Přeskočit na obsah

Otokar Fischer

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Verze k tisku již není podporovaná a může obsahovat chyby s vykreslováním. Aktualizujte si prosím záložky ve svém prohlížeči a použijte prosím zabudovanou funkci prohlížeče pro tisknutí.
Možná hledáte: Otakar Fischer.
prof. PhDr. Otokar Fischer
Narození20. května 1883
Kolín
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí12. března 1938 (ve věku 54 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Příčina úmrtíinfarkt myokardu
PseudonymOtakar Frey
Povolánípedagog, spisovatel
Národnostčeská
Alma materUniverzita Karlova
Žánrlyrická poezie
Tématagermanistika, literární historie, divadelní kritika, divadelní teorie, dějiny divadla, literatura, překlad a školství
Manžel(ka)Blažena Fischerová-Boušová, Vlasta Fischerová-Vostřebalová, Blažena Fischerová-Plecháčová
Děti Jan Otokar, Jitka, Eva, Rut
PříbuzníJosef Fischer bratr, Milena Fischerová-Balcarová švagrová
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Pamětní deska Otokara Fischera v rodném Kolíně

Otokar Fischer (20. května 1883 Kolín – 12. března 1938 Praha[1][2]) byl český literární historik a profesor germanistiky na Univerzitě Karlově, divadelní kritik, teoretik a historik, překladatel, dramaturg, básník a dramatik.

Život a dílo

Narodil se v rodině Pavla Fischera a Hermíny rozené Krassové. Měl dva sourozence: Annu a Josefa.[3]

V rodném Kolíně vystudoval gymnázium a po maturitě se zapsal na Filosofickou fakultu české i německé univerzity v Praze, kde studoval germanistiku.[4] V Berlíně získal roku 1905 doktorát a nastoupil do Univerzitní knihovny v Praze. V roce 1909 se stal docentem, v roce 1917 na Karlově univerzitě v Praze mimořádným profesorem dějin německé literatury a od roku 1927 byl zde řádným profesorem. Jako odborník byl zván často do zahraničí, na vědecké kongresy a různé přednášky. Byl rozhodným antifašistou[5] a ve 30. letech se zapojil do protifašistického hnutí. Jeho literární činnost a zásluhy ve vědním oboru dějiny německé literatury byly oceněny členstvím v Královské české společnosti nauk (mimořádný člen od 7. ledna 1920) a České akademii věd a umění, jejímž řádným členem se stal 29. listopadu 1933 (mimořádným od 26. listopadu 1924).[6]

V letech 1920–1924 vyučoval také na dramatickém oddělení Konzervatoři hudby v Praze světovou literaturu dramatickou a rozbor světových dramat.[7]

Jeho celoživotním zájmem bylo divadlo. Už od roku 1907 působil jako divadelní referent v celé řadě novin a časopisů, jako byly např. Národní listy (5. 1. 1915–17. 1. 1923, s přestávkou 20. 1. 1917–21. 10. 1917),[8] Přehled, Česká revue, Cesta, Kritika, Právo lidu, Lidové noviny, Prager Presse, a po roce 1920 i krátce spoluredigoval časopis Jeviště.[9] V jedné sezoně (1911/1912) před válkou byl dramaturgem činohry Národního divadla, avšak z funkce odstoupil po devíti měsících pro zásadní programové neshody s vedením divadla. Stal se historikem prvního čtyřicetiletí Národního divadla a jako znalec této problematiky si vydobyl značnou autoritu, takže v roce 1935 po smrti K. H. Hilara byl vybrán jako jeho nástupce ve funkci šéfa činohry. Tuto funkci vykonával pak až do své smrti.[10] Jeho dramaturgickým přínosem bylo zvýšení počtu a kvality uváděné původní tvorby (např. Čapek, Konrád, Tetauer) a rozšíření výběru klasických domácích i světových autorů s díly nadčasového obsahu (např. Tyl: Kutnohorští havíři; Jirásek: Gero; Puškin: Boris Godunov, aj.). Za Fischerova vedení činohry našel široké uplatnění režisér Karel Dostal, který mu byl generačně i světonázorově nejbližším[11] a vykonával i funkci zástupce šéfa činohry, a také mladý režisér Jiří Frejka a pohostinsky přizvaný a později angažovaný režisér Aleš Podhorský z Brna.[12]

