hnutí) mu bylo cizí, došlo v roce 1909 k incidentu, který mohl ohrozit další Tisovu budoucnost. V říjnu 1909 si rektor nitranského semináře stěžoval rektorovi Pázmánea, že Tiso posílá seminaristům v Nitře pohlednice napsané ve štvavém slovenském národním duchu. Rektor Nitanského semináře žádal, aby Tisovi bylo vysvětleno nebezpečí slovenských národních ideí. Tiso ve své obhajobě uvedl, že pohlednice neobsahovaly nic, co by seminaristy pobuřovalo či uráželo. Také rektor Pázmánea se Tisa zastal a uvedl, že byl vždy výborným seminaristou s bezúhonným chováním, a že lituje nedbalosti, která zapříčinila špatné pochopení obsahu jeho pohlednice. Tiso v době studia svou slovenskou národnost nestavěl do popředí (spíše naopak) a choval se přizpůsobivě.

„	Národného hnutia sa ani on, ani jeho rodičia a príbuzní nezúčastňovali a pokladal ho a pokladá ho za nebezpečné.	“
— rektor Pázmánea Anton Drexler

Tiso se snažil o to, aby co nejrychleji dosáhl vysvěcení na kněze. Na jaře 1910 měl splněnou většinu potřebných podmínek, ale scházel mu ještě více než rok do dosažení předepsaného kanonického věku. Nitranský biskup proto požádal papeže o dispens a Tiso tak mohl být vysvěcen na kněze košickým biskupem Augustínem Fischerem-Colbrie 14. dubna 1910 v kapli vídeňského Pazmánea.

Počátky kněžského působení

Po vysvěcení nastoupil na své první kaplanské místo do Oščadnice, kde se aktivně zapojil do činnosti místního hospodářského spolku. Dva dny po vysvěcení mu bylo zadáno téma disertační práce Doktrína o panenském mateřství Marie na základě dokumentů před Nicejským koncilem. Vypracovanou disertační práci odevzdal v červenci a 15. října 1910 kolegium teologické fakulty disertaci schválilo. Na rozdíl od předchozích Tisových výborných studijních výsledků měla jeho disertace jen průměrnou úroveň. Předepsané tři rigorózní zkoušky složil v letech 1909–1911 a 15. července 1911 byl na vídeňské univerzitě promován doktorem teologie. O měsíc později jej nový nitranský biskup Vilmos Batthyány přeložil do Rajce. Zde ve spolupráci s ředitelem žilinské pobočky Úverné banky Ružomberok Andrejem Bacherem založil expozituru banky a stal se jejím prvním předsedou. V roce 1913 se stal kaplanem v Bánovcích nad Bebravou. V Bánovcích v letech 1913–1914 podporoval činnost uhrofilského Katolického tovaryšského spolku, který ale vyvíjel bohatou kulturní činnost ve slovenštině. V této době začal také spolupracovat s týdeníkem Kresťan, který byl tiskovým orgánem uherské Katolické ľudové strany. Publikoval zde především články o škodlivosti alkoholismu.

Během mobilizace v srpnu 1914 narukoval k 71. pěšímu pluku v Trenčíně. Jednalo se o pluk jehož velení bylo tvořeno především rakouskými Němci, ale mužstvo pocházelo především z trenčínské a oravské župy. S plukem se zúčastnil vojenského tažení v Haliči a své zážitky z tohoto tažení později publikoval v nitranském týdeníku Nyitramegyei Szemle. V říjnu 1914 se s částí svého pluku vrátil z fronty a krátce působil ve slovinském Mariboru. V únoru 1915 byl po intervenci nitranského biskupa demobilizován a byl jmenován spirituálem římskokatolického semináře v Nitře a učitelem náboženství na místním gymnáziu.

Začátek politického působení

V prosinci 1918 obdržel Jozef Tiso pozvánku k založení Slovenské ľudové strany, kterého se zúčastnil. Na počátku následujícího roku pak Hlinka pověřil Tisa, aby vybudoval základy ľudové strany v Nitransku. I přes konflikty s tehdejším promaďarským biskupem Batthyánym začal ihned budovat místní organizaci strany v Nitře a založil zde také tělovýchovnou organizaci Orel. Spolu s E. Filhornem v této době také začal vydávat Slovensko-maďarský týdeník Nitra. V roce 1920 se Tiso stal prokurátorem při církevním diecézním soudu. Už dříve zastával funkci knihovníka diecézní knihovny a profesora morální a pastorační teologie.

Kostel Najsvětější Trojice v Bánovcích nad Bebravou

V dubnu 1920 kandidoval ve volbách na poslance za Ľudovou stranu v Trnavském okrese, ale nebyl do parlamentu zvolen. Přesto postupně stoupal ve stranické hierarchii a 5. listopadu 1920 byl zvolen do významné funkce místopředsedy politického klubu katolického duchovenstva Slovenské ľudové strany. Už na počátku 20. let byl Tiso tipován na budoucího nástupce Andreje Hlinky ve funkci předsedy strany. Když se v únoru 1921 stal novým nitranským biskupem Karol Kmeťko, ustanovil Tisa profesorem morálky v nitranském kněžském semináři a učinil jej i svým osobním tajemníkem.

Při orelské manifestaci v Bánovcích nad Bebravou 12. června 1921 byl Tiso hlavním řečníkem. Po manifestaci byl údán, že v projevu použil protičeské výroky. Na základě toho byl 25. dubna bratislavským soudem odsouzen ke dvěma měsícům vězení a 400 korunám pokuty. Ve vězení strávil necelý měsíc než byl propuštěn. Po jeho propuštění začal ľuďácký tisk vytvářet mýtus pronásledovaného mučedníka. Nitranský biskup Karel Kmeťko se pod dojmem rostoucí Tisovy politické aktivity rozhodl v listopadu 1924 k jeho přeložení z místa biskupského sekretáře na místo faráře v Bánovcích nad Bebravou. O dva měsíce později byl jmenován děkanem a hlavním školním dozorcem pro nitranskou oblast. Mimořádně rychlá církevní kariéra vyvolávala závist mezi mnoha jeho kolegy a způsobila, že se mnoho jeho příznivců od něho odvrátilo.

V průběhu předvolební kampaně v roce 1925 přednášel Tiso na mnoha předvolebních shromážděních. Následné volby byly pro HSĽS úspěšné a Josef Tiso poprvé získal poslanecký mandát. Brzy po volbách byl Tiso zvolen místopředsenou parlamentního klubu HSĽS. Díky svým častým projevům se rychle stal známou a respektovanou osobností.

Ministrem ve vládách první republiky

Pomník Ľudovíta Štúra v Bánovcích nad Bebravou z roku 1936

Dne 12. října 1926 jmenoval prezident Masaryk vládu občanské (nesocialistické) koalice, kde kromě československých občanských stran byly poprvé zastoupeny i strany německé. Ľuďáci vznik vlády podpořili, ale se vstupem do ní váhali s tím, že konečné rozhodnutí musí učinit Andrej Hlinka, který tehdy pobýval v USA. Konečně 8. listopadu vedení strany rozhodlo o vyslání svých zástupců do vlády. Dne 15. ledna 1927 tak Masaryk jmenoval Jozefa Tisa ministrem zdravotnictví. Vstup do vlády zdůvodňoval Tiso tím, že vláda „panské koalice“ se silným zastoupením katolických stran bude autonomistické požadavky vnímat objektivněji než předchozí vlády s účastí socialistů. Předpokládal, že vstup do vlády vytváří možnost prosadit autonomii „cestou shora“ na rozdíl od dosud neúspěšné „cesty zdola“. Argumentoval, že požadavek autonomie není motivován snahou o odtržení Slovenska od republiky. Naopak autonomie měla ulehčit centrálním úřadům a zajistit lepší provádění předpisů. Účast HSĽS ve vládě podporoval i Vatikán, který měl zájem na uzavření smouvy s Československem (modus vivendi).

I v době svého působení na ministerstvu zůstal Tiso farářem v Bánovcích a dále aktivně působil jako stranický funkcionář na Slovensku. Během jeho působení ve vládě byl přijat modus vivendi s Vatikánem. Za největší úspěchy Tisa ve funkci ministra zdravotnictví bývají považovány aktivity při výstavbě lázní Vysoké Tatry a Sliač. Za úspěch bylo HSĽS považováno i zavedení zemského (krajinského) zřízení, ve kterém spatřovala „záblesk autonomie Slovenska“. Prvním krajinským prezidentem se stal ľuďáky navržený Ján Drobný. Voliči strany, ale nebyli spokojeni s výsledky činnosti zástupců HSĽS ve vládě, což se projevilo v následujících volbách. Tisovo působení ve vládě trvalo téměř tři roky, než se vládní koalice pod vlivem tzv. Tukovy aféry v říjnu 1929 rozpadla. Po odchodu do opozice se v lednu 1930 sešel v Ružomberku sjezd HSĽS. Na něm byl znovu zvolen předsedou strany Andrej Hlinka a místopředsedy se stali Jozef Tiso a Karol Mederly. V té době se Tiso začal více orientovat na mladé lidi s jejichž pomocí chtěl prosadit nové zaměření ľudové strany. Snažil se také o to, aby HSĽS nebyla mluvčím jen části katolických věřících, ale aby reprezentovala všešchny (nebo alespoň většinu) Slováků na Slovensku. Úspěch své koncepce zaznamenal při spojení se Slovenskou národní stranou do tzv. autonomistického bloku.

V srpnu 1933 se Tiso podílel na organizování Pribinových slavností v Nitře. Kněžské křídlo HSĽS prosazovalo, aby oslavy proběhly v apolitickém (čistě náboženském) duchu. To podporoval i nitranský biskup Kmeťko. Mladí radikálové vedení Sidorem, ke kterým se přidal i Tiso, prosadili konání manifestace u příležitosti oslav. Československá vláda rozhodla, aby oslavy měly celonárodní charakter, neměly však mít ani stranický ani jednostranně katolický ráz. Při organizování oslav vznikly spory o to, kdo by měl na slavnosti promluvit. Vláda nesouhlasila, aby jedním z řečníků byl předseda HSĽS Andrej Hlinka. Vystoupit měli jen premiér Jan Malypetr, nitranský biskup Karol Kmeťko a slovenský zemský prezident Jozef Országh. Tiso, který se déle než týden účastnil jednání s odpovědnými činiteli v Praze a Bratislavě, dosáhl gentlemanské dohody, že na akademii, která měla v rámci oslav proběhnout, promluví buď spolu s ministry Milanem Hodžou a Ivanem Dérerem i Andrej Hlinka nebo nepromluví žádný z nich. Na oficiální pozvánce se však objevilo jen jméno Ivana Dérera, což se dotklo Hlinky.

