Wikipedie

Kuvajt

stát v západní Asii

Kuvajt, plným názvem Stát Kuvajt, je malá monarchie v jihozápadní Asii při Perském zálivu. Má stejnojmenné hlavní město, kde žije většina obyvatel. Jeho sousedy jsou na severu Irák a na jihu Saúdská Arábie. Délka pobřeží je přibližně 499 kilometrů. Ke Kuvajtu náleží také několik ostrovů v Perském zálivu, např. Búbiján či Failaka. K roku 2021 měl Kuvajt 4,67 milionu obyvatel, z toho 1,45 milionu tvoří kuvajtští občané, etnicky Arabové, a 3,2 milionu jsou cizí státní příslušníci, kteří jsou v Kuvajtu za prací.

Stát Kuvajt
Dawlat al-Kuwajt دولة الكويت‎
vlajka Kuvajtu
vlajka		 znak Kuvajtu
znak
Hymna
لله فليهاراكن سلطن (Al-Nasheed Al-Watani)
Geografie

Poloha Kuvajtu
Poloha Kuvajtu

Hlavní městoKuvajt
Rozloha17 818 km² (157. na světě)
z toho zanedbatelné % vodní plochy
Nejvyšší bodMutla (306 m n. m.)
Časové pásmo+3
Poloha29°10′ s. š., 47°36′ v. d.
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel4 420 110 (139. na světě, odhad 2019)
Hustota zalidnění249 ob. / km² (80. na světě)
HDI▼ 0,771 (vysoký) (29. na světě, 2007)
Jazykarabština (úřední), angličtina
Náboženstvímuslimové 85 % (sunnité 70 %, šíité 30 %), křesťané, hinduisté, pársové, a jiní 15 %
Státní útvar
Státní zřízeníkonstituční monarchie
Vznik19. června 1961 (nezávislost na Velké Británii)
Hlava státuemír Mišal al-Ahmad al-Džábir as-Sabáh
Hlava vládypremiér Ahmad al-Abdullah as-Sabáh
první vicepremiér Abdullah Ali al-Salem
Měnakuvajtský dinár (KWD)
Mezinárodní identifikace
ISO 3166-1414 KWT KW
MPZKWT
Telefonní předvolba+965
Národní TLD.kw
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Historicky byl Kuvajt velmi strategickým obchodním přístavem mezi Mezopotámií a Indií. V současnosti je jeho ekonomika postavená na ropě, země se řadí k hlavním světovým producentům této suroviny. Udává se, že na kuvajtském území se nalézá asi 8 až 9 % světových zásob ropy. To představuje šesté největší zásoby na světě. Objeveny byly v roce 1938, v roce 1946 byla ropa poprvé vyvezena. Následoval mohutný rozvoj a modernizace země. Zlaté časy trvaly do roku 1982, kdy se zhroutila kuvajtská burza a Kuvajt zažil období nestability, které vyvrcholilo invazí ze sousedního Iráku v roce 1990. Irácká vojska byla vyhnána za pomoci mezinárodní aliance vedené Spojenými státy. Prosperita se vrátila, nicméně v nultých letech 21. století přišla nečekaná stagnace, kterou se Kuvajt rozhodl vyřešit strategickým partnerstvím s Čínou. V současnosti je Kuvajt považován za hlavního spojence Číny v oblasti.

Navzdory potížím nultých let je Kuvajt stále jedním z nejbohatších států světa. Kuvajtský dinár je nejhodnotnější měnou na světě. Kuvajt je pátou nejbohatší zemí světa z hlediska národního důchodu na obyvatele. V roce 2009 měl Kuvajt nejvyšší index lidského rozvoje v arabském světě. V indexu sociálního pokroku je Kuvajt na prvním místě v muslimském světě a na druhém místě na Blízkém východě za Izraelem. Kuvajt má vysokou úroveň sociálního zabezpečení a zdravotní péče, ovšem všechny tyto bonusy jsou vyhrazeny občanům. Lidé bez občanství, jichž má Kuvajt na svém území nejvyšší procento na světě, jsou naopak vystaveni porušování lidských práv.

Kuvajt je emirát s autokratickým politickým systémem, jemuž dominuje emírská rodina Sabahů. Kuvajtským státním náboženstvím je sunnitský islám, ve verzi zvané málikovský mazhab.

Dějiny

editovat
 
Starověké mince nalezené na ostrově Fajlaka

Jeden z prvních důkazů lidského osídlení území Kuvajtu (výraz Kuvajt v arabštině znamená „pevnůstka“) pochází z doby 8 000 př. n. l., v Burganu byly nalezeny mezolitické nástroje. Neolitičtí obyvatelé Kuvajtu patřili k prvním námořním obchodníkům historie. V severním Kuvajtu byl objeven jeden z nejstarších rákosových člunů na světě.[1][2]

Okolo roku 6500 př. n. l. zasahovala na území Kuvajtu obeidská kultura. Kuvajt byl tehdy místem interakce mezi národy vzmáhající se Mezopotámie a stále ještě neolitické východní Arábie.[3] Kolem roku 2000 př. n. l. se na kuvajtském ostrově Fajlaka usadili sumerští obchodníci, kteří přišli patrně z Uru.[4] Na ostrově postavili mnoho budov podobných těm, které ve stejné době vznikly v Iráku. Někteří historikové umisťují do Kuvajtského zálivu kulturu, kterou Sumerové nazývali Tilmun.[5] Pravděpodobně ovládala obchodní námořní cesty mezi Mezopotámií a Indií. Po pádu Tilmunu byla Fajlaka osídlena Kassity.

