Přeskočit na obsah

Chazarská říše

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Chazarský kaganát
Hazar Kağanlığı
← Západoturkucký kaganát
← Staré Velké Bulharsko
← Byzantská říše 		650–969 Kumánie →
Pečeněhové →
Kyjevská Rus →
Volžské Bulharsko →
Geografie
Mapa
Územní vývoj říše v letech 650–850
3 000 000 km² (rok 850)
Obyvatelstvo
ogurština (lingua franca), staroturečtina (dynastie, hovorový), alanština (hovorový) aj.[pozn. 1], hebrejština
Státní útvar
Vznik
kolem roku 650
Zánik
Státní útvary a území
Předcházející
Západoturkucký kaganát Západoturkucký kaganát
Staré Velké Bulharsko Staré Velké Bulharsko
Byzantská říše Byzantská říše
Následující
Kumánie Kumánie
Pečeněhové Pečeněhové
Kyjevská Rus Kyjevská Rus
Volžské Bulharsko Volžské Bulharsko

Chazarská říše, resp. Chazarský kaganát, je název zaniklého státního útvaru na pomezí východní Evropy a Asie, který v době svého největšího rozkvětu v 8. a 9. století zahrnoval oblasti od dolního Dněpru a Krymu až ke Kaspickému moři a úpatí severovýchodního Kavkazu. Říše vznikla v letech 661–678 na troskách Starého Velkého Bulharska. Již od roku 618 jí vládla západoturkická královská dynastie z rodu Ašına v čele s Tung-jabguem. Na jihu za Kavkazem sousedili s Byzantskou říší a Abbásovským chalífátem; na jihovýchodě s Chorézmem; na západě, severu a severovýchodě pak s Maďary, Varjagy, Volžskými Bulhary a Pečeněhy.

Historie

[editovat | editovat zdroj]

Chazaři byli původně kočovný, později polokočovný turkický národ nejasného původu, který obýval střední Asii. Podle práce s názvem Chudud ul-Alem, mají chazarští kaganové původ v dynastii Ansa[1] (zde existuje tvrzení o pravděpodobnosti původu ze západoturkuckých Ašınovců) a pocházejí ze Střední Asie.[2][3] Další možností je, že Chazaři byli příbuzní kmenům Siung-nuské říše.[4][5] Po roce 586 se v byzantských zdrojích Chazaři uvádějí jako „Východní Turci“, naproti tomu Maďaři jsou nazývání „Západní Turci“ (např.: v roce 950 císař Konstantin VII. Porfyrogennetos).[6]

Chazarský jezdec se zajatcem
Historie Turkických národů
Historie Turkických národů
Historie turkických národů
do 14. století
Turkucký kaganát 552–744
  Turkuti
  Západní Turkuti
  Východní Turkuti
  Modří Turci
Avarský kaganát 564–804
Chazarský kaganát 618–1048
Sır-Tardušové 628–646
Onogurie 632–668
  Dunajské Bulharsko
  Volžské Bulharsko
Kangarská unie 659–750
Türgešský kaganát 699–766
Ujgurský kaganát 744–840
Karlucký jabguluk 756–940
Karachánský chanát 840–1212
  Západní Karachánové
  Východní Karachánové
Kan-čouské království 848–1036
Kao-čchangské království 856–1335
Pečeněžský chanát
860–1091 		Kimäcký chanát
743–1035
Kumánie
1067–1239 		Oguzský jabguluk
750–1055
Ghaznovská říše 963–1186
Seldžucká říše 1037–1194
Chórezmská říše 1077–1231
Rúmský sultanát Seldžuků 1092–1307
Dillíský sultanát 1206–1526
  Dynastie otroků (Dillí)
  Dynastie Chaldží
  Dynastie Tughlakovců
Kypčacký chanát[7][8][9]1240–1502
Mamlúcký sultanát (Káhira) 1250–1517
  Dynastie Bahríovců
  Osmanská říše 1299–1923
Tento box: zobrazit • diskuse • editovat

Tím, jak Chazaři postupně bohatli z kontroly tranzitního obchodu mezi evropským severem a Orientem, stále více přecházeli k usedlému způsobu života. Jejich nejdůležitějším obchodním střediskem a zároveň panovnickou rezidencí se stala nově založená pevnost Itil v deltě Volhy.

