Wikipedie

Vladislav I.

český kníže (1109, 1110–1117 a 1120–1125)
Další významy jsou uvedeny na stránce Vladislav I. (rozcestník).

Vladislav I. (1070? – 12. dubna 1125, Praha) byl český kníže od října 1109 do prosince 1117 a znovu od 16. srpna 1120 do své smrti. Jméno získal po svém strýci, polském knížeti Vladislavu Hermanovi[1].

Vladislav I.
Český kníže
Portrét
Doba vládyI. 1109–1117
II. 1120–1125
Narození1065
Úmrtí12. dubna 1125 (ve věku 59–60 let)
Praha
PohřbenKlášter v Kladrubech
PředchůdceI. Svatopluk Olomoucký
II. Bořivoj II.
NástupceI. Bořivoj II.
II. Soběslav I.
ManželkaRichenza z Bergu
PotomciVladislav II.
Svatava (Luitgarda) Česká
Děpolt I.
Jindřich Přemyslovec
DynastiePřemyslovci
OtecVratislav II.
MatkaSvatava Polská
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Původ

editovat

Vladislav byl druhorozeným synem krále Vratislava I. a Svatavy Polské, třetím z Vratislavových synů, kteří se vystřídali na českém trůně, bratrem Bořivoje II. a Soběslava I. a mladším (nevlastním) bratrem Břetislava II.

Jeho nejstarší syn Vladislav se stal knížetem a později druhým českým králem, od něhož se odvozovala linie dědičných českých králů, počínaje synem Vladislava II. a vnukem Vladislava I. Přemyslem Otakarem.

Bořivoj II., Svatopluk a Vladislav

editovat
 
Vladislav I. na medailonu z 19. století od sochaře Anotonína Poppa
 
Vladislavův denár

Tak jako u většiny Přemyslovců se o Vladislavově mládí příliš neví, zřejmě ale žil celou dobu, než se stal knížetem, v Praze. Když se Svatopluk Olomoucký pokusil v roce 1105 sesadit Vladislavova bratra Bořivoje II., stál ještě na Bořivojově straně. Bořivoj si proti sobě ovšem popudil většinu velmožů, obklopil se novými rádci a i Vladislav se přidal na stranu svého bratrance Svatopluka.

Druhý pokus o převzetí vlády v roce 1107 Svatoplukovi vyšel. Stal se knížetem, přičemž součástí dohody se šlechtou byl slib, že Svatoplukovým nástupce se stane Vladislav. Svatopluk zemřel během výpravy v Polsku v roce 1109 a převážně moravským vojskem byl na návrh velmože Vacka za knížete zvolen Ota II. Olomoucký, Svatoplukův bratr. Česká šlechta ale trvala na předchozí dohodě a Ota ustoupil.

Kníže

editovat

Během Vladislavovy cesty do Říše, kam odjel přijmout Čechy v léno, obsadil Bořivoj II. Prahu. Vladislav ovšem rychle získal podporu císaře Jindřicha V. – za 500 hřiven stříbra. Jindřich v lednu 1110 na setkání znepřátelených stran v Rokycanech potvrdil Vladislavovu vládu.

Kníže se poté tvrdě vypořádal se svými odpůrci, mladší bratr Soběslav I. uprchl do Polska, kde na svoji stranu získal knížete Boleslava III. Křivoústého; postupně došlo k několika polským vpádům do Čech, během kterých byla krátce obsazena Praha, v říjnu pak svedena pro Čechy prohraná bitva na Trotině ve východních Čechách.[2] Soběslav se nakonec díky Křivoústému mohl vrátit z exilu a získal do správy různé úděly.

V lednu 1114 dosáhl Vladislav I. významného diplomatického úspěchu. Na svatbě Jindřicha V. s Matyldou Anglickou v Mohuči zastával jako kníže úřad nejvyššího číšníka. Tato událost byla předstupněm pro právo českých panovníků náležet mezi kurfiřty a volit německého krále.

Od roku 1115 se znepřátelení představitelé přemyslovského rodu postupně sbližovali. Soběslav se vrátil do vlasti a získal úděly Žatecko, Brněnsko a Znojemsko; Olomoucko bylo Otovi II. vráceno již dříve. V roce 1115 založil Vladislav I. kladrubský klášter.