Za Nebukadnesara II. byla Fajlaka pod novobabylónskou kontrolou. Vznikly tehdy chrámy zasvěcené bohu Šamašovi. Ve 4. století př. n. l. kolonizoval Kuvajtský záliv makedonský vojevůdce Alexandr Veliký, Fajlaku prý Alexandr pojmenoval Ikaros. V roce 127 př. n. l. bylo kolem Teredonu v dnešním Kuvajtu založeno království Charakena, jehož obyvatelstvo užívalo aramejštinu. Na ostrově Fajlaka byla doložena i parthská obchodní základna z té doby.[6]

Nejstarší písemná zmínka o Kuvajtu pochází z roku 150 a nachází se v geografickém pojednání Klaudia Ptolemaia. Ten nazýval Kuvajtský záliv Hieros Kolpos (Sacer Sinus v latinských verzích).

V roce 224 se Kuvajt stal součástí Sásánovské říše. Sásánovci ho nazývali Mešan, což byl rovněž starý alternativní název pro Charakenu. Kromě partho-sásánovských osad se v Akkazu usadili též křesťanští nestoriáni, jsou v místě doloženi od 5. do 9. století.[7] Vykopávky odhalily dva velké kostely pocházející z 5. a 6. století. V roce 636 kontrolu nad oblastí získal rášidský chalífát, s nímž začala arabizace a islamizace. Centrem raného islámského vlivu bylo město Kazma.[8][9]

 
Portugalská přítomnost v oblasti v 16. století

V roce 1521 se Kuvajt dostal do portugalské obchodní sféry. Na konci 16. století vybudovali Portugalci v Kuvajtu pevnost.[10] Oficiálními vládci byli ale šejkové z klanu Bani Chálid. V roce 1682 nebo 1716 se v Kuvajtu usadil klan Bani Utbah a postupně se mu podařilo získat nadvládu v důsledku manželských aliancí.

V polovině 17. století se Kuvajt etabloval jako hlavní obchodní cesta z Perského zálivu do Aleppa. Na počátku 18. století prosperoval jako přístav a obchodní centrum pro tranzit zboží mezi Bagdádem, Indií, Maskatem a Arabským poloostrovem. Během osmanského obléhání Basry v letech 1775–79 se tamní iráčtí obchodníci uchýlili do Kuvajtu a rozvinuli zde sektor stavby lodí.[11] V důsledku toho vzrostl kuvajtský námořní obchod. Kuvajtské lodě byly proslulé po celém Indickém oceánu a Kuvajťané si vybudovali pověst nejlepších námořníků v Perském zálivu.

V 18. století migroval z Nadždu do Kuvajtu rod Sabahů.[12] Roku 1752 získal pozici šejků a ujal se vlády, již drží dosud. Prvním šejkem byl Sabah I. ibn Džaber as-Sabah. Na konci 18. století začal stoupat britský vliv v oblasti. Britská východoindická společnost si zřídila sídlo v Kuvajtu v roce 1792. Ovládla námořní obchod mezi Kuvajtem, Indií a východním pobřežím Afriky.

 
Námořní muzeum dnes v Kuvajtu připomíná roli námořního obchodu v kuvajtské minulosti

V 19. století se Kuvajt stal rovněž centrem obchodu s koňmi. V polovině století vyvážel do Indie v průměru 800 koní ročně.[13] Kuvajt byl tehdy přezdíván „Marseille Perského zálivu“, jeho ekonomická vitalita přitahovala velké množství lidí. Populace byla kosmopolitní a etnicky různorodá, tvořená Araby, Peršany, Afričany, Židy i Armény.[14] Kuvajt byl známý svou náboženskou tolerancí. Místní elita vzdělávala své syny v Evropě více než ostatní elity Perského zálivu a byla považovaná za značně europeizovanou.[15]

Kuvajtští šejkové se na konci 19. století začali obávat pohlcení Osmanskou říší. V roce 1890 tudíž šejk Mubarak Al-Sabah podepsal dohodu s britskou vládou, která z Kuvajtu učinila britský protektorát.[16] Britové se podle smlouvy z roku 1899 měli postarat o obranu a zahraniční věci, zatímco Sabahové si ponechávali vládu nad vnitřními záležitostmi.[17] Toto uspořádání vydrželo až do roku 1961, byť během první světové války museli Britové vyhlásit obchodní blokádu Kuvajtu, to když tehdejší kuvajtský šejk Salim Al-Mubarak Al-Sabah podpořil v konfliktu Osmanskou říši. Britská ekonomická blokáda těžce poškodila kuvajtskou ekonomiku a byl to začátek jejího pádu, který trval půl století.