Významná byla jeho činnost překladatelská (němčina, angličtina, francouzština, vlámština, ruština a španělština).[9] Již během svého života byl považován za jednoho z nejvýznamnějších překladatelů významných děl západní literatury. Jeho jazyk se vyznačoval bohatstvím, velkolepostí, ale zároveň srozumitelností. Překládal například díla Williama Shakespeara, Rudyarda Kiplinga, Molièra, Françoise Villona, Heinricha Heina a dalších. Jeho nejvýznamnějším dílem byl překlad Goethova Fausta, tento převod je dosud považovaný za definitivní verzi tohoto klasického díla.[13].

Fischerova vlastní básnická tvorba je dnes už převážně zapomenuta.

Ze dnů hlubokého míru

A přijde chvíle, jež se bude ptát:
Cos činil, aby zadržen byl pád –
pád tvůj i lidstva, stud a katastrofa?
Čím, vyjma tebou, zvučela tvá strofa,
oč usilovals, o co vedl spor,
kam pádils na voze svých metafor,
cos odvracel a co jsi připravoval?

Jak vždycky dřív, druh druha popravoval,
ten zbude dojem z roku třicet tři.
Diskusně tyjem z dneška na zítří,
zde smyčka na krk autoru se váže,
tam kritiku se vrchnostensky káže:
„Nám tvůrcům služ a ne-li, tedy kuš!"
Tak škorpíme se dál jak věčné ženské
a všichni vedeme jak jeden muž
při černé kávě řeči kavárenské.

Otokar Fischer, z Posledních básní[14]

Rodinný život

Fischer pocházel ze židovské rodiny, ale v roce 1911 se nechal pokřtít[15] a dne 29. března 1911 se oženil s Blaženou Baušovou (1888–1971, katolický sňatek), překladatelkou z němčiny. Manželství bylo rozloučeno v roce 1923.[16]

S druhou manželkou, malířkou Vlastou (roz. Vostřebalovou, 1898–1963) měli v roce 1923 syna Jana Otokara; manželství vydrželo dva roky.

Se třetí manželkou Blaženou (roz. Plecháčovou, 1902–1951), překladatelkou z němčiny, měli tři dcery: Jitku, Evu a Rut.[17]

Závěr života a úmrtí

O křehkém zdraví svědčilo, že již v únoru 1938 nastoupil jako šéf činohry Národního divadla zdravotní dovolenou.[18] Zemřel na srdeční infarkt při četbě novinové zprávy o tzv. anšlusu (anexi) Rakouska hitlerovským Německem.[19][20][21][22]

Poslední rozloučení se konalo v Národním divadle a v krematoriu ve Strašnicích.[23]

