Marlene Dumasová
Marlene Dumasová (nepřechýleně Marlene Dumas, * 3. srpna 1953 Kapské Město) je jihoafrická malířka a vysokoškolská pedagožka dlouhodobě působící v Nizozemsku. Prostřednictvím svých znepokojivých portrétů lidské postavy, zkoumá témata rasy, genderu, identity, lidských emocí a sociálně–politických problémů. Její figurativní práce jí vynesly místo mezi nejvlivnějšími malíři 20. a 21. století. Je známá také jako autorka textů o estetice.
Marlene Dumasová | |
---|---|
Narození | 3. srpna 1953 Kapské Město |
Země | Jihoafrická republika |
Alma mater | Michaelis School of Fine Art (1972–1975) De Ateliers (od 1976) Amsterdamská univerzita (1979–1980) |
Povolání | malířka, pedagožka |
Partner(ka) | Jan Andriesse |
Významná díla | The Last Supper For Whom the Bell Tolls |
Ocenění | David Röellprijs (1998) Rolf Schock Prize in Visual Arts (2011) Johannes Vermeer Award (2012) čestný doktor Antverpské univerzity (2015) artist of the year (2015) |
Webová stránka | www |
multimediální obsah na Commons | |
Seznam děl v databázi Národní knihovny | |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Život
editovatMarlene Dumasová se narodila v roce 1953 v Kapském Městě v Jižní Africe. S dvěma staršími bratry vyrůstala v provincii Západní Kapsko, kde měl její otec vinici poblíž Stellenbosch.[1] V letech 1972–1975 studovala obor vizuálních umění na Univerzitě v Kapském Městě. [2] [3] Tam si začala uvědomovat diskriminační politiku režimu apartheidu, který prosazoval společnost rozdělenou podle ras, ovládanou bělochy. Značný vliv na její tvorbu měly tehdy snímky proslulé americké fotografky Diane Arbusové.[4][3] Už v té době se v její tvorbě odrazily úvahy o vlastní identitě jako bílé ženy afrikánského původu v Jižní Africe. Po získání bakalářského titulu dostala stipendium a přesídlila do Nizozemska, kde pokračovala ve studiu v uměleckém institutu Ateliers ’63 v Haarlemu (1976–1978). Kromě malby studovala v letech 1979–1980 psychologii na univerzitě v Amsterdamu.[2] [5] Od roku 1976 žije a pracuje v Amsterdamu, ateliér má ve čtvrti De Pijp. S partnerem malířem Janem Andriessem (1950–2021) má dceru Helenu (* 1987).[1][6]
Dumasová vyučovala na Akademii vizuálního vzdělávání (ABV) v Tilburgu (1983–1984), Akademii umění a průmyslu (AKI) v Enschede, Rijksakademie Van Beeldende Kunsten v Amsterdamu a De Ateliers ’63 v Amsterdamu (1998). Má čestný doktorát z univerzity v Antverpách, tituly z Univerzity v Kapském Městě, z Ateliers '63 v Haarlemu a Institutu psychologie, Univerzity v Amsterdamu.[5]
Dumasová je držitelkou významných ocenění včetně Düsseldorfské umělecké ceny (2007), ceny Rolfa Schocka za výtvarné umění (2011), ceny Johannese Vermeera (2012) a Verleihung des Hans Theo Richter-Preises für Zeichnung und Graphik (Ceny Hanse Thea Richtera za kresbu a grafiku) Saské Akademie umění v Drážďanech (2017).[7]
Velkou mezinárodní hvězdou se stala od počátku 21. století. Patří mezi komerčně nejúspěšnější současné umělkyně. V Americe jsou její díla prodávána na aukcích za ceny přesahující miliony dolarů. Její obraz Učitelka (The Teacher) byl v roce 2006 vydražen v Christie's za 3,34 milionu dolarů, což byla v té době nejvyšší aukční cena pro žijícího umělce. Obraz je z roku 1987 a zobrazuje třídní fotografii dětí s učitelkou uprostřed. V roce 2008 se její obraz Návštěvník (The Visitor ,1995) prodal v Sotheby's za 6,3 milionu dolarů.[3]
Dílo
