Wikipedie

Hepatitida C

zánětlivé onemocnění jater

Hepatitida C je infekční onemocnění, které postihuje především játra. Toto onemocnění způsobuje virus hepatitidy C (HCV).[1] Hepatitida C často není doprovázena žádnými příznaky, chronická infekce však může vést ke zjizvení jater a po mnoha letech až k cirhóze. V některých případech dochází u osob s cirhózou k selhání jater, rakovině jater či ke značnému zduření žil jícnu a žaludku, což může vést až k vykrvácení a smrti.[1]

Hepatitida C
Snímek z elektronového mikroskopu, virus hepatitidy C izolovaný z buněčné kultury (měřítko = 50 nm)
Snímek z elektronového mikroskopu, virus hepatitidy C izolovaný z buněčné kultury (měřítko = 50 nm)
Základní údaje
Původcevirus hepatitidy C
Klasifikace a externí odkazy
MedlinePlus000284

Hepatitida C se přenáší primárně krví při nitrožilní aplikaci drog, používáním nesterilních zdravotnických pomůcek a krevní transfúzí. Na světě žije odhadem 130–170 miliónů osob infikovaných hepatitidou C. Dle české studie Univerzity obrany trpí v ČR chronickou formou tohoto onemocněním cca 80 tisíc lidí.[2]

Virus HCV začali vědci zkoumat v 70. letech 20. století a jeho existenci potvrdili v roce 1989.[3] Virus způsobuje onemocnění i u šimpanzů.[4]

Obvyklými prostředky určenými k léčbě hepatitidy C jsou peginterferon a ribavirin. K vyléčení dochází u přibližně 50–80 % léčených osob. Lidé, u kterých se rozvinula cirhóza nebo rakovina jater, mohou potřebovat transplantaci jater, virus se však poté obvykle vrací.[5] Na hepatitidu C neexistuje vakcína.

Původce

editovat

Virus hepatitidy C je malý, obalený, jednořetězcový pozitivní RNA virus.[5] Patří k rodu hepacivirus z čeledi Flaviviridae.[6] Existuje sedm hlavních genotypů viru HCV.[7] Ve Spojených státech způsobuje 70 % případů genotyp 1, 20 % případů genotyp 2 a každý ze zbývajících genotypů pak po 1 % případů.[8] Genotyp 1 je rovněž nejběžnějším genotypem v Jižní Americe a v Evropě.[5]

Příznaky a symptomy

editovat

Hepatitida C vyvolává akutní příznaky pouze v 15 % případů.[9] Symptomy jsou často mírné a neurčité a zahrnují sníženou chuť k jídlu, únavu, nauzeu, bolesti svalů či kloubů a úbytek hmotnosti.[8] Pouze několik málo případů infekce je spojováno se žloutenkou.[10] U přibližně 10–50 % osob odezní nemoc bez léčby, a to častěji u mladých žen než u jiných skupin pacientů.[10]

Chronická infekce

editovat

U osmdesáti procent osob nakažených virem se rozvine chronická infekce.[11] Během počátečních let onemocnění většina z nich nepocítí žádné nebo jen minimální symptomy,[12] ačkoli chronická hepatitida C může být spojována s únavou.[6] U osob postižených mnoho let trvající infekcí je hepatitida C primární příčinou cirhózy a rakoviny jater;[5] u těch, kteří jsou nositeli infekce po dobu delší než 30 let, se v přibližně 10–30 % případů rozvine cirhóza.[5][8] Cirhóza je běžnější u osob nakažených zároveň hepatitidou B nebo HIV pozitivních, u alkoholiků a mužů.[8] Osoby, u nichž se rozvinula cirhóza, jsou vystaveny dvacetkrát vyššímu riziku rakoviny jater; každoročně jde o 1–3 % infikovaných.[5][8] U alkoholiků je riziko až 100krát vyšší.[13] Hepatitida C stojí za 27 % případů cirhózy a 25 % případů rakoviny jater.[14]

Cirhóza jater může vést k vysokému krevnímu tlaku v žíle vedoucích do jater, hromadění tekutin v dutině břišní, snadno způsobitelným modřinám a krvácení, rozšíření žil (zejména v jícnu a žaludku), žloutence (zežloutnutí kůže) a poškození mozku.[15]

Dopad na další orgány

editovat

Hepatitida C je rovněž vzácně spojována se Sjögrenovým syndromem (autoimunitní onemocnění), abnormálně nízkým počtem krevních destiček, chronickým onemocněním kůže, cukrovkou a nehodgkinskými lymfomy.[16][17]