Dílo

Významné překlady

Odkazy

Reference

Otokar Fischer na karikaruře Hugo Boettingera z roku 1917
  1. ↑ Zemřel prof. dr. O. Fischer. Večerník Národní listy. 12. 3. 1938, s. 2. Dostupné online. 
  2. ↑ Archivní katalog. katalog.ahmp.cz [online]. [cit. 2023-01-10]. Dostupné online. 
  3. ↑ Historický magazín: Příběh českých Židů v posledních staletích [online]. ČT24 [cit. 2009-04-18]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-05-13. 
  4. ↑ Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 101
  5. ↑ Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 338
  6. ↑ Členové České akademie věd a umění 1890–1952, s. 74.
  7. ↑ Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 502
  8. ↑ Národní listy, jubilejní sborník, Praha, 1941, str. 46
  9. ↑ a b Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 102
  10. ↑ Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 101, 102
  11. ↑ Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 339
  12. ↑ Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 340, 351
  13. ↑ GOETHE, Johann Wolfgang von. Stručné uvedení do Goethova Fausta. Překlad Otokar Fischer. Praha: Státní nakladatelství, 1932. Dostupné online. Úvod, charakteristika a poznámky překladatele Otokara Fischera ke Goethovu Faustovi, doprovázejí text prvního dílu. 
  14. ↑ FISCHER, Otokar. Ze dnů hlubokého míru. Lidové noviny. 29. 07. 1948, roč. 56, čís. 175, s. 1. Dostupné online. 
  15. ↑ DONATH, Oskar. Židé a židovství v české literatuře 19. a 20. století. Díl II, Od Jaroslava Vrchlického do doby přítomné. V Brně: Oskar Donath, 1930. 282 s. Kapitola Otokar Fischer, s. 248–258, citováno ze s. 252. 
  16. ↑ Matrika oddaných, Praha, sv. Prokop, 1910–1914, snímek 86 [online]. Archiv hl. m. Prahy [cit. 2019-09-20]. Dostupné online. 
  17. ↑ Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd. Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str.  111
  18. ↑ Denní zprávy/Otokar Fischer. S. 2. Lidové noviny [online]. 1938-02-18 [cit. 2021-11-01]. S. 2. Dostupné online. 
  19. ↑ RUTTE, Miroslav. Za básníkem – Ahasverem. S. 5. Národní listy [online]. 1938-03-13 [cit. 2021-11-01]. S. 5. Dostupné online. 
  20. ↑ PĚKNÝ, Tomáš. Historie židů v Čechách a na Moravě. Praha: Sefer, 2001. S. 555. 
  21. ↑ AUTORSKÝ KOLEKTIV. Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha: Československý spisovatel, 1982. Kapitola Otokar Fischer, s. 65. 
  22. ↑ AUTORSKÝ KOLEKTIV. Slovník českých spisovatelů. Praha: Československý spisovatel, 1964. Kapitola Otokar Fischer, s. 98. 
  23. ↑ Pohřeb Ot. Fischera. Lidové noviny. 17. 03. 1938, roč. 46, čís. 137, s. 4. Dostupné online. 

Literatura

  • Ladislav Boháč: Tisíc a jeden život, Odeon, Praha, 1981, str. 65, 123–5, 131, 133, 137, 140–143, 146
  • Vlastimil Blažek: Sborník na paměť 125 let Konservatoře hudby v Praze, Vyšehrad, Praha, 1936, str. 141, 145, 502
  • František Černý: Hana Kvapilová, Orbis, Praha, 1960, str. 304, 306, 311, 351
  • František Černý: Kapitoly z dějin českého divadla, Academia, Praha, 2000, str. 133, 138, 191–2, 203, 208, 233, 235, 245–7, 265, 315, 329, ISBN 80-200-0782-2
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, Praha, 1978, str. 158
  • Antonín Dolenský: Kulturní adresář ČSR, vyd.  Českolipská knih– a kamenotiskárna, Česká Lípa, 1936, str.  111
  • FORST, Vladimír, ed. et al. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. Díl 1: A–G. Praha: Academia, 1985. 900 s. Dostupné online. ISBN 80-200-0797-0. Heslo „Otokar Fischer", s. 710–713. 
  • Eduard Kohout: DIVADLO aneb SNÁŘ, Odeon, Praha, 1975, str. 47, 59, 61, 63, 73, 90, 92, 99, 116, 131, 142–3, 148–9, 151, 153–4, 157–8, 162
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 14, 18, 22, 27, 60, 67, 146, 203, 245, 338–340, 342, 351–2, 360, 362, 365, 369, 373, 375, 396, 399, 436–7, 590, 591, 593, 596, 598–606, 608–610, 614, 616, 619, 620, 657
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 101–2
  • Jaroslav Kvapil: O čem vím, Orbis, Praha, 1932, str.  186
  • Ladislav Pešek: Tvář bez masky, Odeon, Praha, 1977, str. 112, 116–9, 126–7, 133, 147, 152, 156, 237
  • Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, Praha, Československý spisovatel, 1982, str. 489, 542
  • ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. 2. vyd. Praha: Academia, 2004. 443 s. ISBN 80-200-1066-1. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století: I. díl: A–J. Praha; Litomyšl: Paseka; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 319–320. 
  • Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 38, ISBN 80-85837-35-8
  • Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 119, 233, 342–3, ISBN 80-85625-19-9
  • ŠPIRIT, Michael: Ediční poznámka, in: Otokar FISCHER, Literární studie a stati I, II, Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, Praha 2014, 2015, ISBN 978-80-7308-535-3, ISBN 978-80-7308-536-0

Externí odkazy

Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Otokar_Fischer&oldid=24164030“