editovatSvou uměleckou kariéru začínala kresbami, akvarely, kolážemi a montážemi textů. Od roku 1984 se soustředila na kresbu inkoustem a olejomalbu, především portréty a figury. Předlohami pro její emocionální, převážně lazurovou malbu, byly vlastní fotografie nebo kulturněhistorické motivy z vlámských obrazů či literatury. Na mnoha obrazech zobrazuje své přátele, modely a prominentní politické osobnosti, ale také svou dceru. Mezi veřejně známé postavy, které Dumasová zobrazila, patří Alan Turing, Michelle Obamová, Naomi Campbell, Amy Winehouse nebo princezna Diana. Nejde ani tak o přímočarý portrét, jako o zkoumání emocionálního stavu, zobrazení psychologie lidí. Tematicky se soustředila na sexualitu, identitu, rasu, násilí a útlak. Pomocí jednoduchých, ale velmi expresivních zobrazení těla se jí dařilo využít erotické a někdy i vysloveně pornografické obrazy, aby vyjádřila stav nebo pocit t vedle otázek týkajících se zejména ženské identity a sexuality obecně.[2] Napětí stupňují názvy a slova nebo věty psané přímo do obrazu přidávají další možné významy. Její obrazy vyprávějí několik příběhů a záměrně znemožňují jednoznačnou interpretaci, např. obraz Sněhurka a zlomená ruka (Snowwhite and the broken arm, 1988). Problém apartheidu je patrný např. v pracích Vina privilegovaných (The guilt of the privileged, 1988), Bílá nemoc (The white disease, 1985) nebo autoportrétu s názvem Zlo je banální (Evil is Banaal,1984), jehož název odkazuje na spisy Hannah Arendtové o nacistické byrokracii. [8] [1] Krátce po smrti své matky namalovala v roce 2008 obraz Mrtvá Marylin (Dead Marilyn), což byl začátek série portrétů truchlících a plačících žen. Naturalistický portrét s šedými, modrozelenými a bílými tahy štětcem byl namalován podle posmrtné fotografie Marilyn Monroe. Napsala také desítky esejů, básní a úvah, které doprovázejí její obrazy na výstavách a v katalozích. Tyto texty jsou shromážděny v publikaci Sweet Nothings (1998).
Významná díla[3]
- Zlo je banální (Evil is Banal 1984, olej na plátně) – autoportrét umělkyně s rezavými vlasy kontrastuje s jeho názvem, který odkazuje na kontroverzní zprávu Hanny Arendtové o nacistické byrokracii a mrazivé normalitě zla. Ukazuje paralelu mezi nacistickým režimem a politikou a praktikami apartheidu.
- Malířka (The Painter 1994, olej na plátně) – postava nahé malé dívky, která s namodralou kůží a modrýma a červenými rukama vzbuzuje znepokojivé pocity hrozby je založena na fotografii malířčiny dcery Heleny, která v horkém letním dni malovala prsty. Z hrozivé holčičky se stává mocná síla tvoření. Tento kontrast mezi násilím a nevinností poznamenal velkou část práce Marlene Dumasové.
- Soused (The Neighbor 2005, olej na plátně) – portrét klidně vypadajícího vousatého muže s arabskými rysy vychází z novinové fotografie Mohammeda Bouyeriho, odsouzeného v roce 2004 za vraždu nizozemského filmaře a novináře Thea van Gogha. Dílo vyvolává otázky kolem strachu a manipulace na všech úrovních. Muž by mohl být naším sousedem a Dumasová vyjádřila napětí mezi obavami běžných lidí z odlišného vzhledu a obavami z potenciálního nebezpečí spojeného s rasovými předsudky.
- Doroty D-Lite (1998, Inkoust, akvarel a metalický akryl na papíře) – postava nahé mladé ženy v předklonu s hlavou u kolen. Dílo je součástí série MD-light založené na osobních záběrech prostitutek ze slavné čtvrti Red-Light v Amsterdamu, které Dumasová udělala polaroidem ve svém studiu. Obraz připomíná erotická díla rakouského malíře Egona Schieleho.
- Pláč zdi (Wall Weeping 2009, olej na plátně) – řada mužů stojících čelem ke zdi se zdviženýma rukama patří do série děl Dumasové na téma izraelsko-palestinského konfliktu. Dílo je odvozeno z fotografie izraelských vojáků, kteří prohledávají palestinské muže před zdí. Dumasová obraz upravila a znázornila jen část bez vojáků, čímž změnila jeho kontext a význam. Dílo se stalo symbolem univerzálního utrpení namísto symbolu individuálního konfliktu nebo války.
- Jen (2005, olej na plátně) – erotická malba nahé ženy se zavřenýma očima má nejednoznačný výklad. Dumasová překračuje tenkou hranici mezi sexem a smrtí. Námět vychází z filmu Fly z roku 1970 od Yoko Ono. Experimentální video natočené v extrémním detailu sleduje mouchu, jak zkoumá nahé tělo spící herečky Virginie Lust.