Z konfesního a kulturního hlediska bylo obyvatelstvo říše a především vládnoucí kruhy postupně ovlivněny islámem, judaismem i řeckým ortodoxním křesťanstvím, což souviselo s politickými děním v daném teritoriu. Dobré vztahy měli Chazaři tradičně s Byzancí, jejíž vládnoucí kruhy v nich viděly možné spojence proti společným nepřátelům. Již roku 626, kdy ještě kočovali u Kaspického moře, se s nimi snažil navázat kontakt císař Herakleios (610–641), připravující se tehdy na tažení proti Persii. O století později, kdy byla chazarská říše podobně jako Byzanc nebezpečně ohrožena arabskou expanzí, bylo dohodnuto spojenectví, které roku 733 zpečetil sňatek byzantského následníka trůnu Konstantina s chánovou dcerou jménem Čiček.[10] Chazaři vstoupili do války s Araby po boku Byzantinců, neměli však úspěch a dostali se na dlouhou dobu do arabského vlivu. Jeho důsledkem byla mimo jiné vynucená islamisace zajatého chána i chazarské aristokracie.

Za vlády abbásovského chalífy Hárúna ar-Rašída (786–809) zahájili Chazaři nový boj proti arabské nadvládě. Mnozí z nich konvertovali k judaismu, který se pak stal státním náboženstvím.[11] Chazaři byli jediným nehebrejským etnikem, které hromadně přijalo židovské vyznání. Podle profesora Shaula Stampfera z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě však názory o konverzi Chazarů k judaismu nejsou založeny na důvěryhodných pramenech, ani archeologické nálezy konverzi Chazarů nepotvrzují a zřejmě k ní tedy nedošlo[12]. Také v 9. století si chazarská říše udržela dobré vztahy s Byzancí. Roku 834 poslal císař Theofilos (829–842) Chazarům odborníky, kteří vybudovali na obranu proti nájezdníkům ze stepí pevnost Sarkel na dolním Donu (stavba byla již v této době provedena z cihel/vepřovic).[13] Jde o jedinou zachovalou památku Chazarské říše. V této oblasti měl chanát problémy především s podmaněnými maďarskými kmeny, které kočovaly v tzv. Lebedii, mezi Kaspickým mořem a Dněprem. Stupňující se nebezpečí představoval ve druhé polovině 9. století pro obě říše mocenský nástup Varjagů ve východní Evropě. Po prvním nájezdu Rusů na Konstantinopol roku 860 se Byzanc pokusila obnovit spojenectví s Chazary a vyslala k nim misi, vedenou Konstantinem Filosofem a Metodějem, kteří byli pověřeni úkoly v rovině politické i náboženské.

Střetnutí s Kyjevskou Rusí

[editovat | editovat zdroj]

Sjednocování východních Slovanů varjažskými náčelníky muselo nevyhnutelně vést k jejich konfrontaci s Chazary, kteří si podle některých interpretací již v době stěhování národů zpoplatnili kmeny Poljanů, Severjanů, Radimičů a Vjatičů. Názor o vazalství Slovanů vůči Chazarům je založen na informaci Nestorovy Pověsti dávných let (1113) – daň ve formě mečů je však zřejmě Nestorovou dezinterpretací starého zvyku posílání meče jako vyjádření podřízení a vazalství obdarovaného vůči dárci, na což ukazují jiné méně interpolované kroniky, např. První novgorodský letopis. Vztah Chazarů a Slovanů tak mohl být zcela opačný, resp. by bylo možno jej označit jako „rivalský“.[14]

Územím chazarského chanátu a bulharské říše vedla také důležitá obchodní cesta využívaná Seveřany (Varjagy), nacházející se však pod kontrolou Chazarů a Bulharů. S příchodem Askolda a Dira do Kyjeva došlo k posílení pozic místních Slovanů, zejm. kmene Poljanů, na což Chazaři reagovali v letech 875–900 blokádou obchodu se stříbrem. Kromě toho začala být chazarská říše oslabována nájezdy nomádského svazu Pečeněhů, kteří vpadli do Lebedie a vytlačili odsud dále na západ Maďary, a loupeživými nájezdy Varjagů, takže nebyla s to již dále poskytovat závislému obyvatelstvu ochranu proti nomádským vpádům ze stepí. Tu jim nyní nabízeli Varjagové a odměnou požadovali placení tributu. Dávky, které dosud plynuly do Itilu, se začaly přivážet do Kyjeva. Zpočátku jen tributárně závislé oblasti byly postupně začleňovány do utvářejícího se ruského státu. Kyjevští vládci užívali titulu kagan („král králů“), což je tradiční turkické pojmenování pro vůdce kmene, později panovníka.[15] Tím dávali najevo, že panovnická moc byla přenesena z Chazarů na Rusy a legitimizovali tak svoji vládu.

K přímému střetnutí Chazarů s Rusy došlo za vlády kyjevského knížete Svjatoslava Igoreviče (962–972/973), který se zcela orientoval na expanzi. Brzy po nástupu na trůn dobyl donskou pevnost Sarkel (965) a poté zničil i hlavní chazarské město Itil (969). V dalších taženích pronikl až na Krym a k úpatí Kavkazu. Pod svoji kontrolu tak uvedl důležité obchodní středisko Tmutarakaň na východním pobřeží Azovského moře. Kyjevu zpoplatnil slovanské Vjatiče a dočasně také Volžské Bulhary, kteří dosud zůstávali tributárně závislí na Chazarech. Již delší dobu slábnoucí chazarský chanát tak utrpěl další citelnou újmu, což umožnilo ještě razantnější nástup Pečeněhů v přičernomořských stepích. Po dalším útoku Rusů pod Svjatoslavovým vedením se chazarská říše rozpadla.