Přenos

editovat

Hlavním způsobem přenosu viru v rozvinutých zemích je nitrožilní aplikace drog, v rozvojových zemích pak krevní transfúze a nesprávné lékařské postupy.[18] Ve 20 % případů zůstává příčina přenosu neznámá;[19] mnoho z nich však pravděpodobně souvisí s nitrožilní aplikací drog.[10]

Nitrožilní aplikace drog

editovat

Nitrožilní aplikace drog je hlavním rizikovým faktorem při infekci hepatitidou C v mnoha částech světa.[20] Průzkum provedený v 77 zemích ukazuje, že v 25 z nich se hepatitida C objevila u 60–80 % uživatelů nitrožilně aplikovaných drog, a to včetně Spojených států[11] a Číny.[20] Ve dvanácti zemích to bylo u více než 80 %.[11] Hepatitidou C je nakaženo až deset miliónů uživatelů nitrožilně aplikovaných drog; nejvyšší celkový počet nakažených mají Čína (1,6 miliónu), Spojené státy (1,5 miliónu) a Rusko (1,3 miliónu).[11] Počet nakažených hepatitidou C mezi vězni je ve Spojených státech deset až dvacetkrát vyšší než u běžné populace, což tato studie přisuzuje vysoce rizikovému chování, jako je nitrožilní aplikace drog a tetování za použití nesterilních nástrojů.[21][22]

Vystavení infekci ve zdravotnických zařízeních

editovat

Krevní transfúze, krevní produkty a orgány určené k transplantaci bez prověření na přítomnost HCV mohou představovat značné riziko infekce.[8] Spojené státy zahájily plošné prověřování v roce 1992. Od té doby se počet případů infekce snížil z jednoho případu na 200 krevních jednotek[23] na jeden případ na 10 000 až 10 000 000 krevních jednotek.[10][19] Toto nízké riziko přetrvává z toho důvodu, že mezi nakažením potenciálního dárce krve hepatitidou C a pozitivním testem jeho krve je lhůta 11–70 dnů.[19] Některé země však z důvodu souvisejících nákladů prověřování dosud neprovádějí.[14]

U osoby poraněné vpichem jehly použité osobou s HCV je pravděpodobnost onemocnění přibližně 1,8 %.[8] Riziko je vyšší, pokud je použitá jehla dutá a vpich hluboký.[14] Existuje také riziko přenosu z hlenu do krve, je však poměrně nízké. Při kontaktu krve s neporušenou pokožkou je riziko nulové.[14]

Hepatitida C je rovněž přenášena nemocničním vybavením – opakovaným používáním jehel a injekčních stříkaček, opakovaným používáním lékovek, infúzních vaků a nesterilních chirurgických nástrojů.[14] Nízký standard zdravotnických a zubařských zařízení je hlavní příčinou šíření viru HCV v Egyptě, zemi s nejvyšším procentem nakažených osob na světě.[24]

Pohlavní styk

editovat

Zda může k přenosu hepatitidy C dojít prostřednictvím pohlavního styku, není známo.[25] Ačkoli mezi vysoce rizikovou sexuální aktivitou a hepatitidou C je určitá souvislost, není jasné, zda k přenosu onemocnění dochází v důsledku užívání drog, jež nebylo zmíněno, nebo v důsledku samotného pohlavního styku.[8] Důkazy podporují tvrzení, že u heterosexuálních párů, které nemají pohlavní styk s jinými osobami, žádné riziko přenosu nehrozí.[25] Sexuální praktiky, které přinášejí vysoké riziko poranění vnitřní stěny análního kanálu, jako anální sex, nebo ty, k nimž dochází při výskytu pohlavním stykem přenosné infekce včetně HIV nebo genitálních vředů, představují značné riziko.[25] Vláda Spojených států doporučuje používání kondomů za účelem prevence přenosu hepatitidy C pouze lidem, kteří mají více partnerů.[26]

Piercingy těla

editovat

Tetování je spojováno s dvakrát až třikrát vyšším rizikem nákazy hepatitidou C.[27] K té může dojít v důsledku použití nesterilních nástrojů nebo kontaminovaných barviv.[27] To platí zejména pro tetování či piercingy těla prováděné před rokem 1985 nebo ty prováděné neprofesionálně, jelikož sterilní podmínky mohou být za takových okolností nedostatečné. Rovněž u rozsáhlejších tetování se riziko jeví být větší.[27] Téměř polovina vězňů sdílí nesterilizované tetovací nástroje.[27] Souvislost mezi infekcí HCV a tetováním v tetovacích salónech s licencí na provozování této činnosti je minimální.[28]

