Přeskočit na obsah

Franz Seraph von Stadion

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Franz Seraph von Stadion
Franz Seraph von Stadion
Franz Seraph von Stadion
Místodržící Rakouského přímoří
Ve funkci:
1841 – 1847
Místodržící Haliče
Ve funkci:
1847 – 1848
Poslanec Říšského sněmu
Ve funkci:
1848 – 1849
Ministr vnitra Rakouského císařství
Ve funkci:
22. listopadu 1848 – 17. května 1849
PředchůdceAnton von Doblhoff-Dier
NástupceAlexander Bach
Ministr kultu a vyučování Rakouského císařství
Ve funkci:
22. listopadu 1848 – 17. května 1849
PředchůdceAnton von Doblhoff-Dier
NástupceFerdinand von Thinnfeld
Ministr bez portfeje Rakouského císařství
Ve funkci:
17. května 1849 – 8. června 1853
Narození27. července 1806
Vídeň
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí8. června 1853 (ve věku 46 let)
Vídeň
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
RodičeJan Filip ze Stadion-Warthausenu
Alma materVídeňská univerzita
Profesepolitik
CommonsFranz Seraph von Stadion
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Franz Seraph von Stadion-Warthausen (27. července 1806 Vídeň – 8. června 1853 Vídeň[1]) byl rakouský státní úředník a politik německé národnosti z šlechtického rodu Stadionů, během revolučního roku 1848 poslanec Říšského sněmu a ministr vnitra Rakouského císařství a spolutvůrce oktrojované tzv. březnové ústavy z roku 1849.

Biografie

[editovat | editovat zdroj]

Mládí a kariéra státního úředníka

[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z římskokatolické rodiny. Jeho otcem byl rakouský politik Johann Philipp von Stadion. Franz Seraph vystudoval práva a filozofii na Vídeňské univerzitě. Roku 1827 pak nastoupil jako koncipient na praxi k dolnorakouské vládě. Rychle postupoval na vyšší úřednické posty. V roce 1828 byl přeložen do haličského Lvova, roku 1829 do Stanislavova. V roce 1830 se stal krajským komisařem v Rzeszowě. V roce 1832 byl jmenován tajemníkem gubernia v Innsbrucku. V roce 1834 byl povýšen na dvorního radu. V roce 1841 usedl do funkce místodržícího provincie Rakouské přímoří se sídlem v Terstu. Díky svým služebním výsledkům (zavedení obecní samosprávy, rozvoj školství) byl v roce 1847 jmenován do funkce místodržícího Haliče. V regionu postiženém dozvuky polského povstání z roku 1846 se mu podařilo až do roku 1848 udržet klid.[1]

Revoluce 1848

[editovat | editovat zdroj]

Během revolučního roku 1848 se zapojil ještě aktivněji do politického dění. Jako haličský místodržící dohlížel v dubnu 1848 na zrušení roboty v Haliči, což osvobodilo zejména rusínské (ukrajinské) rolníky, ovšem vyvolalo to odpor polských velkostatkářů. Jeho pozice tak byla neudržitelná a v červnu 1848 byl místo toho povolán k císařskému dvoru do Innsbrucku. Odmítl ale nabídku sestavit novou rakouskou vládu, jakož i nabídku stát se ministrem ve vládě Franze von Pillersdorfa.[1]

Ve volbách roku 1848 byl zvolen na rakouský ústavodárný Říšský sněm.[1] Zastupoval volební obvod Rawa v Haliči. Uvádí se jako místodržící Haliče.[2][3]

Ministrem vnitra

[editovat | editovat zdroj]

Jeho kariéra vyvrcholila na přelomu let 1848 a 1849. Od 22. listopadu 1848 do 17. května 1849 byl ministrem vnitra Rakouského císařství ve vládě Felixe Schwarzenberga. V téže vládě zastával od 22. listopadu 1848 do 17. května 1849 i funkci ministra kultu a vyučování Rakouského císařství. Od 17. května 1849 až do své smrti 8. června 1853 působil ve vládě Felixe Schwarzenberga i následném kabinetu dominovaném Alexanderem Bachem jako ministr bez portfeje.[4]

Jeho vzestup ve vládních funkcích je spojen s postupným potlačováním radikálně demokratických tendencí v rakouské revoluční politice. Říjnové povstání ve Vídni roku 1848. V důsledku povstání uprchl k císařskému dvoru v Olomouci. A právě zde přijal post ministra vnitra.[1] Designovaný ministerský předseda Felix Schwarzenberg sice původně pro post ministra vnitra uvažoval o Alexandru Bachovi, ale vlivný armádní velitel Alfred Windischgrätz doporučil Stadiona jako pro veřejnost stravitelnějšího kandidáta.[5]

Stadionova ústava

[editovat | editovat zdroj]

