Wikipedie

Hlučínsko

historické území

Hlučínsko (původně jižní Ratibořsko; v místním úzu Praj(z)sko[1] či Praj(z)ská[2]; německy Hultschiner Ländchen, polsky Kraj hulczyński nebo Kraik hulczyński) je historické území na východě Česka u hranic s Polskem, součást Českého Slezska, dnes rozdělené mezi okresy Opava (naprostá většina) a Ostrava-město. Má rozlohu 316,76 km², asi 80 tisíc obyvatel, a nazývá se podle svého střediska a největšího sídla, města Hlučína.

Hlučínsko
Mapa Hlučínska
Mapa Hlučínska
Geografie
Statusregion
Souřadnice49°52′48″ s. š., 18°11′35″ v. d.
Nejvyšší bodHřib (321 m n. m.)
Geodata (OSM)OSM, WMF
Obyvatelstvo
Počet obyvatel80 786[zdroj⁠?!] (2023)
Jazykčeština (dialekty zvané "po našemu"), slovenština, polština
Národnostní složeníČeši a Slezané (místně zvaní Prajzové), Moravané, Slováci, Němci, Poláci
Náboženstvířímskokatolické (přes 50 %)
Správa regionu
StátČeskoČesko Česko
Nadřazený celekČeskoČesko Česko
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ve středověku bylo součástí Opavského knížectví v rámci Slezska. Roku 1742 však bylo odtrženo od českých zemí, když se stalo nejjižnější výspou pruského záboru ve Slezsku, který zde sahal až k řekám Opavě a Odře. Až do roku 1920 pak dnešní Hlučínsko tvořilo jižní část okresu Ratiboř (Landkreis Ratibor) v rámci pruské provincie Slezsko (Provinz Schlesien). Přestože zde zůstala převaha slovanského (českojazyčného) obyvatelstva, téměř dvousetleté sepětí s Pruskem (později Německem) zanechalo hluboké stopy v kultuře a myšlení zdejšího lidu, tzv. Moravců, kteří své české sousedy v tehdejším Rakousku nazývali s jistou pohrdavostí „císaráky“.[3]

Po první světové válce se stalo Hlučínsko jedním z územních nároků vznikajícího Československa, na základě práva na sebeurčení a snahy získat do nového státu i české obyvatelstvo mimo tehdejší historická území. Rozhodnutím Versailleské mírové smlouvy pak bylo 4. února 1920 skutečně připojeno a jako nový politický (a zároveň soudní) okres Hlučín se stalo opět součástí Českého Slezska.

Specifická kultura a lidová paměť však na Hlučínsku trvá i na počátku 21. století. Zdejší obyvatelé se dodnes označují jako Prajzáci nebo Prajzové.

Vymezení

editovat
 
 
Umístění Hlučínska na východě Česka
 
Hlučínsko mezi Ostravou a Opavou na mapě Horního Slezska, jehož součástí bylo od půlky 18. do půlky 20. století

Hlučínsko se rozkládá podél hranice s Polskem, mezi městy Opavou, Ostravou a Bohumínem. Ze severu je vymezeno státní hranicí, z jihozápadu řekou Opavou a z jihovýchodu Odrou. Na západě hranice probíhá mezi opavským předměstím Kateřinky (do Hlučínska nepatří) a Malými Hošticemi. Hranice vůči Polsku je poměrně klikatá a nepřirozená, a ani neodpovídala přesně jazykovým poměrům v době vytyčování. Je výsledkem kombinace dvou nesourodých přístupů – západní část hranice (od Opavy po Třebom) odpovídá hranici mezi dosavadním hlubčickým a ratibořským okresem, zatímco zbytek hranice kopíruje přímou linii Ketř–Bohumín, narýsovanou francouzskou generalitou. To mělo za důsledek, že hranice místy vedla zcela proti smyslu etnického principu – zatímco převahou česká obec Velké Štibořice zůstala Německu (dnes Ściborzyce Wielkie v Polsku), německé obce Sudice a Třebom byly připojeny k Československu.

Podle současného administrativního členění patří do Hlučínska:

a dále

Historie

editovat

Nejstarší historie

editovat

Nejstarší doklady přítomnosti člověka na území Hlučínska spadají do starší doby kamenné, a to do starého paleolitu. Z té doby pochází nález pěstního klínu srdčitého tvaru s poškozenou bází, kulturně odpovídající acheuléenu, jež byl nalezen na katastru obce Bohuslavice. Rovněž nálezy z obce Oldřišov, koncentrující se především v místech bývalé pískovny východně od kostela Narození Panny Marie, Závady a Bolatic signalizují přítomnost člověka již v tomto období.

Na východním svahu „Černého kopce“ na katastru obce Třebom byla nalezena drobná štípaná silicitová industrie pravděpodobně středně paleolitického stáří.

Ve starší fázi mladého paleolitu byla širší oblast Slezska „intenzivněji“ osídlena szeletienem a právě této „starokamenné“ kultuře náležící drobná kolekce štípané industrie z Hněvošic, Hošťálkovic, Chuchelné a Třebomi. Aurignacienu pak náleží nálezy z Hošťálkovic, Kozmic a Malých Hoštic.

Ve střední fázi mladého paleolitu je osídlení, reprezentované gravettienem, zachyceno na katastru Hošťálkovic nad soutokem řek Odry a Opavy. Bohatá kolekce této kultury pak pochází z nejlépe prozkoumané a současně také nejznámější archeologické lokality Hlučínska z Petřkovic, kde se osídlení koncentrovalo na vrchu Landek, odkud také pochází stejnojmenná venuše – tzv. Landecká venuše.

Zastoupeno je na území Hlučínska také osídlení z pozdní fáze mladého paleolitu reprezentované epigravettienem, a to na katastru obce Chuchelná.

Blíže chronologicky nezařaditelné paleolitické předměty pocházejí z území obcí Kravaře, Strahovice a Velké Hoštice. Z katastru obce Koblov je znám nález mamutí stoličky a rovněž na tomto území je signalizováno i mezolitické osídlení, které je rovněž sledováno také na katastru Strahovic.

Počátek mladší doby kamenné je v širším středoevropském kontextu spojen s kulturou lidu lineární (dříve také označované jako volutové) keramiky. Stopy této kultury byly zachyceny v Bohuslavicích, Bolaticích, Darkovicích, Hlučíně, Hněvošicích, Chuchelné, Kravařích, Píšti, Strahovicích, Třebomi a Velkých Hošticích. Lineární kultura se na území Hlučínska objevuje od nejstarší fáze (Ib) svého vývoje a pokračuje i ve fázích IIa i IIb. Rozpoznán zde byl i její III. stupeň. Rovněž byly v regionu zachyceny prvky želiezovské skupiny a ojediněle i šáreckého typu.

Osídlení pak pokračuje v intencích lengyelské kultury, která plynule přechází do eneolitu. Zmiňovaná kultura se objevuje v Bohuslavicích, Bolaticích, Hněvošicích, Chuchelné, Kobeřicích, Malých Hošticích, Píšti, Služovicích, Strahovicích a Velkých Hošticích. Je zde jednoznačně potvrzen její počáteční stupeň (HLS I). Kultura se pak dále plynule vyvíjí (HLS III) až do své konečné fáze (HSL IV), kdy ji střídá lid kultury s nálevkovitými poháry. Osídlení této kultury je potvrzeno z katastru obcí Dolní Benešov, Hněvošice, Kobeřic, Malé Hoštice, Oldřišov, Služovice, Velké Hoštice. Tato kultura zde přežívá ještě i ve své mladší fázi – II.

V dalším vývoji se zde objevuje středoneolitická kultura s kanelovanou keramikou (Malé Hoštice, Velké Hoštice). V pozdním eneolitu se na území Evropy vyskytují dva výrazné kulturní komplexy. První reprezentují nositelé lidu kultury zvoncovitých pohárů, jejichž pozůstatky nacházíme na území Malých Hoštic, Petřkovic a Velkých Hoštic. Druhý komplex náleží lidu kultury se šňůrovou keramikou, kdy na území Hlučínska nacházíme především kamenné sekeromlaty náležící této kultuře.