Příbuznost se Židy

[editovat | editovat zdroj]
Symbol slunce připomínající Davidovu hvězdu

Ruské prameny uvádějí, že Chazaři splynuli s nově se formujícím ruským národem. Existuje však i názor, že většina současných Židů jsou etničtí Chazaři, což zveřejnil britský spisovatel Arthur Koestler roku 1976 v knize The Thirteenth Tribe. Toto tvrzení podpořila studie DNA, kterou vypracoval roku 2012 genetik Eran Elhaik ze školy veřejného zdravotnictví na Johns Hopkins University v americkém Baltimoru. Na genomu 1287 Židů pocházejících z osmi židovských a 74 nežidovských populačních skupin vyplynulo, že většina z nich pochází geograficky z oblasti mezi Kavkazem a Kaspickým mořem, kde se ve středověku rozkládala Chazarská říše.[16].

Naprosto odlišné výsledky byly zveřejněny ve studii DNA, kterou vypracoval roku 1999 mezinárodní kolektiv vědců pod vedením Michaela F. Hammera na Arizonské univerzitě v Tucsonu. Výsledkem této studie bylo, že aškenázští Židé jsou příbuzní jiných semitských národů (čímž vyvrací chazarskou hypotézu)[17]. Ke stejným závěrům dospěl v roce 2003 molekulární genetik Doron M. Behar[18] a v roce 2009 tým vědců N. M. Kopelman, L. Stone, Ch. Wang, D. Gefel, M. W. Feldman, J. Hillel a N. A. Rosenberg[19]. Jiné současné studie dospěly ke genetické afinitě s jihoevropskými národy, např. Italy – jde o studie G. Atzmona z roku 2010[20] a A. Zoossmanna-Diskina z téhož roku[21]. Značná variabilita výsledků je pravděpodobně zatížena metodou výběru z omezeného množství vzorků populace evropského židovstva, jak uvedl ve své studii právě genetik Eran Elhaik.

Studie Elhaik nedokázala testovat populace ze Severního Kavkazu, Volha-Uralu, Střední Asie a Sibiře. Nepřesně se předpokládalo, že Arméni a Gruzínci z jižního Kavkazu byli vhodnými náhradníky za Chazary. V porovnání, studie DNA z roku 2022 provedená populačními genetiky Kevin A. Brook, Leo R. Cooper, Jeffrey D. Wexler a Joshua Lipson porovnávali aškenázští Židé se skutečnými severokavkazskými a turkickými populacemi a našel alespoň tři haploskupiny, které jsou sdílené nebo úzce související: N9a3a1b1, A-a1b3a a G2a-FGC1093.[22]

Odkazy

[editovat | editovat zdroj]

Poznámky

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ lokálně se mluvilo také různými oghuzskými, ogurskými, ugrickými a slovanskými jazyky