Po první světové válce se pokusili Kuvajt ovládnout Saúdové, přesněji Abd al-Azíz ibn Saúd během své ichwánistické expanze. Kuvajťané se ovšem ubránili – s britskou pomocí.[18] Saúdové se pak v letech 1923 až 1937 mstili ekonomickou blokádou, což Kuvajt opět hospodářsky oslabilo. Další ránu přidala světová hospodářská krize, jež vypukla roku 1929, a kvůli níž se zhroutil například kuvajtský perlový průmysl. Kvůli japonskému vynálezu syntetických perel už se na nohy nepostavil. Kuvajt zažil po mnoha stoletích chudobu, a to navzdory tomu, že v roce 1930 byla objevena ropa. Zpočátku ekonomické výsledky země nijak neovlivnila. Hněv obyvatelstva se obracel na Brity. V roce 1938 bylo kuvajtskou mládeží založeno Svobodné kuvajtské hnutí, které se postavilo proti britské nadvládě a předložilo petici požadující sjednocení Kuvajtu s Irákem. Šlo v podstatě o výzvu irácké vládě, aby Kuvajt anektovala. V březnu 1939 vypuklo v Kuvajtu ozbrojené povstání se stejným programem. Rodina Sabahů spolu s britskou vojenskou podporou povstání násilně potlačila a jeho účastníky uvěznila.[19]

 
Kuvajtské vodojemy postavené roku 1979, symbol zlatých časů země

Napětí ve společnosti pokleslo až po druhé světové válce spolu s masivní těžbou ropy a přílivem zisků z ní. Léta 1946 až 1982 jsou obvykle nazývána „zlatou érou Kuvajtu“.[20] V roce 1952 se země stala největším vývozcem ropy v Perském zálivu. Životní úroveň šla rychle nahoru a program včlenění do Iráku přestal dávat smysl a ztratil přitažlivost.

V červnu 1961 Kuvajt získal nezávislost na Britech.[21] Šejk Abdalláh III. as-Salem as-Sabah se stal prvním emírem. (Kuvajtský národní den se však slaví 25. února, v den výročí Abdalláhovy korunovace). Vznik nového státu sledoval s nevolí Irák. Jeho představitelé prohlásili Kuvajt za "nedílnou součást Iráku", ale pod tlakem ostatních arabských států a vojenských manévrů Británie (Operace Vantage) se však svých nároků vzdali.[22][23] Kuvajt se záhy stal prvním z arabských států Perského zálivu, který zavedl ústavu a parlament. V roce 1963 byly uspořádány první parlamentní volby.[24][25] V 60. a 70. letech 20. století byl Kuvajt považován za nejrozvinutější zemi v regionu.[26] Kuvajtský investiční úřad se stal prvním státním investičním fondem na světě. Od 70. let 20. století měl Kuvajt nejvyšší index lidského rozvoje ze všech arabských zemí. Kuvajtský tisk byl tehdy označován za jeden z nejsvobodnějších na světě. Mnoho arabských spisovatelů se přestěhovalo do Kuvajtu, protože si zde užívali větší svobody projevu než jinde v arabském světě. Kuvajtská společnost přijala liberální postoje, většina žen například nenosila hidžáb.[27]

Zvláštním rysem byly kuvajtské prosovětské postoje. Kuvajt byl jedinou zemí Perského zálivu, která podobné postoje vyjadřovala.[28] Velkou roli v tom sehrálo značné množství palestinských a egyptských přistěhovalců.

Zlaté časy skončily krachem kuvajtské burzy roku 1982.[29] Krizi prohloubil pokles cen ropy a irácko-íránská válka (v níž Kuvajťané podporovali Irák). Začal se objevovat extremismus, v průběhu 80. let došlo v Kuvajtu k několika teroristickým útokům a únosům letadel. Poté, co skončila válka mezi Íránem a Irákem, Kuvajt odmítl iráckou žádost o prominutí válečného dluhu 65 miliard dolarů. To zvýšilo napětí mezi oběma zeměmi. V roce 1990 začal Irák obviňovat Kuvajt, že u hranic provádí "šikmé vrty" a odčerpává tak ropu z iráckého území.[30]

 
Kuvajtský tank M-84 během operace Pouštní štít
 
Zapálené ropné vrty roku 1991

V srpnu 1990 irácká armáda vtrhla do Kuvajtu a anektovala jej. Po sérii neúspěšných diplomatických jednání sestavily Spojené státy a Saúdská Arábie protiiráckou vojenskou koalici. Válka v zálivu skončila 26. února 1991 a Iráčané v ní byli z Kuvajtu vytlačeni. Na ústupu zapalovali ropné vrty, což způsobilo ekologickou katastrofu.[31] Během irácké okupace bylo zabito více než 1 000 kuvajtských civilistů, dalších 600 se ztratilo. Později byla více než polovina z těchto pohřešovaných nalezena v masových hrobech. Naprostá většina průmyslu, infrastruktury a budov byla zničena a sbírky muzeí, knihoven a laboratoří byly odvezeny do Iráku.