Ve starší době bronzové náležel region do sféry mierzanowické kultury a později se zde objevuje osídlení věteřovské skupiny (Bolatice, Kobeřice). Toto osídlení je však velmi řídké a nevýrazné. Ve střední době bronzové je území součástí komplexu mohylových kultur. S nálezy z tohoto období se setkáváme na území Kobeřic, kde byl v místním kamenolomu nalezen kostrový hrob s výbavou tvořenou dvěma bronzovými záušnicemi a několika jantarovými perlami. Na místě byla rovněž objevena i bronzová sekerka s lištami. Mohylová kultura je pak hlášena také z Malých Hoštic, odkud pochází drobná amforovitá nádobka s kalichovitě rozevřeným hrdlem.

Mladší a pozdní doba bronzová a počátek doby železné je reprezentován kulturou lidu lužických popelnicových polí (Bělá, Bolatice, Dolní Benešov, Hněvošice, Chuchelná, Bolatice, Kobeřice, Kravaře, Malé Hoštice, Oldřišov, Petřkovice, Píšť, Strahovice, Sudice, Třebom, Velké Hoštice, Závada), která zde přežívá téměř tisíc let. V mladší době železné, kdy hovoříme o „keltské“ laténské kultuře, je osídlení regionu opět řídké a nevýrazné. Pozůstatky po Keltech pak nacházíme na katastrech obcí Rohov, Malé Hoštice a Velké Hoštice.

Doklady z tohoto období pravěku nacházíme na katastrech obcí Bělá, Kobeřice, Kravaře, Malé a Velké Hoštice, kde je osídlení reprezentováno především germánskou dobrodźieńskou skupinou.

Nejstarší středověké osídlení je na podkladě archeologických nálezů datováno do 8. století (doba hradištní), kdy se na území nalézala otevřená sídliště (Malé Hoštice, Velké Hoštice, Hněvošice, Sudice), s pohřebištěm (Hněvošice), ale také s hradiskem (Landek).

Středověk

editovat
Podrobnější informace naleznete v článcích Slezsko, Opavští Přemyslovci, Opavské knížectví, Krnovské knížectví a Ratibořské knížectví.

V roce 1000 bylo z iniciativy Boleslava Chrabrého za účelem omezení míšeňského a pražského biskupství založeno hnězdenské arcibiskupství s podřízeným biskupstvím ve Vratislavi, území Pštiny a Bytomi bylo podřízeno krakovskému biskupství a jih (tzv. české Slezsko) olomouckému biskupství. V důsledku velkého rozrodu piastovské dynastie, která si mezi sebou rozdělovala další polská území (včetně slezského) vznikla v průběhu 12.–13. století soustava slezských knížectví: v Dolním Slezsku knížectví Vratislav, Hlohov, Lehnice, Lubuš, v Horním Slezsku Opolsko (Ratibořsko, Těšínsko, Osvětim, Zátor, Bytom, Pština) pod vlivem krakovského biskupa. Za vlády Jana Lucemburského a Karla IV. došlo k postupnému připojení všech slezských knížectví k zemím Koruny české. Olomoucké biskupství a Opavské knížectví se z Markrabství moravského vyčlenily jakožto samostatné země Koruny české.

Hlučínsko se od poloviny 12. století stalo nakrátko součástí Českého knížectví a do poloviny 13. století se tato oblast vyvíjela jako součást středověké holasické provincie (Olomoucký úděl). Od počátků 13. století, v době vlády Přemyslovců a hlavně zásluhou kolonizačního úsilí velehradského kláštera, bylo území osídlováno německými kolonisty. Od roku 1318 se území současného Hlučínska stalo součástí Opavského vévodství v držení Mikuláše II. Opavského z rodu opavských Přemyslovců, od roku 1336 držící též Ratibořské knížectví. V roce 1377 připadla větší část území k dílu vévody Přemysla I. Opavského, menší díl s Kravaři a Sudicemi jako součást Krnovska jeho bratru Janu II. Opavskému a Ratibořskému. Hlučín s Landekem byl často zastavován, v roce 1385 knížatům kozelským (Koźle/Kozlí/Cosel). V roce 1439 se Hlučín stal znovu součástí knížectví Opavského.

V držení opavských Přemyslovců bylo Hlučínsko až do roku 1464 (resp. 1474), kdy se dostalo do rukou českého krále Jiřího z Poděbrad (1420–1471), který novým knížetem ustanovil svého syna Viktorína. Roku 1485 bylo Opavsko na nátlak uherského a českého krále Matyáše Korvína postoupeno jeho synovi Jánošovi. Po smrti Matyáše se vlády nad Slezskem chopil dle olomouckých úmluv Vladislav II. Jagellonský. Ratibořsko zůstalo v držení opavských Přemyslovců až do roku 1521, kdy ho Jan II. Opolský sloučil s knížectvím Opolským a Ratibořsko sdílelo v rámci Zemí Koruny české osud Opolska.

I po připojení Slezska (potažmo Hlučínska) k českému státu docházelo na jeho území ke střetům zájmů sousedního Polska a Uher. V důsledku těchto mnoha konfliktů – zejména husitských válek a válek Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem, se Slezsko měnilo politicky, etnicky a především správně. První pokus o sjednocení slezské správy zavedl Matyáš Korvín v roce 1474, kdy zavedl instituci vrchního slezského hejtmana, kterému byli podřízeni hejtmani v Dolním a Horním Slezsku. Vrchní hejtman předsedal celoslezskému sněmu (Fürstentagu). V roce 1498 byl založen knížecí soud (Fürstenrecht), který se scházel dvakrát ročně, dále bylo zavedeno pravidelné vybírání daní.[4] Jednotu Slezska nadále oslabovaly třenice mezi jednotlivými stavovskými příslušníky, z tohoto důvodu nebylo schopné se navenek jednoznačně vyjadřovat k mezinárodní politické situaci.[5]

Habsburská monarchie

editovat
Podrobnější informace naleznete v článcích Habsburská monarchie, Války o rakouské dědictví, Pruské království a Rakouské Slezsko.
 
Krnovské a Opavské knížectví na mapě z roku 1645
 
Mapa správního členění Pruského Slezska (Provinz Schlesien) roku 1905: zelený vládní obvod Lehnice/Liegnitz, žlutý Vratislav/Breslau a fialový Opolí/Oppeln
 
Převzetí Hlučínska československou armádou a úřady 4. února 1920 v 11 hodin na náměstí v Hlučíně
 
Obsazení Hlučína 4. února 1920
 
Na rozdíl od okolních hornoslezských území, dělených mezi Německo a Polsko na základě plebiscitu v březnu 1921, bylo Hlučínsko (fialově znázorněná jižní část okresu Ratiboř) přiřknuto Československu na základě mírové smlouvy uměle a bez práva na sebeurčení

Po smrti Ludvíka Jagellonského a následným zvolením Ferdinanda I. Habsburského českým králem připadlo území rakouským Habsburkům. Dne 28. prosince 1613 bylo Opavsko uděleno jako dědičné manství Koruny české Karlu I. z Lichtenštejna a dne 16. března 1621 obdržel lénem i Krnovské knížectví. Jan II. Dobrý (Opolský) sloučil Ratibořské knížectví s knížectvím Opolským, čímž Ratibořsko sdílelo v rámci Zemí Koruny české další osud s Opolskem (Opolsko-ratibořské knížectví).

Za třicetileté války, kdy bylo území součástí Habsburské monarchie, bylo Hlučínsko zdecimováno zejména vpády dánských a švédských žoldnéřských vojsk, která zle poplenila a vypálila Kravaře, Kouty, Chuchelnou, Píšť i města Benešov a Hlučín. V samotném Hlučíně bylo zcela vypáleno 80 domů, v řadě vesnic bylo obyvatelstvo zdecimováno na polovinu, několik vsí zaniklo úplně.[6]

Nová etapa hlučínských dějin se začala odvíjet v polovině 18. století. Nástup Marie Terezie na slezský vévodský stolec se stal záminkou k vyvolání rakousko-pruského válečného konfliktu (1742 až 1746), jehož první epizoda byla roku 1742 uzavřena vratislavským mírem, podle kterého větší část Slezska, včetně levobřežní krajiny při řece Opavě mezi Opavou a Ostravou, připadla Prusku. Město Hlučín a okolní městečka a vsi se tak staly součástí Pruského Slezska (Provinz Schlesien).