„	Ja som nielen Andrej Hlinka, ale ja som tu národ. A keď ma chcú z úradného shromaždenia vypustiť na malú akadémiu, je to pre mňa nedôstojné.	“
— Andrej Hlinka

Oslavy, kterých se zúčastnilo více než 100 000 lidí, se změnily v ľuďáckou manifestaci. Pod tlakem účastníků byl Hlinka zmatenými organizátory povolán na tribunu a bylo umožněno mu promluvit. Hlinka v projevu deklaroval plnou suverenitu slovenského národa a za nadšeného aplausu požadovat autonomii. Pribinovské slavnosti znamenaly pro HSĽS velký agitační úspěch.

Voba prezidenta Beneše

Když 14. prosince 1935 abdikoval prezident Masaryk, jako svého nástupce doporučil Edvarda Beneše. V jeho prospěch se výrazně angažoval i Vatikán a papežský nuncius Saverio Ritter. Proti stáli kromě agrárníků, národních demokratů, sudetoněmecké strany i ľuďáci. V rámci HSĽS vedl Tiso křídlo, které prosazovalo volbu Beneše. Nakonec docílil toho, že strana změnila názor a rozhodla se podpořit při prezidentské volbě Beneše. V důsledku toho změnili názor i agrárníci a při volbě 18. prosince tak pro Beneše hlasovalo 340 volitelů ze 440 platných hlasů. Beneš tak byl zvolen (i Tisovou zásluhou) takovým počtem hlasů, jaký Masaryk nikdy nezískal. Podle vzpomínek Karola Murína byl Tiso při podpoře Beneše veden snahou oslabit agrárníky.

„	Naši najsilnejší politickí protivníci na Slovensku boli agrárnici... Chcel som zabrániť, aby dve nejdôležitějšie funkcie boli v rukách tej istej strany. To bol jediný dôvod, prečo som bol za Beneša.	“
— Jozef Tiso

V druhé polovině 30. let se HSĽS postupně radikalizovala, což se projevilo i v projevech Jozefa Tisa. Ten na 7. sjezdu strany v Piešťanech v roce 1936 vyhlásil cíl, aby se strana stala jedinou reprezentantkou slovenského národa pod heslem „jeden národ, jedna strana, jeden vůdce“.

Od září do listopadu 1937 pobýval Tiso na návštěvě u amerických Slováků. Pravděpodobně zde se přiklonil k federativnímu způsobu řešení slovenské otázky. Také Pittsburskou dohodu začal interpretovat v těchto souvislostech. Ve svém parlamentním projevu po návratu z USA uvedl, že by poměr Slovenska k Československu měl být stejný jaký je ve Spojených státech poměr jednotlivých států k federaci. Své požadavky HSĽS vtělila do deklarace, kterou 29. března 1938 přečetl v poslanecké sněmovně Jozef Tiso.

„	Hlinkova slovenská ľudová strana jako politická reprezentantka slovenského národa vyhlasuje, že stojí na stanovisku osobitosti slovenského národa, celistvosti Československého štátu a Československú republiku pokládá za štát, v ktorom se plne môže uplatniť individualita slovenského národa. … Vážnosť času kategoricky žiada, aby sme sa na obranu republiky náležite pripravili psychologicky, aby sme v prvom rade zavčasu odstránili nedorozumenia medzi Čechmi a Slovákmi, lebo zhoda a svorná spolupráca českého a slovenského národa je najistejšou zárukou našej štátnej bezpečnosti.	“
— Deklarace HSĽS.

Na jaře roku 1938 byl hlavním iniciátorem oslav dvacátého výročí od podepsání Pittsburské dohody. Pravděpodobně z jeho iniciativy dorazila na Slovensko delegace Slovenské ligy s kopií dohody. Výročí se stalo příležitostí k častým ľuďáckým manifestacím na kterých byl Tiso častým řečníkem. V červnu 1938 varoval, že oddalování řešení slovenské autonomie oslabuje Československo. Dne 16. srpna 1938 zemřel poi dlouhé nemoci předseda HSĽS Andrej Hlinka. Ještě za jeho života (21.–22. července) se sešlo předsednictvo strany, aby projednalo otázku Hlinkova nástupce. Vědělo se, že Hlinka by si přál jako svého nástupce Karola Sidora, zatímco Tisa podporovalo katolické duchovenstvo. Předsednictvo nakonec rozhodlo o tom, že se Hlinkovým nástupcem stane Tiso. Po smrti Hlinky se předsednictvo dohodlo na tom, že funkce předsedy strany zůstane zatím neobsazená, ale administrativu, sekretariát a vnitrostátní otázky bude řídit Tiso s pomocí generálního tajemníka Martina Sokola. Financemi a zahraničně-politickýmí záležitostmi se měl zabývat Karol Sidor spolu s bratry Mederlyovými. Napětí mezi oběma kandidáty se tímto rozdělením pravomocí nijak nesnížilo. Konkurenční zápas mezi nimi se přenesl do následujících měsíců, které znamenaly mimořádné změny nejen v HSĽS, ale i v Československu a celé Evropě.

Mnichov a vyhlášení autonomie

Během srpna 1938 se Jozef Tiso spolu s Jozefem Budayem, Jozefem Sivákem a Martinem Sokolem dvakrát setkal na pražském hradě s prezidentem Benešem. Při těchto jednáních byly probrány všechny důležité okolnosti slovenské otázky. Po prvním setkání Beneš vytvořil návrh vzájemného poměru mezi Čechy a Slováky, který na druhém setkání doplnil o připomínky Tisa a jeho společníků.Dne 8. září se Tiso zúčastnil zasedání Sudetoněmecké strany, kde jednal s K. H. Frankem a přítomnými zástupci slovenských maďarských stran. Dne 20. září Tiso spolu se Sokolem s ohledem na ohrožení Československa vyzvali Beneše k řešení slovenské otázky na základě jejich návrhu zákona o autonomii. Beneš v reakci na to Tisovi odevzdal nový návrh, který spočíval v nové úpravě působení zemských sněmů, poměrným zastoupením Slováků v nejdůležitějších státních institucích a novou úpravou jazykového zákona. Svou žádost Tiso 29. září ještě doplnil o zřízení Ministerstva s plnou mocí pro správu Slovenska. Tyto návrhy se staly předmětem porad představitelů slovenských stran v parlamentu. Tiso ale už v této době odmítal kompromisní Benešův návrh jako nedostatečný. Téhož dne (29. září) v 19 hodin předal Tiso spolu se Sidorem polskému velvyslanci v Praze Kazimierzovi Papéemu deklaraci, která zmiňovala možnost vzniku samostatného slovenského státu s polskou garancií. Podle Michala Vašše se ze strany předkladatelů jednalo o politicky naivní představy neuvažující o důsledcích svých činů.

Žilinská dohoda

Podrobnější informace naleznete na stránce Žilinská dohoda.

O dalším politickém vývoji na Slovensku se rozhodovalo 5.-6. října v Žilině, kde zasedal výkonný výbor HSĽS spolu s ľuďáckými poslanci. Průběh jednání nejvíce ovlivnilo vystoupení Tisa, který referoval o svých zářijových jednáních s Benešem a Hodžou. Představitelé HSĽS zformulovali své požadavky vůči pražské vládě a přijali žilinský manifest. Manifest měl radikální dikci a v závěru vyzýval k okamžitému převzetí moci Slováky na Slovensku. Nezávisle na jednání HSĽS probíhala jednání mezi dalšími československými stranami na Slovensku mezi sebou navzájem i s jednotlivými představiteli HSĽS. Atmosféra jednání byla ovlivňována zvenku přicházejícími zprávami o abdikaci prezidenta Beneše, ale i zprávami o údajně chystané vojenské intervenci Polska a Maďarska.

Představitelé československých stran na Slovensku věřili, že tímto je státoprávní uspořádání Slovenska definitivně vyřešené. Tuto formulaci se jim také podařilo prosadit do textu žilinské dohody zásluhou agrárníka Jána Ursínyho. Jednalo se o jejich jediný úspěch v jednání. Po žilinské dohodě se hegemonem politické scény na Slovensku stala HSĽS, která postupně pohltila většinu ostatních politických stran.

Ještě před Žilinskou dohodou sondoval Tiso prostřednictvím Jána Farkaše v Polsku a Maďarsku případné reakce na vyhlášení samostatného Slovenska. Z reakcí zjistil, že není vhodný čas pro vyhlášení slovenské samostatnosti. Rozhodl se tak pro cestu postupné přípravy vyhlášení samostatnosti. Tiso počítal se slovenskou samostatností v delším časovém horizontu, který ale postupně zkracoval. Slovensko tak mělo zůstat součástí Československa do doby, dokud pro něj bude výhodné.

Předsedou autonomní vlády

Dne 6. října 1938 po telefonátu s Tisem a Teplanským navrhl předseda československé vlády Jan Syrový vládě, aby byl Jozef Tiso jmenován ministrem pro správu Slovenska. Vláda s jeho jmenováním souhlasila vyžádala si od Tisa návrh dalších čtyř slovenských ministrů, kteří by se stali členy vlády pro vykonávání vládní moci na Slovensku. O den později přijal Syrový delegaci slovenských politiků delegaci slovenských politiků vedenou Tisem a odpoledne byla jmenována autonomní slovenská vláda v čele s Jozefem Tisem. Nově jmenovaná autonomní vláda převzala všechny kompetence v záležitostech Slovenska.

Dne 19. října 1938 Jozef Tiso v doprovodě Ferdinanda Ďurčanského poprvé oficiálně navštívil Německo, kde byli hosty Joachima von Ribbentropa. Zatímco Tiso zde prezentoval myšlenku pomalého a organického vývoje, kdy k osamostatnění Slovenska mělo dojít jen v případě, že by Praha nedodržela uzavřené dohody, Ďurčanský se vyslovoval za úplnou samostatnost Slovenska. Tiso se od německého ministra zahraničí snažil získat podporu ve slovensko-maďarském sporu o hranice. Pravděpodobně tehdy si německá diplomacie uvědomila možnost využít „slovenskou kartu“ při definitivní likvidaci Československa.