Irácká okupace byla pro Kuvajt šokem. Vláda po vítězné válce přitvrdila vůči všem, které podezřívala z neloajality vůči své zemi. Vykázala přibližně 400 000 palestinských emigrantů ze svého území. Byla to odpověď na spolupráci palestinského vůdce Jásira Arafata s iráckým vůdcem Saddámem Husajnem.[32][33] Kuvajt také deportoval tisíce Iráčanů a Jemenců.[34] Za vnitřní nepřátele byli označeni i tzv. biduni, pouštní bezdomovci bez státní příslušnosti, většinou vyznavači různých sekt. Kuvajt jich měl na svém území nejvíce v celé oblasti. Asi 150 000 jich zahnal do uprchlických táborů v kuvajtské poušti poblíž irácké hranice. Mnoho jich pak uprchlo do Iráku, kde stále zůstávají lidmi bez státní příslušnosti. V Kuvajtu jich zůstává žít bez občanství asi 100 tisíc.[35]

 
Sabah al-Ahmad as-Sabah (vlevo) s íránským vůdcem Alí Chameneím

První válka v zálivu významně posílila americko-kuvajtské vztahy. V březnu 2003 se tudíž Kuvajt stal odrazovým můstkem pro americkou invazi do Iráku.[36] Ta však nebyla vnímána jako příliš úspěšná operace a její popularita klesla i v Kuvajtu. Navíc, ačkoli se po vítězství v první válce zdálo, že dobré časy se vracejí (v 90. letech se to načas i stalo), ve 21. století přišlo tvrdé ekonomické vystřízlivění a frustrace. Ukázalo se, že kuvajtská ekonomika je příliš závislá na ropě a vlády zaspaly v úkolu ji více diverzifikovat. Kuvajt se tak začal proměňovat ideově. Vztahy s Američany se začaly zhoršovat, fundamentalistické směry islámu našly ohlas. V březnu 2014 David S. Cohen (od roku 2020 šéf CIA) obvinil Kuvajt z financování terorismu.[37] Záhy začal být Kuvajt označován za největší světový zdroj financování bujícího Islámského státu, ale i Al-Kajdy.[38] Byl i místem teroru: 26. června 2015 došlo k sebevražednému atentátu v šíitské mešitě v Kuvajtu.[39] K odpovědnosti se přihlásil Islámský stát. Rozvratu ekonomického i duchovního se rozhodla využít Čína, která nabídla Kuvajtu velkorysé půjčky a investice v rámci projektu Nové Hedvábné stezky.[40] Šejkové nabídky rádi využili a na Číňany vsadili. Kuvajt rychle spadl do gravitačního pole čínského geopolitického vlivu a v současnosti je označován za hlavního čínského spojence a agenta v celé oblasti. Čína je od roku 2016 také největším obchodním partnerem Kuvajtu.

Od ledna 2021 prožívá Kuvajt nejhorší politickou krizi za mnoho desetiletí.[41] Kvůli klesajícím příjmům z ropy, v důsledku pandemie nemoci covid-19, se dostal do dluhové krize. Mezinárodní agentury již dvakrát snížily jeho rating.[42]

Politický systém

editovat
  Tato část článku je příliš stručná nebo postrádá důležité informace. Pomozte Wikipedii tím, že ji vhodně rozšíříte.

Správní členění

editovat

Země se člení na šest provincií (guvernorátů, arabsky muhafazat). Hlavní město Kuvajt se rozkládá na poloostrově, vybíhajícím od jihu do Kuvajtské zátoky. Přestože samo má jen asi 60 tisíc obyvatel, v jeho aglomeraci žije přes 4 miliony lidí, tj. 94 % obyvatel země.

Geografie

editovat
 
Pobřežník černobílý

Kuvajt má deset ostrovů. S rozlohou 860 km2 je největším z nich Búbiján. Se zbytkem země je spojen mostem o délce 2 380 metrů. Kuvajt je obecně nízko položený, přičemž nejvyšší bod je 306 metrů nad hladinou moře.

Většinu země pokrývá plochá pouštní krajina, mírně se svažující k severovýchodu. Stálé vodní toky neexistují, na ostrovech při severovýchodním pobřeží se prostírají solné bažiny. Ostrovy představují významné útočiště tažného ptactva a také je to domov největší kolonie kraba říčního na světě. Těžké škody na životním prostředí však napáchalo zapálení 749 ropných vrtů ustupující iráckou armádou v lednu 1991. Během požárů kuvajtské ropy v roce 1991 bylo vytvořeno více než 500 ropných jezer pokrývajících kombinovanou plochu asi 35,7 km2. Kontaminace půdy ropou a sazí učinila východní a jihovýchodní části Kuvajtu neobyvatelnými. Zbytky písku a ropy přeměnily velké části kuvajtské pouště na poloasfaltové povrchy.

Podnebí je suché, roční srážky dosahují sotva 75 až 150 mm, z čehož většina spadne v zimě a na jaře. Kuvajt je méně vlhký než ostatní pobřežní oblasti na Arabském poloostrově. Nedostatek sladké vody znemožňuje rozvoj zemědělství. Dodávku vody menším dílem zajišťují omezené podzemní zdroje (zčásti brakické), hlavním způsobem jejího získávání je však odsolování vody mořské nebo dovoz. Ne náhodou jsou vodárenské věže dominantou kuvajtské metropole.

Severozápadní vítr šamal, běžný během června a července, způsobuje dramatické písečné bouře. Léta v Kuvajtu jsou jedny z nejžhavějších na Zemi. Nejvyšší zaznamenaná teplota byla 54 °C (21. července 2016), což je nejvyšší teplota zaznamenaná v Asii. Průměrné denní teploty se pohybují od 13 °C v lednu po 35 °C v červenci (odpolední maxima v létě běžně přesahují 45 °C). Zimní sezóna v Kuvajtu je chladnější než v jiných pobřežních zemích na Arabském poloostrově.

V současné době je Kuvajt domovem 442 druhů ptáků. Země se nachází na křižovatce několika hlavních migračních tras ptáků a ročně projde zemí dva až tři miliony ptáků. Jinak je biodiverzita spíše nižší, například savců je v zemi zaznamenáno jen 28 druhů, plazů 40. Mezi ohrožené druhy savců patří liška obecná a divoká kočka.

