Wikipedie

Reformace

Reformace (z latinského reformatio, v překladu obnovení či oprava) bylo náboženské a sociálně-politické křesťanské hnutí, které způsobilo rozkol v katolické církvi, a vedlo ke vzniku nových církví a protestantismu (zvanému též evangelictví).[1] Těžiště procesu bylo v 16. století. Cílem reformačních aktivistů byla náprava společenských poměrů a návrat ke křesťanství nezatíženému tradicí. Proti poměrům v církvi veřejně vystoupili již předchůdci reformace, jejich kritika však byla prohlášena za kacířství (valdenští, lollardi, Ockham, Viklef, Hus). S výjimkou husitských Čech neměla také důsledky politické a institucionální. Klíčovým pro spuštění reformačního procesu a hnutí se tak stalo až vystoupení Martina Luthera (95 tezí) roku 1517. Německo se díky Lutherovi stalo epicentrem reformace a vznikla zde lutherská církev. Další významné centrum pak vzniklo ve Švýcarsku (Jan Kalvín, Ulrich Zwingli), kde se zformovala reformovaná církev.[2] V Anglii vznikla anglikánská církev (1534), ovšem šlo spíše o politický manévr.[3] Luterská reformace pak pevně zakotvila ve skandinávských zemích (Dánsko, Norsko, Švédsko)[4], v Pobaltí (Finsko, Estonsko, Lotyšsko), v Uhrách[5] a ovlivnila i starší formy české reformace (utrakvismus, Jednota bratrská).[6][7] Kalvinismus se rozšířil do Francie, západního Německa, Nizozemska a Skotska, kde sehrál klíčovou roli John Knox a nová větev hnutí: puritanismus (posléze rozštěpená na presbyteriány a independenty). Ve Francii došlo v letech 1562-1580 a 1586-1596 k náboženským válkám mezi katolíky a kalvinisty (tzv. hugenoty).[8] Boje byly ukončeny roku 1598 ediktem nantským, zaručujícím hugenotům náboženskou svobodu a občanskou rovnost.[9] Také v Německu se válčilo, kompromis přinesl augšpurský mír roku 1555, který zavedl pravidlo Cuius regio, eius religio.[10][11] Katolicko-protestantský spor byl přesto jednou z příčin třicetileté války (1618-1648), jakkoli náboženská podstata postupně v konfliktu ustupovala stranou ve prospěch velmocenských a jiných politických motivací.[12] Mnozí protestanté, kteří se v Evropě cítili pronásledovaní, hledali útočiště v severní Americe. Sehráli pak velkou úlohu při formování Spojených států amerických, jejichž kultura bývá obecně označována za protestantskou. Velkou roli v USA sehrálo probuzenství, baptismus, presbyteriánství, metodismus nebo letniční hnutí. V některých oblastech Spojených států (biblický pás) si protestantismus uchovává i silný vliv politický a nabývá radikálních forem (evangelikalismus).[13][14][15][16][17] Společným jmenovatelem evangelických církví, lutherských i reformovaných, jsou tzv. solae či solas (latinsky pouze) - Sola Fide, Sola Gratia, Sola Scriptura, Solus Christus a Soli Deo gloria (pouze milost, pouze víra, pouze Písmo, pouze Kristus, pouze sláva boží), s rozdílnou mírou jejich důsledků v praxi.[18] Věroučné rozdíly se vyskytují např. v otázce Svaté večeře a učení o predestinaci, přesto jsou si protestanté myšlenkově blízcí. Nástup protestantismu v evropských dějinách je někdy považován za mezník, jímž končí středověk.[19] Katolická církev na reformaci reagovala protireformací.[20] Jedním z jejích projevů bylo barokní umění. To si ale nakonec našlo své formy i v protestanském prostředí.