Již počátkem roku 1849 výrazně posilovaly konzervativní tendence v rakouské vládě. Když Říšský sněm projednával v lednu 1849 návrh nové státní ústavy, přihlásil se ministr Stadion o slovo a odmítl koncept paragrafu 1, v němž se za zdroj moci označoval lid. Podle Stadiona by takové ustanovení nebylo v souladu s monarchickým principem. Jeho zásah do práce sněmu vyvolal sblížení české pravice i německé liberální levice, které se shodly na kritickém postoji k těmto intervencím.[6] Poté, co byl v březnu 1849 rozpuštěn Říšský sněm, předložil ministr Stadion oktroj (shora daný, parlamentem neprojednaný) návrh ústavy (tzv. březnová ústava, zvaná též Stadionova ústava).[1] Návrh měl Stadion hotov již 25. ledna a po připomínkách císaře a dalších ministrů byl dohotoven 10. února. I proti Stadionově konzervativnímu oktroji ale vystoupil ultrakonzervativní Windischgrätz a odmítl zejména Stadionovy představy o územním uspořádání států a místní samosprávě. Windischgrätz doporučil předsedovi vlády Schwarzenbergovi, aby se zbavil ideologických ministrů, přičemž výslovně zmiňoval Stadiona a Bacha. Oba na schůzi vlády 20. února nabídli demisi. Schwarzenberg ji ale nepřijal a za Stadionův návrh se postavil. 3. března pak finální znění návrhu ústavy schválila ministerská rada a následujícího dne ho podepsal císař František Josef I. Pár dnů poté došlo k rozpuštění Říšského sněmu. 6. března přijel Stadion osobně do Kroměříže a nechal si pozdě večer předvolat skupinu významných poslanců, aby jim sdělil, že vláda zavede vlastní ústavu. Po naléhání poslanců ještě v noci odjel do Olomouce, kde u vládního kolegy Bacha zjišťoval možnost sněm nerozpouštět a předložit mu vládní návrh ústavy k posouzení. K žádnému odkladu ale nedošlo a druhého dne byla činnost sněmu skutečně ukončena. V následujících dnech byla v Praze Stadionova ústava terčem kritiky na veřejných schůzích a demonstracích.[7]

Jako ministr se zasloužil o provizorní zákon o obecní samosprávě.[1] I to bylo prosazeno oktrojem ze 17. března 1849. Historik Otto Urban hodnotí Stadiona jako představitele protirevoluční vládní garnitury, ale v jejím rámci šlo o politika, který předpokládal jisté změny. Obecní samospráva měla zdola začít proces budování zastupitelského systému vlády.[8] Kromě obecních zastupitelstev předpokládal Stadion i vznik volených okresních a krajských orgánů. Tyto vyšší samosprávné sbory ale nebyly uvedeny do praxe. V dubnu 1850 novelizované obecní zřízení zavedlo jen samosprávu na úrovni obcí.[9] Podobně umírněný byl i Stadionův návrh spolkového zákona ze 17. března 1849, který počítal s možností svobodného sdružování veřejnosti s tím, že pouze u spolků výdělečných se předpokládala nutnost předběžného úředního povolení jejich vzniku. Definitivní spolkový zákon přijatý v listopadu 1852 zcela zakázal spolky s politickým zaměřením a u všech spolků vyžadoval úřední koncesi.[10]

Coby ministr vnitra ještě v květnu 1849 řešil tzv. májové spiknutí v Čechách, jehož rozkrytí a potlačení přineslo finální úder proti liberálním a demokratickým společenským proudům.[11] Od roku 1849 u něj docházelo k postupnému ochabování duševních sil a prohlubovala se jeho vada řeči. Na vlastní žádost proto v květnu 1849 opustil významné vládní funkce (ponechal si jen funkci ministra bez portfeje).[1]

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ a b c d e f g h Österreichisches Biographisches Lexikon 1815–1950. Bd. 13. Wien: [s.n.], 2003-2011. Dostupné online. ISBN 978-3-7001-3213-4. Kapitola Stadion-Warthausen, Franz Ser. Gf. von (1806–1853), Verwaltungsbeamter und Politiker, s. 69. (německy) 
  2. ↑ Abgeordnete zum ersten Österreichischen Reichstag [online]. familia-austria.at [cit. 2014-09-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-12-03. (německy) 
  3. ↑ Poslancové na sněmu říšském [online]. 19stoleti.cz [cit. 2014-09-19]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-12-10. 
  4. ↑ kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 584–585. 
  5. ↑ URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 67–68. 
  6. ↑ URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 74. 
  7. ↑ URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 78–80. 
  8. ↑ URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 89. 
  9. ↑ URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 90. 
  10. ↑ URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 104. 
  11. ↑ URBAN, Otto. Česká společnost 1848-1918. Praha: Svoboda, 1982. S. 82–83. 

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Franz_Seraph_von_Stadion&oldid=24454342“