Střídání na trůně

editovat
 
Hrob Vladislava I. v klášterním kostele v Kladrubech

  Poslechnout si článek · info

Tato zvuková nahrávka byla pořízena z revize data 7. 4. 2007, a nereflektuje změny po tomto datu.
Více namluvených článků • Nápověda

Koncem roku 1117 se do Čech vrátil Bořivoj II., Vladislav I. mu z nepříliš jasných příčin dobrovolně předal vládu a pro sebe si vyčlenil panství na Žatecku.

V létě 1120 se Vladislav I. znovu ujal vlády, Bořivoj II. prchl do Uher. Poslední roky byly opět ve znamení rozporů – Soběslav (I.) byl zbaven moravských údělů a hledal útočiště v cizině. Brněnsko získal Ota II. Olomoucký, Znojemsko Konrád II., syn Litolda Znojemského.

Nedlouho před svou smrtí určil Vladislav jako svého nástupce Otu II. Olomouckého, teprve na nátlak královny vdovy Svatavy[3] a biskupa Oty Bamberského změnil rozhodnutí. Příštím knížetem se stal Soběslav I.

Vladislav I. byl pohřben v benediktinském kladrubském klášteře. Původně byl zřejmě uprostřed hlavní lodi konventního chrámu Panny Marie, hrob byl otevřen roku 1653 při opravě chrámu. V současnosti je jeho náhrobek v barokním slohu v severní částí chóru.[4]

Potomci

editovat

S manželkou Richenzou z Bergu († 1125) měl Vladislav I. čtyři děti:

∞ 1140 Gertruda Babenberská
∞ 1153 Judita Durynská
∞ Gertruda Braniborská
∞ Markéta
∞ Fridrich z Bogenu, purkrabí v Řezně

Zajímavosti

editovat

Případ Jakuba Apelly

editovat

Vedle domácích lidí žili ve středověkém českém státě i cizinci. Jistě už v 11. století bydleli v podhradí hradu Prahy Židé, kteří tu měli i synagogu. Židovští usedlíci se zabývali nejčastěji obchodem, ale i řemeslem.[5] Obchodovali s běžným kupeckým zbožím,[6] měli však významné postavení i v obchodu s otroky.[7][8] Byli pověstní svým bohatstvím. Dle Kosmovy kroniky radila v roce 1091 kněžna Virpirka králi Vratislavovi I.: „Nikde se lépe neobohatíš ani se více nezvelebíš než v podhradí pražském a v ulici vyšehradské. Tam jsou Židé, mající plno zlata a stříbra…“[9]

Koncem května 1096 prošla Prahou část účastníků 1. křížové výpravy.[10] Křižáci „se obořili na Židy a proti jejich vůli je křtili a ty, kteří se protivili, zabíjeli.“[11] Po jejich odchodu se většina Židů vrátila k víře svých otců, někteří však alespoň navenek v křesťanství setrvali. Jeden z nich, Jakub Apella, se domohl vysokého postavení a zastával úřad „místopána po knížeti“.[6] Kosmas ho nazval synem ďábla a tvrdil, že jeho působení bylo hrozným peklem pro křesťanský lid. „Jeho usmolená pravice čeho se dotkne, poskvrní, a jeho dech, smrdutý jako baziliškův, usmrtí ty, jež ovane; o něm svědčí i velmi mnozí lidé pravdomluvní, že bylo častokrát viděti, jak mu boku stojí a služby koná satan v lidské podobě.“[12]

Dle Kosmovy kroniky se však Jakub nakonec dal zaslepit svou mocí natolik, že tajně opět přijal židovství a v noci nechal rozbořit křesťanský oltář, jenž byl postaven v bývalé synagoze.[6] Svaté ostatky, které byly v oltáři umístěny, vhodil do svého záchodu.[12] Dne 22. července 1124 byl Jakub Apella sesazen. Kronikář o tom napsal:

Kníže Vladislav, pln jsa Boha a horle horlivostí pro Krista, dal tohoto svatokrádce a zločince dne 22. července zatknouti a do těsného vězení zavříti. Ach, co mamonu nepravosti bylo z domu toho podvodníka pobráno a do pokladny knížecí uloženo! Mimo to Židé, jemu rovní v hříchu, složili knížeti, aby (...) nebyl sťat, tři tisíce hřiven stříbra a sto hřiven zlata; kníže pak z vnuknutí milosti Boží vykoupil křesťanské otroky ode všech Židů a zakázal, aby žádný křesťan u nich nesloužil.[12]

Historik Petr Charvát vyslovil domněnku, že záminka, pod kterou byl Jakub obviněn, byla nejspíše falešná. Poukázal na velké jmění, které bylo Jakubovi zkonfiskováno, a na závratnou sumu, kterou museli Židé zaplatit, aby ho vysvobodili z žaláře. Podle Charváta potřeboval Vladislav I. vyždímat z Židů peníze. „Celá historka patří do obvyklého spektra praktik, k nimž se vrchnosti křesťanské Evropy uchylovaly, pokud jim právě chybělo oběživo…“[13]

Vývod z předků

editovat
 
 
 
 
 
 Boleslav II.
 