Reformace ve střední Evropě (1618)

Příčiny

editovat

Obecnou teologickou příčinou reformace byl rozpor mezi Biblí a tehdejší církevní praxí. Papežství ignorovalo nebo potlačovalo kritiky poměrů. K obecnějším příčinám sociálním patří koroze feudalismu a vzestup nacionalismu. Svou roli sehrál také vynález knihtisku a s ním spjatá větší dostupnost a čtenost Bible (a dalších knih).[21]

Bezprostřední příčinou byl spor o odpustky, které jejich kritici označovali za kupčení se spásou. V 95 tezích Luther popsal, jak odpustky odvádějí křesťany od opravdového pokání a lítosti nad hříchem, protože si lidé myslí, že se tomu lze vyhnout koupí odpustku. Odpustky navíc podle Luthera odrazují křesťany od obdarovávání chudých a dalších skutků milosrdenství, jelikož se věří, že odpustkové listiny mají větší duchovní hodnotu. I když Luther tvrdil, že jeho pozice vůči odpustkům se shoduje s papežovou, Teze zpochybnily papežskou bulu ze 14. století o tom, že papež může používat poklad zásluh a dobrých skutků minulých svatých, aby odpouštěl časné tresty za hříchy.[22]

Církevní nadřízení stíhali Luthera kvůli jeho protiodpustkovému boji pro kacířství, což vyústilo na počátku ledna roku 1521 v jeho exkomunikaci.[23] Luther později nicméně uváděl, že odpustky jsou vedlejším problémem, že klíčovým teologickým problémem, kvůli němuž bylo nutno vytvořit novou církev, byla otázka víry, spásy a svobodné vůle (debata Luthera s Erasmem Rotterdamským[24]).

Další významnou otázkou, otevřenou již Ockhamem, Viklefem a Husem, byla politická a ekonomická moc církve. Nákladná správa majetku církve měla svůj odraz v zavádění stále nových církevních poplatků, což se setkávalo s odporem. Někteří reformátoři šli tak daleko, že obviňovali preláty z prodeje církevních úřadů (simonie).

Průběh

editovat

Anglická reformace

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Anglická reformace.
 
Jindřich VIII.

Kořeny protestantské tradice v Anglii se hledají u františkána Williama Ockhama, který kritizoval bohatství a moc církve a přiklonil se ke stanovisku císaře, že papež mu má být podřízen. Na něj navázal John Wycliffe (1320/1330 – 1384). Vystupoval proti moci církve, proti odpustkům, ve svých postojích důsledně vycházel z Bible. Zdůrazňuje, že hlavní křesťanskou autoritou nejsou církevní hodnostáři, ale Bible, a odmítá hospodářskou a vůbec světskou moc církve, přemíru a pompéznost obřadů apod.[25]

Politickou realitou se anglická reformace začala stávat ovšem až díky krokům anglického krále Jindřicha VIII. Ten žádal papeže o zrušení svého manželství (prvně roku 1527) a nebylo mu vyhověno. Jindřich následně začal pracovat na tom, aby moc papeže v Anglii zlomil. Klíčovou byla série aktů anglického parlamentu mezi lety 1532 a 1534. Mezi nimi byl i Zákon o svrchovanosti z roku 1534, který prohlásil, že král Jindřich je „nejvyšší hlavou anglické církve na zemi“. Tento titul odvrhla Marie I. v roce 1553, která chtěla autoritu papežství v Anglii obnovit, avšak Alžběta I. znovu potvrdila královskou nadvládu nad církví v roce 1559, byť přijala titul nový - "nejvyšší guvernér anglické církve". Král se stal konečnou autoritou v teologických i právních otázkách, papežství bylo zbaveno vlivu na jmenování biskupů a církevní daň přestala být placena do Říma, ale náležela nově anglické koruně. Teologie a liturgie anglické církve se za vlády Jindřichova syna Eduarda VI. stala značně protestantskou, z velké části podle linie stanovené arcibiskupem Thomasem Cranmerem.[26] Alžběta později protestantskou linii zmírnila. O tyto otázky se pak vedly tvrdé spory, nezřídka krvavé. Do jisté míry stály i za anglickou občanskou válkou, nebo též za sesazením posledního katolického monarchy Anglie Jakuba II. Stuarta při tzv. Slavné revoluci r. 1688. Po ní se ustavila anglikánská církev jako státní církev, a tou je do značné míry dosud. Od slavné revoluce bylo praktikování katolictví v Anglii nezákonné, a to až do roku 1829, do přijetí tzv. Roman Catholic Relief Act.[27]

