Ejal Eizenberg

izraelský důstojník

Ejal Eizenberg (hebrejsky: איל איזנברג, narozen 1963) je generálmajor Velitelství domácí fronty izraelské armády.

Ejal Eizenberg
Ceremoniál jmenování do Velitelství domácí fronty, 15. červen 2011
Ceremoniál jmenování do Velitelství domácí fronty,
15. červen 2011

Narození1963
Izrael Kfar Bialik, Izrael
Vojenská kariéra
Doba služby1981 - současnost
SloužilIzrael generálmajor
Velitelství domácí fronty
BitvyPrvní libanonská válka
První intifáda
Jiholibanonský konflikt
Druhá intifáda
Druhá libanonská válka
operace Lité olovo
Operace Pilíř obrany
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons

Biografie

editovat

Narodil se v mošavu Kfar Bialik na severu Izraele a v roce 1981 nastoupil jako kadet do izraelského vojenského letectva. Výcvik však nedokončil a přešel do speciální jednotky Sajeret Šaldag, kde se stal velitelem roty. Poté se přesunul do brigády Giv'ati, kde se stal velitelem komanda Samsonovy lišky, později pak i velitelem praporu.

Během války v Perském zálivu byl v roce 1991 součástí elitního týmu umístěného poblíž atomového centra Dimona.[1] Po návratu do jednotky Sajeret Šaldag byl v letech 1996 až 1999 jejím velitelem. Po povýšení na plukovníka Lebanon Liaison Unit byl v roce 2000 převelen z Izraele do Libanonu. Následně velel výsadkářské brigádě a nakonec se vrátil do brigády Giv'ati, kde působil v letech 2003 až 2005. Během operace Dny pokání vedl brigádu, a podle organizace Human Rights Watch, byl jedním z klíčových izraelských činitelů v pásmu Gazy během operace Duha v květnu 2004.[2] V listopadu 2005 převzal velení 98. výsadkářské divize a vedl ji v průběhu druhé libanonské války v roce 2006. Ačkoli byl po válce za výkon své divize kritizován Winogradovou komisí, byl pouze jedním ze čtyř divizních velitelů, kteří po účasti ve válce nadále pokračovali ve službě v armádě. Jeho jmenování velitelem divize v Gaze bylo ostře kritizováno vzhledem k vnímanému selhání divize pod jeho velením během libanonské války.[3] Dne 19. listopadu 2008 nahradil Moše Tamira[4] [5] v pozici velitele divize Gaza, avšak předání velení bylo odloženo kvůli nárůstu napětí v Pásmu Gazy.[6]

2. února 2010 byl pokárán[7] za povolení dělostřeleckého útoku, které postihlo objekt OSN v Tel al-Hawa na jihu Pásma Gazy. Při útoku 15. ledna 2009 byla jednotka zasažena bílým fosforem.[8][9] Izraelská armáda nesdělila podobu disciplinárního trestu, Eizenberg však byl obviněn z „překročení své moci, a to způsobem, jež ohrožuje životy ostatních“ za ostřelování Tel al-Hawa během izraelské operace Lité olovo.

15. června 2011 byl Eizenberg jmenován šéfem Velitelství domácí fronty.

V průběhu výcviku dokončil vzdělání na Telavivské univerzitě, kde získal titul MBA. Se ženou a třemi dětmi žije v mošavu ve středu Izraele.

Externí odkazy

editovat

Reference

editovat

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Eyal Eizenberg na anglické Wikipedii.

  1. Security and Defense: Protecting the weakest link [online]. The Jerusalem Post, 2012 [cit. 2012-12-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. Razing of Rafah, Contributor Human Rights Watch Published by Human Rights Watch [online]. Human Rights Watch, 2004 [cit. 2004-12-03]. S. 40. ISBN 1564323293. (anglicky) 
  3. A leader or just a foreman? [online]. Haaretz, 2007-09-05 [cit. 2008-11-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. New Commander for Gaza Division - Brigadier General Eyal Eisenberg [online]. Bamahane, 2008-11-19 [cit. 2008-11-25]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-12-07. (hebrejsky) 
  5. New Commander of the Gaza Division: Brig. Gen. Ayal Eisenberg [online]. Bamahane, 2008-11-20 [cit. 2008-11-20]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-12-19. (anglicky) 
  6. Security warnings prevent transfer of goods to Gaza [online]. Ynet, 2008-11-13 [cit. 2008-11-13]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. Israel 'disciplines' army officers [online]. Al Jazeera English, 2010-02-01 [cit. 2010-02-01]. Dostupné online. (anglicky) 
  8. Izraelci potrestali dva důstojníky za loňské útoky v Gaze [online]. MAFRA a.s., 2010-01-02 [cit. 2010-01-02]. Dostupné online. 
  9. Goldstone report [online]. Goldstone report, UNHRC, str. 543. Dostupné online. (anglicky)