Kontakt s krví

editovat

Předměty osobní potřeby, jako například žiletky, zubní kartáčky a pomůcky pro manikúru či pedikúru mohou přijít do kontaktu s krví. Půjčování těchto předmětů představuje riziko nákazy virem HCV.[29][30] Lidé by měli být při výskytu řezných ran, boláků a jiných krvácivých ran opatrní.[30] HCV se nešíří příležitostnými dotyky jako je objímání, líbání či půjčování příborů či kuchyňských potřeb.[30]

Přenos z matky na dítě

editovat

K přenosu hepatitidy C z nakažené matky na dítě dochází v méně než 10 % těhotenství.[31] K odvrácení tohoto rizika neexistují žádná opatření.[31] K přenosu může dojít během těhotenství nebo při porodu,[19] přičemž dlouhotrvající porod značně zvyšuje riziko přenosu infekce.[14] Pro přenos HCV při kojení neexistují důkazy, nakažená matka by se však kojení měla vyhnout, pokud má popraskané a krvácející bradavky[32] nebo pokud je její virová zátěž vysoká.[19]

Diagnóza

editovat
 
Sérologický profil infekce hepatitidy C

Diagnostické testy na hepatitidu C zahrnují test na protilátky proti HCV, metodu ELISA, imunoblot a kvantitativní stanovení RNA HCV.[8] Polymerázová řetězová reakce (PCR) může odhalit RNA viru HCV jeden až dva týdny po nakažení, zatímco zformování a uvolnění protilátek může trvat podstatně déle.[15]

Chronická hepatitida C je infekční onemocnění způsobené virem hepatitidy C, které trvá déle než šest měsíců (na základě přítomnosti RNA tohoto viru).[12] Jelikož chronické infekce typicky nevykazují žádné symptomy po velmi dlouhou dobu (často desetiletí),[12] lékaři infekci běžně zjišťují prostřednictvím testů na funkci jater nebo během rutinního vyšetření vysoce rizikových osob. Testování nedokáže rozlišit mezi akutními a chronickými infekcemi.[14]

Krevní testy

editovat

Testování na hepatitidu C obvykle začíná krevními testy, které zjistí přítomnost protilátek proti HCV prostřednictvím enzymové imunoanalýzy.[8] Pokud je tento test pozitivní, provádí se druhý test za účelem ověření imunoanalýzy a určení závažnosti onemocnění.[8] Imunoanalýzu lze ověřit pomocí testu zvaného rekombinantní imunoblot, závažnost nemoci prostřednictvím polymerázové řetězové reakce RNA HCV.[8] Pokud není zjištěna RNA a imunoblot je pozitivní, osoba prodělala infekci, která byla buď vyléčena nebo spontánně odezněla; pokud je imunoblot negativní, byla imunoanalýza chybná.[8] Pozitivní výsledky imunoanalýzy lze zjistit nejdříve šest až osm týdnů po infekci.[6]

Hladina jaterních enzymů je během počáteční fáze infekce nestálá;[12] její úroveň se začíná zvyšovat v průměru sedm týdnů po infekci.[6] Jaterní enzymy nemají se závažností onemocnění téměř žádnou souvislost.[6]

Biopsie

editovat

Biopsie jater může určit úroveň poškození jater, s tímto postupem však souvisí jistá rizika.[5] Typickými změnami, které dokáže biopsie určit, je výskyt lymfocytů v jaterní tkáni, lymfoidní folikuly v portální triádě a změny ve žlučovodech.[5] K dispozici je několik krevních testů, které pomáhají určit úroveň poškození a snižují potřebu provedení biopsie.[5]

Vyšetření

editovat

Ve Spojených státech a Kanadě ví o svém zdravotním stavu pouze 5–50 % nakažených osob.[27] Lidem s vysokým rizikem výskytu onemocnění, včetně osob s tetováním, se doporučuje podstoupit testy.[27] Vyšetření je rovněž vhodné u osob se zvýšenou hladinou jaterních enzymů, jelikož ta je často jediným příznakem chronické hepatitidy.[33] Ve Spojených státech není rutinní vyšetření nijak doporučováno.[8]

Léčba

editovat

HCV způsobuje chronickou infekci u 50–80 % nakažených osob. Přibližně 40–80 % těchto případů po léčbě odeznívá;[34][35] v ojedinělých případech může infekce odeznít i bez léčby.[10] Lidé s chronickou hepatitidou C by se měli vyvarovat alkoholu a játrům nebezpečných léků[8] a měli by se nechat očkovat proti hepatitidě A a hepatitidě B.[8] Lidé s cirhózou by měli podstoupit ultrazvukové vyšetření za účelem zjištění rakoviny jater.[8]