  •  
    Pohled na Kuvajt z vesmíru. Dobře patrná je aglomerace hlavního města a jižně ležící ropná těžební oblast v provincii Al-Ahmadí.
  •  
    Topografie Kuvajtu
  •  
    Písečná bouře nad Al-Ahmadí roku 2011
  •  
    Ropné pole Burqan
  •  
    Devět Kuvajtských ostrovů

Ekonomika

editovat
 
Kuvajtské věže jsou nejznámějším vodojemem na světě, byly postaveny v roce 1979

V 70. a 80. letech 20. století byl Kuvajt centrem, obchodu, překládky a distribuce zboží do zemí Perského zálivu. Až do irácké okupace byl nejbohatší zemí v oblasti. Kuvajtská ekonomika však dodnes trpí následky onoho brutálního přepadení a také současné situace v sousedním Iráku. Zahraniční obchodníci se velmi rozmýšlejí, než tu něco začnou – investice váznou, nejezdí sem turisté. Ani nejbohatší rodinné klany neinvestují peníze do své země, ale ukládají je v zahraničí. Ekonomický úpadek nelze přehlédnout – šetří se např. v péči o zeleň. HDP na obyvatele je v současnosti 19 200 USD (v roce 2005, zdroj: CIA - The World Factbook), což Kuvajt řadí až na 4. místo v oblasti (za Spojené arabské emiráty, Katar a Bahrajn).

Ropný průmysl

editovat

Těžba, zpracování a vývoz ropy a zemního plynu je základem kuvajtské ekonomiky. Tvoří přes 80 procent kuvajtského vývozu. Ačkoli zisky jsou enormní, tato jednostrannost je označována za slabé místo ekonomiky. Kuvajt disponuje zhruba deseti procenty světových zásob ropy.

  • 1934 – udělena koncese na těžbu ropy
  • 1938 – první ropný vrt
  • 1946 – první komerční vývoz ropy
  • 1975 – znárodnění ropného průmyslu

Kuvajtský ropný průmysl ovládá státní firma Kuwait Petroleum (5. největší v muslimském světě), která investuje i v jiných oborech - je největším akcionářem francouzského farmaceutického koncernu Aventis.

Z ostatních odvětví jen stavebnictví tvoří důležitou položku průmyslové produkce.

Zemědělství je silně limitováno nedostatkem vody. Jen 0,6% rozlohy Kuvajtu je považováno za ornou půdu. Proto se uplatňuje jen chov dobytka, pěstování obilnin, datlí a zeleniny.

Obyvatelstvo

editovat
 
Obyvatelstvo během nákupu

Odhad z roku 2019 říká, že Kuvajt má 4,4 milionu obyvatel. Přes 57 % obyvatel představují etničtí Arabové, z toho ovšem jen necelá polovina jsou vlastní Kuvajťané, větší část představují tzv. Bidunové, přistěhovalci z jiných arabských zemí (ponejvíce Egypta), kteří nemají kuvajtské občanství. Velké skupiny přistěhovalců se rekrutují z Pákistánu, Indie, Bangladéše (dohromady 9 %), Íránu (4 %), Sýrie či Filipín.

Kuvajtská vláda se zatím bez valného úspěchu pokouší snížit podíl přistěhovalců na obyvatelstvu země, který představuje až 70 procent populace. Úředním jazykem je arabština, široce užívána je i angličtina, lze se setkat i s perštinou. Míra gramotnosti dosahuje 84 %. Kuvajtští občané mají zajištěno bezplatné vzdělání, od základního až po univerzitní; děti přistěhovalců nárok na tyto výhody nemají.

Kuvajtským státním náboženstvím je sunnitský islám, ve verzi zvané málikovský mazhab. Náboženské vyznání se při sčítání nesleduje, ale odhaduje se, že 60%–70% jsou sunnité, 30%–40% šíité, kteří mají převážně íránský původ. Kuvajt je vedle Bahrajnu jedinou zemí Perského zálivu, která má na svém území malou křesťanskou komunitu, jejíž příslušníci jsou občané státu. Počet těchto křesťanů se odhaduje na maximálně 400. Existuje i několik občanů víry bahá’í. Krom toho je velké množství hinduistů a buddhistů mezi obyvateli, kteří nemají občanství.

Kultura

editovat
 
Kulturní centrum šejka Džabera Al-Ahmada

Kuvajtský televizní průmysl je špičkou v Perském zálivu. Zásobuje televizní trh v celé oblasti minimálně patnácti telenovelami ročně. Ačkoli jsou obvykle v kuvajtském dialektu, promítají se s úspěchem i v jiných arabských zemích, například v Tunisku. Kuvajtu se proto někdy přezdívá „Hollywood Zálivu“. K nejznámějším kuvajtským hercům patří Abdulhussain Abdulredha. Kuvajt je též jedinou zemí v Perském zálivu, která má divadelní tradici, ta existuje od 20. let 20. století. V roce 1973 vláda založila Vysoký institut divadelního umění. Divadlo je podporováno vládou jako specifická kuvajtská kulturní tradice, podporuje ho vládní Národní rada pro kulturu, umění a literaturu.