Německá reformace

editovat
 
Teolog a kazatel Martin Luther

Za počátek reformačního procesu je považován 31. říjen 1517, kdy Martin Luther uveřejnil svých 95 tezí. Dle tradice je přibil na dveře kostela Všech svatých ve Wittenbergu. Historičnost tohoto aktu je někdy zpochybňována, jisté nicméně je, že Luther 95 tezí přiložil 31. října 1517 k dopisu Albrechtovi Braniborskému, arcibiskupovi mohučskému.[28] Toto datum je také dnes slaveno jako Den reformace.

Lutherovým cílem bylo vyvolat akademickou diskusi, jeho myšlenky se však velmi rychle roznesly a vzbudily obrovskou pozornost. Řím označil tyto teze za kacířské a vyzval Luthera k jejich odvolání. Jeho spisy byly páleny, Luther reagoval spálením papežské buly a vydáním dalších spisů, ve kterých odmítal autoritu papeže a koncilů a žádal církevní reformy. V roce 1521, po uvalení církevní klatby, následovalo předvolání před říšský sněm ve Wormsu, na kterém Luther odmítl své učení odvolat, pokud nebude přesvědčen svědectvím Písma. Císař Karel V. vydal Wormský edikt, který zůstal v platnosti během celého reformátorova života. Jeho obsahem je říšská klatba proti Lutherovi a zákaz jeho učení. Luther se uchýlil na hrad Wartburg, kde přeložil Bibli. Tento překlad měl zásadní vliv na vývoj němčiny.

Pod vlivem Lutherových spisů a jeho vystoupení ve Wormsu propukly od podzimu 1521 prakticky v celém Německu náboženské nepokoje, zprvu s centrem ve Wittenbergu. Nové učení se rychle šířilo i pod vlivem Lutherova překladu Bible, která byla do té doby veřejnosti prakticky nedostupná. Němci přecházeli houfně na novou víru, mniši a jeptišky opouštěli kláštery. Proti radikálním projevům reformace (obrazoborectví a selským nepokojům) reformátor ostře vystupoval. Selská verze protestantismu vyvolala německou selskou válku. V čele radikálního selského proudu, jenž byl zván též novokřtěnci či anabaptisté, stanul Thomas Müntzer. Vůči němu se nakonec postavili i umírněnější a měšťansky zakořenění luteráni, což roku 1535 vedlo k pádu münsterské komuny a porážce radikálů. Zbytky anabaptistů přesídlily částečně do českých zemí, kde byli známí jako habáni, částečně do Nizozemska, kde se pod vedením Menno Simonse zformovaly v sektu mennonitů.[29]

Na politické úrovni došlo nejprve v roce 1526 ve Špýru k rozhodnutí, že se volba náboženství přenechává autonomii zeměpánů. Když bylo na dalším říšském sněmu 1529 toto právo opět zrušeno, evangeličtí stavové protestovali (odtud protestanti) opuštěním jednání. V roce 1530 předložili evangelíci na sněmu v Augsburgu Melanchthonovo Augsburské vyznání, pokus o přiblížení katolické straně (zdůraznění společných rysů víry) a zároveň první evangelické vyznání nové víry. Katolické stavy toto dílo odmítly a císař hrozil protestantům represemi. Evangelické stavy na svou obranu založily šmalkaldský spolek. Po porážce protestantů ve šmalkaldské válce 1546 – 1547 následovalo pronásledování protestantů. Po odstoupení císaře byl uzavřen v roce 1555 augsburský náboženský mír, jehož obsahem bylo zrovnoprávnění obou náboženství na území Německa, a znamenalo faktické uznání rozdělení církve.