Pruské království – Pruské Slezsko

editovat

Odloučením Hlučínska od Opavy, nejbližšího velkého města, se území stalo periferním příhraničním krajem Pruského království, které sahalo až k Baltskému a Severnímu moři. Po jeho anexi zavedl zavedl Fridrich II. Veliký (1712–1786) na území pruské provincie okamžitě vojenskou správu v čele s Generálním válečným komisariátem (Generalkriegskomissariat), v jehož čele stál hrabě Ludwig Wilhelm von Münchow a Karl Franz von Reinhardt. Od srpna 1741 pak probíhal převod z vojenské správy na civilní pruskou správu, dovršený 1. ledna 1742, kdy byl také zrušen Generální válečný komisariát v Dolním Slezsku a o rok později i v Horním Slezsku (dvě královské komory/Kriegs- und Domänenkammer ve Vratislavi/Breslau a v Hlohově/Glogau, které nahradily později Regierungsbezirke).[7][8]

V čele komor stálo kolegium vedené prezidentem, kterého v době nepřítomnosti zastupovali dva direktoři. Lesní správu měli na starost v komorách tzv. Oberforstmeisteři. Komory dohlížely na vládní výdaje (rozpočet) na armádu (⅔ rozpočtu) a hospodářství (zavádění nových pracovních postupů pro vyšší půdní výnosy, ochrana poddaných – policejní záležitosti, výběr daní). Prezidenty komor se stali Karl Franz von Reinhardt a Ludwig Wilhelm von Münchow, který byl nakonec jmenován prezidentem obou komor a stal se ministrem pro Slezsko, přičemž měl na starosti jeho celkovou správu, po něm Joachim Ewald von Massow (1753–1755), Ernst Wilhelm von Schlabrendorf (1755–1769) a hrabě Karl Georg von Hoym (1769–1807). Celozemské a knížecí stavovské sněmy byly nahrazeny okresy, v jejichž čele stanuli starostové (Landráti), úředníci dosazovaní panovníkem, v čele měst magistráty.[9][10]

Už v roce 1764 vstoupil v platnost zákaz ustanovování takových kněží a učitelů, kteří by nemluvili německy.[11] Podle německého historika Gerharda Schellina se kolem roku 1784 mluvilo v hlučínských vesnicích moravsky (až na tři vesnice, kde se mluvilo německy). Toto místní obyvatelstvo, náležející v Pruském Slezsku k diecézi olomoucké, si říkalo Moravci. Právě jejich silný vztah k náboženství byl hlavním důvodem, proč zcela nesplynuli s pruským státem, jeho pruským protestantismem a nacionalismem. Katolická církev se proto také stavěla na obranu moravského jazyka na Hlučínsku.[12][13]

V důsledku napoleonských válek bylo v roce 1807 tzv. říjnovým ediktem zrušeno v Prusku, a tedy i na Hlučínsku, poddanství (v Rakousku se tak stalo teprve roku 1848).

Po vytvoření německého císařství v roce 1871 se podařilo Ottovi von Bismarckovi stmelit teritoriální rozdrobenost Německa a zlepšit jeho hospodářský rozvoj. Politickými oponenty se staly sociálnědemokratická hnutí a římskokatolická církev, která podporovala slovanské (a tedy i moravské) menšiny. Hlavní tlak Bismarckovy vlády byl zaměřen na oblast školství. V roce 1872 byla na Hlučínsku moravština vyloučena ze všech škol, o tři roky se přestalo vyučovat v mateřském jazyku též náboženství. Římskokatoličtí kněží považovali svou konfesní povinnost za nadřazenější službě pruskému státu, zrovna tak zůstávalo věrno svému přesvědčení i katolické obyvatelstvo. Tento nebývalý tlak pruské vlády přispěl ke sblížení katolické církve s Moravci. Jejich společné zájmy hájila v roce 1871 ustanovená politická strana Deutsche Zentrumspartei, která měla značnou podporu právě na Hlučínsku.

V listopadu 1894 byl založen Deutscher Ostmarkverein (1894–1934), který měl podporovat ve východních provinciích Německo. Úřednickým výnosem z dubna 1898 měli úředníci a učitelé kromě plnění svých povinností usilovat o posílení pruského vědomí nejen ve službě, ale i ve svém soukromém životě. Dalším nařízením byly slezské pohraniční okresy prohlášeny za národně ohrožené. Zakládání spolků od devadesátých let 19. století tak leželo na bedrech obecních učitelů, kteří převážně v hasičských a tělovýchovných spolcích dbali na jejich pruský a velkoněmecký duch. Kněží odchovaní v novém duchu se spolčovali kolem Katolických novin, které vycházely sice v moravštině, ale bez národního programu.[14]

Zájmy Hlučíňanů podporoval na začátku 20. století v berlínském říšském sněmu hlučínský farář Hugo Stanke (1. dubna 1861 – 18. dubna 1921), který byl za Deutsche Zentrumspartei poslancem.[15] Přes germanizační tlak se při sčítání lidu v prosinci 1905 na Hlučínsku přihlásilo 87,3 % obyvatel k moravštině jako svému rodnému jazyku (němčinu uvedlo 10,5 %). Moravština ale byla užívána jako intimní hovorový jazyk pro domácí a rodinné prostředí a pro styk v kostele. Němčina se stala oficiálním jazykem, který Hlučíňané užívali ve škole a práci. Mezi historiky panuje konsenzus, že obyvatelé Hlučínska si na kombinování němčiny s moravštinou zvykli a byli s tímto stavem spokojeni.[16] Za 1. světové války padlo na Hlučínsku v německých službách 1 743 Hlučíňanů (není znám žádný Hlučíňan, který by sloužil v Československých legiích).[17]

Za „ztracené město“ českého národa považoval Hlučín v roce 1899 i básník a slezský buditel Petr Bezruč, který ve své básni Hučín na motivu Moravců úpících pod pruským jhem vystavěl básnickou konfrontaci minulosti a přítomnosti jednoho lidského života. V úvodu básně popisuje Bezruč pěší cestu krajinou po jižním (tj. domácím rakouském) břehu hraniční řeky Opavy: „Odru jsem přešel. A na Střebovice, na Děhylovo a Dobroslavice.“ Během této cesty básník jako na své mládí vzpomíná na důvěrně známou, ale ztracenou zemi okolo města Hlučína, která se nyní (tj. ve stáří) nachází „na modré straně“ (barva pruských uniforem) a v níž prostý lid již jen „tiše svou dýchá […] řečí“, protože na něj číhající „Prus za stromem klečí“ se sekyrou v ruce.[18]

Československo

editovat
Podrobnější informace naleznete v článcích Připojení Hlučínska k Československu, Československo-polský spor o Těšínsko a Sedmidenní válka.
 
Pohled na sídelní město okresu Hlučín v době první Československé republiky
 
Linie fortifikačního systému zbudovaného v letech 1935–1938, pěchotní srub MO-S 19 „Alej“ v Darkovičkách
 
Manifestace Sokola v Hlučíně u hotelu Central 28. října 1938
 
Uprchlíci z Horního Slezska v lednu 1945
 
Deutscher Volkssturm Wehrmacht z Gliwic/Gleiwitz v Ratiboři/Ratibor 2. února 1945 během nasazení

Porážkou centrálních mocností v 1. světové válce, rozpadem německého císařství a Rakousko-Uherska vznikla potřeba nového státoprávního uspořádání středoevropského prostoru. Za těchto okolností se zrodila také Československá republika. Političtí představitelé Čechů a Slováků v zahraničním i domácím protirakouském odboji uvažovali o budoucích hranicích státu. Vznikly koncepce, které počítaly s připojením rozsáhlých oblastí, které v minulosti byly nějaký čas součásti českého státu, např. Horní a Dolní Lužice, Kladska, ale i Hlubčicka a Ratibořska. O Hlučínsko, průmyslově rozvinutou oblast s nerostným bohatstvím, neusilovalo jen Československo a Německo, ale i Polsko. Hranice Československa tehdy překreslil francouzský generál Henri Le Rond, když území směrem na jih vytyčené hranice (hornoslezského okresu Ratiboř) označil za část, která připadne Československu.

„Situaci nakonec rozřešil francouzský generál Le Rond, který byl předsedou rozhraničovací komise. Ten to skutečně udělal vojensky. Sedl si za stůl, vzal si pravítko, tužku a mapu a udělal čáru, kterou spojil města Ketř a Bohumín,“ popsal ředitel Muzea Hlučínska Metoděj Chrástecký.

