Wikipedista:Auvajs/Andrej Babiš

Ing. Andrej Babiš
1. místopředseda vlády B. Sobotky
Ve funkci: 29. ledna 2014 – 24. května 2017
12. ministr financí ČR
Ve funkci: 29. ledna 2014 – 24. května 2017
Předseda vlády	Bohuslav Sobotka
Předchůdce	Jan Fischer
Nástupce	Ivan Pilný
1. předseda hnutí ANO 2011
Úřadující
Ve funkci od: 1. srpna 2012
Předchůdce	subjekt vznikl
Poslanec Poslanecké sněmovny PČR
Úřadující
Ve funkci od: 26. října 2013
Stranická příslušnost
Členství	KSS (KSČ) (1980–1989) ANO 2011 (od 2012)
Narození	2. září 1954 (70 let) Bratislava Československo Československo
Národnost	slovenská
Občanství	ČR
Partner(ka)	Monika Babišová
Rodiče	Štefan Babiš Adriana Babišová
Děti	Adriana Babišová Andrej Babiš ml. Vivien Babišová Frederik Babiš
Příbuzní	Alexander Babiš (bratr)
Alma mater	VŠE v Bratislavě
Zaměstnání	podnikatel, bývalý ředitel Agrofert Holding
Ocenění	Ministr financí roku pro oblast rozvíjejících se evropských ekonomik (2016) Zelená perla (2013)

Andrej Babiš (* 2. září 1954 Bratislava) je český podnikatel a politik slovenského původu, zakladatel koncernu Agrofert a předseda hnutí ANO 2011, zastávající od října 2013 funkci poslance Parlamentu České republiky. Mezi roky 2014–2017 působil jako první místopředseda vlády České republiky a ministr financí v kabinetu Bohuslava Sobotky, který jej navrhl odvolat pro nedostatečné vysvětlení majetkových poměrů. Ve svých rukou koncentroval značnou ekonomickou, politickou a mediální moc, a bývá proto někdy označován za oligarchu.

Díky postavení svého otce část dětství a mládí strávil ve Francii a ve Švýcarsku. Po studiích na bratislavské VŠE začal pracovat v podniku zahraničního obchodu. V roce 1980 se stal členem Komunistické strany Československa (KSČ), v témže roce ho Státní bezpečnost (StB) začala evidovat jako svého důvěrníka, a od roku 1982 údajně jako agenta s krycím jménem „Bureš“. Babiš jakoukoli spolupráci s StB rezolutně popírá. Historici slovenského ÚPN dokumenty dokládající spolupráci považují za věrohodné a jejich případnou vykonstruovanost považují za málo pravděpodobnou. V soudním sporu Babiše s ÚPN ovšem Nejvyšší soud Slovenské republiky jako poslední soudní instance v květnu 2017 rozhodl v neprospěch ÚPN. Podle rozsudku je Babiš ve svazcích StB evidován neoprávněně.

V roce 1985 byl Babiš vyslán jako zahraniční delegát do Maroka, kde strávil šest let. Po rozpadu československé federace pobýval v Praze, kde založil Agrofert jako dceřinou firmu slovenského Petrimexu, kde předtím pracoval. V květnu 1995 Agrofert za nejasných a kontroverzních okolností převzal prostřednictvím nedlouho před tím založené švýcarské společnosti O.F.I. Z Agrofertu se za Babišova vedení postupně stal významný agrochemický holding, do něhož patří kolem 250 firem; od června 2013 je součástí holdingu i mediální dům MAFRA vydávající mimo jiné celostátní deníky Mladá fronta DNES a Lidové noviny. Babiš celý Agrofert vlastnil až do 3. února 2017, kdy všechny své firmy převedl do svěřenského fondu. Celé Babišovo jmění bylo v roce 2014 odhadováno na 2,4 miliardy dolarů (772. nejbohatší člověk světa), díky čemuž je Babiš považován za druhého nejbohatšího českého občana.