Léky

editovat

Lidé s abnormální funkcí jater v důsledku prokázané infekce HCV by měli podstoupit léčbu.[8] V současnosti používanou léčbou je podávání kombinace pegylovaného interferonu a antivirotika ribavirin po dobu 24 či 48 týdnů, v závislosti na typu HCV.[8] Ke zlepšení dochází u přibližně 50–60 % léčených osob.[8] Kombinace buď bocepreviru nebo telapreviru s ribavirinem a peginterferonem alfa zlepšuje antivirotickou reakci na hepatitidu C genotypu 1.[36][37][38] Vedlejší účinky léčby jsou běžné; polovina léčených osob trpí chřipkovými syndromy a třetina léčených se potýká s emocionálními problémy.[8] Léčba je účinnější během prvních šesti měsíců, předtím, než se hepatitida C stane chronickou.[15] Pokud se u osoby projeví nová infekce a neodezní do osmi až dvanácti týdnů, doporučuje se podávání pegylovaného interferonu po dobu 24 týdnů.[15] Pro osoby s talasemií (onemocnění krve) se zdá být vhodný ribavirin, který však zvyšuje potřebu krevní transfúze.[39] Její stoupenci tvrdí, že pro léčbu hepatitidy C mohou být vhodné některé alternativní způsoby léčby, jako například ostropestřec mariánský, ženšen a koloidní stříbro.[40] U žádného z těchto způsobů léčby však nebyl prokázán vliv na hepatitidu C, a neexistují ani důkazy pro to, že alternativní způsoby léčby mají na virus vůbec nějaký účinek.[40][41][42]

Náklady na léčbu

editovat

Ekonomické náklady související s hepatitidou C jsou značné, a to jak pro jednotlivce, tak pro celou společnost. Ve Spojených státech byl v roce 2003 průměrný náklad vynaložený na onemocnění odhadován na 33 407 USD,[43] přičemž náklady na transplantaci jater v roce 2011 dosáhly přibližně 200 000 USD.[44] V Kanadě v roce 2003 dosahovaly náklady na antivirotickou léčbu výše 30 000 CAD,[45] zatímco ve Spojených státech se v roce 1998 pohybovaly v rozmezí 9 200 až 17 600 USD.[43] V mnoha oblastech světa si lidé nemohou léčbu antivirotiky dovolit, protože jejich zdravotní pojištění nepokrývá případy užívání antivirotik, nebo nemají zdravotní pojištění vůbec.[46]

Prognóza

editovat

Reakce na léčbu se liší v závislosti na genotypu viru. K setrvalé odpovědi u osob s HCV genotypu 1 dochází u 40–50 % z nich do 48 týdnů léčby.[5] K setrvalé odpovědi u osob s HCV genotypů 2 a 3 dochází u 70–80 % z nich do 24 týdnů léčby.[5] K setrvalé odpovědi u osob s HCV genotypu 4 dochází u přibližně 65 % z nich do 48 týdnů léčby. Úspěšnost léčby HCV genotypu 6 je v současnosti poměrně malá; existující důkazy se vztahují na léčbu po dobu 48 týdnů při stejných dávkách jako u genotypu 1.[47]

Epidemiologie

editovat
 
Výskyt hepatitidy C ve světě v roce 1999
 
Rok života ovlivněný nezpůsobilostí pro hepatitidu C v roce 2004 na 100 000 obyvatel
     údaje nejsou k dispozici
     <10
     10-15
     15-20
     20-25
     25-30
     30-35
     35-40
     40-45
     45-50
     50-75
     75–100
     >100

S chronickou hepatitidou C žije na světě 130 až 170 miliónů lidí, což jsou ~3 % světové populace.[48] Ročně se touto chorobou nakazí 3–4 milióny osob a více než 350 000 lidí zemře na onemocnění s ní související.[48] Počet případů nemoci ve 20. století výrazně vzrostl, a to v důsledku užívání nitrožilně aplikovaných drog, nitrožilně podávaných léků či nesterilizovaných zdravotnických pomůcek.[14] Očkovací kampaně v Africe s nedostatečnou sterilizací způsobily rozšíření HCV i HIV.[49]

Ve Spojených státech jsou hepatitidou C nakažena přibližně 2 % osob[8] a každý rok přibývá dalších 35 000 až 185 000 nových případů. Od 90. let 20. století se počet případů onemocnění v západním světě snížil díky dokonalejším krevním testům před podáním transfúze.[15] Ročně ve Spojených státech umírá na následky HCV 8 000 až 10 000 osob. Očekává se, že míra úmrtnosti se zvýší v důsledku toho, že onemocní a zemřou lidé nakažení při transfúzích v době před zahájením jejich testování na HCV.[50]