Česká televize, 4. 2. 2020[19]

Na základě článku 83 Versailleské mírové smlouvy, která vstoupila v platnost 10. ledna 1920, vznikla uměle a bez práva na sebeurčení oblast Hlučínsko.[19]

Německo se vzdává ve prospěch státu československého všech práv a právních titulů na část území slezského takto vymezenou: počínaje od bodu položeného asi 2 km na jihovýchod od Ketře (Katscher), na hranicích mezi krajem hlubčickým a ratibořským: hranice mezi těmito dvěma kraji;

poté stará hranice mezi Německem a Rakouskem-Uherskem až k bodu ležícímu na Odře přímo na jih od železnice Ratiboř-Bohumín;
poté směrem severozápadním až k bodu ležícímu asi 2 km na jihovýchod od Ketře: čára, jež bude určena na místě samém a která míjí na západě Chřenovice (Kranowitz).
Komise složená ze sedmi členů, z nichž pět bude jmenováno Čelnými mocnostmi spojenými a sdruženými, jeden Polskem a jeden státem československým, bude ustavena do čtrnácti dnů po tom, kdy nabude působnosti tato smlouva, aby určila na místě samém hraniční čáru mezi Polskem a státem československým. Rozhodnutí komise stanou se většinou hlasů a budou závazná pro zúčastněné strany.

Versailleská mírová smlouva, článek 83

Vojenský zábor Hlučínska prováděl 4. února 1920 3. moravský pluk v Opavě s velmi reprezentativním obsazením, v jehož čele stál francouzský generál Marty, zplnomocněný komisař pro Hlučínsko dr. Josef Šrámek, poslanci národního shromáždění František Zíka, Josef Lukeš a dr. František Rambousek, prezident zemského soudu Kunz, finanční ředitel Hrubec, zástupce zemského prezidenta dr. Schiller a další. Delimitační práce na Hlučínsku byly dokončeny definitivně až v roce 1923 připojením obcí Hať a Píšť.

Československo se tak rozrostlo o téměř 320 kilometrů čtverečních Hlučínska a o 46 tisíc obyvatel, kteří od dob Marie Terezie patřili k Prusku. Přestože se nazývali Moravci a hovořili českým dialektem, k této změně se podle historika Metoděje Chrásteckého[20] stavěli spíše chladně a byli za 178 let navyklí na pruskou mentalitu. Část obyvatel, která se cítila být spíše Němci (asi čtyři a půl tisíce lidí), hlavně úředníků a učitelů, se proto do jednoho roku z Hlučínska vystěhovalo za hranice.[19]

Třetí říše

editovat
Vzpomínky na staré pruské pořádky a neúplné sžití s novým československým státem vedly k tomu, že obyvatelé Hlučínska hleděli v roce 1938 k Německu s nadějí na lepší časy. Po mnichovské dohodě se obnovil takzvaný Altreich, tedy stará jednotná německá říše. Československo přišlo o pohraniční oblasti včetně Hlučínska.

Česká televize, 4. 2. 2020[19]

Na základě Mnichovské dohody bylo Hlučínsko 8. října 1938 připojeno přímo k Třetí říši jako součást Pruského Slezska a stalo se součástí okresu Ratiboř v opolském vládním obvodu pruské provincie Slezsko (od roku 1941 provincie Horní Slezsko). Manifestačních oslav navrácení uskutečněných 13. prosince 1938 se účastnil i slezský vrchní prezident a župní vedoucí (Gauleiter) Josef Wagner. Hlučíňané se tak stali německými státními občany, jelikož německou státní příslušnost nikdy nepozbyli (Německo obyvatele Hlučínska nikdy ze státního svazku nepropustilo).[21] S tímto aktem byla spojena i povinná služba mužů ve Wehrmachtu v průběhu 2. světové války. Do německé armády narukovalo na 13 tisíc mužů, z války se jich nevrátily tři tisíce a dalších pět tisíc si neslo doživotní následky.[19]

Třetí Československá republika a ČSSR

editovat

Předáním Hlučínska nově vzniklému československému státu vznikl problém začlenění, který se také označuje jako tzv. hlučínská otázka (jádrem této otázky bylo určování národností a státní příslušnosti u značné části hlučínského obyvatelstva po roce 1945, na němž závisela konfiskace majetku a odsun Němců). Tento problém se řešil ještě počátkem 50. let.[22] Po druhé světové válce tlačili na vystěhování německého obyvatelstva zejména komunisté a národní socialisté. Hlučínsku se ale jako jediné pohraniční oblasti podařilo výraznému odsunu vyhnout. Hlučíňané směli zůstat v ČSR nejprve provizorně, později trvale. Do 1. ledna 1946 bylo vyhnáno 1 425 Hlučíňanů německé národnosti z 11 759 připravených (celkem se jednalo o přibližně 50 000 obyvatel).[21]

„K odsunu došlo asi v pěti procentech, což je zhruba asi dva až tři tisíce obyvatel. Velkou roli přitom sehrála otázka blízké průmyslové Ostravy a také argumentace typu – proč bychom měli odsunovat obyvatelstvo, které jsme v roce 1920 vítali jako obyvatelstvo české?“

Česká televize, 4. 2. 2020: Hranice Československa překreslil francouzský generál

V prvních poválečných volbách v roce 1946 zvítězila na Hlučínsku ČSL se ziskem 7 592 hlasů, KSČ tehdy skončila poslední.[13] V lednu 1948 prosadili komunisté a odbojáři na krajské Národní frontě na Hlučínsku revizi všech vydaných osvědčení o státním občanství, konfiskaci majetku těm osobám, které by při této revizi neobstály a jejich přestěhování do českého vnitrozemí, dále pak očistu orgánů lidové správy a taktéž odsun těchto nespolehlivých živlů do vnitrozemí. Po nových volbách po únoru 1948 z toho sešlo, ale KSČ u moci upřednostnila konfiskaci tzv. juterkové půdy podle dekretu č. 12 a normální přídělové řízení. Taktéž k přídělu půdy nakonec nedošlo, jelikož ministerstvo zemědělství nařídilo, aby tato půda byla přidělená JZD, pak Státním statkům, Státním lesům a teprve pak malorolníkům. V roce 1951 se v JZD nacházelo 74 % tzv. juterkové půdy.[23]

Současnost

editovat
Vazby na Německo přetrvávají na Hlučínsku i dnes. „Zejména po roce 1948 a 1968 tady došlo k výrazné emigraci a to se projevuje na německém cítění mnohých obyvatel celého regionu,“ uvedl starosta Hlučína Pavel Paschek

Česká televize, 4. 2. 2020: Hranice Československa překreslil francouzský generál

Na počátku 21. století žilo ve 27 členských obcích mikroregionu Sdružení obcí Hlučínska a 4 spolupracujících čtvrtích Ostravy a Opavy celkem 73 693 obyvatel.[24] Tento počet nezahrnuje obyvatele do mikroregionu nezapojených území, především Antošovic a Koblova (tato dvě mají dohromady asi 1600 obyvatel[25]).

Geografie

editovat

Hlučínsko je na jihovýchodě ohraničeno řekou Odrou a na jihu řekou Opavou, podél jejíž břehů se táhne zvlněná linka Hlučínské pahorkatiny. Severní a severozápadní hranici regionu tvoří dnešní česko-polská státní hranice, jejíž přesný průběh stanovila rozhraničovací komise naplňující v letech 1920–1923 zadání mírové smlouvy. Na jihozápadě k Hlučínsku nepatřila tehdejší levobřežní část tehdejšího města Opavy, ani jeho hospodářské zázemí obec Kateřinky (protože tyto oblasti nepropadly roku 1742 Prusku).

Na Hlučínsku se nachází velké množství dochovaných kulturních památek, jež skýtá pestrou škálu architektonických a řemeslných zajímavostí. Je i výletní oblastí s mnoha cyklostezkami, jejíchž páteří je část stezky Moravská brána, která navazuje na česko-polskou příhraniční trasu a množství lokálních cyklotras.