Švýcarská reformace

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Švýcarská reformace.
 
Pomník reformátorů v Ženevě (detail)-Beze, Farrell, Kalvin a Zwingli

Pod vedením Ulricha Zwingliho na jaře 1522 začala reformace v Curychu. Městská rada souhlasila s evangelickým kázáním, postupně došlo k odstranění nebiblických elementů v církevním životě, bylo doprovázeno i obrazoborectvím. Přes totéž východisko se teologické názory Zwingliho zčásti lišily od Lutherových. Pokus o nalezení společného stanoviska při Marburských náboženských rozhovorech v roce 1529 ztroskotalo na otázce Svaté večeře. Napjatá náboženská situace ve Švýcarsku vyústila v občanskou válku. Roku 1531 Zwingli padl v bitvě u Kappelu. Jeho následovník Heinrich Bullinger spolupracoval na formulování Prvního helvétského vyznání (1536).

V roce 1533 přišel do Švýcarska Jan Kalvín, pronásledovaný ve Francii pro své protestantské názory. Své učení shrnul v publikaci Instituce (1535). Od roku 1536 působil Kalvín v Ženevě, kde zavedl radikální reformaci, která se dotýkala života všech. Nakrátko byl vypovězen, po návratu pokračoval v budování teokracie (propojení náboženství s politikou). Kalvínovo učení o predestinaci (předurčení člověka ke spáse nebo zavržení) Lutheráni neuznávali, stejně jako jeho pozici ve věci Svaté večeře, kterou sdílel s Zwinglim. Když v roce 1549 Kalvín s Zwingliho žákem Heinrichem Bullingerem uzavřeli společné vyznání, vznikla jednotná švýcarská reformovaná církev. V roce 1566 požádal německý reformovaný falcký kurfiřt Bullingera o zaslání vyznání, které vyšlo po podepsání teology švýcarských kantonů pod názvem Druhé helvétské vyznání. To se pak stálo základem reformovaných církví i v zahraničí.

Česká reformace

editovat
Podrobnější informace naleznete v článku Česká reformace.
 
Rudolfův majestát, jenž v roce 1609 potvrdil náboženskou svobodu a Českou konfesi v Českém království

Reformace v českých zemích má na rozdíl od celoevropského pojetí svá specifika. Reformační proces, či alespoň jeho první část, se zde datuje již od počátku 15. století, kdy došlo k celospolečenským událostem díky působení mistra Jana Husa, které měly celoevropské důsledky. Proces probíhal již v období husitských válek i po jejich skončení, České království bylo charakterizováno jako „království dvojího lidu“, rozdělené na katolíky a utrakvisty. Reformní proces na počátku 16. století v Německu byl sledován jak utrakvisty, tak Jednotou bratrskou, která se o zásady luteránství začala opírat. Po smrti krále Ludvíka Jagellonského byl roku 1526 zvolen českým králem Ferdinand I. Habsburský, který slíbil zachovávat náboženské svobody. Došlo k dalšímu uvolnění, což přispělo ke vzniku sekty habrovanských a k příchodu novokřtěnců, zejména z Rakous a Německa. Roku 1555 byla v říši přijata zásada „čí je vláda, toho je i náboženství.“ (lat. Cuius regio, eius religio). Tyto zásady platily i na úrovni šlechtických panství, kde fary a kostely byly obsazovány kněžími té náboženské orientace, kterou vyznával majitel panství. Poddaní pak museli prakticky přijmout víru svého pána.