 
 Oldřich
 
 
 
 
 
 
 Emma ?
 
 
 Břetislav I.
 
 
 
 
 
 
 
 
 Božena
 
 
 
 
 
 
 
 
 Vratislav II.
 
 
 
 
 
 
 Berthold ze Schweinfurtu
 
 
 Jindřich Nordgavský
 
 
 
 
 
 
 Eilika z Walbecku
 
 
 Jitka ze Schweinfurtu
 
 
 
 
 
 
 Herbert z Wetterau
 
 
 Gerberga z Gleibergu
 
 
 
 
 
 
 Irmtrud z Avalgau
 
Vladislav I.
 
 
 
 
 
 Boleslav Chrabrý
 
 
 Měšek II. Lambert
 
 
 
 
 
 
 Emnilda z Lužice
 
 
 Kazimír I. Obnovitel
 
 
 
 
 
 
 Ezzo Lotrinský
 
 
 Richenza Lotrinská
 
 
 
 
 
 
 Matylda Saská
 
 
 Svatava Polská
 
 
 
 
 
 
 Svjatoslav I. Kyjevský
 
 
 Vladimír I. Kyjevský
 
 
 
 
 
 
 Maluše
 
 
 Dobroněga Kyjevská
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Jasiński, K. Rodowód pierwszych Piastów. Poznań, 2004. S. 177.
  2. ↑ STAROŽITNOSTÍ, Společnost přátel. Časopis. [s.l.]: [s.n.] 400 s. Dostupné online. Google-Books-ID: pd04AQAAMAAJ. 
  3. ↑ KAREŠOVÁ, Z.; PRAŽÁK, J. Královny a kněžny české. Praha: X-Egem, 1996.
  4. ↑ SOMMER, Petr; ŽEMLIČKA, Josef; MAŠEK, Michal, a kol. Vladislav II. Druhý král z Přemyslova rodu. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2009. 264 s. ISBN 978-80-7106-512-8. S. 229. 
  5. ↑ FIALA, Zdeněk. Přemyslovské Čechy: český stát a společnost v letech 995-1310. II., dopl. vyd. Praha: Svoboda, 1975. 245 s. cnb000135277. S. 67. 
  6. ↑ a b c ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí 1034–1198. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 660 s. ISBN 80-7106-196-4. S. 212–213. 
  7. ↑ ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí 1034–1198. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 660 s. ISBN 80-7106-196-4. S. 38. 
  8. ↑ VACEK, František. Sociální dějiny české doby starší. V Praze: Cyrillo-Methodějská knihtiskárna a nakladatelství V. Kotrba, 1905. 560 s. Dostupné online. S. 58. 
  9. ↑ Kosmas. Kosmova kronika česká. Překlad Karel Hrdina a Marie Bláhová. Praha: Svoboda, 1972. 261 s. Dostupné online. S. 134. 
  10. ↑ ŽEMLIČKA, Josef. Čechy v době knížecí 1034–1198. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 1997. 660 s. ISBN 80-7106-196-4. S. 124. 
  11. ↑ Kosmas. Kosmova kronika česká. Překlad Karel Hrdina a Marie Bláhová. Praha: Svoboda, 1972. 261 s. Dostupné online. S. 146. 
  12. ↑ a b c Kosmas. Kosmova kronika česká. Překlad Karel Hrdina a Marie Bláhová. Praha: Svoboda, 1972. 261 s. Dostupné online. S. 200. 
  13. ↑ CHARVÁT, Petr. Pražští Židé a první křížová výprava. Archaeologia historica. 2009, roč. 34, čís. 1, s. 835–838, citováno ze s. 837. Dostupné online. 

Literatura

editovat

Externí odkazy

editovat
Předchůdce:
Svatopluk Olomoucký 		  Český kníže
Vladislav I.
1109–1117 		  Nástupce:
Bořivoj II.
Předchůdce:
Bořivoj II. 		  Český kníže
Vladislav I.
1120–1125 		  Nástupce:
Soběslav I.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Vladislav_I.&oldid=24121652“