Vídeňská arbitráž

Podrobnější informace naleznete na stránce První vídeňská arbitráž.

Území dnešního Slovenska, odstoupená Maďarsku první vídeňskou arbitráží:
1 – jižní část Bratislavského předmostí, do 15. října 1947 součástí Maďarska
2 – tzv. Jižní Slovensko, od 2. listopadu 1938 do jara/8. května 1945 připojeno k Maďarsku
3 – část východního Slovenska kolem Stakčína a Sobranců, po válce od 4. dubna 1939 do jara/8. května 1945 připojeno k Maďarsku
4 – Devín a Petržalka (Bratislavské předmostí v rozsahu před 15. říjnem 1947), od 1./20. listopadu 1938 do 1945 připojeno k Německu
5 – německá zóna, zřízená „Ochrannou smlouvou“ (Schutzvertrag) 23. března 1939

Československou delegaci vedl Jozef Tiso a tvořili ji Ferdinand Ďurčanský, Rudolf Viest, Ivan Krno a Ivan Parkányi. Maďarskou delegaci vedli ministr zahraničí Kálmán Kánya a ministr školství a církevních věcí Pál Teleki. Maďaři při jednání ultimativně předložili maximalistické požadeavky, které byly pro československou delegaci nepřijatelné. Proto 13. října prohlásila maďarská delegace jednání za ukončená a rozhodla se uplatnit své územní nároky u signatářů mnichovské dohody. Dne 2. listopadu proběhla ve Vídni arbitrážní řízení, které nařídlilo odstoupit Maďarsku 10 390 km² slovenského území, na kterém žilo 850 000 obyvatel, ze kterých bylo více než 270 000 obyvatel slovenské a české národnosti. Maďarsku byla odstoupena i území s převahou slovenského obyvatelstva. Z Maďary původně požadovaných území zůstaly na Slovensku jen Bratislava a Nitra. Arbitráží Slovensko ztratilo asi 19,5 % objemu průmyslové výroby a jižní regiony s nejvyspělejším zemědělstvím.

„	Osudy slovenského národa dostali sa do slovenských rúk vo chvíli, keď 20-ročná politika priniesla štát k úplnému rozkladu tak na poli vnútornom, ako aj, a to predovšetkým na poli medzinárodnom. (...) Právom sme dúfali, že sa nám podarí dosiahnuť z hľadiska etnického spravodlivé riešenie a že hranica slovensko-maďarská určená bude v duchu dohody mníchovskej. No, nestalo sa tak vo všetkom. Zodpovednosť na to padá predovšetkým na tých politikov, ktorí za posledných 20 rokov rozhodovali bez našej účasti a vôle o našom osude.	“
— Rozhlasový projev Jozefa Tisa po návratu z vídeňských jednání, 2. listopad 1938

Slovenská veřejnost přijala rozhodnutí o odstoupení území Maďarsku s rozjitřením, které ji stmelovalo kolem vládnoucí HSĽS. I po neúspěšné arbitráži se Tiso nevzdával naděje, že její nepříznivý výsledek bude možno v budoucnosti zvrátit ať už za pomoci Polska nebo Německa. Role „obětního beránka“ odpovědného za územní ztráty byla přisouzena slovenským Židům. HSĽS k tomu využila i protislovenskou demonstraci několika stovek Židů v Bratislavě 1. listopadu, která na obsahu Vídeňské arbitráže nemohla nic změnit. Následně se v několika slovenských městech odehrály protižidovské demonstrace, při kterých docházelo k násilnostem, byl ničen židovský majetek, židé byli napadáni a někteří ubiti k smrti. Dne 3. listopadu navštívili Tisa vedoucí Centrály pro řešení židovského problému na Slovensku Jozef Faláth s Jozefem Kirschbaumem a v přítomnosti Adolfa Eichmanna a velitele Hlinkovy gardy Juloslava Janeka mu předložili plán na vyhnání židů. Předseda autonomní vlády Jozef Tiso tak 4. listopadu nařídil deportovat ze Slovenska na území, která měla být odstoupena Maďarsku především nemajetné Židy. Později bylo nařízení změněno a deportovat se měli především cizí státní příslušníci. Politická zodpovědnost za deportace, které byly v rozporu s československou ústavou v plné míře přísluší Jozefu Tisovi. Teprve zpětně (5. června 1940) přijal slovenský sněm zákon, který obdobné činy legalizoval.

Tíživé situace využilo i Polsko, které vystoupilo se svými územními požadavky. Dne 31. října je Jozef Tiso jménem své vlády akceptoval. Na základě jednání delimitační komise tak Slovensko ztratilo v okolí Čadce, na Oravě a Spiši území o rozloze 226 km² s 4280 obyvateli. Přestože v porovnání s územím odstoupeným Maďarsku se jednalo o minimální ztráty, bylo chování Polska na Slovensku vnímáno jako zrada a vedlo ke zhoršení slovensko-polských vztahů. Zároveň přispělo k přesměrovaní orientace HSĽS na Německo.

Volby do slovenského sněmu

Nově nastolený režim od začátku nesl prvky vlády jedné strany a rychle se vzdaloval pravidlům parlamentní demokracie. HSĽS využila situace a pod heslem národní jednoty prosadila svůj mocenský monopol. Po prosazení autonomie začala na důležitá místa dosazovat své členy a odvolávat české a židovské úředníky. Na mnoha místech došlo také k rozpuštění samosprávných orgánů a k jejich nahrazení vládními komisaři nebo jinými vládě podřízenými úředníky.

Prioritou HSĽS se poté staly volby no slovenského sněmu. ... Volby vyhlásila vláda vyhláškou č. 884/1938 v sobotu odpoledne 26. listopadu a termín voleb byl stanoven na 18. prosince 1938. Kandidátní listiny musely být předloženy předsedovi volební komise do 12 hodin neděle 27. listopadu. Tuto podmínku mohli splnit jen zástupci HSĽS, kteří podali kandidátní listinu se 100 kandidáty. Nedemokratičnost voleb podtrhával i způsob volby. Nehlasovalo se pro nebo proti kandidátce, ale mělo se odpovědět na nesouvisející otázku: „Chceš nové, svobodné Slovensko? (Ano/Ne).“ Podle pokynů krajinského úřadu se mělo hlasovat tak, že kdo hlasoval „ano“, měl vložit kandidátní listinu do obálky a tu vhodit do urny. Ten kdo hlasoval „ne“, neměl vkládat listinu do obálky a do urny měl vhodit prázdnou obálku (jednalo se tak o neplatné hlasování), což prakticky umožňovalo kontrolu hlasování volební komisí. Národnostní menšiny (Češi, Němci, Maďaři a Židé) navíc měly mít vlastní volební místnosti a mělo se tak zjistit, jak se jednotlivé menšiny při volbách chovaly. O výsledku tak voleb nemohlo být nejmenších pochyb, o čemž svědčily i ľuďácké noviny Slovák, které před volbami na začátku prosince psaly: „Budú to chvíle historické, keď Slováci odovzdávať budú svoje hlasy, vyslovujúce dôveru vláde dr. Tisu.“

Na cestě k samostatnosti

Události na Slovensku z posledních třech měsíců spojené s útoky proti Čechům, ale i „neoficiální“ zahraniční cesty slovenských představitelů, zvyšovaly napětí v česko-slovenských vztazích. Situaci se pokusil vyřešit cestou na Slovensko prezident Emil Hácha, který zde chtěl od Tisa získat záruky toho, že přestanou námluvy ľuďáků s nacisty směřující k postupnému osamostatnění Slovenska. Na cestě Háchu doprovázeli ministři Jaroslav Krejčí a Ladislav Karel Feierabend.

„	Jedu na Slovensko s tou nejlepší vůlí a jsem přesvědčen, že Tiso jako katolický kněz bude jednat ve stejném duchu a stejně upřímně jako já.	“
— Prezident Emil Hácha před vánoční cestou na Slovensko.

Cesta splnila Háchovo očekávání. Tiso mu slíbil, že z vlády odstraní radikální ľuďáky a nebude také trpět akce směřující proti Československu. Zároveň Hácha vyjádřil určité obavy z toho, že Tiso ve straně příliš podléhá radikálům a je otázkou, zda se mu tyto podaří paralyzovat. Začátek roku 1939 zbuzoval mírné naděje. Když se 18. ledna 1939 poprvé sešel slovenský sněm, byl jeho předsedou zvolen umírněný ľuďák Martin Sokol a předsedou poslaneckého klubu HSĽS Jozef Buday. Zahajovací projevy na sněmu se nesly v duchu slovensko-českého přátelství. Tisova vláda o den později podala demisi a 20. ledna byla jmenována nová vláda Jozefa Tisa, ve které radikálního Matúše Černáka nahradil umírněný Jozef Sivák a dalším členem autonomní vlády se stal Mikuláš Pružinský. Uklidnění, ale netrvalo dlouho, protože Alexandr Mach už 5. února na shromáždění Hlinkových gard jednoznačně vyhlásil, že cílem Slováků je samostatný stát. Machův projev představitele centrální vlády nepřekvapil, očekávalo se ale, že Tiso jeho projev odsoudí nebo se od něj alespoň distancuje. Nestalo se tak a naopak Tiso při projevu ve slovenském sněmu zdůrazňoval postupné budování slovenské státnosti.

„	Zde na půdě svého sněmu budujeme svůj stát, svůj nový stát, svůj slovenský stát. Pěstujeme ideologii suverenity národa slovenského. Vítaná nám je každá pomoc, vzácná každá sympatie, ale nezapomínáme bedlivě sledovat všechno, co se u nás a okolo nás odehrává, abychom za každých okolností zabezpečili život, budoucnost národa slovenského. Co tomuto životu slouží, co tuto budoucnost podporuje a zabezpečuje, to bude naší ideologií, které budeme věrně a do všech důsledků sloužit.	“
— Z projevu Jozefa Tisa ve slovenském sněmu 21. února 1939.