Koncem roku 2011 založil občanskou iniciativu nazvanou Akce nespokojených občanů, z níž později vzniklo politické hnutí ANO 2011, po volbách v roce 2013 druhá nejvýznamnější politická síla v České republice. Podle průzkumu agentury STEM byl k lednu 2017 nejpopulárnějším politikem v Parlamentu České republiky.

Život

Rodinný původ

Podrobnější informace naleznete na stránce Rodinný původ Andreje Babiše.

Rodina Andreje Babiše z otcovy strany pochází ze západního Slovenska; rodina matky přišla na Slovensko po druhé světové válce z Podkarpatské Rusi.

Otec Ing. Štefan Babiš (1922–2002) vystudoval Vysokou školu ekonomickou v Bratislavě a většinu života pracoval jako vedoucí pracovník zahraničního obchodu. Na začátku 50. let vstoupil do Komunistické strany a vůči režimu držel konformní postoj. V roce 1957 byl vyslán jako zahraniční delegát do Etiopie, po necelém roce se i s rodinou přesunul na čtyři roky do Paříže. V roce 1962 byl vyloučen z Komunistické strany a nějakou dobu pracoval mimo svůj obor. V polovině 60. let se k oboru vrátil a pracoval jako odborný asistent na katedře zahraničního obchodu bratislavské VŠE. V době normalizace se mu podařila politická rehabilitace, bylo mu navráceno členství ve straně a následně se plně držel režimem vytyčené linie. V letech 1969-1975 působil jako obchodní přidělenec ve Stále misi ČSSR u OSN v Ženevě. Po návratu ze Švýcarska se stal ředitelem odštěpného závodu PZO Polytechna v Bratislavě; na této pozici zůstal až do svého odchodu do důchodu. V 80. letech jej několikrát prověřovala ekonomická rozvědka pro podezření z hospodářské kriminality, před trestním stíháním jej uchránila prezidentská amnestie z května 1985.

Andrej Babiš o svém otci uvedl, že „nikdy nebyl žádný komunistický prominent“. Nezastával vysoké funkce v komunistické straně, nicméně působil ve funkcích, k nimž potřeboval schválení stranickými orgány, tedy byl součástí tehdejší nomenklatury a tím příslušník vrstvy, která požívala určitých výhod spojených s "budováním socialismu". Sám Andrej Babiš proto někdy bývá vzhledem ke svému původu charakterizován jako „protekční dítko režimu“, „nomenklaturní dítě“, „příslušník privilegované vrstvy“ apod.

Matka Andreje Babiše, Adriana Babišová rozená Scheibnerová (1927–2008), také vystudovala bratislavskou VŠE, manželova vytíženost a pracovní pobyty v zahraničí ji však pasovaly do skromnější role. Pracovala jako tajemnice ve vědeckých institucích, po návratu ze Švýcarska byla tajemnicí Ústavu marxismu-leninismu na Univerzitě Komenského v Bratislavě. Aktivně se angažovala mezi komunisty, byla ve Straně, působila také v různých komisích ustavených komunistickou stranou; po Únoru se zapojila do činnosti lidových soudů.

Dětství a mládí

Vzhledem k zahraničnímu působení svého otce žil Andrej Babiš od roku 1958, tedy v útlém věku, po dobu čtyř let v Paříži. V Paříži také nastoupil do první třídy na základní škole při československém velvyslanectví. Po návratu do Československa chodil do základní školy v bratislavské čtvrti Nové Mesto. Jeho matka ho v devíti letech nechala zapsat do tenisové školy na kurtech bratislavského Slovanu, kde také při turnajích sbíral míčky a získával své první výdělky. Později přidal volejbal, s nímž slavil úspěchy na střední škole.

Po přesunu do Švýcarska začal v září 1969 chodit na gymnázium Collège Rousseau; ve volném čase hrál volejbal v klubu Servette Ženeva, se kterým se dostal až do finále juniorské ligy. Na švýcarském gymnáziu Babiš nakonec vychodil pouze jeden ročník, protože posléze onemocněl trombocytopenií a rok strávil v nemocnici. V ní si podle vlastního podání poležel zhruba rok a během té doby se velmi zdokonalil ve francouzštině.