V období reformace se objevila řada českých knih, jež vydávaly jak reformní církve, tak i jezuité, kteří se snažili sblížit reformační směry a dovést církev ne k "reformaci," ale ke skutečné reformě. Roku 1575 byla vydána Česká konfese, která potvrzovala a upravovala náboženské záležitosti v českých zemích. Náboženské svobody byly roku 1609 upraveny vydáním Rudolfova Majestátu. Zároveň s Majestátem se evangeličtí a někteří katoličtí šlechtici usnesli na tzv. „Porovnání“, což v některých článcích odporovalo Majestátu a umožňovalo různé výklady práva. V důsledku toho vznikl spor v Broumově a v Hrobu, kde si evangeličtí měšťané německého jazyka vystavěli na statcích broumovského opata a pražského arcibiskupa dva protestantské kostely, což vyvolalo rozepře. Předáci broumovských měšťanů byli zatčeni a v únoru 1618 v Praze uvězněni. Tato událost nastartovala další nepokoje, které vyvrcholily Stavovským povstáním proti králi Ferdinandovi II., bitvou na Bílé hoře a vypuknutím třicetileté války.

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Protestantismus. Sociologická encyklopedie [online]. [cit. 2025-02-23]. Dostupné online. 
  2. ↑ GORDON, Bruce. The Swiss Reformation. [s.l.]: Manchester University Press 396 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7190-5118-0. (anglicky) Google-Books-ID: M0W8AAAAIAAJ. 
  3. ↑ CARTWRIGHT, Mark. English Reformation. World History Encyclopedia [online]. [cit. 2025-02-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ GRELL, Ole Peter. The Scandinavian Reformation: From Evangelical Movement to Institutionalisation of Reform. [s.l.]: Cambridge University Press 236 s. Dostupné online. ISBN 978-0-521-44162-9. (anglicky) Google-Books-ID: 0jSVg7OKI0cC. 
  5. ↑ PARSONS, Nicholas T. The Reformation in Hungary. Hungarian Review [online]. 2018-01-04 [cit. 2025-02-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ BORKOVÁ, Iva. Naši předci luteráni: Lutherovo učení mělo v českých zemích velký ohlas. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2021-02-11 [cit. 2025-02-23]. Dostupné online. 
  7. ↑ ŽILKA, František. The Czech Reformation and Its Relation to the World Reformation. The Slavonic and East European Review. 1929, roč. 8, čís. 23, s. 284–291. Dostupné online [cit. 2025-02-23]. ISSN 0037-6795. 
  8. ↑ GREENGRASS, Mark. The French Reformation. [s.l.]: Wiley 108 s. Dostupné online. ISBN 978-0-631-14516-5. (anglicky) Google-Books-ID: xQqEQgAACAAJ. 
  9. ↑ BAIRD, Henry Martyn. The Huguenots and the revocation of the Edict of Nantes. [s.l.]: New York, C. Scribner's sons 619 s. Dostupné online. 
  10. ↑ Augšpurský náboženský mír. Cojeco.cz [online]. [cit. 2025-02-23]. Dostupné online. 
  11. ↑ Cuius regio, eius religio. Cojeco.cz [online]. [cit. 2025-02-23]. Dostupné online. 
  12. ↑ WILSON, Peter H. The Causes of the Thirty Years War 1618-48. The English Historical Review. 2008, roč. 123, čís. 502, s. 554–586. Dostupné online [cit. 2025-02-23]. ISSN 0013-8266. 
  13. ↑ BRUNN, Stanley D.; WEBSTER, Gerald R.; ARCHER, J. Clark. The Bible Belt in a Changing South: Shrinking, Relocating, and Multiple Buckles. Southeastern Geographer. 2011, roč. 51, čís. 4, s. 513–549. Dostupné online [cit. 2025-02-23]. ISSN 0038-366X. 
  14. ↑ HEATWOLE, Charles A. The Bible Belt: A problem in regional definition. Journal of Geography. 1978-02-01, roč. 77, čís. 2, s. 50–55. Dostupné online [cit. 2025-02-23]. ISSN 0022-1341. doi:10.1080/00221347808980072. 