Administrativní členění

editovat

Mezi 4. únorem 1920 a 16. březnem 1923 bylo k Československu připojeno 1 město (Hlučín), 37 obcí a 30 velkostatků. Na rozloze 316 km² v nich žilo přibližně 46 000 obyvatel.[13] Z připojených sídel byl utvořen nový politický a soudní okres Hlučín, příslušný ke krajskému soudu v Opavě a do župy XIV. Moravská Ostrava. Všechny připojené obce vytvářely jeden soudní okres, politický okres byl ale vymezen odlišně, západní obce Hněvošice, Malé Hoštice, Velké Hoštice, Chlebičov, Kobeřice, Oldřišov, Rohov, Služovice, Strahovice, Sudice, Třebom a Vrbka patřily do politického okresu Opava a naopak ze soudního okresu Klimkovice do hlučínského politického okresu spadaly obce Děhylov, Dobroslavice, Martinov, Plesná a Třebovice.[26]

 
Mapa obcí v jižní části bývalého pruského okresu Ratiboř připojených v důsledku Versailleské smlouvy v letech 1920 a 1923 k Československu jako politický a soudní okres Hlučín, nová československo-německá hranice je znázorněna červeně, předválečná rakousko-pruská hranice šedě
Český název[27] Německý název[28] Polský název Obyvatel[29]
Antošovice Antoschowitz Antoszowice 142
Bělá Bielau Biała 448
Bobrovníky Bobrownik Bobrowniki 552
Bohuslavice Buslawitz Bugusławice 1171
Bolatice Bolatitz Bolacice 2375
Darkovice Groß Darkowitz Darkowice 989
Darkovičky Klein Darkowitz Darkowice Małe,
Darkowiczki 		870
Dolní Benešov Beneschau Beneszów 1894
Hať Haatsch Gać 1720
Hlučín Hultschin Hluczyn,
Hulczyn 		4796
Hněvošice Schreibersdorf Gniewoszyce 629
Hošťálkovice Hoschialkowitz Hoszczałkowice 1156
Chlebičov Klebsch Chlebiczów 669
Chuchelná Kuchelna Kuchelna 1019
Kobeřice Köberwitz Kobierzyce 1837
Koblov Koblau Koblów 1588
Kouty Kauthen Kąty 1581
Kozmice Kosmütz Koźmice 1113
Kravaře Deutsch Krawarn Krawarz 4370
Lhotka Ellguth-Hultschin,
Ellgoth-Hultschin 		Ligotka 966
Ludgeřovice Ludgerstal Ludgierzowice 3250
Malé Hoštice Kleinhoschütz Goszczyce Małe,
Małe Hoszyce 		1056
Markvartovice Markersdorf Markwartowice 1204
Oldřišov Odersch Oldrzyszów 1378
Petřkovice Petershofen Pietrzkowice 2609
Píšť Sandau Piszcz 1761
Rohov Rohow Rogów 709
Služovice Schlausewitz Służowice 432
Strahovice Strandorf Strachowice 705
Sudice Zauditz Sudzice 1005
Šilheřovice Schillersdorf Szylerzowice 1597
Štěpánkovice Schepankowitz Szczepankowice 1817
Třebom Thröm Trzebom 760
Velké Hoštice Großhoschütz Goszczyce Wielkie,
Wielkie Hoszyce 		1269
Vrbka Weidental Wierzbka 124
Vřesina Wreschin Wrzesin 617
Zábřeh Oppau Zabrzeg 630
Závada Zawada-Beneschau Zawada 461

V pozdějších letech se hranice okresu Hlučín měnily, až tento úplně zanikl. Dnes se Hlučínsko rozkládá převážně na území okresu Opava (tvoří jeho východní čtvrtinu) a nepatrně též Ostrava-město (několik sídel na jihovýchodě regionu). Rovněž hranice obcí a katastrů prodělaly změny, některé obce byly sloučeny s jinými. V roce 2003 navázalo 27 nástupnických obcí formální spolupráci v rámci Sdružení obcí Hlučínska.

Územní vymezení

editovat
 
Hlučín v roce 1921 se 4796 obyvateli se stal sídlem nového politického okresu
 
Zámek Kravaře – sídlo pánů z Kravař, nedaleko stejnojmenné obce, jež měla v době připojení 4370 obyvatel
 
Novogotická kaple svatého Kříže v Dolním Benešově, obci mezi Hlučínem a Kravaři, v níž v době připojení k Československu žilo 1894 obyvatel
 
Kostel sv. Jana Křtitele, postavený v letech 1903–1906 v tehdy převážně německé vsi Sudice, je zmenšenou a pozměněnou kopií dómu v Kolíně nad Rýnem

Ze srovnání podrobných historických a současných map vyplývá, že historické Hlučínsko, tak jak bylo připojeno k Československu, zahrnuje následující území:

Demografie

editovat

Na Německem nově vzniklému Československu odstoupeném území – Hlučínsku – hovořila většina obyvatel jako svou mateřskou řečí „moravštinou“, a to díky trvající příslušnosti k olomoucké arcidiecézi. Při pruském sčítání lidu roku 1905 bylo těchto Moravců 41 191 z celkem 47 tisíc obyvatel později odstoupeného území (na celém Ratibořsku se k moravštině přihlásilo 50 641 osob z celkem 153 tisíc, v sousedním Hlubčicku už jen 7 341 z celkem 84 tisíc).[30] Německy mluvící byli v těchto obcích významně zastoupeni pouze v Třebomi (97 %) a Sudicích (80 %), zčásti také v Hlučíně (23 %). Naproti tomu v Německu za novými hranicemi zůstaly výrazně české obce Boleslav (Boleslau, 99 %), Bořutín (Borutin, 96 %), Petřatín (Klein Peterwitz, 94 %), Velké Petrovice (Groß Peterwitz, 78 %), Chřenovice (také Křenovice, Kranowitz, 95 %), Ovsiště (Owschütz, 95 %) a Šamařovice (Schammerwitz, 80 %).[30] Velká část obyvatelstva Hlučínska měla na Prusko silné hospodářské vazby, které byly změnou státní příslušnosti zpřetrhány. Při sčítání lidu roku 1930, když zde žilo necelých 55 tisíc lidí, se však k československé národnosti přihlásilo 49 316 obyvatel Hlučínska.[26]

 
Dívka v hlučínském kroji, 20. léta 20. století
 
Dívka v hlučínském kroji, 20. léta 20. století
Národnostní poměry na Hlučínsku v první polovině 20. století
Obec[p. 1] Mateřská řeč roku 1905[30] Národnost roku 1930[p. 2][26]
moravská německá československá německá
Antošovice 89 0 144 0
Bělá 402 4 470 1
Bobrovníky 447 13 649 20
Bohuslavice 1136 27 1204 52
Bolatice[p. 3] 2069 63 2386 54
Darkovice 864 6 982 4
Darkovičky 768 18 915 2
Dolní Benešov 1626 124 1843 104
Hať 1672 49 1900 38
Hlučín[p. 4] 3332 1014 4400 517
Hněvošice 593 18 685 4
Hošťálkovice 864 31 1289 41
Chlebičov 606 14 643 10
Chuchelná 561 55 800 46
Kobeřice 1794 55 1970 53
Koblov 1259 65 1772 51
Kouty 1455 27 1416 147
Kozmice 1005 42 1200 33
Kravaře 3403 214 3543 357
Lhotka 801 28 942 41
Ludgeřovice 2590 136 3657 178
Malé Hoštice 704 326 1000 151
Markvartovice 1036 7 1280 27
Oldřišov 1176 207 1222 83
Petřkovice 1881 220 2979 131
Píšť 1519 68 1591 42
Rohov 686 16 543 44
Služovice 372 28 346 5
Strahovice 603 12 683 2
Sudice 194 913 184 759
Šilheřovice 1400 186 1335 74
Štěpánkovice 1598 58 1913 131
Třebom 8 875 43 684
Velké Hoštice 1035 86 1416 103
Vrbka 170 3 206 4
Vřesina 484 8 648 0
Zábřeh 598 29 704 6
Závada 391 15 413 9
  1. ↑ Pro rok 1905 obce a statky dohromady.
  2. ↑ Jen českoslovenští státní příslušníci.
  3. ↑ Včetně osady Heneberky.
  4. ↑ Včetně obce Dlouhá Ves (Langendorf), připojené k Hlučínu roku 1910.