Po návratu do Československa bydlel Babiš u babičky v Bratislavě a chodil na gymnázium ve čtvrti Ružinov, což byla poměrně elitní střední škola s rozšířeným vyučováním cizích jazyků. Většina studentů z jeho třídy se znala už ze základní školy, ale nováček do ustáleného kolektivu rychle zapadl. Bodoval prý hlavně dobrými výkony v meziškolních utkáních ve volejbalu a basketbalu a pomohly mu také občasné dovozy gramofonových desek rockových skupin a moderního oblečení, ke kterým se dostával přes rodiče. Nicméně v této době „lehce přidrzlý čahoun s polodlouhými vlasy“ též chodil za školu a psal si omluvenky s napodobeninou babiččina podpisu, přičemž si ředitel školy všiml, že podpisy se různí a Babišovi hrozilo vyloučení ze školy. „Bylo to tehdy hodně náročné, dostal jsem snad trojku z chování,“ tvrdil po čtyřiceti letech. Na gymnáziu se také setkal se svou budoucí manželkou Beatou Adamovičovou, nicméně jejich vztah se prý rozvinul až později, když už každý studoval jinde.

Maturoval v červnu 1974 ze slovenštiny, ruštiny, francouzštiny a matematiky.

Vysokoškolské studium

Po maturitě byl Babiš přijat na Obchodní fakultu Vysoké školy ekonomické (VŠE) v Bratislavě, na jejímž vzniku se v polovině 60. let spolupodílel jeho otec. Sám Babiš pro tuto školu velké uznání neměl, připadala mu natolik nenáročná, že se prý nudil. V září 2013 v předvolebním videorozhovoru hnutí ANO řekl: „Byla to lehká škola. Učili nás o dva roky starší kolegové. Říkalo se, že koho nesrazila tramvaj, udělal ekonomku.“ Nicméně některé předměty, například statistiku nebo účetnictví, udělal až na další pokus. Během studia se věnoval práci v mezinárodní organizaci studentů AIESEC, jejíž pobočku na VŠE několik let vedl. Podle ekonoma Karla Kříže z této pozice spolurozhodoval, který ze studentů vycestuje ven. Sám díky tomu vycestoval na brigády ve francouzském Lille a Dijonu a v belgické Kredietbank. Vysokou školu ukončil s červeným diplomem. Podle Perglera bylo pro Babiše období studia na VŠE zlomové pro jeho kariérní start. „Už to nebyl ten lehkovážný floutek jako na gymnáziu, ale ambiciózní svazák, který směřuje za svým cílem – stát se podle otcova vzoru zahraničním delegátem, dostat se do ciziny a hodně vydělávat.“

Začátek pracovní kariéry

Andrej Babiš na rozdíl od většiny mužských absolventů nestrávil po vysoké škole ze zdravotních důvodů rok na vojně. Po promoci tak na podzim 1978 nastoupil do podniku zahraničního obchodu (PZO) Chemapol Bratislava (který se krátce po Babišově nástupu přejmenoval na Petrimex). Takzvané „pézetky“ byly v komunistickém Československu podniky, které obstarávaly veškerý vývoz výrobků tuzemských státních firem a veškeré dovozy zboží. Místa v PZO, na které byla upřena pozornost tehdejší StB a zahraniční rozvědky, patřila především dobře prověřené elitě, absolventům ekonomických a právnických škol. Vstupenkou do vysokých postů pézetek byla „rudá knížka“, tedy členství v KSČ, často i přímo spolupráce s StB. Samotný Chemapol (Petrimex) obchodoval s chemickými produkty a surovinami. V polovině 70. let měl roční obrat zhruba pět miliard devizových korun a vybudovaná zahraniční zastoupení a společné podniky v několika zemích. V době Babišova nástupu v něm pracovalo něco přes 300 zaměstnanců, kteří pobírali nadprůměrně vysoké mzdy, a mnozí z nich mohli cestovat po světě a měli nárok na vysoké diety. Podnik vedl od roku 1971 pevnou rukou Ján Šebík, člen ÚV KSČ.