Výjimečnou v oblasti je též podpora výtvarného umění. Sultánova galerie byla první profesionální uměleckou galerií v Perském zálivu. V současnosti[kdy?] se jich na území Kuvajtu nachází třicítka. Jako první stát v oblasti také Kuvajt začal roku 1936 udělovat umělecká stipendia.

Kulturní centrum šejka Džabera Al-Ahmada nabízí největší operní scénu na Středním východě. Výstavba tohoto paláce umění byla součástí širšího projektu vybudování celé umělecké čtvrti. Vláda do tohoto projektu investovala miliardu amerických dolarů. Součástí čtvrti je i Kulturní centrum Abdullaha Salema, které je největším muzejním komplexem na Středním východě, i Kuvajtské národní muzeum, založené roku 1983.

 
Pohled na centrum města Kuvajt s nejvyšší budovou Al Hamra Tower

V Kuvajtu byla postavena řada unikátních moderních staveb, k takovým patří i nejvyšší budova Kuvajtu, Al Hamra Tower.[43] Budova navržená americkým architektonickým studiem Skidmore, Owings and Merrill byla dokončena roku 2011. Stavba je zahalená do skleněného pláště a stoupá do výšky jako šroubovice okolo centrálního jádra. Nejikoničtější stavbou Kuvajtu jsou vodojemy Kuvajtské věže postavené roku 1976 jugoslávskými stavbaři.[44]

Sport

editovat

Kuvajt se od roku 1968 zúčastňuje olympijských her. Střelec Fehaíd Al Díhání pro něj vybojoval dvě bronzové olympijské medaile, jednu v double trapu roku 2000 v Sydney, druhou v trapu v Londýně roku 2012. Má dokonce i olympijské zlato, které získal v roce 2016 v Rio de Janeiru, avšak toto vítězství získal pod olympijskou vlajkou, protože Mezinárodní olympijský výbor před hrami suspendoval Kuvajt kvůli zákonu umožňujícímu státní zásahy do fungování národního olympijského výboru.[45] Al Díhání je též dvojnásobným mistrem světa. Vysokou úroveň kuvajtské sportovní střelby potvrdil na olympijských hrách v Tokiu, konaných roku 2021, střelec Abdullah Al-Rašidí, když vystřílel ve skeetu bronz, a zajistil tak Kuvajtu třetí oficiální olympijskou medaili v historii, byť i on, stejně jako Al Díhání, získal medaili, v jeho případě bronzovou, již na hrách v Riu, jako člen Nezávislého olympijského týmu. Al-Rašidí svůj druhý bronz vybojoval v 57 letech a na svých sedmých olympijských hrách.[46] Také on je rovněž mistrem světa, dokonce trojnásobným. Nejpopulárnějším sportem v Kuvajtu je ovšem fotbal. Kuvajtská fotbalová reprezentace se jednou probojovala na mistrovství světa, v roce 1982, kde sice nepostoupila ze základní skupiny, ale připsala si úspěch v podobě remízy s mužstvem Československa. Existuje zde i Kuvajtská hokejová reprezentace.