Dne 9. března 1939 reagovala československá vláda na pověsti o vyhlášení nezávisleho Slovenska zásahem. Ve večerních hodinách 9. března odvolal prezident Hácha Jozefa Tisa z funkce předsedy autonomní vlády. Stalo se tak v souladu s ústavním zákonem o autonomii Slovenska.

Po svém překvapivém odvolání z čela autonomní vlády se Tiso stáhl do jezuitského kláštera v Bratislavě, odkud se odebral na faru do Bánovců nad Bebravou.

Schůzka s Hitlerem a vyhlášení samostanosti

Dne 10. března se Hitler definitivně rozhodl využít situace, vystoupit v roli ochránce slovenských práv a zničit Československo. Joseph Goebbels měl připravit zprávu o tom, že Tisova vláda se ještě před svým odvoláním obrátila na německou vládu se žádostí o pomoc. Tiso ale odmítl podobnou žádost o pomoc do Berlína odeslat. Po jmenování Karla Sidora předsedou autonomní slovenské vlády 11. března se německý nátlak přesunul na jeho osobu. Sidor ale odmítl všechny požadavky nacistů na okamžité vyhlášení slovenského státu a snažil se o stabilizaci situace, což částečně zkřížilo německé plány. Německý zájem se tedy znovu upřel na Tisa, kterého Berlín i po odvolání považoval za představitele slovenského národa. Ve dnech 12.-13. března čelil Tiso masivními tlaku nejen ze strany Německa, ale i některých členů HSĽS (např. Ferdinand Ďurčanský), aby odcestoval k jednání do Berlína.

„	Cítím, že se cosi vážného děje, chce-li se mnou mluvit Hitler.	“
— Jozef Tiso po obdržení nabídky schůzky s Hitlerem.

Poté co Tiso získal souhlas slovenské vlády s cestou do Berlína, vydal se odpoledne 13. března na cestu v doprovodě Ďurčanského a Kepplera. V Berlíně se mu dostalo uvítání s poctami náležejícími hlavě státu. Jednání s Tisem zahájil Ribbentrop, který mu sdělil, že jen vyhlášení nezávislosti může Slovensko zachránit před maďarskou okupací. Tiso uváděl, že Slovensko ještě není na samostatnost připraveno. V jednání pokračoval Hitler, který apeloval na rychlé slovenské rozhodnutí. Zdůraznil, že pokud bude Slovensko s vyhlášením samostatnosti váhat, ponechá jej svému osudu. Svůj projev podpořil i informacemi o pohybu maďarských vojsk ke slovenským hranicím, které předal Tisovi. Na závěr jednání Tiso Hitlerovi vysvětlil, že sám v této chvíli nemůže příjmout žádné rozhodnutí, ale zároveň jej ujistil, že se na Slovensko může spolehnout. Ještě před návratem zpět do Bratislavy Tiso s Ďurčanským souhlasili s vyhlášením nezávislosti a s následnou žádostí Německu o pomoc s tím, že je ještě musí schválit slovenský sněm. Tiso proto telefonicky požádal prezidenta Háchu o svolání slovenského sněmu na následující den. Tiso už v Berlíně vnitřně akceptoval myšlenku, že vznik samostatného Slovenska je v dané situaci „menším zlem“.

„	Prijal Tisa. Vysvetlil mu, že nadišla historická hodina Slovenska. Ak nič neurobíte, Maďarsko vás zhltne. Chce si to ešte premyslieť a ísť späť do Bratislavy. Nie je revolucionár. Všetko musí ísť podle ústavy. Nemožno od neho príliš veľa očakávať.	“
— Popis schůzky Jozefa Tisa s Adolfem Hitlerem v deníku Josepha Goebbelse

Po Tisově návratu z Berlína do Bratislavy se uskutečnilo zasedání autonomní vlády, na které Tiso informoval o jednáních a uvedl, pokud Slovensko nevyhlásí samostatnost, Německo je připraveno rozdělit jeho území. Tiso apeloval na to, aby se neodkladně rozhodlo o samostatnosti Slovenska. Během jednání předseda vlády Karel Sidor podal demisi. Následovalo jednání sněmu, které probíhalo v napjaté atmosféře. Po Tisově projevu nezazněl žádný potlesk. O vzniku samostatného Slovenska se dokonce ani klasicky nehlasovalo. Jeho vznik schválili poslanci povstáním a zpěvem hymnické písně Hej, Slováci. Vzápětí jmenovalo předsednictvo sněmu novou vládu v čele s Jozefem Tisem.

Válečná vlajka Slovenského štátu, 1939-45

Po vyhlášení nezávislosti zaslal Tiso Hitlerovi jen děkovný telegram a ne podle původní dohody připravenou „žádost o pomoc“, která měla legalizovat vpád německé armády do Československa. To Hitlera rozladilo. I z toho důvodu přikázal Wehrmachtu, aby při obsazení českých zemí 15. března bylo obsazeno i západní Slovensko. V reakci na to a po doporučení některých německých představitelů (Josef Bürckel, Franz Karmasin) zaslal Tiso 15. března večer Hitlerovi dohodnutou žádost o ochranu. Tiso věřil, že se poté podaří dosáhnout stažení německého vojska ze západního Slovenska. Dne 16. března Hitler v odpovědi přislíbil převzetí ochrany nad slovenským státem, ale nijak negarantoval jeho územní integritu. Výsledkem jednání mezi německými a slovenskými představiteli ve Vídni se stala Smlouva o ochranném poměru mezi Německou říší a Slovenským státem, kterou podepsali za slovenskou stranu 18. března Tuka a Ďurčanský a o dne později i Tiso. Za německou stranu smlouvu podepsal 23. března Ribbentrop

Prezidentem

Prezidentská standarda Jozefa Tisa

V prvních měsících existence slovenského státu se Tiso pro německou politiku nejevil jako nenahraditelná osoba. Část politiků kolem říšského místodržitele ve Vídni Arthura Seyß-Inquarta dokonce uvažovala o jeho nahrazení Vojtěchem Tukou, což podporovali i slovenští radikálové. Během příprav útoku na Polsko ale Hitler neměl zájem na destabilizaci situace na Slovensku. Tiso využil této situace a posílil své postavení na čele HSĽS. Dne 1. října 1939 byl na 8. (a posledním) sjezdu HSĽS v Trenčíně jednomyslně zvolen za předsedu strany. Sjezd potvrdil prorůstání nejvyšších stranických a státních funkcí. Z německé strany byl sjezd považován za Tisovo vítězství. Na sjezdu se také poprvé objevily známky tvořícího se Tisova „vůdcovského kultu“. Ani ne o měsíc později (26. října) byl zvolen i prezidentem Slovenské republiky. Z titulu své funkce se tak stal i nejvyšším velitelem slovenské armády. Protože Tisovy pravomoce jako prezidenta byly omezené, ovlivňoval politiku především z titulu funkce předsedy HSĽS.

„	Bolo by potrebné, aby nuncius našiel spôsob, ako povedať Msgr. Tisovi, že Sv. Stolica to nevidí rada.	“
— Poznámka Domenica Tardiniho v reakci na zvolení Jozefa Tisa prezidentem

Po zvolení prezidentem se naplno rozhořel boj mezi Tisovým konzervativním křídlem a radikálním nacionálně socialistickým křídlem reprezentovaným Tukou a Machem. Po neúspěšném pokusu o ovládnutí HSĽS se radikálové pokusili vytvořit protiváhu strany z Hlinkových gard. V různých konfliktech, které se radikálové snažili vyvolávat, Tiso nacházel oporu u většiny nejvyšších stranických představitelů. Spory zůstávaly často před veřejnosti utajeny a sám Tiso se je snažil navenek oslabit. Jednotu měl demonstroval i Tisem použitý slogan „Tiso – Tuka, jedna ruka“. Napětí v HSĽS vyvrcholilo v únoru 1940, kdy Alexandr Mach 21. února podal demisi z funkce velitele Hlinkových gard pro údajnou nenávist ministra Ďurčanského k jeho osobě. Demise měla vyvolat neklid v řadách Hlinkovy gardy a s německou pomocí dostat k moci radikální křídlo. Tiso demisi z obavy před zásahem Německa nepřijal. Udělal tak až v květnu 1940, kdy Německo bylo zaneprázdněno boji na západní frontě. Za Machova nástupce Tiso vybral 21. května sobě oddaného Františka Galana.

„	Tiso a Tuka vždy uznávajú, že existencia samostatného Slovenska je bude možná iba s pomocou Nemecka.	“
— W. Keppler po návštěvě Bratislavy v březnu 1940

... ... ...

Salcburská jednání vedla k posílení radikální nacistické skupiny na Slovensku. Na Slovensko byl také dosazen nový německý velvyslanec Manfred von Killinger. Oba tyto kroky měly oslabit vliv Tisa, ale obecně i vliv „politického katolicismu“ na Slovensku. Přes výraznou podporu německého velvyslance svým slovenským nacistickým chráněncům se této skupině nepodařilo získat rozhodující vliv na úkor Tisa. Proto německý velvyslanec navrhoval „odstranit“ Tisa tím, že by byl jmenován biskupem v Trnavě. To však nebylo přijatelné pro Ribbentropa, který si uvědomoval, že Tisovo odstranění by zkomplikovalo situaci na Slovensku. V lednu 1941 byl proto jmenován novým německým velvyslancem Hanns Elard Ludin. Ten se ve slovenských poměrech velice rychle zorientoval a už po dvou týdnech svého působení zaslal do Berlína svou vlastní charakteristiku Tisa.

„	Nepochybne Tiso nie je prvý len štátopravne, je tiež najsilnejšou osobnosťou krajiny... najsilnejším a najvyrovnanejším politikom Slovenska. ... Nepochybujem o jeho skutočnej úste k vodcovi a o jeho vôli žiť v bratstve s Nemeckou ríšou. Iste má aj iné myšlienky,... iste sa zaoberá aj myšlienkou čo bude s jeho krajinou keď Nemecko prehrá vojnu? Nebol by politikom, keby si túto otázku potajmo nekládol. Ak Nemecko prehrá vojnu, sú pre Tisu len dve možnosti: český žalár alebo ruský bolševizmus. Myslím, že Tisovi by boli obe rovnako neprijemné. Táto úvaha vedie iba k jedinému rozumnému záveru: Tiso ako trietzvo mysliaci slovenský politik nemôže robiť inú zahraničnú politiku, ako nemeckú.	“
— Hanns Elard Ludin v dopise Zahraničnímu úřadu 29. ledna 1941

Tiso porazil radikální opozici jejími vlastními zbraněmi: zavedením vůdcovského principu, prohloubením totalitně fašistického charakteru režimu, spolehlivou spoluprací s nacistickým Německem a v neposlední řadě i radikálním řešením „židovské otázky“. Svou roli sehrála slovenská armáda vedená generálem Ferdinandem Čatlošem, která ve vnitropolitických sporech podpořila Tisa. Následně se Čatlošovi podařilo armádu zbavit členů Hlinkových gard a uhájit její nadstranickost nejen před HSĽS, ale i přímo před Tisem.

