Přeskočit na obsah

Rusifikace Ukrajiny

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Verze k tisku již není podporovaná a může obsahovat chyby s vykreslováním. Aktualizujte si prosím záložky ve svém prohlížeči a použijte prosím zabudovanou funkci prohlížeče pro tisknutí.
ikona
Tento článek nebo jeho část potřebuje stylistické (slohové) úpravy.
Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vhodně vylepšíte. Inspiraci můžete hledat v radách na stránkách Encyklopedický styl a Vzhled a styl.
Jeden z ukrajinských kostelů před a po rekonstrukci

Rusifikace Ukrajiny (ukrajinsky Русифікація України, také зросійщення) je soubor akcí a opatření zaměřených na vytvoření a posílení stavu ruské národní a politické nadřazenosti na Ukrajině a mezi Ukrajinci prostřednictvím přechodu osob jiné než ruské národnosti k ruskému jazyku a ruské kultuře, po kterém následuje jejich asimilace. Ukrajina a Bělorusko jsou zeměmi nejvíce postiženými rusifikací.[1]

Rusifikace je prastará politika charakteristická pro všechny ruské režimy, vzniklá v dobách Ruského impéria, posléze obnovená v období Sovětského svazu a zintenzivněná na územích okupovaných Ruskem za vlády Vladimira Putina. Projevuje se nejen vytěsňováním domácího jazyka a jeho nahrazováním ruštinou, ale i například porušťováním příjmení (k ukrajinským příjmením se v listinách obvykle přidávaly ruské koncovky a písmena), stejně jako rozsáhlými přestavbami místní architektury v ruských stylech a ničením původních sakrálních staveb.[2][3]