Počet případů nákazy je vyšší v některých zemích Afriky a Asie.[51] K zemím s velmi vysokým počtem případů patří Egypt (22 %), Pákistán (4,8 %) a Čína (3,2 %).[48] Vysoké číslo v případě Egypta souvisí s nyní ukončenou masovou kampaní léčby schistosomózy za použití nesprávně sterilizovaných skleněných injekčních stříkaček.[14]

Prevence

editovat

V roce 2011 neexistovala proti hepatitidě C žádná známá vakcína. Vakcíny jsou ve fázi vývoje a některé z nich vykazují povzbudivé výsledky.[52] Kombinace preventivních strategií, například programů výměny jehel a léčby závislosti na návykových látkách, snižuje riziko nákazy hepatitidou C u uživatelů nitrožilně aplikovaných drog o přibližně 75 %.[53] Je také důležité provádět vyšetření dárců krve na celostátní úrovni a ve zdravotnických zařízeních dodržovat univerzální hygienická opatření.[6] V zemích s nedostatečnými zdroji sterilních injekčních stříkaček by měli poskytovatelé zdravotní péče léky podávat spíše orálně než injekčně.[14]

Výzkum

editovat

V polovině 70. let 20. století Harvey J. Alter, vedoucí sekce infekčních onemocnění při oddělení transfúzní medicíny Národního ústavu zdraví, a jeho výzkumný tým prokázali, že většina případů hepatitidy C po krevní transfúzi není způsobena viry hepatitidy A nebo B. Navzdory tomuto objevu byly mezinárodní výzkumné snahy identifikovat virus neúspěšné po celé další desetiletí. V roce 1987 Michael Houghton, Qui-Lim Choo a George Kuo ze společnosti Chiron Corporation ve spolupráci s Dr. D. W. Bradleym z Centra pro kontrolu a prevenci nemocí použili k identifikaci neznámého organismu a vývoji diagnostického testu nový přístup molekulárního klonování.[54] V roce 1988 Alter potvrdil existenci viru ověřením jeho přítomnosti v panelu druhů nezpůsobujících ani hepatitidu A, ani hepatitidu B. V dubnu roku 1989 byl objev HCV publikován ve dvou článcích magazínu Science.[55][56] Objev viru vedl ke značným zlepšením v diagnostice a ke zdokonalené antivirotické léčbě.[54] V roce 2000 byla doktorům Alterovi a Houghtonovi udělena Laskerova cena za klinický lékařský výzkum za „průkopnickou práci vedoucí k objevu viru, který způsobuje hepatitidu C, a k vyvinutí metod vyšetření, které ve Spojených státech snížily riziko hepatitidy pocházející z krevních transfúzí z 30 % v roce 1970 na téměř nulovou úroveň v roce 2000.“[57]

Společnost Chiron podala žádost o uznání několika patentů souvisejících s objevem viru a jeho diagnózou.[58] Konkurenční patentová přihláška ze strany CDC byla v roce 1990 zrušena poté, co firma Chiron vyplatila 1,9 miliónu amerických dolarů CDC a 337 500 amerických dolarů doktoru Bradleymu. V roce 1994 doktor Bradley Chiron zažaloval a usiloval o zneplatnění patentu, uznání své osoby jako spoluvynálezce a přiznání odškodnění a tantiém. V roce 1998 však u odvolacího soudu prohrál a od sporu upustil.[59]

V roce 2011 byla ve fázi vývoje přibližně stovka léků na hepatitidu C.[44] Tyto léky zahrnují vakcíny na léčbu hepatitidy, imunomodulátory a inhibitory cyklofilinu.[60] Tyto potenciální nové způsoby léčby mohou vznikat díky lepším znalostem o viru hepatitidy C.[61]