Vývoj počtu obyvatel v jednotlivých obcích Hlučínska a jejich místních částech sleduje následující tabulka. Počty jsou uvedeny do roku 1970, protože pro další jednotlivé roky jsou údaje dostupné na stránkách Českého statistického úřadu.[31] Jelikož Hlučín je od 13. století městem, existuje pro něj více demografických údajů, proto je pro vybrané roky zvláštní tabulka.

Tento seznam je neúplný; můžete ho pomoci rozšířit.
Obec Místní část Počet obyvatel
1783[32] 1817[33] 1825[34] 1840[35] 1855[36] 1858[37] 1861[36] 1864[38] 1867[39] 1871[39] 1880[40][41] 1885[42] 1890[41] 1895[43] 1900[44] 1905[45] 1910[46] 1921[41][47] 1930[48] 1939[49] 1945[50] 1947[51] 1950[47] 1961[47] 1970[47]
Bělá Bělá 116 163 173 284 315 334 336 343 386 369 400 460 438 420 433 448 476 464 486 513 504 707 745
Bohuslavice Bohuslavice 272 596 609 925 929 951 1006 1035 1094 1128 1168 1196 1156 1307 1192 1238 1219 1171 1273 1156 1099 1120 1 204 1 429 1 438
Bolatice Bolatice 462 546 1158 1160 1132 1200 1308 1445 1494 1570 1921 2074 2116 2126 2182 2317 1982 2087 2 056 2 565 2 736
Borová 95 119 260 229 263 282 296 317 338 368 358 350 350 393 400 439 691 662
celkem 2409 2420 2485
Darkovice Darkovice 175 205 230 356 350 430 468 499 567 690 679 778 865 895 872 918 989 1003 1022 1014 1042 1 090 1 207 1 159
Dolní Benešov Dolní Benešov 340 986 1035 1475 1524 1549 1574 1644 1551 1561 1785 1796 1775 2076 2081 2089 1898 1894 1974 1966 1815 1885 1 954 2 726 3 051
Moravec 11 131 207 166 87 96 126 125
Výhoda 10 3 4 9 9
Zábřeh 224 204 250 543 477 519 544 564 553 591 538 584 583 611 633 638 630 720 670 615 613 656 655 643
celkem
Hať Hať 463 560 612 932 963 1054 1200 1259 1352 1368 1577 1743 1684 1844 1673 1720 1960 1940 2380 2152 2 119 2 400 2 398
Hlučín Bobrovníky 63 72 104 205 215 251 267 264 300 339 379 354 459 423 536 498 552 680 640 624 668 685 890 885
Cihelna 106 216 104
Darkovičky 157 163 176 334 398 469 504 506 591 603 731 763 888 833 857 870 870 937 1001 1046 1075 1 061 1 445 1 616
Dlouhá Ves 332 471 1114 1158 1214 1290 1394 1206 1277 1290 1549 1489 1340 1327 1395
Hlučín 934 1172 1854 2482 2405 2470 2540 2615 2608 2729 2931 3056 2845 3132 2942 3166 4357 4796 5068 4826 4990 5064 5 445 8 111 11 285
Malánky 19 63 111 108 108
Jasénky 85 27 86 77 77
Rovniny 385 284 442 470 470
zámek 80 127 137 165 194 259 155 309 164
celkem
Hněvošice Hněvošice 299 259 328 493 517 520 552 534 555 600 585 639 666 640 623 615 624 694 730 676 658 875 842
Chlebičov Chlebičov 152 194 199 380 464 500 514 537 557 601 572 583 602 626 620 653 669 659 700 844 728 1 026 986
Chuchelná Chuchelná 201 298 311 369 425 472 487 504 509 543 587 566 628 608 659 680 1019 872 747 691 802 915 1 097 1 109
Kobeřice Kobeřice 470 679 722 1139 1416 1435 1481 1538 1633 1711 1760 2361 1830 2513 2425 2630 2515 1837 2050 2077 2228 1 899 2 457 2 689
Osmilány 251 269 239 239
Kozmice Kozmice 67 438 460 612 737 845 875 905 912 957 989 978 1047 1058 1106 1102 1113 1252 1211 1213 1268 1 306 1 486 1 611
Kravaře Čemenky 199 281 305 332 332
Hanůvka 78 71 79 72 78 78
Kravaře 853 1048 1354 1909 2157 2233 2316 2362 2533 2431 2904 2928 3375 2960 3147 3508 3496 4370 4108 3966 3545 3655 3 728 4 136 4 150
Kouty 455 592 800 1281 1360 1405 1466 1503 1553 1504 1408 1441 1514 1559 1473 1483 1456 1581 1610 1369 1650 1476 1 382 1 537 1 502
nádraží a myslivna Obora 11 2 6
Nový Dvůr 94 78 67 61 70 70
rytířský dvůr 125 89 169
součet dvorů 151 178 563 237
celkem
Ludgeřovice Ludgeřovice 357 346 345 937 1151 1298 1328 1468 1471 1699 1903 2308 2104 2644 2640 2844 3175 3250 3916 3880 3833 3980 4 065 4 544 4 525
Vrablovec 140 167 217 217 253
Markvartovice Markvartovice 274 396 382 550 603 670 720 650 806 843 951 922 1041 1004 1166 1142 1204 1335 1263 1144 1243 1 288 1 539 1 562
Oldřišov Oldřišov 506 606 704 1055 1037 1062 1133 1143 980 1060 1259 1345 1366 1441 1447 1428 1417
Frajhuby 66 59 52 54 54
Arnoštov 194 222 60 71 47 48 48
celkem 1378 1328 1313 1342 1 199 1 302 1 247
Opava Malé Hoštice 246 350 421 689 691 718 729 888 913 907 945 969 974 1014 1062 1001 903 1184 1262 1294 1 180 1 250 1 368
Pusté Jakartice 98 105 103 87 87 153 126 109
Ostrava Antošovice 74 94 126 187 192 130 127 132 129 130 121 111 110 111 118 142 158 229 187 195 193 219 233
Hošťálkovice 234 242 312 482 561 603 592 629 641 619 626 775 770 899 921 1028 1156 1352 1347 1291 1405 1 456 1 634 1 620
Koblov 233 345 329 549 543 690 708 810 815 825 891 998 1136 1260 1404 1543 1588 1859 1713 1672 1881 1 853 1 553 1 248
Lhotka 117 154 171 274 345 410 421 471 500 537 603 633 728 802 834 897 966 1017 979 936 972 979 1 059 997
Petřkovice 150 184 230 524 662 809 921 920 998 1049 1107 1299 1876 2026 2294 2350 2609 3206 2950 3001 3482 3 865 3 236 2 891
Píšť Píšť 390 629 641 885 1039 1111 1188 1250 1270 1378 1872 2100 1581 1730 1652 1761 1689 1588 1774 1561 1 693 2 029 2 075
Rohov Rohov 206 381 406 565 554 606 635 659 656 691 730 673 721 674 754 688 709 607 560 536 538 646 626
Služovice Služovice 144 137 208 311 306 348 336 358 374 408 412 399 392 387 413 412 437 355 391 398 337 402 485
Vrbka 88 88 104 148 207 173 238 235 210 143 185 177 180 172 176 173 179 210 212 128 147 146
celkem
Strahovice Strahovice 225 323 311 394 510 490 504 520 528 626 584 594 602 583 621 647 705 693 687 711 668 853 864
Sudice Sudice 767 912 927 1205 1201 1125 1186 1207 1206 1254 1257 1199 1198 1177 1093 1152 1051 1005 982 869 813 588 651 590
Šilheřovice Paseky 194 201 153 181 145 175 175 190 166 90
Rakovec 207 174 174
Šilheřovice 377 642 610 883 1018 1103 1149 1296 1127 1197 1202 1330 1351 1655 1482 1709 1656 1569 1398 1 468
celkem 1416 1566 1607 1 547 1 771
Štěpánkovice Albertovec + Svoboda 95 136 254 262 310 330 350 202 206 186
Bílá Bříza 13 52 57 49 52 55 75 53 62 57
Štěpánkovice 289 406 519 922 995 1046 1082 1107 1092 1050 1352 1432 1519 1612 1679 1678 1768 1817 1850 1 847 2 267 2 328
celkem 2052 1998 1965 1940
Třebom Třebom 671 789 875 945 962 931 989 1010 1018 986 925 928 953 961 942 902 818 760 752 702 635 367 430 359
Velké Hoštice Velké Hoštice 583 700 635 944 983 1696 1064 1090 1125 1094 1134 1339 1164 1326 1131 1134 1201 1269 1558 1612 1254 1 399 1 564 1 466
Vřešina Vřešina 148 195 246 285 275 330 354 368 406 465 526 450 566 524 614 555 617 670 715 775 809 796 1 069 1 170
Závada Závada 101 169 191 341 324 354 363 378 378 388 419 406 420 410 457 464 461 424 377 397 340 406 515 521
Hlučínsko celkem 11809 16670 18481 29072 31473 21297 34169 35707 36963 38795 36953 45817 39774 50664 49344 52786 52530 51541 58425 52745 53072 43233 54274 64514 67738
 