Jozef Tiso s Adolfem Hitlerem (říjen 1941)

„	A dobrý slovenský ľud sa usiluje pochopiť, ale nedarí sa mu to a rozpačite počúvá rečnicke akrobacie svojho milovaného prezidenta Tisu, ktorý využíva všetky zdroje svojej sakrálnej profánnej rétoriky, aby vysvetlil nutnosť vybudovať „ľudácke“ (čiže hlinkovské) Slovensko v rytme národného socializmu a viac alebo menej vhodnými citátmi z evanjelia vyzývá Slovákov, aby sa obrodili ve vodách a duchu národného socializmu.	“
— Z dopisu Burzia kardinálu Maglionemu

Jozef Tiso na slovenské pamětní minci z roku 1944

Zákon č. 215/1942 Sl. z. o HSĽS z října 1942 oficiálně zavedl „vůdcovský princip“.

Židovská otázka a deportace židů 1940-1943

Řešení tzv. „židovského problému“ se stalo na Slovensku po roce 1939 součástí vnitropolitického boje mezi dvěma frakcemi HSĽS. Způsoby jeho "řešení" tak odrážely existující mocenský boj mezi oběma skupinami, nicméně antisemitismus byl společný oběma skupinám. Tiso jako představitel umírněné, klerikální frakce původně zastával řešení, které by bylo slučitelné s oficiálními doktrínami katolické církve. Katolický antisemitismus na Slovensku obecně neměl v programu genocidu, ale spíše celkové oslabení židovského vlivu ve společenském a hospodářském životě. Vystěhování židů ze Slovenska viděl Tiso jako možné řešení židovské otázky na Slovensku už v roce 1938. V době po salcburské intervenci se Tiso snažil udržet mocenské pozice a židovská otázka tak představovala jeden z bodů, ve kterých svým soupeřům z radikálního tábora ustoupil. Podle názoru I. Kamence Tiso v tomto případě jednal pragmaticky tak, že „svoje postoje k židovskému obyvatelstvu zakalkuloval do mocenského zápasu s radikály.“ Kromě toho byl Tiso i v tomto případě v situaci, kdy balancoval mezi různými ideologickými a politickymi tlaky a vlastním křesťanským učením.

Diskriminační opatření, pogromy a pokusy o deportace židů začaly na Slovensku už v době autonomní vlády mezi říjnem 1938 a březnem 1939 a vyvrcholily v roce 1941 zavedením tzv. židovského kodexu, inspirovaného norimberskými zákony a následně zorganizovaním deportací v roce 1942.Tento radikální způsob "řešení" židovské otázky byl spojen především s působením z Berlína podporovaných politiků jako byli V. Tuka a A. Mach. Ti volali po další nacifikaci Slovenska a zastávali národně-socialistické názory. V kontextu frakčního soupeření považoval Tiso deportace židů ze Slovenska za akci těchto radikálů. K řešení židovské otázky dostala Tukova vláda se souhlasem sněmu i prezidenta široké pravomoce na dobu jednoho roku tzv. zmocňovacím zákonem ze září 1940. Právě v tomto období vláda vypracovala a formou nařízení uvedla v platnost židovský kodex. O něco později 24. března 1942 vláda schválila návrh ústavního zákona, který umožňoval deportace všech obyvatel židovského původu a které židy zbavoval slovenského občanství. Zákon byl následně parlamentem přijat a vešel v platnost po Tisově podpisu v květnu 1942. Mezi březnem 1942 až říjnem 1942 bylo ze Slovenska deportováno celkem asi 58 000 lidí v 57 transportech. Na Slovensku žilo celkem asi 89 000 občanů židovského původu. Tedy jednalo se o 4% občanů.

„	Neviem, či zákroky dokážu zastaviť … bláznov! A blázni sú dvaja: Tuka, ktorý koná a Tiso, kňaz, ktorý nechá konať!.	“
— Poznámka Mons. Tardiniho v reakci na provádění deportací Židů ze Slovenska.

V souvislosti s deportacemi se na Tisa jako na prezidenta republiky obracela celá řada lidí a sdružení s prosbami, aby deportace zastavil. Deportace vzbudily nesouhlas části slovenské veřejnosti, Vatikánu, slovenských biskupů i umírněné části klerikálního křídla HSĽS. Mezi jinými Tisa osobně prosil o zastavení deportací předseda sněmu Martin Sokol. Také židovské organizace poslaly v březnu Tisovi několik memorand, ve kterých se ho snažily přesvědčit, aby deportacím zabránil. Tiso na tyto žádosti nereagoval ani poté co měl informace od vysokých důstojníků slovenské armády o tom, jak nacisté na okupovaném území se židy jednají. Ve svém projevu v Holíči 16. srpna 1942 se Tiso za deportace veřejně postavil. V této době byl přitom Tiso pod tlakem z Vatikánu, který zesílil na jaře 1942 po začátků deportací. V dopisech a diplomatických nótách Vatikánu zazněly také otevřené obavy o osud deportovaných. Vatikánský chargé d'affaires Burzio napsal doslova, že židé jsou ve skutečnosti v jejich "novém domově" likvidováni.

„	Eště by som sa zmienil o jednej otázke, ktorá sa spomína, a to otázke židovskej. Vraj, či je to kresťanské, čo sa robí. Je to ľudské? Nie je to rabovka? Ale pýtam sa ja?: je to kresťanské, keď sa národ slovenský chce zbaviť svojho večného nepriateľa, Žida? Je to kresťanské? Láska k sebe je príkazom božím, a tá láska k sebe mi rozkazuje, aby som od seba odstránil všetko to, čo mi škodí, čo mi ohrozuje život. A že Slovákovi židovský živel ohrozoval život, myslím, o tom n ikoho netreba presvedčovať. ... Bolo by to vyzeralo ešte horšie, keby sme sa neboli vzchopili včas a keby sme sa neboli od nich očistili. A urobili sme to podľa príkazu Božieho: Slovák, zhoď, zbav sa svojho škodcu!	“
—  Projev J. Tisa na církevně-národních slavnostech v Holíči, 15. srpen 1942

Na podzim 1942 se transporty zastavily. Tiso pak jednal několikrát s SS-Oberführerem Veesenmayerem o obnovení transportů, souhlasil se soustředěním těch židů, kteří byli ještě v pracovním procesu a ubezpečil Veesenmayera, že se osobně zasadí o to, aby se tak stalo do dubna 1944. Do září 1944 ale nebyl ze Slovenska vyslán žádný další transport.

Ve snaze skloubit protižidovskou politiku postavenou po roce 1941 i na Slovensku na rasovém základě s křesťanstvím prezidentská kancelář prosadila už do židovského kodexu (září 1941) paragraf 255, který dával prezidentovi republiky právo k udělování výjimek pro některé právně definované Židy. Vedle těchto prezidentských výjimek existovaly na Slovensku také ministerské výjimky. Podle studie J.M. Warda chránily všechny existující výjimky vydávané slovenskými úřady v červnu roku 1942 skoro 23 000 lidí, v srpnu 1942 kolem 19 000, v září 1942 asi 18 500 lidí, v dubnu 1943 asi 16 000 a v únoru 1944 12 812 lidí. Podle Warda, který prošel dokumentaci prezidentské kanceláře, v případě prezidentských výjimek se jednalo o asi 1319-1630 lidí. V době na konci deportací (říjen 1942) se prezidentské výjimky týkaly asi celkem 900 až 1 100 jednotlivců.

Krize režimu a Slovenské národní povstání

Podrobnější informace naleznete na stránce Slovenské národní povstání.

Zlom na východní frontě během roku 1943 postavil režim i Tisa jako jeho nejvyššího představitele před otázku co se stane v případě prohry Německa, na němž nezávislost Slovenska a také existence ľuďáckého režimu plně závisely. Už od roku 1939 existovala na Slovensku politická opozice. Její existenci paradoxně umožňoval také tichý souhlas některých umírněných představitelů ľuďáckého režimu.

Díky dobrým materiální podmínkám i díky tomu, že se válečné boje Slovenska zatím nedotkly, neexistoval v zemi do roku 1944 nějaký výrazný otevřený odboj. S obratem ve válce ale opoziční síly převzaly iniciativu. K jejich postupné konsolidaci napomohly nepopulární kroky slovenské vlády, německé prohry a také jednání mezi československou exilovou vládou a Sovětským svazem, které vedly mimo jiné i k tomu, že se komunistická opozice na Slovensku sjednotila s občanským blokem.

Už před vypuknutím povstání bylo jasné, že válka a přítomnost německých vojsk se Slovensku nevyhne. V červenci roku 1944 bylo slovenské území několikrát bombardováno. Během srpna 1944 se v některých částech Slovenska rozšiřovalo poměrně silné partyzánské hnutí. 29. srpna 1944 začaly německé jednotky obsazovat Slovensko a v návaznosti s tím vypuklo v Bánské Bystrici a dalších městech ozbrojené povstání. K povstalcům se přidal dosavadní ministr obrany, generál I. třídy Ferdinand Čatloš, který uprchl do Banské Bystrice a následně byl zavlečen do Moskvy a také některé vojenské jednotky. Tiso v projevu z 30. srpna 1944 vojenskou intervenci německé armády prezentoval jako nikoliv okupaci ale jako snahu "zlikvidovať partizánsku čeliadku" a "vrátiť Slovensku charakter pokojného štátu". Tím, že Tiso nazval povstalce "partyzánskou čeládkou" ignoroval fakt, že se povstání účastní část jeho vlastní armády.

