Wikipedie

Karel Pokorný (sochař)

český sochař a vysokoškolský pedagog

Karel Pokorný (18. ledna 1891, Pavlice[1] – 14. února 1962, Praha) byl český sochař a vysokoškolský pedagog. Byl žákem Josefa Václava Myslbeka, výrazného představitele českého sochařského realizmu. Jako vysokoškolský učitel působil nejprve na ČVUT, později jako profesor Akademii výtvarných umění v Praze. Zde také v letech 1948–1950 zastával funkci rektora.

Profesor Karel Pokorný
Karel Pokorný s modelem „Sbratření“,1949, repro: Svět v obrazech, roč. 5, 1949, č.46 z 12.11.1949
Karel Pokorný s modelem „Sbratření“,1949, repro: Svět v obrazech, roč. 5, 1949, č.46 z 12.11.1949
Narození18. ledna 1891
Pavlice
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí14. února 1962 (ve věku 71 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov
Alma materAkademie výtvarných umění v Praze
Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze
Povolánísochař, pedagog a učitel
Oceněnínárodní umělec (1956)
Řád republiky (1961)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Pomník obětem neštěstí na dole Nelson III u Oseka, 1925
Křest sv. Ludmily, bronz, Katedrála sv. Víta, Praha 1935
Replika sousoší Sbratření, Praha 1947–1950
Pomník Boženy Němcové na Slovanském ostrově v Praze; vytvořen v letech 1941–1952, odhalen r. 1955

Životopis

editovat

Ve Vídni se vyučil zámečníkem, umělecké zámečnictví, dále studoval na Škole uměleckého zámečnictví v Hradci Králové. Těsně před 1. světovou válkou studoval na Uměleckoprůmyslové škole, odkud přešel na AVU k J. V. Myslbekovi. Po ukončení studia pracoval na AVU dalších pět let jako Myslbekův asistent. V letech 1936 až 1939 vyučoval modelování na ČVUT.

Po 2. světové válce od roku 1945 působil jako profesor AVU, kde měl svoji vlastní sochařskou „školu“, z níž během lete 1946–1961 vyšlo 79 absolventů. Jeho asistentem byl Zdeněk Krybus.[2]

Bývá považován za zakladatele socialistického realismu v českém sochařství, styl spojený vždy ideologií s politickým obsahem. V tomto směru pokračovali v rozvoji stylu i jeho žáci.

Pohřben je v Praze na Vyšehradském hřbitově[3].

Dílo

editovat

Vytvořil pět desítek monumentálních sochařských děl. Vyšel z myslbekovské tradice realismu: pro Myslbeka zvětšoval modely dvou zadních soch světců ze sousoší sv. Václava na Václavském náměstí, jeho autorský podíl bývá spatřován v soše sv. Vojtěcha, kterou již Myslbek nestihl dokončit. Své sociální cítění projevoval již v sochách stylu civilismu ve 20.- 30. letech, nejdříve pomníkem pro oběti důlní katastrofy u Oseka, také čtyřmi reliéfy padlých legionářů. Po roce 1945 převažují pomníky politické a s heroizací dělnické práce. Z této řady

  • Pomník obětem katastrofy na dole Nelson, 1925, pískovec, dílo stylově vybočující z realismu, navazuje na tvorbu Oty Gutfreunda
  • Horník a Rubající horník, obě 1928
  • Sv. Metoděj křtí svatou Ludmilu, bronz, 1934-1935; v kapli sv. Ludmily katedrály[4] sv. Víta v Praze
  • Valcíř, bronz, 1936
  • Cyklus čtyř monumentálních reliéfů Legionáři: Útok; Obrana; Umírání; Smrt a Oběť, slivenecký mramor, 1936–1938, Národní památník na Vítkově
  • Válečná léta, 1943 – alegorická ženská postava zahalená do pláště a zmítaná větrem
  • Sbratření, 1947–1950, bronz, sousoší objetí českého civilisty se sovětským vojákem v České Třebové, replika ve Vrchlického sadech v Praze
  • Pomník Boženy Němcové, bronz, 1950-1954, Praha – Žofín [5]
  • Pomník Aloise Jiráska, 1960, bronz, Praha - Jiráskovo náměstí
  • Návrh pomníku Boženy Němcové pro Českou Skalici

Spolky

editovat
  • od roku 1920 člen SVU Mánes
  • předseda Svazu československých výtvarných umělců
  • člen Fondu českých výtvarných umělců

Ocenění

editovat

Zajímavost

editovat

Byl adoptivním otcem výtvarníka Zdeňka Seydla, kterého vychovával i po výtvarné stránce.

Významní žáci

editovat

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ Matriční záznam o narození a křtu farnost Pavlice
  2. ↑ Almanach Akademie výtvarných umění k 180. výročí založení školy (1799-1979), editor Jiří Kotalík starší. Praha 1979, s. 111
  3. ↑ hrob sochaře Karla Pokorného na Vyšehradském hřbitově v Praze. 212.47.2.130 [online]. [cit. 2019-04-05]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-22. 
  4. ↑ Karel Pokorný a jeho žáci, 1984, č.kat. 33
  5. ↑ Dušan Šindelář: Karla Pokorného Božena Němcová bojující; in: Výtvarné umění IV, 1954, s. 113

Literatura

editovat
  • Karel Pokorný a jeho škola. [Sochy]: Katalog výstavy, úvodní text Jiří KOTALÍK, st. Národní galerie v Praze, únor-březen 1984
  • WITTLICH, Petr: České sochařství ve XX. století. SPN Praha 1978, s. 224-225
  • TOMEŠ, Josef. Český biografický slovník XX. století. II. díl. K–P. Praha : Paseka, Litomyšl : Petr Meissner, 1999. S. 469. ISBN 80-7185-246-5.
  • dapo. Rodák z Pavlic. Znojemské listy. 27. 1. 1996, roč. 5, č. 3, s. 3.
  • Slovník českých a slovenských výtvarných umělců. 1950–2003, XI. Pau-Pop. Ostrava : Výtvarné centrum Chagall, 2003. S. 371. ISBN 80-86171-16-7.
  • Nová encyklopedie českého výtvarného umění 2., ed. Anděla Horová, Academia Praha 1995, s. 108–109

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Karel_Pokorný_(sochař)&oldid=23291757“