Chronologie

  • 1690: Zákaz farních knih vytištěných v tehdejším ukrajinském literárním jazyce Ruskou pravoslavnou církví a první případy jejich ničení (tato politika začala bezprostředně po přechodu Hetmanátu pod protektorát Ruska).[4]
  • 1720: Dekret Petra I. o zákazu tisku knih v ukrajinském jazyce v tiskárnách v Kyjevě a Černigově.[5]
  • 1764: Dekret Kateřiny II. o rusifikaci Ukrajiny, Smolenska (etnicky běloruské území), pobaltských států a Finska (v Rusku nazýváno обрусение).[6][7]
  • 1784: Úplný zákaz základního vzdělávání v ukrajinském jazyce na území Ruského impéria.
  • 1786: Zákaz používání ukrajinského jazyka při bohoslužbách a jeho vyučování na vysokých školách.
  • 1831: Zrušení Magdeburského práva ve městech, které znemožnilo vedení soudních jednání v ukrajinském jazyce.
  • 1862: Byly uzavřeny poslední ukrajinské farní školy a ukončeno vydávání ukrajinského literárního, vědeckého a politického časopisu „Osnova.“
  • 1863: Dekret Pjotra Valujeva, ve kterém prohlásil, že „ukrajinský jazyk neexistoval, neexistuje a nemůže existovat, a kdo tomu nerozumí, je nepřítelem Ruska“.[8]
  • 1876: Emžský dekret zakázal tisk ukrajinských knih i jejich dovoz ze zahraničí, vydávání notových záznamů s texty v ukrajinštině a ukrajinská divadelní představení a veřejná vystoupení. Ve známost vešel incident, kdy byl sbor Mykoly Lysenka nucen během koncertu zpívat ukrajinskou lidovou píseň Дощик („Deštík“) ve francouzštině.
  • 1881: Vydán zákon, který umožňoval tisknout písňové texty a slovníky v ukrajinštině, ale ruským písmem a pravopisem (tzv. jaryžka). Představení v ukrajinštině podléhala povolení úřadů na místní úrovni.
  • 1882: Ruská vláda nařídila cenzorům přísně dohlížet na to, aby nebyly povoleny překlady cizí literatury do ukrajinského jazyka.
  • 1887: Cenzor bez přečtení zamítl rukopis gramatiky ukrajinského jazyka, přičemž autorovi napsal, že „není potřebné povolit zveřejnění gramatiky jazyka odsouzeného k neexistenci.“
  • 1888: Dekret imperátora Alexandra III. „O zákazu používání ukrajinského jazyka v oficiálních institucích a křtu dětí ukrajinskými jmény.“
  • 1889: Během archeologického kongresu v Kyjevě bylo povoleno číst projevy ve všech jazycích kromě ukrajinštiny.
  • 1894: Zákaz dovozu ukrajinských knih ze zahraničí.
  • 1895: Zákaz vydávání dětských knih v ukrajinském jazyce.
  • 1903: Při odhalení pomníku spisovatele Ivana Kotljarevského v Poltavě nebyly povoleny proslovy v ukrajinštině.
  • 1905: Kabinet ministrů Ruska zamítl žádost Kyjevské a Charkovské univerzity o zrušení zákazu ukrajinského jazyka a označil ji za „nevhodnou.“
  • 1906 a 1907: Zákaz vydávání ukrajinských novin „Prosvita“ v Oděse a Mykolajivě.
  • 1908: Senátní dekret, stanovující že „zlepšení vzdělávání na Ukrajině je pro Rusko škodlivé a nebezpečné.“
  • 1910: Stolypinův dekret o zařazení Ukrajinců do kategorie cizinců a o zákazu vytvoření jakékoli ukrajinské politické organizace.
  • 1913: Ředitel kyjevského školského obvodu vydal pokyn zakazující žákům a studentům navštěvovat ukrajinská divadelní představení.
  • 1914: Zákaz oslav 100. výročí narození nejvýznamnějšího ukrajinského spisovatele Tarase Ševčenka.[9]
  • 1922: Po Ukrajinské válce za nezávislost došlo na Kubáni a v dalších oblastech osídlených Ukrajinci, ale začleněných do sovětského Ruska, k zákazu novin „Prosvita.“
  • 1929: První hromadné zatýkání inteligence. Ukázalo se, že v Ukrajinské SSR byla „ukrajinizace“ ve 20. letech 20. století prováděna za účelem identifikace budoucích obětí represí (viz Památníky komunistických zločinů na Ukrajině).
  • 1933: Během Hladomoru Stalin zveřejnil telegram o konci ukrajinizace.
  • 1937: Poprava nejslavnějších představitelů tehdejší ukrajinské intelektuální elity sovětskými speciálními službami, která později dostala název „popravené obrození“ či „rudé obrození“ (ukrajinsky Червоний ренесанс).[10][11]
  • 1938: Rozhodnutí Kremlu o povinném studiu ruského jazyka na školách sovětské Ukrajiny.
  • 1958: Rozhodnutí ÚV Komunistické strany Ukrajiny o přechodu ukrajinských škol na ruský vyučovací jazyk. 17. září 1959 příslušnou rezoluci přijala Nejvyšší rada Ukrajinské SSR.
  • 1961: XXII. sjezd komunistické strany přijal nový program strany obsahující bod o „sloučení národů v jeden sovětský lid“.
  • 1970: Vyšlo nařízení ministerstva školství SSSR o povinnosti psát a obhajovat všechny diplomové práce pouze v ruštině.
  • 1975: Díla ukrajinských spisovatelů vycházejí kvůli sovětské cenzuře ve zkrácené podobě.
  • 1980: Nové zatýkání ukrajinské inteligence a disidentů, kteří byli následně podrobeni perzekuci prostřednictvím psychiatrie.
  • 2014: Na Ruskem okupovaných územích východní Ukrajiny byly školy donuceny přejít vyučování v ruštině. Ruská vojska zabavila a spálila ukrajinské knihy a zbořila pomníky ukrajinských hejtmanů.[12]
  • 2016: Po 2 letech ruské okupace Krymu zde byly uzavřeny všechny školy s ukrajinským vyučovacím jazykem. Od roku 2016 na Krymu fungovala pouze jedna škola vyučující v ukrajinštině. Formálně bylo ukrajinské vyučování povoleno, ale neformálně byly podobné pokusy aktivně blokovány.[13]
  • 2019: Poslední škola na Krymu vyučující v ukrajinštině byla restrukturována a podle rodičů byly ve škole, nadále formálně označené za ukrajinskou, de facto všechny předměty vyučovány v ruštině.[14]
  • 2022: Projev poslance Státní dumy Jevgenije Fjodorova před hlavou Ministerstva vědy Ruské federace na téma vytvoření Institutu pro regulaci ukrajinských jazykových standardů v Rusku.[15] Ruské jednotky na dočasně okupovaných územích Ukrajiny zabavovaly a ničily ukrajinskou literaturu a ukrajinské učebnice dějepisu, vyvíjely tlak na učitele na dočasně okupovaných územích a nutily je vést vzdělávací proces na školách výhradně v ruštině.[16] V roce 2022 vytvořily okupační orgány Krymu tzv. rekvalifikační tábory učitelů s cílem převést je na „ruské standardy vzdělávání.“[17][18]
  • 2023: Na dočasně okupovaných územíchRusové vyřazovali ukrajinské knihy z fondů veřejných a školních knihoven a spalovali je v kotelnách.[19]
  • 2024: Rusko na územích Ukrajiny okupovaných po invazi v roce 2022 pokračovalo v zavádění vyučování v ruštině a osnov hlásajících putinovskou propagandu, a dále omezovalo vyučování v ukrajinštině. Ze strany okupačních úřadů také docházelo k trestání rodičů kteří své děti zapojili do ukrajinského distančního vzdělávání. Mezinárodní lidskoprávní organizace Human Rights Watch toto jednání ruských okupačních sil označila za porušení Úmluvy o právech dítěte.[20]

Odkazy

Reference

ikona
Tento seznam referencí potřebuje upravit.
Tento článek obsahuje reference, které nemají standardní formu, jsou použity prosté internetové adresy, u nichž může hrozit znefunkčnění odkazu. Přidejte prosím doplňující informace standardní způsobem pomocí citací. Pomůžete tím udržet ověřitelnost a jednotný vzhled a styl článků.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Russification de l'Ukraine na francouzské Wikipedii.