Reference

editovat
  1. ↑ a b Sherris Medical Microbiology. Redakce Ryan KJ, Ray CG (editors). 4th. vyd. [s.l.]: McGraw Hill, 2004. ISBN 0838585299. S. 551–2. 
  2. ↑ ČTK. Nemá příznaky ani nebolí. Žloutenku typu C má v Česku přes 80 tisíc lidí, většina o nákaze netuší [online]. Economia [cit. 2016-03-30]. Dostupné online. 
  3. ↑ Houghton M. The long and winding road leading to the identification of the hepatitis C virus. Journal of Hepatology. 2009, s. 939–48. DOI 10.1016/j.jhep.2009.08.004. PMID 19781804. 
  4. ↑ https://books.google.ca/books?id=Uk8xP5LRHr4C&pg=PA535&hl=cs#v=onepage&q&f=false - Teri Shors, Understanding viruses
  5. ↑ a b c d e f g h i j k ROSEN, HR. Clinical practice. Chronic hepatitis C infection.. The New England journal of medicine. 2011-06-23, s. 2429–38. Dostupné online. PMID 21696309.  Archivovaná kopie. www.casemedicine.com [online]. [cit. 2014-01-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-12-15. 
  6. ↑ a b c d e f DOLIN, [edited by] Gerald L. Mandell, John E. Bennett, Raphael. Mandell, Douglas, and Bennett's principles and practice of infectious diseases. 7th ed.. vyd. Philadelphia, PA: Churchill Livingstone/Elsevier, 2010. ISBN 978-0443068393. S. Chapter 154. 
  7. ↑ Nakano T, Lau GM, Lau GM, Sugiyama M, Mizokami M. An updated analysis of hepatitis C virus genotypes and subtypes based on the complete coding region. Liver Int.. 2011. DOI 10.1111/j.1478-3231.2011.02684.x. PMID 22142261. 
  8. ↑ a b c d e f g h i j k l m n o p q r s t u v WILKINS, T, Malcolm, JK, Raina, D, Schade, RR. Hepatitis C: diagnosis and treatment.. American family physician. 2010-06-01, s. 1351–7. Dostupné online. PMID 20521755. 
  9. ↑ MAHESHWARI, A, Ray, S, Thuluvath, PJ. Acute hepatitis C.. Lancet. 2008-07-26, s. 321–32. DOI 10.1016/S0140-6736(08)61116-2. PMID 18657711. 
  10. ↑ a b c d e Chronic Hepatitis C Virus Advances in Treatment, Promise for the Future.. [s.l.]: Springer Verlag, 2011. Dostupné online. ISBN 9781461411918. S. 4. 
  11. ↑ a b c d NELSON, PK, Mathers, BM, Cowie, B, Hagan, H, Des Jarlais, D, Horyniak, D, Degenhardt, L. Global epidemiology of hepatitis B and hepatitis C in people who inject drugs: results of systematic reviews.. Lancet. 2011-08-13, s. 571–83. DOI 10.1016/S0140-6736(11)61097-0. PMID 21802134. 
  12. ↑ a b c d Chronic Hepatitis C Virus Advances in Treatment, Promise ffor the Future.. [s.l.]: Springer Verlag, 2011. Dostupné online. ISBN 9781461411918. S. 103–104. 
  13. ↑ MUELLER, S, Millonig, G, Seitz, HK. Alcoholic liver disease and hepatitis C: a frequently underestimated combination.. World journal of gastroenterology : WJG. 2009-07-28, s. 3462–71. PMID 19630099. 
  14. ↑ a b c d e f g h i j ALTER, MJ. Epidemiology of hepatitis C virus infection.. World journal of gastroenterology : WJG. 2007-05-07, s. 2436–41. PMID 17552026. 
  15. ↑ a b c d e OZARAS, R, Tahan, V. Acute hepatitis C: prevention and treatment.. Expert review of anti-infective therapy. 2009 Apr, s. 351–61. PMID 19344247. 
  16. ↑ Zignego AL, Ferri C, Pileri SA, Caini P, Bianchi FB. Extrahepatic manifestations of Hepatitis C Virus infection: a general overview and guidelines for a clinical approach. Digestive and Liver Disease. 2007, s. 2–17. DOI 10.1016/j.dld.2006.06.008. PMID 16884964. 
  17. ↑ LOUIE, KS, Micallef, JM, Pimenta, JM, Forssen, UM. Prevalence of thrombocytopenia among patients with chronic hepatitis C: a systematic review.. Journal of viral hepatitis. 2011 Jan, s. 1–7. PMID 20796208. 
  18. ↑ MAHESHWARI, A, Thuluvath, PJ. Management of acute hepatitis C.. Clinics in liver disease. 2010 Feb, s. 169–76; x. PMID 20123448. 
  19. ↑ a b c d e PONDÉ, RA, Mikhaĭlova, A. Hidden hazards of HCV transmission.. Medical microbiology and immunology. 2011 Feb, s. 7–11. PMID 20461405. 
  20. ↑ a b XIA, X, Luo, J, Bai, J, Yu, R. Epidemiology of HCV infection among injection drug users in China: systematic review and meta-analysis.. Public health. 2008 Oct, s. 990–1003. DOI 10.1016/j.puhe.2008.01.014. PMID 18486955. 