Radnice v Hlučíně roku 1919
 
Úřední pečeť města Hlučína
Hlučín
Rok Počet obyvatel
1781[37] 898
1791[52] 968
1793[52] 977
1794[37] 897
1795[52] 952
1796[52] 1004
1800[52] 1054
1803[33] 1125
1806[37] 1028
1810[33] 1075
1816[33] 1088
1821[33] 1393

Doprava

editovat

Hlučínsko leží stranou hlavních dopravních tahů. Silniční osou území je úsek silnice I/56, vedoucí z Opavy přes Kravaře a Hlučín do centra Ostravy. Další významnou silnicí je I/46 vedoucí z Opavy podél hranice do Sudic, odkud pokračuje do polské Ratiboře. Dále tudy vedou silnice II. třídy č. 466, 467 a 469. Okrajově na jihovýchodě zasahuje na území trasa dálnice D1, ovšem prakticky bez nájezdů.

Železnice se zde nachází pouze regionální, a to slepá jednokolejná trať Opava východ – Hlučín, s rovněž slepou odbočkou Kravaře ve Slezsku – Chuchelná. Trať do Chuchelné byla původně součástí rakousko-pruské mezistátní dráhy z Opavy do Ratiboře, přeshraniční provoz byl ukončen po druhé světové válce. Mezi lety 1950 a 1982 existovalo tramvajové spojení Hlučína s Ostravou, pak však byla trať zrušena, snesena a nahrazena přeložkou silnice I/56.

Pamětihodnosti

editovat
Podrobnější informace naleznete v článcích Seznam zámků na Hlučínsku, Seznam kulturních památek v okrese Opava a Seznam kulturních památek v okrese Ostrava-město.

Kulturní a společenské aktivity

editovat
 
Dočasná výstava Chléb náš vezdejší… od zrníčka k bochníku v Muzeu Hlučínska v Hlučíně (2013).

Sdružení obcí Hlučínska

editovat

Sdružení obcí Hlučínska bylo založeno roku 1992 a sdružuje historické hlučínské obce, kterým umožňuje společně více vzájemně spolupracovat. Sdružení usiluje o dosahování úzkých specifických cílů a také o rozvíjení kulturní a ekonomické spolupráce se sousedními příhraničními polskými obcemi. V současné době ve Sdružení obcí Hlučínska působí 27 měst a obcí, s nimiž volně spolupracuje opavská městská část Malé Hoštice a ostravské městské obvody Hošťálkovice, Petřkovice a Lhotka. Sdružení se také zaměřuje na spolupráci v oblasti cestovního ruchu, kultury, rozvoje a propagace regionu.[53]

Muzeum Hlučínska

editovat

V budově zámku v centru Hlučína působí od roku 2005 Muzeum Hlučínska, které se věnuje prezentaci města Hlučína a regionu Hlučínska v jeho historických hranicích. V roce 2014 byla v muzeu zpřístupněna stálá expozice Kdo jsou lidé na Hlučínsku. Výstava mapuje národnostní pozadí regionu, jeho vojenskou a správní historii, jakož i hospodářské dějiny regionu a všední život a identitu jeho obyvatel. Studiu a uchovávání původní identity Hlučínska se od roku 2010 věnuje Společnost přátel Muzea Hlučínska.

Fotografický projekt Lidé Hlučínska

editovat

Obyvatelé a krajina Hlučínska byly hlavním námětem fotografického projektu Lidé Hlučínska devadesátých let 20. století. Byl uskutečňován mezi léty 1993–1998. Pracovaly na něm desítky autorů, vesměs studentů Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Teoretické základy projektu vytvořil sociolog Jiří Siostrzonek, dohled nad realizací převzali profesionální dokumentaristé Jindřich Štreit, Vojtěch Bartek a vedoucí ITF Vladimír Birgus.

Fotografování probíhalo za spolupráce obcí tak, že skupina fotografů po dobu několika měsíců navštěvovala jednu konkrétní obec na území Hlučínska. Seznamovali se zde s místními lidmi, dokumentovali jejich každodenní život a závěr své práce vystavili v místní restauraci nebo na obecním úřadu.

Většinu fotografií vzniklých v rámci projektu lze zařadit do kategorie dokumentární fotografie, výjimečně se autoři zajímali také o portrét nebo krajinu. Výsledek mnohaletého projektu byl nakonec představen širší veřejnosti v rámci několikrát reprízované výstavy a formou obsáhlého katalogu.