První týdny v Petrimexu byly pro Babiše údajně rozčarováním, po měsíci prý dal výpověď. Nicméně vedení se nad ním slitovalo a přeřadilo ho do skupiny, kde měl na starosti kontrolu dováženého čpavku, síry a dalších surovin. Po nějakém čase byl přesunut do 31. obchodní skupiny, která měla na starosti plasty a zpočátku také pomocné gumárenské přípravky. V této skupině začal jeho rychlý kariérní růst. Prošel funkcemi samostatného referenta, vedoucího referátu a už na začátku 80. let dosáhl na funkci zástupce ředitele této obchodní skupiny. V kariérním růstu Babišovi pomáhala jeho píle, ale také i politická angažovanost. V podniku vedl základní organizaci SSM a už v roce 1980 vstoupil do KSČ. Babiš si v této době padl do oka s Antonem Rakickým, který se stal na dlouhou dobu jeho ochráncem (Rakický byl toho času šéfem 32. obchodní skupiny, po roce 1989 se stal ředitelem celého Petromexu, stál u vzniku Agrofertu). Také se stal kádrovou rezervou na vycestování do zahraničí, přičemž díky jeho znalosti francouzštiny připadaly v úvahu severoafrické země obchodující s fosfáty.

Zahraničním delegátem v Maroku

Vycestovat pracovně do zahraničí byl podle Babišova pozdějšího podání jeho dávný sen už během studia na vysoké škole. Podle Dušana Válka je však toto Babišovo pojetí „zjednodušené klamstvo“. Babiš se prý do atraktivního Maroka nepropracoval vlastní šikovností, ale nešikovnostmi. Měl totiž poměr se svou kolegyní v Petrimexu, referentkou Alenou F., kterou dostal do jiného stavu a byl ochotný se kvůli ní rozvést. Jeho rodina ho však donutila vzdát se jí a přimět ji k potratu. Záležitost se provalila i do podniku. Babišův otec proto navštívil tehdejšího generálního ředitele Petrimexu a požádal ho, aby syna uklidil do zahraničí a zachránil tak jeho manželství. Jedním z hlavních důvodů pro vyslání do zahraničí prý bylo ohrožení Babišovy angažovanosti v SSM a postupu v KSČ.

Na podzim 1985 byl Babiš vyslán do marockého hlavního města Rabatu, aby se stal československým obchodním delegátem. V této pozici zastupoval více než desítku podniků zahraničního obchodu. Zpravidla nakupoval marocké fosfáty a sjednával kontrakty na prodej československého zboží. Podle pozdějšího popisu jednoho z jeho tehdejších kolegů se Babiš v Maroku „choval mimořádně profesionálně a nekomunisticky, jako západní diplomat, mluvil perfektně francouzsky, dobře se oblékal“. Získané zkušenosti z obchodních jednání západního stylu byly pro jeho budoucnost velmi důležitou devizou.

Babiš měl v Maroku výrazně vyšší příjem než v Československu, navíc v cizí měně. Jako delegát měl i diplomatický pas. Žil ve čtvrti s ostrahou a život v subtropech (slunné počasí, blízkost moře) se mu velmi líbil. Dokázal si též vybudovat rozvinutou síť obchodních známostí, mimo jiné díky sportovním úspěchům své dcery, která několikrát vyhrála mistrovství země v tenisu do dvanácti let. Domů do Československa se prý Babiš nechtěl vrátit ani rok po sametové revoluci, navíc v Maroku dostal atraktivní nabídku vést obchody firmy, která vlastnila doly rasolu (severoafarického léčebného jílu) a vyráběla nepropustné obaly. Nicméně jeho ochránce Anton Rakický se po revoluci stal ředitelem Petrimexu, měl s ním velké plány a k tomu potřeboval schopné obchodníky. Obrátil se proto na Andreje Babiše a nabídl mu funkci ředitele 32. skupiny, kterou sám kdysi vedl. Babiš nakonec souhlasil a tak se v roce 1991 on a jeho rodina přestěhovali zpátky do Bratislavy.