Reference

[editovat | editovat zdroj]
  1. ↑ از فرزندان انسا است az farzandān-i Ansā' ast (حدود العالم „Chudud ul-Alem“)
  2. ↑ Kuzgun, Şaban. „Hazar ve Karay Türkleri: Türklerde Yahudilik ve Doğu Avrupa Yahudilerinin Menşei Meselesi“, Alıç Matbaacılık, Ankara, 1993, s.43. ISBN 975-95695-0-7 (turecky)
  3. ↑ „Hazarlar, Temel Britannica Ansiklopedisi“, 8. Cilt. İstanbul: Ana Yayıncılık. 1993. ss. sf. 110-111. (turecky)
  4. ↑ Artamonov, Michail Illarijonovič. „Hazar Tarihi“ (çev. A. Batur), İstanbul, 2004. s. 49-52 (turecky)
  5. ↑ A.N. Kurat. „IV-XVIII. Yüzyıllarda Karadeniz kuzeyindeki Türk Kavimleri ve Devletleri“, Murat Kitabevi, Ankara, 1992, s.30. ISBN 975-7734-00-4 (turecky)
  6. ↑ Kafesoğlu, İbrahim. Türk Millî Kültürü, Ötüken Neşriyat, İstanbul, 1999. s.168 ISBN 978-975-437-236-6 (turecky)
  7. ↑ CAVENDISH, Marshall. Peoples of Western Asia. New York: Marshall Cavendish Corporation, 2006. 364 s. 2007. ISBN 978-0-7614-7677-1, ISBN 0-7614-7677-6. (anglicky) 
  8. ↑ BOSWORTH, Clifford Edmund. Historic Cities of the Islamic World. Leiden: Brill NV, 2007. 280 s. 2007. ISBN 978-90-04-15388-2. (anglicky) 
  9. ↑ BORRERO, Mauricio. Russia: A Reference Guide from the Renaissance to the Present. New York: Facts On File, 2004. 162 s. 2009. ISBN 0-8160-4454-6. (anglicky) 
  10. ↑ BROOK, Kevin A. The Jews of Khazaria. Lanham, MD: Rowman and Littlefield Publishers, 2018. (3. vydání). ISBN 978-1-5381-0342-5. S. 122–123. (anglický) 
  11. ↑ BROOK, Kevin A. The Jews of Khazaria. Lanham, MD: Rowman and Littlefield Publishers, 2018. (3. vydání). ISBN 978-1-5381-0342-5. Kapitola 6: The Khazars' Conversion to Judaism. (anglický) 
  12. ↑ STAMPFER, Shaul. Did the Khazars Convert to Judaism?. S. 1–72. Jewish Social Studies [online]. 2013 [cit. 2019-06-18]. Roč. 19, čís. 3, s. 1–72. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-03-05. 
  13. ↑ BROOK, Kevin A. The Jews of Khazaria. Lanham, MD: Rowman and Littlefield Publishers, 2018. (3. vydání). ISBN 978-1-5381-0342-5. S. 32–34. (anglický) 
  14. ↑ Koptev, A.: The Story of “Chazar Tribute”: A Scandinavian Ritual Trick in the Russian Primary Chronicle, Scando-Slavica, 56, 2010, 189-212.
  15. ↑ BROOK, Kevin A. The Jews of Khazaria. Lanham, MD: Rowman and Littlefield Publishers, 2018. (3. vydání). ISBN 978-1-5381-0342-5. S. 138. (anglický) 
  16. ↑ Archivovaná kopie. eelhaik.aravindachakravartilab.org [online]. [cit. 2013-01-17]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2013-04-13. 
  17. ↑ HAMMER, M. F.; REDD, A. J.; WOOD, E. T.; BONNER, M. R.; JARJANAZI, H.; KARAFET, T.; SANTACHIARA-BENERECETTI, S. Jewish and Middle Eastern non-Jewish populations share a common pool of Y-chromosome biallelic haplotypes. S. 6769–6774. Proceedings of the National Academy of Sciences [online]. 2000-06-06. Roč. 97, čís. 12, s. 6769–6774. Dostupné online. DOI 10.1073/pnas.100115997. (anglicky) 
  18. ↑ BEHAR, Doron M.; METSPALU, Ene; KIVISILD, Toomas; ACHILLI, Alessandro; HADID, Yarin; TZUR, Shay; PEREIRA, Luisa. The Matrilineal Ancestry of Ashkenazi Jewry: Portrait of a Recent Founder Event. S. 487–497. The American Journal of Human Genetics [online]. 2006-03. Roč. 78, čís. 3, s. 487–497. Dostupné online. DOI 10.1086/500307. PMID 16404693. (anglicky) 
  19. ↑ KOPELMAN, Naama M.; STONE, Lewi; WANG, Chaolong; GEFEL, Dov; FELDMAN, Marcus W.; HILLEL, Jossi; ROSENBERG, Noah A. Genomic microsatellites identify shared Jewish ancestry intermediate between Middle Eastern and European populations. BMC Genetics [online]. 2009-12-08. Roč. 10, čís. 80. Dostupné online. DOI 10.1186/1471-2156-10-80. PMID 19995433. (anglicky) 
  20. ↑ ATZMON, Gil; HAO, Li; PE'ER, Itsik; VELEZ, Christopher; PEARLMAN, Alexander; PALAMARA, Pier Francesco; MORROW, Bernice. Abraham's Children in the Genome Era: Major Jewish Diaspora Populations Comprise Distinct Genetic Clusters with Shared Middle Eastern Ancestry. S. 850–859. The American Journal of Human Genetics [online]. 2010-06-03. Roč. 86, čís. 6, s. 850–859. Dostupné online. DOI 10.1016/j.ajhg.2010.04.015. PMID 20560205. (anglicky) 
  21. ↑ www.biology-direct.com [online]. [cit. 28-01-2013]. Dostupné v archivu pořízeném dne 16-11-2012. 
  22. ↑ BROOK, Kevin A. The Maternal Genetic Lineages of Ashkenazic Jews. Boston: Academic Studies Press, 2022. ISBN 978-1644699843. DOI 10.2307/j.ctv33mgbcn. S. 17, 85–86, 140–141. (anglický) 

Související články

[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy

[editovat | editovat zdroj]
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Chazarská_říše&oldid=23857886“