Partnerské regiony

editovat

Odkazy

editovat

Reference

editovat
  1. ↑ SSJČ, heslo Prajz, řidč. hanl. Prajzák
  2. ↑ STOSZKOVÁ, Terezie. Slovní zásoba z oblasti zemědělství a domácnosti na severním Hlučínsku. Brno, 2008 [cit. 2012-01-21]. Bakalářská diplomová práce. Filozofická fakulta Masarykovy univerzity. Vedoucí práce Libuše Čižmárová. Viz „O „Prajské“, jak je obecně Hlučínsko nazýváno (...)“.. Dostupné online.
  3. ↑ Archivovaná kopie. www.rumcajs.com [online]. [cit. 2012-01-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-07-15. 
  4. ↑ FUKALA, Radek: Slezsko - neznámá země koruny české, s. 137.
  5. ↑ BAHLCKE, Joachim: Regionalismus und Staatsintegration im Widerstreit. Die Länder der Böhmischen Krone im ersten Jahrhundert der Habsburgerherrschaft (1526-1619), München 1994, s. 47.
  6. ↑ R.Malohlava, O.Káňa, V.Mariánek: Stručný přehled vývoje Hlučínska, 1960, s. 11-14.
  7. ↑ UHLÍŘ, Dušan: Epilog českého Slezska v letech 1740-1763, s. 377.
  8. ↑ Roland Gehrke: Landtag und Öffentlichkeit: provinzialständischer Parlamentarismus in Schlesien 1825-1845. Böhlau Verlag, Köln 2009, s. 44.
  9. ↑ KURILO, Olga: Friedrich II. und das östliche Europa, s. 79.
  10. ↑ HINTZE, Otto: Die Provinzialverwaltung im Allgemeinen. Die Kriegs-und Domänenkammern. In: Acta Borussica. Band 6, erster Teil, s. 222.
  11. ↑ STRÁNSKÝ, Rudolf. 1938. Hlučínsko. Opava: Matice moravská.
  12. ↑ PLAČEK, Vilém: 2000. Prajzáci aneb k osudům Hlučínska 1742-1960. Háj ve Slezsku: Máj, s. 10.
  13. ↑ a b c CHOCHOLATÝ GRÖGER, Franz. Připojení Hlučínska k ČSR 4. 2. 1920 [online]. Náš směr, 2010-02-15 [cit. 2014-03-02]. Dostupné online. 
  14. ↑ MIKA, Norbert: 2012. Dějiny Ratibořská. Krakov: Avalon.
  15. ↑ Hugo Stanke. www.digitalniknihovna.cz: VYHLÍDAL, Jan. Vlastenecké vzpomínky slezské. V Brně: Dědictví sv. Cyrilla a Methoděje, 1935. s. 243. [online]. [cit. 2020-02-16]. Dostupné online. 
  16. ↑ PLAČEK, Vilém: 2000. Prajzáci aneb k osudům Hlučínska 1742-1960. Háj ve Slezsku: Máj, s. 25-27.
  17. ↑ PLAČEK, Vilém: 2000. Prajzáci aneb k osudům Hlučínska 1742-1960. Háj ve Slezsku: Máj, s. 35.
  18. ↑ KOŽMÍN, Zdeněk. Čas a prostor v Slezských písních. Svazek 43. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. ISBN 978-80-210-1205-9. 
  19. ↑ a b c d e Česká televize: Hranice Československa překreslil francouzský generál. Před sto lety k němu připojil Hlučínsko. ČT24 [online]. [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. 
  20. ↑ Chrástecký, Metoděj, 1974- - Bibliographie zur Geschichte der Böhmischen Länder. biblio.hiu.cas.cz [online]. [cit. 2020-02-09]. Dostupné online. 
  21. ↑ a b Tomáš Krystlík: Co v českém dějepisu chybí, nakladatelství Paprsky 2016, s. 354.
  22. ↑ CHOCHOLATÝ GRÖGER, Franz. Územní československo-polské spory a osud Moravců [online]. Pardubice: Červen 2005. [/http://www.go-east-mission.net/dateien/cz/127_031108.pdf Dostupné online]. 
  23. ↑ Plaček Vilém: Hlučínská vesnice v době válečné i poválečné až do počátků kolektivizace. Řešení tzv. úterkového problému v letech 1938-1951, in, Vlastivědné listy, ročník 21, 1/1995 s.16-17.
  24. ↑ Sdružení obcí Hlučínska (rozcestník Obce Sdružení obcí Hlučínska)
  25. ↑ Počet obyvatel České republiky MOb Slezská Ostrava
  26. ↑ a b c Statistický lexikon obcí v republice Československé II. Země Moravskoslezská. Praha: Státní úřad statistický, 1935. S. XVII, 36–37. 
  27. ↑ České názvy v tabulce odrážejí současná pojmenování a pravopis.
  28. ↑ Německé názvy v tabulce jsou uvedeny v podobě a pravopisu platných v roce 1920, resp. 1923.
  29. ↑ Počet obyvatel se vztahuje k roku 1921, jako zdroj byl použit Historický lexikon obcí České republiky – 1869–2011.
  30. ↑ a b c Gemeindelexikon für das königreich Preussen. Auf Grund der Materialien der Volkszählung vom 1. Dezember 1905 und anderer amtlicher Quellen. VI. Provinz Schlesien. Berlín: Verlag des königlichen Statistischen Landesamts, 1908. Dostupné online. S. 276–287, 404–405. 
  31. ↑ https://www.czso.cz/csu/czso/databaze-demografickych-udaju-za-obce-cr
  32. ↑ ZIMMERMANN, Friedrich Albert. Beytrage zur Beschreibung von Schlesien. Dritter Band. [online]. Brieg: Johann Ernst Tramp, 1784 [cit. 2020-02-01]. Dostupné online. 
  33. ↑ a b c d e MÜTZELL, Alexander A. Neues topographisch-statistisch-geographisches Wörterbuch des preussischen Staats [online]. Halle: Kümmel, 1821 [cit. 2020-02-01]. Dostupné online. 
  34. ↑ KNIE, Johann Georg. Alphabetisch-Statistisch-Topographische Uebersicht aller Dörfer, Flecken, Städte und andern Orte der Königl. Preuss. Provinz Schlesien, mit Einschluss des ganzen jetzt zur Provinz gehörenden Markgrafthums Ober-Lausitz, und der Grafschaft Glatz: nebst beigefügter Nachweisung von der Eintheilung des Landes nach den verschiedenen Zweigen der Civil-Verwaltung mit drei besondern Tabellen. [s.l.]: Graß 1124 s. Dostupné online. (německy) Google-Books-ID: 0tgAAAAAcAAJ. 
  35. ↑ KNIE, Johann Georg. Alphabetisch-statistisch-topographische Uebersicht aller Dörfer, Flecken, Städte und andern Orte der Königl. Preuss. Provinz Schlesien: nebst beigefügter Nachweisung von der Eitheilung des Landes nach den Bezirken [...]. [s.l.]: Grass, Barth 974 s. Dostupné online. (německy) Google-Books-ID: utGYmwEACAAJ. 
  36. ↑ a b TRIEST, Felix. Topographisches Handbuch von Oberschlesien: Zur Auftrage der Königlichen Regierung und nach amtlichen Quellen herausgegeben. [s.l.]: W. G. Korn 1312 s. Dostupné online. (německy) Google-Books-ID: FKUCAAAAcAAJ. 
  37. ↑ a b c d SCHÜCK, Th. Gewerbe Statistik von Preusen. Zweiter Theil Ober-Schlesien [online]. Oppeln: 1860 [cit. 2020-02-01]. Dostupné online. 
  38. ↑ KÖNIGLICHEN FINANZMINISTERIUM. Die Ergebnisse der Grund und Gebäudesteveranlagung im Regierungsbezirk Oppeln. Berlin: Königlichen Staatsdruckerei, 1868. 
  39. ↑ a b www.mdz-nbn-resolving.de [online]. [cit. 2020-02-02]. Dostupné online. 
  40. ↑ SCHULZ, C. Schlesisches Ortschafts-Verzeichniss. 1. Auflage [online]. Breslau: Wilhelm Gottfried Korn, 1881 [cit. 2020-02-02]. Dostupné online. 
  41. ↑ a b c Kramerius 5.. camea2.svkos.cz [online]. [cit. 2020-02-03]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2020-06-12. 
  42. ↑ KÖNIGLICHEN STATISTISCHEN BUREAU. Gemeinde Lexikon für das Königreich Preussen. VI. Provinz Schlesien [online]. Berlin: Königlichen Statistischen Bureaus, 1887 [cit. 2020-02-02]. Dostupné online. 
  43. ↑ KÖNIGLICHEN STATISTISCHEN BUREAU. Gemeindelexikon für das Königreich Preussen. VI. Provinz Shlesien [online]. Berlin: Königlichen statistischen Bureaus, 1898 [cit. 2020-02-03]. Dostupné online. 
  44. ↑ Schlesisches Ortschafts-Verzeichniß. Alphabetisches Verzeichnis sämtlicher Städte, Flecken, Dörfer und sonstiger Ortschaften und Wohnplätze der Provinz Schlesien. - Auf Grund amtlichen Materials neu zusammengestellte 5. Aufl. - Silesian Digital Library. www.sbc.org.pl [online]. [cit. 2020-02-06]. Dostupné online. 
  45. ↑ Gemeindelexikon für das Königreich Preußen : auf Grund der Materialen der Volkszählung vom 1. Dezember 1905 und anderer amtlicher Quellen; v. 06. www.familysearch.org [online]. [cit. 2020-02-06]. Dostupné online. (German) 
  46. ↑ Schlesisches Ortschaftsverzeichniss [online]. Breslau: Wilhelm Gottlieb Korn, 1913 [cit. 2020-02-07]. Dostupné online. 
  47. ↑ a b c d Historický lexikon obcí České republiky - 1869 - 2011 - Opava [online]. Praha: Český statistický úřad, 2015-12-21 [cit. 2020-02-07]. Dostupné online. 
  48. ↑ STÁTNÍ ÚŘAD STATISTICKÝ. Statistický lexikon obcí v republice československé. II. Země moravskoslezská. Praha: Státní úřad statistický, 1935. 
  49. ↑ Gemeindeverzeichnisse: Seitenansicht. digi.bib.uni-mannheim.de [online]. [cit. 2020-02-07]. Dostupné online. 
  50. ↑ STÁTNÍ ÚŘAD STATISTICKÝ. Seznam obcí v zemi Moravskoslezské podle stavu z prosince 1945. [s.l.]: Státní úřad statistický republiky československé, 1946. 
  51. ↑ ČESKOSLOVENSKÝ ÚŘAD STATISTICKÝ. Seznam obcí v republice Československé. Díl II. Seznam obcí v zemi Moravskoslezské. Praha: Československý úřad statistický, 1948. 
  52. ↑ a b c d e WEIGEL, Johann Adam Valentin. Geographische, naturhistorische und technologische Beschreibung des souverainen Herzogthums Schlesien Die Fürstenthümer Pleß, Oppeln, der Leobschützer Kreis und die freie Standesherrschaft Beuthen [online]. Berlin: 1804 [cit. 2020-02-01]. Dostupné online. 
  53. ↑ Sdružení obcí Hlučínska

Literatura

editovat

Související články

editovat

Externí odkazy

editovat
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Hlučínsko&oldid=24243483“