Přeskočit na obsah

Theobald IV. z Blois

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Theobald IV. z Blois
hrabě ze Chamagne a z Blois
Portrét
Theobald IV. z Blois
Narození1090
Úmrtí10. leden 1152
ManželkaMatylda Korutanská
PotomciJindřich
Theobald
Adéla
Isabela
Marie
Vilém
Štěpán
Anežka
Markéta
Hugo
RodDynastie z Blois
OtecŠtěpán II. z Blois
MatkaAdéla Normandská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Theobald IV. z Blois zvaný Veliký (francouzsky Thibaut de Blois nebo Thibaut le Grand, 1090/1095 ?– 10. ledna 1152, Lagny-sur-Marne) byl hrabě z Blois, Chartres, Meaux, Châteaudun, Sancerre, Champagne a Troyes, bratr anglického krále Štěpána.

Vnuk Viléma Dobyvatele

[editovat | editovat zdroj]

Theobald se narodil jako mladší syn hraběte Štěpána II. z Blois a Adély, dcery Viléma Dobyvatele. Hrabě Štěpán byl jedním z vůdců[1] první křížové výpravy až do svého selhání při obléhání Antiochie roku 1098.

Theobaldova pečeť

Po návratu do vlasti, kde sklidil kupu výčitek, se přidal k nové kruciátě, která se mu stala osudnou.[2] Adéla se po manželově smrti věnovala správě panství a výchově svých dětí. Prvorozeného Viléma kvůli postižení nechala zbavit dědických práv a dědicem kontinentálních panství se stal Theobald,[3] od roku 1103 vychovávaný bezdětným strýcem Hugem, jehož se měl stát dědicem.

Roku 1107 byl mladý hrabě pasován na rytíře[4] a o rok později se začal bouřit proti Kapetovcům v tzv. Vzpouře mladých baronů. Stal se spojencem anglického krále Jindřicha Beauclerca.[5] Roku 1112 se podílel na porážce Ludvíka VI. u Toury.[6] Po tragickém utopení prince Viléma roku 1120 se stal mužem, jenž měl nejblíže k anglickému trůnu.

Ludvík VI. poráží Theobaldovy muže (středověká iluminace)

Roku 1124 Ludvík VI. shromáždil pod korouhví ze Saint-Denis veliké vojsko na obranu Francie před invazí Jindřicha Beauclerca a jeho spojence a zetě německého císaře Jindřicha V.[7]

„ …takové množství jezdců a opěšalých, že to vypadalo, jako by kobylky před očima pokryly povrch země… “
— Suger[8]

Oddíly dorazily téměř od všech vazalů severní Francie a mezi obránci království byl i přes vlastní probíhající spor s králem také Theobald[9] s jezdci a jeho strýc Hugo ze Champagne.[10] Armáda se sešla u Remeše a z plánované invaze sešlo.[9]

Ludvík Tlustý
hovoří s Theobaldem
(středověká iluminace)

O rok později hrabě Hugo, čerstvý příslušník templářského řádu[11] převedl na Theobalda, jako svého synovce hrabství Champagne[12] a odešel do Svaté země. Theobald se tak díky držení dvou hrabství stal nejmocnějším z kapetovských leníků. V říjnu 1127 věnoval templářům majetek v Barbonne.[13] V lednu 1129 se zúčastnil koncilu v Troyes, kde byl templářský řád oficiálně uznán.[14] V letech 1132–1133 stále bojoval s Ludvíkem VI.[15], před královou smrtí se však oba protivníci smířili.[16]

Roku 1135 během války se svým zetěm Geoffreyem z Anjou zemřel Jindřich Beauclerc a na anglický trůn mohl vznést nárok jako nejstarší synovec i Theobald. Nenadálé situace však využil jeho bratr Štěpán a jeho kandidaturu podpořil i francouzský král.[17]

Spor s Ludvíkem VII.

[editovat | editovat zdroj]

Vztah s mladým francouzským králem Ludvíkem VII. se zhoršil kvůli obsazení arcibiskupského místa v Bourges.[4] Poté králův senešal Rudolf z Vermandois zapudil svou ženu Eleonoru, Theobaldovu sestru,[18] a došlo k dalšímu sporu s králem, protože nová Rudolfova žena Petronila byla jeho švagrovou.

Ludvík VII.
(dobová iluminace)
„ Zvěst o křivé přísaze se rozšířila po celém kraji a přičiněním Thibauda ze Champagne se dostala až k papežskému dvoru. Raoulem zapuzená manželka byla jeho neteří a on tu pohanu nemohl snést… “
— Heřman z Tournai[19]

Hrabě hájil rodinný majetek i čest a u papežského dvora žádal spravedlnost. Spor trval šest let a zapletl se do něj i Bernard z Clairvaux, který bránil svého dobrodince hraběte Theobalda.[20] Papežský legát na koncilu v Lagny prohlásil první manželství Rudolfa z Vermandois za stále platné a nad novomanžely vyhlásil interdikt.[20] Tři křivopřísežní biskupové byli suspendováni.[21] Ludvík VII. pod záminkou prosazení nároku Huga, neuznaného syna Huga ze Champagne,[4] vojensky udeřil na Champagne a při dobývání Vitry-sur-Marne uhořelo v místním kostele přes tisíc lidí, kteří tam hledali úkryt. Krále otřeseného svatokrádeží poté k rozumu přivedl opat Suger a Bernard z Clairvaux.[17] Roku 1143 uzavřeli ve Vitry oba protivníci mír,[20] ale hrabě se vzápětí spojil s flanderským hrabětem.[22]