Výstavy (výběr)
editovatV roce 1978 poprvé vystavovala své práce v muzeu Stedelijk v Amsterdamu společně s René Danielsem a Ansuy Blomovou. První samostatná výstava Dumasové se konala v roce 1979 v Paříži. V roce 1982 byla pozvána, aby vystavila svá díla na documentě 7 v Kasselu. V roce 1983 měla svou první samostatnou výstavu Unsatisfied Desire v Amsterdamu.[3] Muzeum v Utrechtu uspořádalo v roce 1984 výstavu Ons land licht lager dan de Zee, na které předvedla převážně kolážová díla na papíře.[5] O rok později v Amsterdamu představila výlučně obrazovou tvorbu s 11 velkoplošnými portréty na výstavě The Eyes of the Nightcreatures.[6][9]
V roce 1995 reprezentovala Nizozemsko na Benátském bienále. V roce 2001 uvedlo Centre Pompidou první retrospektivu jejích prací na papíře pod názvem Nom de Personne . Tato výstava byla následně představena v New Yorku a v Tilburgu pod názvem Name no Names. V letech 2007–2008 proběhla velká retrospektivní výstava v USA, Japonsku a Jižní Africe.[3] Na výstavě Great Men v roce 2014 v Ermitáži v Petrohradě představila sérii portrétů 16 mužů jako součást putovního bienále současného umění Manifesta 10.[6] V roce 2015 se konala retrospektivní samostatná výstava v londýnské Tate Modern.[2][10] [4] V roce 2021 uspořádalo Musée d'Orsay v Paříži výstavu Marlene Dumas: Le Spleen de Paris, jejímž hlavním motivem je tvorba v dialogu s poezií Charlese Baudelaira. V roce 2017 Dumasová představila oltářní obraz vyrobený ve spolupráci s Janem Andriessem a Bertem Boogaardem jako stálou instalaci v Annenkirche (kostel sv. Anny) v Drážďanech. [7]
V České republice byla některá její díla k vidění v roce 2015 jako součást výstavy Flaesh v pražské Galerii Rudolfinum, která představila pět významných světových umělkyň, jejichž hlavním námětem je lidské tělo. [11] [12]
Dílo Marlene Dumasové je zastoupeno v muzejních sbírkách po celém světě, včetně Art Institute of Chicago; Centre Pompidou v Paříži, Fondation Beyeler, Basilej; Gemeentemuseum v Haagu, Losangeleské muzeum umění, Muzeum současného umění Tokio, Museum für Moderne Kunst Frankfurt, Muzeum moderního umění v New Yorku, Muzeum moderního umění v San Franciscu, Muzeum Stedelijk v Amsterdamu a Tate v Londýně.[7]
Odkazy
editovatReference
editovat- ↑ a b c Dutch Master. W Magazine [online]. 2008-06-01 [cit. 2024-03-31]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c d Marlene DUMAS - Sbírka současného umění. Contemporary Art Collection [online]. [cit. 2024-03-31]. Dostupné online.
- ↑ a b c d e f Marlene Dumas Paintings, Bio, Ideas. The Art Story [online]. [cit. 2024-04-01]. Dostupné online.
- ↑ a b Figurativní malířství žije, dokazuje Marlene Dumas v Londýně. Vltava [online]. 2015-03-04 [cit. 2024-03-31]. Dostupné online.
- ↑ a b c ZWIRNER, David. Wayback Machine. web.archive.org [online]. 2020-02-29 [cit. 2024-03-31]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-02-29.
- ↑ a b c RUIZ, Cristina. Marlene Dumas. thegentlewoman.co.uk [online]. [cit. 2024-03-31]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ a b c Marlene Dumas - Artworks & Biography. David Zwirner [online]. [cit. 2024-03-31]. Dostupné online. (anglicky)
- ↑ GROSENICKOVÁ, Uta. Ženy v umění. 20. a 21. století. Praha: Slovart, 2004. ISBN 80-7209-626-5. S. 44–47.
- ↑ Marlene Dumas Paintings, Bio, Ideas. The Art Story [online]. [cit. 2024-04-01]. Dostupné online.
- ↑ Tate Modern vystavuje Dumasovou, nejzajímavější žijící figurální malířku. Hospodářské noviny (HN.cz) [online]. 2015-02-09 [cit. 2024-03-31]. Dostupné online.
- ↑ ČTK. Dumasová či Eminová na výstavě v Rudolfinu zpodobují lidské tělo, nejstarší téma výtvarného umění. Hospodářské noviny (HN.cz) [online]. 2015-10-01 [cit. 2024-04-01]. Dostupné online.
- ↑ Pět žen v Rudolfinu klade otázky na tělo. ct24.ceskatelevize.cz [online]. [cit. 2024-04-01]. Dostupné online.
Externí odkazy
editovat- Obrázky, zvuky či videa k tématu Marlene Dumasová na Wikimedia Commons
- Tváří v tvář, článek v časopise Art Antiques
- oficiální stránky Marlene Dumasové (nd)