  21. ↑ IMPERIAL, JC. Chronic hepatitis C in the state prison system: insights into the problems and possible solutions.. Expert review of gastroenterology & hepatology. 2010 Jun, s. 355–64. PMID 20528122. 
  22. ↑ VESCIO, MF, Longo, B, Babudieri, S, Starnini, G, Carbonara, S, Rezza, G, Monarca, R. Correlates of hepatitis C virus seropositivity in prison inmates: a meta-analysis.. Journal of epidemiology and community health. 2008 Apr, s. 305–13. PMID 18339822. 
  23. ↑ MARX, John. Rosen's emergency medicine: concepts and clinical practice 7th edition. Philadelphia, PA: Mosby/Elsevier, 2010. ISBN 9780323054720. S. 1154. 
  24. ↑ Highest Rates of Hepatitis C Virus Transmission Found in Egypt [online]. Al Bawaba, 2010-08-09 [cit. 2010-08-27]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2012-05-15. 
  25. ↑ a b c Tohme RA, Holmberg SD. Is sexual contact a major mode of hepatitis C virus transmission?. Hepatology. 2010, s. 1497–505. DOI 10.1002/hep.23808. PMID 20635398. 
  26. ↑ Hepatitis C Group Education Class [online]. Dostupné online. 
  27. ↑ a b c d e f JAFARI, S, Copes, R, Baharlou, S, Etminan, M, Buxton, J. Tattooing and the risk of transmission of hepatitis C: a systematic review and meta-analysis.. International journal of infectious diseases : IJID : official publication of the International Society for Infectious Diseases. 2010 Nov, s. e928-40. Dostupné online. PMID 20678951. 
  28. ↑ Hepatitis C [online]. [cit. 2012-01-02]. Dostupné online. 
  29. ↑ Lock G, Dirscherl M, Obermeier F, et al.. Hepatitis C —contamination of toothbrushes: myth or reality?. J. Viral Hepat.. 2006, s. 571–3. DOI 10.1111/j.1365-2893.2006.00735.x. PMID 16907842. 
  30. ↑ a b c Hepatitis C [online]. [cit. 2012-01-02]. Dostupné online. 
  31. ↑ a b LAM, NC, Gotsch, PB, Langan, RC. Caring for pregnant women and newborns with hepatitis B or C.. American family physician. 2010-11-15, s. 1225–9. PMID 21121533. 
  32. ↑ Mast EE. Mother-to-infant hepatitis C virus transmission and breastfeeding. Advances in Experimental Medicine and Biology. 2004, s. 211–6. PMID 15384578. 
  33. ↑ SENADHI, V. A paradigm shift in the outpatient approach to liver function tests.. Southern medical journal. 2011 Jul, s. 521–5. PMID 21886053. 
  34. ↑ TORRESI, J, Johnson, D, Wedemeyer, H. Progress in the development of preventive and therapeutic vaccines for hepatitis C virus.. Journal of hepatology. 2011 Jun, s. 1273–85. DOI 10.1016/j.jhep.2010.09.040. PMID 21236312. 
  35. ↑ ILYAS, JA, Vierling, JM. An overview of emerging therapies for the treatment of chronic hepatitis C.. Clinics in liver disease. 2011 Aug, s. 515–36. PMID 21867934. 
  36. ↑ Foote BS, Spooner LM, Belliveau PP. Boceprevir: a protease inhibitor for the treatment of chronic hepatitis C. Ann Pharmacother. 2011, s. 1085–93. DOI 10.1345/aph.1P744. PMID 21828346. 
  37. ↑ Smith LS, Nelson M, Naik S, Woten J. Telaprevir: an NS3/4A protease inhibitor for the treatment of chronic hepatitis C. Ann Pharmacother. 2011, s. 639–48. DOI 10.1345/aph.1P430. PMID 21558488. 
  38. ↑ Ghany MG, Nelson DR, Strader DB, Thomas DL, Seeff LB. An update on treatment of genotype 1 chronic hepatitis C virus infection: 2011 practice guideline by the American Association for the Study of Liver Diseases. Hepatology. 2011, s. 1433–44. DOI 10.1002/hep.24641. PMID 21898493. 
  39. ↑ Alavian SM, Tabatabaei SV. Treatment of chronic hepatitis C in polytransfused thalassaemic patients: a meta-analysis. J. Viral Hepat.. 2010, s. 236–44. DOI 10.1111/j.1365-2893.2009.01170.x. PMID 19638104. 
  40. ↑ a b Hepatitis C and CAM: What the Science Says Archivováno 13. 5. 2013 na Wayback Machine.. NCCAM March 2011. (Retrieved 07 March 2011)
  41. ↑ LIU, J, Manheimer, E, Tsutani, K, Gluud, C. Medicinal herbs for hepatitis C virus infection: a Cochrane hepatobiliary systematic review of randomized trials.. The American journal of gastroenterology. 2003 Mar, s. 538–44. PMID 12650784. 