„	...Keby sme boli osamotení vo svete, keby sme boli poslúchali našich odvekých nepriateľov, aby sme sa izolovali na všetky strany a zostávali bez pomoci, zasa by som sa neodvažoval povedať vám: bratia, vydržte! Máme ochrancu Veľkonemeckú ríšu a jej vodcu Adolfa Hitlera. S jej pomocou dúfame znovu začať a ísť napred.	“
— Z projevu Jozefa Tisa 30. října 1944 v Banské Bystrici

Jak uvádí I. Kamenec, je možné, že slovenský odboj po zkušenostech z Mussoliniho Itálie očekával, že by Tiso snad mohl sehrát podobnou roli jakou měl italský král Viktor Emanuel při pádu fašistického režimu. Tiso ale neprojevil žádný náznak snahy o odpoutání se od stále více nepohodlného Německa a vypuknutí povstání pro něj muselo být, jak se domnívá I. Kamenec, šok a ponížení. Během posledních měsíců režimu Tiso rezignoval na aktivní řešení nové situace a zůstával věrný německému spojenci.

Mapa povstaleckého území

Povstalci kontrolovali na počátku povstání většinu území středního Slovenska. Nasazení německých jednotek, nedostatečná pomoc ze zahraničí a také špatná organizace vedly k jeho neúspěchu. Nicméně povstání bylo projevem postupnéno kolapsu ľuďáckého režimu na Slovensku. V reakci na povstání 5. září 1944 jmenoval Jozef Tiso novou slovenskou vládu v čele se Štefanem Tisem. Předseda nové vlády se ve svém prvním projevu jednoznačně vymezil vůči účastníkům povstání, když řekl, že zasáhne nekompromisně proti provinilcům a škůdcům státu. Několikrát zdůraznil, že se funkce ujal v přesvědčení, že se těší plné důvěře prezidenta a sliboval, že vždy bude mít na zřeteli prezidentovu vůli. Tiso byl rovněž nucen odvolat A. Macha z čela Hlinkovy gardy. Ten se dostal pod palbu kritiky a ztratil důvěru Němců. Zástupujícím velitelem jmenoval na německé přání neméně radikálního Otomara Kubelu. Hlinkova garda (a její pohotovostní oddíly) se podílela na řadě represí vůči povstalcům (či domnělým povstalcům) a židovským obyvatelům, včetně podílu na deportacích židů ze Slovenska.

Na podzim roku 1944 se německé okupační síly ujaly "konečného" řešení tzv. "židovské otázky" na Slovensku. Židé byli deportováni do koncentračních táborů, bez ohledu na udělené výjimky, a v některých přídadech přímo vražděni na území Slovenska. Tiso proti tomu nikdy veřejně nevystoupil a zůstával v této věci pasivní. Naopak, podobně jako ľuďácký tisk, označoval židy za hlavní strůjce povstání. Židovské otázka tak znovu mocensko-propagandisticky posloužila snahám o další ospravedlňování a uchování rozkládajícího se ľuďáckého režimu, čelícímu klíčové vnitropolitické výzvě.

„	Je potrebné eště poznamenať, že Česi a židia, ktorí sa mali počas piatich rokov existencie Slovenskej republiky dobře, koncom augusta tohoto roku sa otvorene spojili s nepriateľskými parašutistami rôznych národností, ktorých zhodili na Slovensko zo vzduchu a začali otvorenú vzburu proti Slovenskej republike. Malé, nečekane a nespravedlivo napadnuté Slovensko, neschopné ubrániť sa samo, požiadalo o pomoc svojho ochrancu, vládu Nemeckej ríše. … Naša vina tkvie v našej vďačnosti a vernosti voči Nemcom, ktorí nielenže uznávali a schvaľovali existenciu nášho národa a jeho prirodzené právo na nezávislosť a národnú slobodu, ale pomáhali mu aj proti Čechom a židom, nepriateľom nášho národa.	“
— Z dopisu Jozefa Tisa papeži Piu XII.

Tato vlna deportací od října 1944 do března 1945 se dotkla asi 12 až 13 000 slovenských židů.. Kolem 10 000 osob zahynulo. Deportace vyvolaly další diplomatickou roztržku mezi Vatikánem a Slovenskem. Burzio při jednom ze setkání s Tisem, označil Tisova tvrzení ohledně deportací za lži. Ten reagoval tak, že diplomata vykázal z místnosti. Na druhou stranu měl Tiso i vláda ve věci jen velmi malý prostor k jednání. Když u prezidenta intervenoval Červený kříž a požadoval, aby byli z deportací vyřazeni osoby starší 60 let, nemocní a děti ze smíšených manželství, Tiso s návrhem souhlasil. Němci to ale odmítli, stejně jako odmítali jakkékoli další snahy o zastavení nebo zmírnění deportací ze Slovenska. Řídili se přitom přímými instrukcemi H. Himmlera intervence a návrhy slovenských úřadů a politiků ignorovat.

Během jara 1945 Rudá armáda postupovala úspěšně také na území Slovenska, kde byla následně obnovována Československá republika. Teritoriální rozsah Tisova státu se tak každým dnem zmenšoval a stejně tak slábla německá vojenská podpora režimu. Na konci března 1945 prezident Tiso spolu s dalšími činiteli uprchli přes Rakousko do Německa.

Zajetí a internace

Jozef Tiso na slovenské známce z roku 1945

Velikonoce 1945 strávil Jozef Tiso se slovenskou vládou v Holíči. Poté překročil slovenské hranice a 3. dubna se uchýlil pod německou ochranu v Kremsmünsteru, kde se také slovenská vláda 8. května 1945 vzdala americké armádě. Mezi zajatci Jozef Tiso nebyl, protože už dříve vyhledal úkryt v klášteře v Altöttingu. Tady byl neopatrností svého tajemníka Karola Murína 8. června 1945 odhalen americkým agentem slovenského původu Johnem Spieglerem, zatčen a zajištěn v internačním táboře. Tiso spoléhal na pomoc amerických Slováků a Vatikánu a věřil, že nebude vydán do Československa.

Dne 18. června 1945 se československá vláda prostřednictvím svého velvyslance ve Washingtonu Vladimíra Hurbana obrátila na ministerstvo zahraničí USA s žádostí o vydání Jozefa Tisa a některých dalších politiků československým úřadům. Kolem jejich vydání se rozpoutal zákulisní diplomatický boj mezi Američany a Brity. Britové totiž měli obavy, aby se jejich vydání nestalo precedentem pro vydání polských a jugoslávských politických oponentů.

Svůj vliv mělo i stanovisko amerického velvyslance v Praze Laurence A. Steinhardta, který vyslovil názor, že s Jozefem Tisem i celou bývalou slovenskou vládou je potřeba zacházet jako s válečnými zločinci. O měsíc později (4. října) americké ministerstvo zahraničí britské námitky odmítlo. Dne 27. října 1945 byl Tiso vydán československým úřadům a 29. října byl letecky dopraven do Bratislavy.

Soudní proces

Původní představa o rychlém soudním procesu se ukázala jako nereálná, protože příprava soudu si vyžádala množství přípravných prací. Veřejné mínění na Slovensku bylo ve věci Tisa rozdělené. Zatímco pro jedny byl Tiso válečným zločincem a zrádcem, pro druhé byl zachráncem národa a takřka světcem. Složitost případu spočívala i v tom, že Tiso na rozdíl od Tuky a Macha patřil k umírněnému křídlu ľuďáků, zároveň ale jako vrcholný představitel státu nesl odpovědnost za vnitřní i zahraniční politiku.

V prosinci 1945 se papež Pius XII. prostřednictvím papežského delegáta ve Washingtonu Amleta Cicognaniho obrátil na československého velvyslance Vladimíra Hurbana s žádostí, aby Tiso byl místo ve vězení internován v klášteře. Žádost projednala vláda 4. ledna 1946 a zamítla ji. Dne 3. ledna adresovali slovenští biskupové předsednictvu Slovenské národní rady dopis, ve kterém upozorňovali na to, že Tisuv osud bude mít velký vliv na poměr části slovenské společnosti k obnovenému Československu. Vyzvali také, aby se případ Jozefa Tisa řešil šetrně a ne bezohledně.

Do přípravy procesu však zasahovaly i politické vlivy. Komunistická strana Slovenska totiž chtěla Tisova procesu využít k oslabení Demokratické strany. Předpokládala, že v tzv. aprílové dohodě se představitelé Demokratické strany zavázali k tomu, že Tiso nebude přísně odsouzený. Sama proto chtěla usilovat o co nejpřísnější trest, který by podle jejího mínění vyvolal vnitřní rozkol v Demokratické straně. Případné nepokoje vyvolané očekávaným přísným trestem pro Jozefa Tisa chtěli představitelé KSS využít jako důkaz aktivizace ľuďáckého hnutí po aprílové dohodě. Vedoucí představitelé Demokratické strany a vysoký katolický klérus si uvědomoval s tím spojené nebezpečí a vyzýval obyvatelstvo k rozvaze, protože případné nepokoje by mohly situaci jen zhoršit.

„	V danej chvíli je Tisov proces jednou z najvýznamnejších udalostí v republike a jeho priebehu, správnemu politickému vedeniu a úspešnému ukončeniu sa musí venovať všetka potrebná pozornosť. Úspešné ukončenie procesu proti Tisovi a spol. bude znamenať citeľnú ranu podzemnej a zjavnej reakcii, prispeje ku konsolidácii politických pomerov na Slovensku a upevneniu jednoty štátu a bude mať značný vplyv na vútrostranické pomery v DS.	“
— Usnesení predsedníctiev ústredných výborov KSČ a KSS

Soud probíhal ve dnech 2. prosince 1946 – 15. dubna 1947 v Justičním paláci v Bratislavě. Senát Národního soudu tvořili předseda JUDr. Igor Daxner a 6 přísedících (3 za KSS a 3 za DS). Žalobci byli JUDr. Ľudovít Rigan a JUDr. Juraj Šujan, vojenskou část obžaloby zastupoval vojenský prokurátor plk. JUDr. Anton Rašla. Tisovými obhájci byli JUDr. Martin Grečo a JUDr. Ernest Žabkay. Obžalovaní Tiso, Mach i Ďurčanský byli obviněni z podílu na rozbití Československa, z likvidace demokratických práv a svobod na Slovensku, nastolení totalitního režimu a aktivního vystoupení proti Slovenskému národnímu povstání. Tiso s Machem byli navíc obviněni i ze zavlečení Slovenska do války s Polskem, Sovětským svazem a také (formálně) i se západními spojenci. Součástí obžaloby byla i obvinění z aktivní účasti na deportacích židovského obyvatelstva. Tiso se hájil tím, že o důsledcích svých činů nevěděl, případně že jednal pod tlakem Němců. Snažil se dokázat, že v daných podmínkách byla jeho politika pro slovenský národ optimální. Většinou však jeho obhajoba nepůsobila příliš věrohodně, zvláště pak v případě jeho role při deportaci židů. Jako důkaz bylo mj. předloženo memorandum slovenských rabínů z 6. března 1942, kteří uváděli, že deportace znamenají pro židy jistou smrt. Spis obsahoval poznámku prezidentské kanceláře: „Pánu prezidentovi bolo predložené. Vydané bez poukazu. Vzaté na známosť, ad acta.“ Přitížil mu i antisemitský projev v Holíči ze srpna 1942, ve kterém v době probíhajících židovských deportací tyto schvaloval.