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ CARTER, Robert. The Neolithic origins of seafaring in the Arabian Gulf. Archaeology International. 2012-12-08. Dostupné online [cit. 2021-08-28]. ISSN 2048-4194. DOI 10.5334/ai.0613. 
  2. ↑ Secrets of world's oldest boat are discovered in Kuwait sands. www.telegraph.co.uk [online]. [cit. 2021-08-28]. Dostupné online. 
  3. ↑ CARTER, Robert; CRAWFORD, Harriet. Maritime Interactions in the Arabian Neolithic: The Evidence from H3, As-Sabiyah, an Ubaid-related site in Kuwait. [s.l.]: Brill Dostupné online. ISBN 978-90-04-16359-1. (anglicky) 
  4. ↑ LAWLER, Andrew. Traders from Ur?. www.archaeology.org [online]. [cit. 2021-08-28]. Dostupné online. 
  5. ↑ CALVET, Yves. Failaka and the Northern part of Dilmun. Proceedings of the Seminar for Arabian Studies. 1989, roč. 19, s. 5–11. Dostupné online [cit. 2021-08-28]. ISSN 0308-8421. 
  6. ↑ GREGORATTI, Leonardo. A Parthian Harbour in the Gulf: the Characene, «Anabasis, Studia Classica et Orientalia», 2, 2011, pp. 209-229. www.academia.edu. Dostupné online [cit. 2021-08-28]. 
  7. ↑ LAWLER, Andrew. Hidden Christian Community. www.archaeology.org [online]. [cit. 2021-08-28]. Dostupné online. 
  8. ↑ ULRICH, Brian. Kāzimah remembered: historical traditions of an early Islamic settlement by Kuwait Bay. www.academia.edu. Dostupné online [cit. 2021-08-28]. 
  9. ↑ KENNET, Derek; BLAIR, Andrew; ULRICH, Brian. The Kadhima Project: investigating an Early Islamic settlement and landscape on Kuwait Bay (poster). Proceedings of the Seminar for Arabian Studies. 2011, roč. 41, s. 161–172. Dostupné online [cit. 2021-08-28]. ISSN 0308-8421. 
  10. ↑ The European Exploration of Kuwait | Institut MEDEA. web.archive.org [online]. 2014-03-23 [cit. 2021-08-28]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2014-03-23. 
  11. ↑ ABDULLAH, Thabit A. J.; ABADI, Eskandar. Merchants, Mamluks, and Murder: The Political Economy of Trade in Eighteenth-Century Basra. [s.l.]: SUNY Press 208 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7914-4807-6. (anglicky) Google-Books-ID: t6v2HHoWgbsC. 
  12. ↑ Al Sabah Family | Encyclopedia.com. www.encyclopedia.com [online]. [cit. 2021-08-28]. Dostupné online. 
  13. ↑ FATTAH, Hala Mundhir. The Politics of Regional Trade in Iraq, Arabia, and the Gulf, 1745-1900. [s.l.]: SUNY Press 280 s. Dostupné online. ISBN 978-0-7914-3113-9. (anglicky) Google-Books-ID: g5MewSBHkG4C. 
  14. ↑ BROEZE, Frank. Gateways Of Asia: Port Cities of Asia in the 13th-20th Centuries. [s.l.]: Routledge 373 s. Dostupné online. ISBN 978-1-136-16895-6. (anglicky) Google-Books-ID: yXgsBgAAQBAJ. 
  15. ↑ CRYSTAL, Jill. Oil and Politics in the Gulf: Rulers and Merchants in Kuwait and Qatar. [s.l.]: Cambridge University Press 262 s. Dostupné online. ISBN 978-0-521-46635-6. (anglicky) Google-Books-ID: D8di8GN_hKsC. 
  16. ↑ AHMAD, Feroz. A Note on the International Status of Kuwait before November 1914. International Journal of Middle East Studies. 1992, roč. 24, čís. 1, s. 181–185. Dostupné online [cit. 2021-08-28]. ISSN 0020-7438. 
  17. ↑ SCOTT, Richard. Independence for Kuwait. the Guardian [online]. 1961-06-20 [cit. 2021-08-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  18. ↑ TOTH, Anthony B. Tribes and Tribulations: Bedouin Losses in the Saudi and Iraqi Struggles over Kuwait's Frontiers, 1921-1943. British Journal of Middle Eastern Studies. 2005, roč. 32, čís. 2, s. 145–167. Dostupné online [cit. 2021-08-28]. ISSN 1353-0194. 
  19. ↑ LOEWENSTEIN, Andrew B. 'The Veiled Protectorate of Kowait': Liberalized Imperialism and British Efforts to Influence Kuwaiti Domestic Policy during the Reign of Sheikh Ahmad al-Jaber, 1938-50. Middle Eastern Studies. 2000, roč. 36, čís. 2, s. 103–123. Dostupné online [cit. 2021-08-28]. ISSN 0026-3206. 
  20. ↑ Kuvajt: Nejpokrokovější stát Zálivu. 100+1 zahraniční zajímavost [online]. 2016-04-10 [cit. 2021-08-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  21. ↑ Kuwait marks 60 years of independence from Britain. gulfnews.com [online]. [cit. 2021-08-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  22. ↑ SLUGLETT, Peter. The Resilience of a Frontier: Ottoman and Iraqi Claims to Kuwait, 1871-1990. The International History Review. 2002, roč. 24, čís. 4, s. 783–816. Dostupné online [cit. 2021-08-28]. ISSN 0707-5332. 
  23. ↑ ABIDI, A. H. H. Origins and Dimensions of the Iraqi Claim Over Kuwait. India International Centre Quarterly. 1991, roč. 18, čís. 1, s. 129–143. Dostupné online [cit. 2021-08-28]. ISSN 0376-9771. 
  24. ↑ TÉTREAULT, Mary Ann. Stories of Democracy: Politics and Society in Contemporary Kuwait. [s.l.]: Columbia University Press 336 s. Dostupné online. ISBN 978-0-231-11488-2. (anglicky) 
  25. ↑ YETIV, Steve. Kuwait's Democratic Experiment in Its Broader International Context. Middle East Journal. 2002, roč. 56, čís. 2, s. 257–271. Dostupné online [cit. 2021-08-28]. ISSN 0026-3141. 
  26. ↑ HIJAZI, Ahmad. Kuwait: Development from a Semitribal, Semicolonial Society to Democracy and Sovereignty. The American Journal of Comparative Law. 1964, roč. 13, čís. 3, s. 428–438. Dostupné online [cit. 2021-08-28]. ISSN 0002-919X. DOI 10.2307/838685. 
  27. ↑ TÉTREAULT, Mary Ann. Civil Society in Kuwait: Protected Spaces and Women's Rights. Middle East Journal. 1993, roč. 47, čís. 2, s. 275–291. Dostupné online [cit. 2021-08-28]. ISSN 0026-3141. 
  28. ↑ YETIV, Steven A. America and the Persian Gulf: The Third Party Dimension in World Politics. [s.l.]: Greenwood Publishing Group 198 s. Dostupné online. ISBN 978-0-275-94973-0. (anglicky) Google-Books-ID: 8MLYm3JB8dMC. 
  29. ↑ Stock market crash: collapse of Souk al Manakh 1982 – a lesson to learn – Business Recorder [online]. [cit. 2021-08-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  30. ↑ WARBRICK, Colin. The Invasion of Kuwait by Iraq. The International and Comparative Law Quarterly. 1991, roč. 40, čís. 2, s. 482–492. Dostupné online [cit. 2021-08-28]. ISSN 0020-5893. 
  31. ↑ PATROVSKÝ, Ondřej. Válka o ropu, která zamořila poušť i záliv. Uplynulo 30 let od vpádu iráckých vojsk do Kuvajtu. ČT24 [online]. Česká televize [cit. 2021-08-28]. Dostupné online. 
  32. ↑ LESCH, Ann M. Palestinians in Kuwait. Journal of Palestine Studies. 1991, roč. 20, čís. 4, s. 42–54. Dostupné online [cit. 2021-08-28]. ISSN 0377-919X. DOI 10.2307/2537434. 
  33. ↑ LE TROQUER, Yann; AL-OUDAT, Rozenn Hommery. From Kuwait to Jordan: The Palestinians' Third Exodus. Journal of Palestine Studies. 1999, roč. 28, čís. 3, s. 37–51. Dostupné online [cit. 2021-08-28]. ISSN 0377-919X. DOI 10.2307/2538306. 
  34. ↑ RUSSELL, Sharon Stanton; AL-RAMADHAN, Muhammad Ali. Kuwait's Migration Policy since the Gulf Crisis. International Journal of Middle East Studies. 1994, roč. 26, čís. 4, s. 569–587. Dostupné online [cit. 2021-08-28]. ISSN 0020-7438. 
  35. ↑ The Bedoons: Kuwait's stateless minority | DW | 21.07.2019. DW.COM [online]. [cit. 2021-08-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  36. ↑ Před 15 lety zaútočily Spojené státy na Irák. Václav Klaus to označil za nesmyslnou misi. Plus [online]. Český rozhlas, 2018-03-20 [cit. 2021-08-28]. Dostupné online. 
  37. ↑ Remarks of Under Secretary for Terrorism and Financial Intelligence David Cohen before the Center for a New American Security on "Confronting New Threats in Terrorist Financing". www.treasury.gov [online]. [cit. 2021-08-28]. Dostupné online. 
  38. ↑ JÉGL, Pavel. Jak bojovníci za islám k bohatství přišli? Pomohli kuvajtští bankéři. E15.cz [online]. [cit. 2021-08-28]. Dostupné online. 
  39. ↑ Při útoku na šíitskou mešitu v Kuvajtu zemřelo 25 lidí, k atentátu se přihlásil IS. iROZHLAS [online]. Český rozhlas [cit. 2021-08-28]. Dostupné online. 
  40. ↑ CHAZIZA, Mordechai. China’s Strategic Partnership with Kuwait: New Opportunities for the Belt and Road Initiative. Contemporary Review of the Middle East. 2020-12-01, roč. 7, čís. 4, s. 501–519. Dostupné online [cit. 2021-08-28]. ISSN 2347-7989. DOI 10.1177/2347798920940081. (anglicky) 
  41. ↑ Kuwait’s New Government: A Political System in Crisis?. Moshe Dayan Center for Middle Eastern and African Studies [online]. [cit. 2021-08-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  42. ↑ Financial markets: Is it too late for Kuwait?. Euromoney [online]. 2021-04-30 [cit. 2021-08-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  43. ↑ Světové mrakodrapy: Al Hamra Tower v Kuvajtu – „Spirála do nebes“. www.lifestyle.luxusni-bydleni-praha.com [online]. [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. 
  44. ↑ Město Kuvajt: z trosek k luxusu | Noviny. Lidovky.cz [online]. 2010-11-03 [cit. 2019-09-12]. Dostupné online. 
  45. ↑ Fehaid Al-Deehani Bio, Stats, and Results. Olympics at Sports-Reference.com [online]. [cit. 2019-09-12]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-02-16. (anglicky) 
  46. ↑ Al-Rashidi wins bronze for Kuwait at seventh Olympic Games. ocasia.org [online]. [cit. 2021-08-09]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2021-12-28. 