  15. ↑ TWEEDIE, Stephen W. Viewing the Bible Belt. The Journal of Popular Culture. 1978, roč. XI, čís. 4, s. 865–876. Dostupné online [cit. 2025-02-23]. ISSN 1540-5931. doi:10.1111/j.0022-3840.1978.1104_865.x. (anglicky) 
  16. ↑ MARSDEN, George M. Fundamentalism and American Culture: The Shaping of Twentieth Century Evangelicalism, 1870-1925. [s.l.]: Oxford University Press 324 s. Dostupné online. ISBN 978-0-19-503083-9. (anglicky) Google-Books-ID: 9swPktfLJigC. 
  17. ↑ Evangelikalismus. Sociologická encyklopedie [online]. [cit. 2025-02-23]. Dostupné online. 
  18. ↑ MATHISON, Keith. The Five Solas. Reformation Bible College [online]. [cit. 2025-02-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  19. ↑ Před 500 lety Martin Luther přibil na vrata středověk. Zažehl válku i moderní svět. ČT24 [online]. Česká televize, 2017-10-31 [cit. 2025-02-23]. Dostupné online. 
  20. ↑ REINHARD, Wolfgang. Reformation, Counter-Reformation, and the Early Modern State a Reassessment. The Catholic Historical Review. 1989, roč. 75, čís. 3, s. 383–404. Dostupné online [cit. 2021-09-19]. ISSN 0008-8080. 
  21. ↑ VARICKAYIL, Robert. Social Origins of Protestant Reformation. Social Scientist. 1980, roč. 8, čís. 11, s. 14–31. Dostupné online [cit. 2021-09-19]. ISSN 0970-0293. doi:10.2307/3516750. 
  22. ↑ Martin Luther - The indulgences controversy. Encyclopedia Britannica [online]. [cit. 2021-09-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  23. ↑ Martin Luther excommunicated. HISTORY [online]. [cit. 2021-09-19]. Dostupné online. (anglicky) 
  24. ↑ O'MALLEY, John W. Erasmus and Luther, Continuity and Discontinuity As Key to Their Conflict. The Sixteenth Century Journal. 1974, roč. 5, čís. 2, s. 47–65. Dostupné online [cit. 2021-09-19]. ISSN 0361-0160. doi:10.2307/2539821. 
  25. ↑ ASTON, Margaret. John Wycliffe's Reformation Reputation. Past & Present. 1965, čís. 30, s. 23–51. Dostupné online [cit. 2021-09-19]. ISSN 0031-2746. 
  26. ↑ NULL, Ashley. Thomas Cranmer and the Anglican Way of Reading Scripture. Anglican and Episcopal History. 2006, roč. 75, čís. 4, s. 488–526. Dostupné online [cit. 2021-09-19]. ISSN 0896-8039. 
  27. ↑ DAVIS, R. W. The Tories, the Whigs, and Catholic Emancipation, 1827-1829. The English Historical Review. 1982, roč. 97, čís. 382, s. 89–98. Dostupné online [cit. 2021-09-19]. ISSN 0013-8266. 
  28. ↑ DIXON, C Scott. Luther’s Ninety-Five Theses and the Origins of the Reformation Narrative. The English Historical Review. 2017-06-01, roč. 132, čís. 556, s. 533–569. Dostupné online [cit. 2021-09-19]. ISSN 0013-8266. doi:10.1093/ehr/cex224. 
  29. ↑ PAVLINCOVÁ, Helena. Reformace. Religionistická encyklopedie [online]. [cit. 2025-02-23]. Dostupné online. 

Literatura

editovat
  • CHAUNU, Pierre. Dobrodružství reformace : svět Jana Kalvína. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2001. 124 s. ISBN 80-85959-84-4. 
  • VRABEC, Jan Josef. Popravy na Staroměstském náměstí 21. června 1621. Praha: Kočí, 1908. Dostupné online. Kapitola Prvních sto let utraquismu a Od počátku novoutraquismu k Bílé Hoře, s. 5-48. Nástin 200 let dějin české reformace (od Husových předchůdců do r. 1621). 
  • WOLGAST, Eike. Religion und Gewalt in der Reformation. Prague Papers on the History of International Relations. 1998, roč. 2, čís. 1, s. 59–78. Dostupné online. ISBN 80-85899-49-3. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Reformace&oldid=24694068“