Rozsudek

Proces byl ukončen 15. dubna 1947 vynesením rozsudku smrti nad Jozefem Tisem a nepřítomným Ferdinandem Ďurčanským. Již dříve byl z procesu vyloučen Alexandr Mach, který byl o měsíc později odsouzen ke 30 letům vězení, přestože jeho vina byla větší než Tisova. Podle výpovědi Gustava Husáka z roku 1963 byl mírnější rozsudek nad Machem soukromým rozhodnutím soudce Daxnera. Vliv mohlo mít i to, že Mach za války chránil komunistu Laca Novomeského, který u soudu vypovídal v jeho prospěch. Sám Mach si mírnější rozsudek neuměl vysvětlit.

Předsednictvo Slovenské národní rady se k žádosti o milost nevyjádřilo a postoupilo ji československé vládě v Praze. Podle pozdějšího svědectví Jozefa Lettricha se tak stalo protože Lettrich věděl, že člen předsednictva za Demokratickou stranu Milan Polák tajně spolupracoval s komunisty a dostal od komunistů návod hlasovat proti udělení milosti. Hlasování by tak vyznělo v neprospěch udělení milosti a navíc by byla veřejně odhalena nejednotnost Demokratické strany. Postoupením žádosti do Prahy se tak Demokratická strana (i celá Slovenská národní rada) zbavila odpovědnosti. To si uvědomoval i ministr spravedlnosti Prokop Drtina, který požadoval, aby byla žádost o milost vrácena na Slovensko a po SNR žádáno jasné stanovisko. Jeho žádost však československá vláda pod tlakem komunistů odmítla (hlasovaní dopadlo 10:13 v neprospěch Drtinovy žádosti). V následném hlasování vlády z 23 přítomných ministrů hlasovala 17 ministrů pro neposkytnutí milosti (ministři za Komunistickou stranu Československa, Českou stranu národně sociální a Českou stranu sociálně demokratická a 6 ministrů pro poskytnutí milosti (byli to 3 ministři za Československou stranu lidovou a 3 ministři za Demokratickou stranu). Pro milost se vyslovil i státní tajemník na ministerstvu národní obrany Ján Lichner. Vláda poté prezidentu republiky udělení milosti nedoporučila. Během diskuse nikdo nezpochybnil Tisovu vinu, ani spravedlnost rozsudku. Jednalo se jen o to, co podle diskutujících více prospěje republice, zda Tisova smrt nebo jeho omilostnění.

Poslední slovo měl v udělení milosti prezident, který podle ústavy mohl rozhodnout i proti doporučení vlády. Beneš ale ještě před jednáním vlády (15. dubna 1947) zaslal Klementu Gottwaldovi dopis ve kterém uvedl, že je připraven z lidských důvodů milost udělit, pokud s tím ale bude vláda souhlasit. Nechtěl totiž kvůli Tisovi vyvolat vládní krizi. Je však možné, že se Beneš pouze pokusil tímto dopisem zbavit přímé odpovědnosti za popravu Tisa (podobně jako předsednictvo SNR), protože musel vědět, že komunisté na exekuci budou trvat. Pro Beneše byl důležitý i postoj Vatikánu. Vatikánský chargé d'affaires Raphael Forni apeloval na Beneše, aby rozhodl lidsky, zároveň však výslovně prohlásil, že Vatikán nebude politicky intervenovat za osobu, která diskreditovala církev. Když po jednání vlády Klement Gottwald informoval o výsledku jednání vlády, Benš se s jejím usnesením ztotožnil a milost neudělil.

Poprava a její ohlas

Vynesení rozsudku nevyvolalo na Slovensku žádné větší projevy veřejného nesouhlasu, přestože většina Slováků s provedením popravy nesouhlasila. Poprava byla vykonána oběšením ráno 18. dubna 1947 na nádvoří bratislavské věznice. Tisova mrtvola byla pohřbena v noci z 18. na 19. dubna na Martinském hřbitově v Bratislavě. Už večer 18. dubna se na hřbitově shromáždilo asi 800 osob, které očekávaly Tisův pohřeb. Jejich shromáždění bylo rozehnáno jízdní policií a 17 účastníků bylo zadrženo.

Problematičnost a složitost tehdejší situace vystihuje i údajný výrok slovenského evangelického biskupa Vladimíra Čobrda z roku 1945: „Ak bude Tiso vydaný, nemôže byť nesúdený, ak bude súdený, nemôže byť neodsúdený a ak bude odsúdený, bude zle!“ Podle Jana Rychlíka, tak největší chybou československých úřadů bylo, že vůbec požádaly o Tisovo vydání a bylo by lépe, kdyby Tiso zůstal v zahraničí. Proces s Jozefem Tisem tak politicky nejvíce posloužil komunistům, kteří jej chápali jako „úder slovenské reakci“ a zároveň z jejich pohledu šlo i o jakousi zkoušku před konečným útokem na Demokratickou stranu.

Určité kontroverze vyvolalo vedení procesu předsedou soudu Igorem Daxnerem. Daxner byl bývalý legionář, komunista a za slovenského státu byl vězněný pro svou odbojovou činnost. Z toho důvodu panovaly pochybnosti o jeho nezaujatosti, které potvrdil i svým nevhodným chováním během soudu, kdy nepřipustil některé svědky obhajoby. Velkou nevoli vyvolalo také jeho svévolné oddělení případu Alexandra Macha. ...politický proces... Podle Jana Rychlíka jej však nelze srovnávat s politickými procesy 50. let, ve kterých byli obvinění nátlakem nuceni se přiznávat k činům, které nespáchali, ani jej označit za „justiční vraždu“. Proces byl veden podle platného práva, které za zločiny za které byl Tiso obžalován (zrada na povstání, podíl na deportacích židovského obyvatelstva) prakticky ani neumožňovalo uložit jiný trest než trest smrti. O to více, že Tiso svých činů nikdy nelitoval (na rozdíl od Alexandra Macha) a navíc prohlásil, že kdyby svůj život mohl prožít ještě jednou, postupoval by stejně. Podle dnešního stavu poznání Tiso sám s rozsudkem smrti počítal a vědomě se připravoval na roli „mučedníka slovenské státnosti“. Podle britského historika Tonyho Judta proces s Jozefem Tisem v ničem nevybočoval z tehdejšího chápání spravedlivého procesu v poválečné Evropě (lze-li v tehdejší atmosféře o spravedlivých procesech mluvit) a dostalo se mu srovnatelného zacházení jako např. Pierru Lavalovi ve Francii.

Hodnocení

V letech 1910-1918 byl příslušníkem uherské Katolické ľudové strany, která byla tehdejší slovenskou národní reprezentací (včetně Slovenské ľudové strany) pokládána za promaďarskou a protislovenskou. Její program byl „uhrofilský“, ale praktické kroky (především v náboženském a hospodářském životě) sledovaly i zájmy slovenského rolnictva.

Nejpozději od 10. prosince 1918 se Tiso svou činností jednoznačně postavil do služeb slovenského národního programu cestou budování československého státu.

Na rozdíl od Hlinky měl Tiso v meziválečném období důvěru Vatikánu i domácí církevní hierarchie. V HSĽS plnil především úkoly diplomata navazující vztahy s ostatními stranami. Rovněž se podílel na přípravě programu a důležitých dokumentů HSĽS.

Po ustavení slovenské autonomní vlády v říjnu 1938 došlo pod Tisovým vedením během následujících třech měsíců k likvidaci demokratického systému na Slovensku a jeho nahrazení autoritativním režimem.