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
  •   Obrázky, zvuky či videa k tématu Kuvajt na Wikimedia Commons
  •   Průvodce Kuvajt ve Wikicestách
  •   Slovníkové heslo Kuvajt ve Wikislovníku
  •   Kategorie Kuvajt ve Wikizprávách
  • Kuwaiti-Slovak Archaeological Mission (KSAM)
  • Country of Origin Information Report - Kuwait [online]. UK Border Agency, 2011-03-29, rev. 2011-04-04 [cit. 2011-12-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  • Kuwait - Amnesty International Report 2011 [online]. Amnesty International [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-06. (anglicky) 
  • Kuwait (2011) [online]. Freedom House [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-23. (anglicky) 
  • Bertelsmann Stiftung. BTI 2010 — Kuwait Country Report [online]. Gütersloh: Bertelsmann Stiftung, 2009 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-08-29. (anglicky) 
  • Bureau of Near Eastern Affairs. Background Note: Kuwait [online]. U.S. Department of State, 2011-03-07 [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 
  • CIA. The World Factbook - Kuwait [online]. Rev. 2011-07-12 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2016-05-21. (anglicky) 
  • Zastupitelský úřad ČR v Kuvajtu. Souhrnná teritoriální informace: Kuvajt [online]. Businessinfo.cz, 2011-05-19 [cit. 2011-08-16]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-01-11. 
  • ANTHONY, John Duke, a kol. Kuwait [online]. Encyclopaedia Britannica [cit. 2011-08-16]. Dostupné online. (anglicky) 
Členství v mezinárodních organizacích
  Geografická lokalizace
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Kuvajt&oldid=24205573“