Roku 1148 v Remeši došlo ke konsistoři, které se zúčastnila i zapuzená choť s příbuzenstvem. Eleonora z Blois však pravila, že zpět muže, jehož duše jí byla uloupena, nechce.[23] Po svědectví druhé strany bylo manželství rozvedeno a pak vyšlo najevo, že Rudolf z Vermandois vyjádření své bývalé ženy již předem „zaplatil“ vrácením jejího věna Theobaldovi z Blois, což pobouřilo všechny přítomné.[23]

Soukromý život

[editovat | editovat zdroj]

Hrabě se roku 1123[24] oženil s Matyldou, dcerou korutanského vévody Engelberta. Ze sňatku se narodilo početné legitimní potomstvo a ze vztahu s neznámou milenkou syn Hugo.[25]

Theobald z Blois byl vzpurným vazalem, celý život bojoval s kapetovskými králi, podporoval cisterciácký řád,[20] především kláštery Clairvaux, Pontigny a Trois-Fontaines.[4] Společně s manželkou založil roku 1151 klášter Pommeraie.

„ Nejurozenější hrabě Theobald blahé paměti se doslechl o našem záměru a zaplatil velkou část stavebních nákladů a přislíbil další příspěvky. “
— cisterciácký mnich o stavbě Clairvaux II.[26]

Byl velkým přítelem Bernarda z Clairvaux. Zemřel v lednu 1152 a byl pohřben pod porfyrovým náhrobkem v klášterním kostele Lagny-sur-Marne. Champagne zdědil syn Jindřich, Blois syn Theobald a Sancerre Štěpán.[27]

Vývod z předků

[editovat | editovat zdroj]
Předkové
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Odo II. z Blois
 
 
 
 
 
 
 
Theobald III. z Blois
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Ermengarda z Auvergne
 
 
 
 
 
 
 
Štěpán II. z Blois
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Herbert I. z Maine
 
 
 
 
 
 
 
Garsinda z Maine
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Theobald IV. z Blois
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Robert I. Normanský
 
 
 
 
 
 
 
Vilém Dobyvatel
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Herleva
 
 
 
 
 
 
 
Adéla z Blois
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Balduin V. Flanderský
 
 
 
 
 
 
 
Matylda Flanderská
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Adéla Francouzská
 
 
 
 
 
 

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ PERNOUDOVÁ, Régine. Žena v době katedrál. Praha: Vyšehrad, 2002. ISBN 80-200-0512-9. S. 176. Dále jen Pernoudová. 
  2. ↑ HROCHOVÁ, Věra. Křižáci v Levantě. Praha: Mladá fronta, 1975. S. 82. Dále jen Hrochová. 
  3. ↑ Pernoudová, str. 178
  4. ↑ a b c d www.lamop.univ-paris1.fr. lamop.univ-paris1.fr [online]. [cit. 2010-03-09]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-05-20. 
  5. ↑ EHLERS, Joachim; MÜLLER, Heribert; SCHNEIDMÜLLER, Bernd, a kol. Francouzští králové v období středověku : od Oda ke Karlu VIII. (888–1498). Praha: Argo, 2003. 420 s. ISBN 80-7203-465-0. S. 121. Dále jen kolektiv. 
  6. ↑ CONTAMINE, Philippe. Válka ve středověku. Praha: Argo, 2004. ISBN 80-7203-615-7. S. 60. Dále jen Contamine. 
  7. ↑ BROOKE, Christopher. Evropa středověku v letech 962–1154. Praha: Vyšehrad, 2006. ISBN 80-7021-831-2. S. 279. Dále jen Brooke. 
  8. ↑ Contamine, str. 66
  9. ↑ a b Brooke, str. 279
  10. ↑ Contamine, str. 67
  11. ↑ BARBER, Malcolm. Noví rytíři. Dějiny templářského řádu. Praha: Argo, 2006. ISBN 80-7203-764-1. S. 22. Dále jen Barber. 
  12. ↑ www.lamop.univ-paris1.fr. lamop.univ-paris1.fr [online]. [cit. 2010-03-11]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2007-09-30. 
  13. ↑ Barber, str. 24
  14. ↑ Barber, str. 25
  15. ↑ kolektiv, str. 121
  16. ↑ kolektiv, str. 131
  17. ↑ a b Brooke, str. 280
  18. ↑ www.mittelalter-genealogie.de Archivováno 19. 5. 2010 na Wayback Machine. – neplatný odkaz !
  19. ↑ DUBY, Georges. Rytíř, žena a kněz : manželství ve Francii v době feudalismu. České Budějovice: Garamond, 2003. 238 s. ISBN 80-86379-44-2. S. 162. Dále jen Duby. 
  20. ↑ a b c d kolektiv, str. 135
  21. ↑ Duby, str. 163
  22. ↑ kolektiv, str. 136
  23. ↑ a b Duby, str. 165.
  24. ↑ www.mittelalter-genealogie.de – neplatný odkaz !
  25. ↑ www.fmg.ac
  26. ↑ Brooke, str. 90
  27. ↑ JOINVILLE, Jean de. Život svatého Ludvíka, krále francouzského. Stará Říše na Moravě: Antonín Ludvík Stříž, 1917. 224 s. S. 34–35. 

Prameny

[editovat | editovat zdroj]
  • Suger: Vie de Louis VI le Gros
  • Chronica Albrici Monachi Trium Fontium
  • Orderic Vitalis: Historia Ecclesiastica

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Předchůdce:
Štěpán II. 		Znak z doby nástupu Hrabě z Blois
Theobald IV.
1102–1151 		Znak z doby konce vlády Nástupce:
Theobald V.
Předchůdce:
Hugo I. 		Znak z doby nástupu Hrabě ze Champagne
Theobald II.
1125–1151 		Znak z doby konce vlády Nástupce:
Jindřich I.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Theobald_IV._z_Blois&oldid=22597704“