  42. ↑ RAMBALDI, A, Jacobs, BP, Gluud, C. Milk thistle for alcoholic and/or hepatitis B or C virus liver diseases.. Cochrane database of systematic reviews (Online). 2007-10-17, s. CD003620. PMID 17943794. 
  43. ↑ a b WONG, JB. Hepatitis C: cost of illness and considerations for the economic evaluation of antiviral therapies.. PharmacoEconomics. 2006, s. 661–72. PMID 16802842. 
  44. ↑ a b EL KHOURY, A. C., Klimack, W. K., Wallace, C., Razavi, H. Economic burden of hepatitis C-associated diseases in the United States. Journal of Viral Hepatitis. 1 December 2011. DOI 10.1111/j.1365-2893.2011.01563.x. 
  45. ↑ Hepatitis C Prevention, Support and Research ProgramHealth Canada [online]. 2003 [cit. 2012-01-10]. Dostupné online. 
  46. ↑ ZUCKERMAN, edited by Howard Thomas, Stanley Lemon, Arie. Viral Hepatitis.. 3rd ed.. vyd. Oxford: John Wiley & Sons, 2008. Dostupné online. ISBN 9781405143882. S. 532. 
  47. ↑ Fung J, Lai CL, Hung I, et al.. Chronic hepatitis C virus genotype 6 infection: response to pegylated interferon and ribavirin. The Journal of Infectious Diseases. 2008, s. 808–12. DOI 10.1086/591252. PMID 18657036. 
  48. ↑ a b c WHO Hepatitis C factsheet [online]. 2011 [cit. 2011-07-13]. Dostupné online. 
  49. ↑ [1] - Noble goals, unforeseen consequences: control of tropical diseases in colonial Central Africa and the iatrogenic transmission of blood-borne viruses
  50. ↑ COLACINO, ed. by J. M., Heinz, B. A. Hepatitis prevention and treatment. Basel: Birkhäuser, 2004. Dostupné online. ISBN 9783764359560. S. 32. 
  51. ↑ AL.], edited by Gary W. Brunette ... [et. CDC health information for international travel : the Yellow Book 2012. New York: Oxford University Dostupné online. ISBN 9780199769018. S. 231. 
  52. ↑ HALLIDAY, J, Klenerman, P, Barnes, E. Vaccination for hepatitis C virus: closing in on an evasive target.. Expert review of vaccines. 2011 May, s. 659–72. DOI 10.1586/erv.11.55. PMID 21604986. 
  53. ↑ HAGAN, H, Pouget, ER, Des Jarlais, DC. A systematic review and meta-analysis of interventions to prevent hepatitis C virus infection in people who inject drugs.. The Journal of infectious diseases. 2011-07-01, s. 74–83. PMID 21628661. 
  54. ↑ a b BOYER, JL. Liver cirrhosis and its development: proceedings of the Falk Symposium 115. [s.l.]: Springer, 2001. ISBN 9780792387602. S. 344. 
  55. ↑ Choo QL, Kuo G, Weiner AJ, Overby LR, Bradley DW, Houghton M. Isolation of a cDNA clone derived from a blood-borne non-A, non-B viral hepatitis genome. Science. 1989, s. 359–62. DOI 10.1126/science.2523562. PMID 2523562. 
  56. ↑ Kuo G, Choo QL, Alter HJ, et al.. An assay for circulating antibodies to a major etiologic virus of human non-A, non-B hepatitis. Science. 1989, s. 362–4. DOI 10.1126/science.2496467. PMID 2496467. 
  57. ↑ Winners Albert Lasker Award for Clinical Medical Research, The Lasker Foundation. Retrieved 20 February 2008.
  58. ↑ Houghton, M., Q.-L. Choo, and G. Kuo. NANBV Diagnostics and Vaccines. European Patent No. EP-0-3 18-216-A1. European Patent Office (filed 18 November 1988, published 31 May 1989).
  59. ↑ WILKEN, Judge. United States Court of Appeals for the Federal Circuit [online]. [cit. 2012-01-11]. Dostupné online. 
  60. ↑ AHN, J, Flamm, SL. Hepatitis C therapy: other players in the game. Clinics in liver disease. 2011 Aug, s. 641–56. DOI 10.1016/j.cld.2011.05.008. PMID 21867942. 
  61. ↑ VERMEHREN, J, Sarrazin, C. New HCV therapies on the horizon.. Clinical microbiology and infection : the official publication of the European Society of Clinical Microbiology and Infectious Diseases. 2011 Feb, s. 122–34. PMID 21087349. 

Externí odkazy

editovat
 
Wikipedie neručí za správnost lékařských informací v tomto článku. V případě potřeby vyhledejte lékaře!
Přečtěte si prosím pokyny pro využití článků o zdravotnictví.
Citováno z „https://cs.wikipedia.org/w/index.php?title=Hepatitida_C&oldid=23921540“