Odkazy

Literatura

• ABRAMS, Bradley Francis. The Politics of Retribution. The Trial of Josef Tiso in the Czechoslovak Environment. In: DEÁK, István; GROSS, Jan Tomasz; JUDT, Tony. The Politics of Retribution in Europe : World War II and its Aftermath. Princeton: Princeton University Press, 2000. ISBN 0691009538. S. 252-289. (anglicky)
• BARNOVSKÝ, Michal. Politické súvislosti súdneho procesu s dr. J. Tisom a spol. Historický časopis. 1992, roč. 40, čís. 4, s. 457-472. ISSN 0018-2575. 
• BARTLOVÁ, Alena. Ferdinand Juriga, prelát Andrej Hlinka a Jozef Tiso - traja čelní predstavitelia Slovenskej ľudovej strany v rokoch 1905-1945. In: MAREK, Pavel; HANUŠ, Jiří. Osobnost v církvi a politice : čeští a slovenští křesťané ve 20. století. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. ISBN 80-7325-097-7. S. 257-269.
• BARTLOVÁ, Alena; MULÍK, Peter; LETZ, Robert. Slovenská ľudová strana v dejinách 1905-1945. Martin: Matica slovenská, 2006. 389 s. ISBN 80-7090-827-0. (slovensky) 
• BOROVIČKA, Michael. Kolaboranti : 1939-1945. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2007. 399 s. ISBN 978-80-7185-846-1. Kapitola Mučedník (Jozef Tiso). 
• BYSTRICKÝ, Valerián; FANO, Štefan, a kol. Pokus o politický a osobný profil Jozefa Tisu : Zborník materiálov z vedeckého sympózia Častá-Papiernička, 5.-7. mája 1992. Bratislava: SAP, 1992. 380 s. ISBN 8090044158. (slovensky) 
• BYSTRICKÝ, Valerián; MICHELA, Miroslav; SCHVARC, Michal, a kol. Rozbitie alebo rozpad? : historické reflexie zániku Česko-Slovenska. Bratislava: Veda, 2010. 575 s. ISBN 978-80-224-1150-9. (slovensky) 
• DLUGOSZ, Józef. Ks. Józef Tiso (1887-1947), prezydent Republiki Slowacji. (Fakty i refleksje w 50. rocznice jego smierci). In: KOSMAN, Marcel. Kultura polityczna w Polsce. T. 2. Mity i fakty. Poznan: Wydawnictwo Naukowe Institutu Nauk Politycznych i Dziennikarstwa Uniwersytetu im. Adama Mickiewicza, 1999. ISBN 8387704148. S. 173-185. (polsky)
• ĎURICA, Milan. Jozef Tiso : 1887-1947 : životopisný profil. Bratislava: Lúč, 2006. 592 s. ISBN 80-7114-572-6. (slovensky) 
• FABRICIUS, Miroslav; SUŠKO, Ladislav, a kol. Jozef Tiso. Prejavy a články. Zv. 1. (1913-1938). Bratislava: Academic Electronic Press, 2002. 567 s. ISBN 80-88880-45-9. (slovensky) 
• FABRICIUS, Miroslav; HRADSKÁ, Katarína, a kol. Jozef Tiso. Prejavy a články. Zv. 2. (1938-1944). Bratislava: Academic Electronic Press, 2007. ISBN 9788088880462. (slovensky) 
• FABRICIUS, Miroslav; HRADSKÁ, Katarína, a kol. Jozef Tiso. Prejavy a články. Zv. 3. (1944-1947). Bratislava: Pro Historia, 2010. 249 s. ISBN 9788097006082. (slovensky) 
• GEBHART, Jan; KUKLÍK, Jan. Druhá republika 1938–1939 : svár demokracie a totality v politickém, společenském a kulturním životě. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2004. 315 s. ISBN 80-7185-626-6. 
• HOENSCH, Jörg Konrad. Slovensko a Hitlerova východná politika : Hlinkova slovenská ľudová strana medzi autonómiou a separatizmom 1938-1939. Bratislava: Veda, 2001. 231 s. ISBN 80-224-0693-7. (slovensky) 
• HRADSKÁ, Katarína; KAMENEC, Ivan, a kol. Slovensko v 20. storočí 4. zv.: Slovenská republika 1939 -1945. Bratislava: Veda, 2015. 480 s. ISBN 978-80-224-1351-0. (slovensky) 
• JANČÍK, Drahomír. Jozef Tiso. Pragmatismus a státotvornost Jozefa Tisa - příspěvek k politice Hlinkovy slovenské ľudové strany ve 30. letech. In: MAREK, Pavel. Osobnost v politické straně: Sborník referátů z konference "Úloha osobností v dějinách politických stran na území českých zemí a Československa v letech 1861-1999". Olomouc, 19.-20. října 1999. Rosice u Brna: Nakladatelství Gloria, 2000. ISBN 80-900965-9-X. S. 402-415.
• KAMENEC, Ivan; PREČAN, Vilém; ŠKORVÁNEK, Stanislav. Vatikán a Slovenská republika (1939-1945) : dokumenty. Bratislava: Slovak Academic Press, 1992. 228 s. ISBN 80-85665-00-X. (slovensky) 
• KAMENEC, Ivan. Dr. Jozef Tiso 1887-1947 : tragédia politika, kňaza a človeka. Bratislava: Archa, 1998. 148 s. ISBN 80-7115-147-5. (slovensky) 
• KAMENEC, Ivan. Jozef Tiso - tvorca štátu a martýr?. In: KREKOVIČ, Eduard; MANNOVÁ, Elena; KREKOVIČOVÁ, Eva. Mýty naše slovenské. Bratislava: Academic Electronic Press, 2005. ISBN 80-88880-61-0. S. 190-198. (slovensky)
• KAPLAN, Karel. Dva retribuční procesy : komentované dokumenty (1946-1947). Bratislava: Ústav pro soudobé dějiny Československé akademie věd ; Státní ústřední archiv, 1992. 346 s. ISBN 80-85270-05-6. 
• KOVÁČOVÁ, Viera. Jozef Tiso a Povstanie. In: Válečný rok 1944 : příspěvky účastníků mezinárodní konference konané ve dnech 19.-20. října 1999 v Praze. Praha: Ministerstvo obrany České republiky, 2001. ISBN 80-7278-077-8. S. 203-212. (slovensky)
• LETZ, Róbert. Slovenské dejiny IV: 1914–1938. Bratislava: Literárné informačné centrum, 2010. 342 s. ISBN 978-80-8119-028-5. (slovensky) 
• LETZ, Róbert. Slovenské dejiny V: 1938–1945. Bratislava: Literárné informačné centrum, 2012. 367 s. ISBN 978-80-8119-055-1. (slovensky) 
• LUKAN, Walter. Jozef Tisos Studienzeit in Wien (1906-1910/11). Österreichische Osthefte. 1993, roč. 35, čís. 2, s. 295-310. ISSN 0029-9375. (německy) 
• PREČAN, Vilém. Nacistická politika a Tisův režim v předvečer Povstání 1-5. Historie a vojenství. 1990, roč. 39, čís. 2-6, s. 6-25, 3-21, 3-22, 16-50, 3-26. ISSN 0018-2583. 
• RAŠLA, Anton; ŽABKAY, Ernest. Proces s dr. J. Tisom / Spomienky obžalobcu Antona Rašlu a obhajcu Ernesta Žabkayho. Bratislava: Tatrapress, 1990. 253 s. ISBN 978-80-7429-133-3. (slovensky) 
• RYCHLÍK, Jan. Češi a Slováci ve 20. století : spolupráce a konflikty 1914-1992. Praha: Vyšehrad, 2012. 688 s. ISBN 978-80-7429-133-3. 
• RYCHLÍK, Jan. Proces s Jozefem Tisem v roce 1947. Český časopis historický. 1998, roč. 96, s. 574-601. ISSN 0862-6111. 
• TÖNSMEYER, Tatjana. Das Dritte Reich und die Slowakei 1939-1945 : politischer Alltag zwischen Kooperation und Eigensinn. Paderborn: Schöningh, 2003. 387 s. ISBN 978-350677532-0. 
• ULLMANN, Walter. American and Vatican Reactions to the Tiso Trial. Bohemia : Jahrbuch des Collegium Carolinum. 1977, roč. 17, s. 301-314. ISSN 0523-8587. 
• VAŠŠ, Martin. Vývoj Tisovej percepcie slovenskej otázky v rokoch 1920-1938. In: Historia Nova II-2011-I : dejiny prístupné všetkým : štúdie k jubileu Pavla Jozefa Šafárika. Bratislava: Stimul, 2011. Dostupné online. ISBN 978-80-8127-025-3. S. 59-73. (slovensky)
• VODIČKA, Karel. Die Zigeuner des Monsignore Tiso. Roma-Verfolgung im "Schutzstaat" Slowakei 1939-1945. Zeitschrift für Ostmitteleuropa-Forschung. 2004, roč. 53, čís. 1, s. 42-82. ISSN 0948-8294. (německy) 
• WARD, James Mace. Jozef Tiso: kněz, politik, kolaborant. Praha: Slovart, 2016. 416 s. ISBN 978-80-7391-875-0. 

Související články

• Klerofašismus
• Židé na Slovensku
• Slovenská republika (1939)
• První vláda Jozefa Tisa
• Druhá vláda Jozefa Tisa
• Třetí vláda Jozefa Tisa
• Čtvrtá vláda Jozefa Tisa

Externí odkazy

• Osoba Jozef Tiso ve Wikicitátech
• Obrázky, zvuky či videa k tématu Saltzmann/pískoviště 2 na Wikimedia Commons
• Jozef Tiso v KDO BYL KDO v našich dějinách ve 20. století
• Jozef Tiso a čas na rozsudok
• Stránky na slovenských wikisource
• Stránka o holokaustu na Slovensku (slovensky)

předsedové vlády Slovenské republiky
Předchůdce: —	14. 3. 1939 - 27. 10. 1939 Saltzmann/pískoviště 2	Nástupce: Vojtech Tuka

{{DEFAULTSORT:Tiso, Jozef}} [[Kategorie:Členové Hlinkovy slovenské ľudové strany]] [[Kategorie:Narození 1887]] [[Kategorie:Úmrtí 1947]] [[Kategorie:Prezidenti Slovenska]] [[Kategorie:Premiéři Slovenska]] [[Kategorie:Ministři vnitra Slovenska]] [[Kategorie:Ministři zdravotnictví Slovenska]] [[Kategorie:Ministři práce a sociálních věcí Slovenska]] [[Kategorie:Slováci odsouzení k trestu smrti]] [[Kategorie:Slovenští váleční zločinci]] [[Kategorie:Kolaboranti za druhé světové války]] [[Kategorie:Popravení lidé]] [[Kategorie:Muži]] {{Link GA|de}} [[an:Jozef Tiso]] [[ar:جوزيف تيسو]] [[be:Ёзэф Ціса]] [[be-x-old:Ёзэф Ціса]] [[bg:Йозеф Тисо]] [[de:Jozef Tiso]] [[en:Jozef Tiso]] [[eo:Jozef Tiso]] [[es:Jozef Tiso]] [[fi:Jozef Tiso]] [[fr:Jozef Tiso]] [[he:יוזף טיסו]] [[hr:Jozef Tiso]] [[hu:Jozef Tiso]] [[it:Jozef Tiso]] [[ja:ヨゼフ・ティソ]] [[ko:요제프 티소]] [[lt:Jozef Tiso]] [[nl:Jozef Tiso]] [[no:Jozef Tiso]] [[pl:Jozef Tiso]] [[pms:Jozef Tiso]] [[pt:Jozef Tiso]] [[ro:Jozef Tiso]] [[ru:Тисо, Йозеф]] [[sk:Jozef Tiso]] [[sv:Jozef Tiso]] [[tr:Jozef Tiso]] [[uk:Йозеф Тисо]]