  1. ↑ (ukrajinsky) РУСИФІКАЦІЯ В УКРАЇНСЬКОМУ КОНТЕКСТІ
  2. ↑ (ukrajinsky) Як боролися з українською мовою: хронологія подій
  3. ↑ (ukrajinsky) Тернистий шлях українства
  4. ↑ (ukrajinsky) XVII ст
  5. ↑ (ukrajinsky) XIVЯК МОСКВА ЗНИЩИЛА ВОЛЮ ДРУКУ КИЄВО-ПЕЧЕРСЬКОЇ ЛАВРИ
  6. ↑ (rusky) Собственноручное наставление Екатерины II князю Вяземскому при вступлении им в должность генерал-прокурора (1764 года)
  7. ↑ (rusky) Об отмене стеснений малорусского печатного слова
  8. ↑ (ukrajinsky) ВАЛУЄВСЬКИЙ ЦИРКУЛЯР
  9. ↑ (ukrajinsky) Ювілей Т.Г. Шевченка і студентські заворушення в Києві 100 років тому
  10. ↑ «Розстріляне відродження» // Літературознавча енциклопедія. — К.: Академія, 2007. — Sv. 2. — s. 340.
  11. ↑ Рубльов О. С. «Розстріляне відродження» // Енциклопедія історії України. — К.: Наукова думка, 2012. — Sv. 9. — s. 266.
  12. ↑ (rusky) Школы "ДНР": как изучают украинскую историю и язык?
  13. ↑ (rusky) Искоренить идентичность: как из крымских школ выдавливают украинский язык
  14. ↑ (rusky) В Крыму не осталось ни одной школы с обучением на украинском языке – правозащитники
  15. ↑ (ukrajinsky) Лінгвоцидна стратегія Кремля: у Росії хочуть «регулювати норми української мови» аж до злиття
  16. ↑ (ukrajinsky) Росіяни хочуть скасувати українську мову, літературу та історію у школах під окупацією
  17. ↑ (ukrajinsky) Змушують вчити російською». На півдні України військові РФ полюють на освітян
  18. ↑ (ukrajinsky) В Мелітополі окупанти нищать книги з історії України
  19. ↑ (ukrajinsky) Окупанти спалюють на ТОТ українські книги в котельнях
  20. ↑ Ukraine: Forced Russified Education Under Occupation. www.hrw.org [online]. HRW, 2024-06-20 [cit. 2024-06-21]. Dostupné online. (anglicky) 

Literatura

  • Сушко Роман, Левицький Мирослав // «Хроніка нищення Української мови» (від доби Романових до сьогодення) [Архівовано 18 вересня 2017 у Wayback Machine.], видання четверте виправлене й доповнене, вид. Б. МММ «Таля», м. Київ, 2012 р., 80 с. — ISBN 978-966-2995-50-3
  • Енциклопедія українознавства : Словникова частина : [в 11 т.] / Наукове товариство імені Шевченка ; гол. ред. проф., д-р Володимир Кубійович. — Париж — Нью-Йорк : Молоде життя, 1955—1995. — ISBN 5-7707-4049-3.
  • Віктор Кубайчук, «Хронологія мовних подій в Україні: зовнішня історія української мови». — К.: К. І. С., 2004. — 176 с.
  • Українська мова у XX сторіччі: історія лінгвоциду: документи і матеріали. Упорядники: Лариса Масенко, Віктор Кубайчук, Орися Демська-Кульчицька. — Київ: Видавничий дім «Києво-Могилянська академія», 2005. — 399 с. ISBN 966-518-314-1
  • Очеретянко С. І., Рябець Л. В. Заборона української мови // Енциклопедія сучасної України / ред. кол.: І. М. Дзюба [та ін.] ; НАН України, НТШ. — К. : Інститут енциклопедичних досліджень НАН України, 2001–2023. — ISBN 966-02-2074-X.
  • Куземська, Ганна. Нездоланна Україна: Хроніка нищення української Церкви, мови, культури, народу / Рецензенти: Г. П. Півторак, Л. Т. Масенко, І. К. Патриляк. — К. : Фенікс, 2014. — 132 с. — ISBN 978-966-136-179-8.

Související články

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Rusifikace_Ukrajiny&oldid=24234497“